Důstojnost a identita lidské osoby Pavel Seknička

Obsah: Důstojnost jako nejvyšší lidskoprávní hodnota Hlavní kontexty lidské důstojnosti Morální sebezákonodárství Hranice kategorických práv Kritérium morality

Nejvyšší lidskoprávní hodnota - důstojnost Důstojnost jako významná etická a lidskoprávní hodnota přispívá k porozumění základních etickým a lidskoprávním měřítkům i identitě jedince (občana) i společnosti. Respektování lidské důstojnosti společně se svobodou, demokracií, rovností, zachování právního státu patří k hájení lidských práv. Lidská důstojnost je tématizována v kontextu hospodářských, sociálních a kulturních lidských práv.

Hlavní kontexty lidské důstojnosti Zákaz nelidského, ponižujícího a degradujícího zacházení s lidskou osobou; Nakládání s lidským tělem a jeho jednotlivými orgány, v kontextu individuální volby a podmínek sebeuskutečňování a autonomie; Ochrana skupinové identity a kultury s argumentací, jež poukazuje na intimní spojitost důstojnosti s rovností jedinců a jejich nárok na respekt a nezbytné sebecenění; Vytváření nutných podmínek pro naplňování základních lidských potřeb.

Kvalita subjektu a úcta k životu Důležitá je kvalita subjektu a bezpodmínečná úcta k životu. V tomto smyslu je formulován Kantův kategorický imperativ, který zní: „Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak v osobě každého druhého vždy jako účel a nikdy jako prostředek.“ (Kant, I.: Základy metafyziky mravů. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1990, s.92)Tato formulace zakazuje úplnou instrumentalizaci jednotlivce a klade důraz na kvalitu subjektu a představuje člověka jako zdroj všech konkrétních morálních závazností.

Dva pohledy na člověka I. Kant rozlišuje: Lidství náležející inteligibilní říši svobody a podléhající pouze zákonům praktického rozumu – homo noumenon; Člověk jako bytost podrobená přírodním kauzalitám, různým přirozeným pudům – homo phaenomenon. Otázka zachování lidské důstojnosti a práva na respekt je spojena s konceptem homo noumenon.

Morální sebezákonodárství – 1 Kategorický imperativ nepovažujeme za jednu etickou normu, ale za princip určování morálních norem, morálního sebezákonodárství, který řídí vytváření morálního soudu a vybízí k utváření vůle. Člověk je vyzván aby své subjektivní zásady (maximy) uváděl do „větší souvislosti a stále znovu kriticky přezkoumával, zda je může vážně chtít jako všeobecné principy“, a tím aby „překračoval subjektivní perspektivu, která je vedena vlastními zájmy“.

Morální sebezákonodárství – 2 Respektování lidské důstojnosti „odkazuje bezprostředně na zdroj morální závaznosti vůbec, tudíž na člověka jako subjekt zodpovědnosti, v němž nachází morální zákon personální reprezentaci, bez níž by neexistovala morálka, právo a ani jiné závaznosti.“ Respektování člověka jako účelu o sobě se proto přisuzuje funkce axiomu a nárok na respektování lidské důstojnosti se tak vyjímá z ostatních materiálních pravidel, norem, hodnot a právních dober, které se mohou navzájem zvažovat a dostávat do kolize; zatímco lidskou důstojnost nelze logicky dávat na misky zvažování, protože různé morální a právní akty vždy už respekt k lidské důstojnosti předpokládají.

Morální sebezákonodárství – 3 Důstojnost má stěžejní postavení v etice. Důstojností se označuje morální status člověka, jenž je způsobilý k morálnímu sebezákonodárství. Důstojnost tak vyjadřuje bezpodmínečný morální nárok. Morálně dobrým jednáním se označí jednání, jež vykazuje respekt a úctu k bytosti, která disponuje praktickým rozumem a autonomií (jedná se o způsobilost k svobodnému jednání a mravnímu sebeurčení s vlastní zodpovědností).

Hranice kategorických práv a povinností Ve vztahu k důstojnosti v pojetí I. Kanta platí okolnost, že kategoricky platí všechny povinnosti vůči člověku a že se musí kategoricky respektovat všechna práva člověka s tím, že nelze tyto povinnosti a práva zařazovat do procesu zvažování a že jsou tato práva nedotknutelná. Některé souvislosti s ochranou lidské důstojnosti mohou být „vnímány kolizně“, např. při naplnění skutkové podstaty pomluvy může být zvažováno právo na osobní čest a dobrou pověst, na straně druhé může být právo na svobodu projevu. Obě dvě základní (lidská) práva vyplývají z lidské důstojnosti a mají svůj nedotknutelný jádrový obsah, avšak nelze hovořit o aplikaci práva na svobodu projevu v případě porušení důstojnosti pomluvou. Obě zmíněná práva nejsou absolutní, mají své hranice. Práva nejsou v kolizi. V kolizi je spíše ten, kdo se dopouští pomluvy. Podobné „pnutí“ může nastat mezi v případě nutné obrany nepřestává platit právo na tělesnou nedotknutelnost a právo na život pachatele.

Kritérium morality Lidskou důstojností se označuje lidské bytí vůbec či specifická lidskost člověka a považuje se za shrnující základní kritérium lidského jednání. Na Kantův princip lidské důstojnosti nelze nahlížet jen jako na čistě formální kritérium, ale je možno a potřeba jej považovat za obsahové kritérium morálky. Aby se člověk mohl vůbec uskutečňovat jako člověk, aby byl vnímán lidský život jako hodnotný, a aby bylo pro lidské bytosti závazkem zpřítomňovat to, co je dobré a spravedlivé, zaměřuje se používání pojmu lidské důstojnosti na způsoby života, v nichž se důstojnost člověka zpřítomňuje či naplňuje ve své plnosti. Garance důstojnosti lidské bytosti vychází z bazálních funkčních podmínek bez nichž se nemůže rozvíjet svoboda jednání člověka jako subjektu. Garantují se tak různé roviny: existence, subjekt a příležitost.