2. klíčová otázka: Jaká by měla být míra solidarity veřejnosti s lidmi bez domova? Reálná politika – co hraje roli Ing. Petr Víšek (Národní centrum sociálních studií, o.p.s.) 26. – 27. listopadu 2014

Česká republika má řadu sociálních problémů: spíše narůstá sociální napětí. vysoká nezaměstnanost vysoká míra dlouhodobé nezaměstnanosti, velký podíl mladých lidí v této situaci sesunutí značné části obyvatel blízko nad hranici chudoby a další. Ve všeobecné atmosféře orientované na práci a výkon, na udržení zaměstnání a plnění povinností jsou negativní sociální jevy vnímány na všech pólech společnosti ostřeji.

Bezdomovectví je veřejností vnímáno velmi kriticky Bezdomovci nemají její podporu Jejich „způsob života“ je všeobecně odmítán. Často nemilosrdně a neobjektivně. Dehonestace chudoby, ke které došlo v letech po roce 2005 pod prapory zneužívání sociálních dávek a ozdravení státního rozpočtu je vysunula na okraj společnosti. Bezdomovci jsou chápáni jako sociální, zdravotní a bezpečnostní riziko a jev snižující image a rating města.

Pro určení kdo by měl, chtěl a mohl řešit problémy bezdomovectví je třeba vzít v úvahu více aspektů: Veřejná sociální politika se realizuje na principu státem vynucené solidarity realizované sociálními transfery: daně na jedné straně aktivity sociální politiky na straně druhé. V této oblasti jde o sociální dávky a o sociální služby.

Tyto aktivity mohou realizovat: přímo stát svými orgány obce v přenesené působnosti ( při výkonu státní správy) obce v samostatné působnosti (při výkonu samosprávné působnosti) pokud jde o sociální služby tak i nestátní neziskové organizace bez - i s podporou veřejné správy.

Po reformě veřejné správy v roce 2000 neměl dlouhou dobu stát „v území“ žádného reprezentanta, který by nebyl v oblasti sociálních aktivit politiky závislý na přáních a názorech místních občanů, jako byl přednosta okresního úřadu, který byl úředníkem vlády, a jeho úřad. Dnes takovou roli plní alespoň v oblasti sociálních dávek úřady práce. Citát, starosta je příliš blízko občanům než aby mohl dělat nepopulární věci.

V oblasti bezdomovectví jde tedy nyní, pokud jde o veřejnou správu, o oblast působení samosprávy. Obec a její samospráva se ovšem nachází ve značně prekérní situaci. Na jedné straně je obec povinna ve své samostatné působnosti pečovat o uspokojování potřeb svých občanů. Přitom jde především o uspokojování potřeby bydlení, ochrany a rozvoje zdraví, a další. Současně ale musí orgány samosprávy respektovat ve své činnosti názory svých občanů. Tedy i „nepodporu“ bezdomovců. Projevuje se odporem ke zřizování zařízení, koncentraci apod.

Občané v obci mohou znát individuální důvody bezdomovectví osob, což nemusí být vždy podporou pro solidární aktivity. To vede i k migraci bezdomovců tam, kde nejsou známi, kde jsou podmínky pro jejich přežívání relativně lepší, ale kde už nemají vůbec žádnou podporu veřejnosti.

Obce se setkávají se závažnými objektivními problémy, které komplikují účinnější řešení: Jde o vzájemnou nevyváženost povinností, práv a finančních toků. Sociální služby jsou v ČR poskytovány m.j. obcemi, městy a kraji, a tyto subjekty mají stejné kompetence (ale ne možnosti) bez ohledu na svoji velikost. Obce působí, pokud jde o sociální služby, bydlení a pod. na svém území, větší obce nemají žádný vztah k občanům ve svém spádovém území.

Z hlediska samosprávné obce je rizikem územní přenos poptávky. Občanem s nároky na pomoc od obce je každý nově přišedší - kdo se formálně přihlásí k pobytu. (není řešením stanovit délku pobytu pro vznik nároku na pomoc) Města, která sociální služby bezdomovcům poskytují, "přitahují" osoby, z jiných měst a území, což zpětně objektivně snižuje zájem obcí takové služby rozvíjet a podporovat vůbec a z vlastních prostředků zvláště. Tak například zhruba 60 % "pražských" bezdomovců má trvalé bydliště jinde. Jejich domovské obce nemají žádnou povinnost městu Praha pomáhat.

Řešení těchto problémů je spíše v přerozdělení rolí mezi stát a samosprávu. co musí být na celém území státu stejné (to musí garantovat stát sám), to co může být variabilní podle potřeb a zájmů občanů, nechť vykonává samospráva. K tomu, za co odpovídá stát a co chce řešit musí mít ale účinné nástroje. Ani v samostatné ani v přenesené působnosti nemá stát možnost uložit konat.

Naše vlády vládnou tak krátkou dobu, že se k řešení tohoto problému nedostanou. Poslední dokument v tomto směru projednala vláda v roce 2005, ale bez reálných řešení, protože vzápětí padla a nahradila ji jiná. Situace v oblasti řešení bezdomovectví je součástí tohoto komplexního problému limitů rozdělení rolí mezi stát a samosprávu.

Při koncipování politiky je nevyhnutelné vycházet z toho, že každý veřejný program musí respektovat politické zájmy a možnosti subjektů, které je realizují. Jaké jsou tyto zájmy? Podporovat aktivity v oblasti bezdomovectví při nemožnosti řešit jiné problémy obce je pro samosprávné orgány politicky rizikové. (s výjimkou sloganů a programů – vyřešíme bezdomovectví tím, že je odsuneme z obce.) Viz poslední volby. Jak se vyjádřil jeden sociolog: chudých je málo a nechodí volit. Jako voliči jsou „k ničemu“, ovšem jako sjednocující cíl kritiky a odsouzení užiteční.

Dostupnost bydlení je v Česku všeobecně podpořena sociálními dávkami, ale podmíněna plněním souvisejících povinností a nutností nenarušování práv jiných lidí. To již není otázka solidarity ale reciprocity, která je vyžadována od všech občanů. Pro toleranci neplnění povinností nemá stát ani obec akceptovatelné důvody. To ale neznamená, že by lidé, kteří ze systému bydlení vypadli, měli zůstat bez pomoci, pokud o ni mají aktivní zájem. Stát i obce proto podporují nestátní subjekty, které poskytují pomoc i na nenárokovém principu. Nestátní subjekty v tom směru plní zástupnou roli a veřejnost jejich činnost, jak se zdá, respektuje.

Pro řešení bezdomovectví tak zbývá nestátní neziskový sektor. Jeho aktivity: poskytují určitou signální roli o výskytu a vývoji sociálních jevů, vycházejí z dobročinnosti, osobní motivace, z pochopení problémů, aktivizují občany, obsahují významný podíl dobrovolné práce, mohou mít neformálnější přístup ke klientům, jednodušší provozní režim mají i vyšší důvěru klientů než „úřad“, což je v této oblasti významné. Ostrakizace bezdomovectví na straně veřejnosti je zde kompenzovaná kvalifikovanou a motivovanou pomocí. Tento sektor pomáhá státu a obcím v zástupné roli a koná „za ně“.

Nestátní sektor zabezpečující služby sociální prevence je ale v Česku dlouhodobě podfinancován. Stát by měl garantovat regulérní kofinancování služeb sociální prevence, kterým jednoleté financování není. (i rozvoj) Stát by měl sdílet řešení problémů bezdomovectví s obcemi a nestátními subjekty, a to nástroji, které má, tj. legislativu a peníze.

Důvodem pro vyšší aktivitu státu je také že: aktivní opatření charakteru prevence a řešení jsou v zpravidla v rukách samosprávných obcí a měst, ale tíži ekonomických důsledků, když je obec nečinná, nebo dokonce koná v rozporu se zájmy státu, nese stát, (soudnictví, vězeňství, ústavní péče o děti, zdravotní péče, sociální pojištění, apod.). Stát by měl ve svém zájmu garantovat a finančně kofinancovat určitou minimální síť služeb sociální prevence.

Nejde o nový problém. Ottův naučný slovník z roku Závěr hesla „Dobročinnost“. „Dobročinnost soukromá, jakkoliv bez pomoci veřejné nedostatečna jest, přece zároveň nezbytna a nenahraditelna, nebezpečno by bylo chtíti ji nahraditi uvalením celého břemena na bedra státu a obcí“. Děkuji za pozornost