5. přednáška 13.12.2014 Mgr. Lukáš Vacík AZ Smart Úvod do POLITOLOGIE 5. přednáška 13.12.2014 Mgr. Lukáš Vacík AZ Smart

POLITOLOGIE Studijní opora na stránkách kurzu Rozšiřující literatura: Heywood, A.: Politologie. Nakl. Aleš Čeněk 2008 Heywood, A.: Politické ideologie. Aleš Čeněk 2008 Dočekalová Pavla, Švec, Kamil a kol. : Úvod do politologie. Grada 2009

ZÁKLADNÍ POJMY v oboru politologie

Co je to politika ? společenský nástroj k vytváření, ochraně, a měnění obecných společenských pravidel politika je to co se týká státu – studium vládnutí (Easton) klíčová idea – umění vládnout

Politi společnost politicky organizovaná, tj. pomocí uplatňování autority tato definice je však zastaralá a platí hlavně pro národní státy, dnes se spíše politika chápe ne jako government ale jako governance, což je správa věcí veřejných.

Antipolitika politika vnímaná jako prostředek dosažení vlastních sobeckých cílů datuje se od Machiavelliho a jeho spisu Vladař

Governance dělí se na veřejnou a soukromou sféru veřejná je financovaná z daní a slouží všem soukromou sféru si financují sami občané a sledují tak vlastní cíle

Stát stát je politická organizace, která v jasně stanovených územních hranicích vykonává svrchovanou jurisdikci Na rozdíl od vlády , která je pouze jednou jeho součástí, zahrnuje stát všechny veřejné organizace a neosobní autoritu uplatňuje na základě předpokladu, že reprezentuje trvalé zájmy společnosti, nikoli jen stranické zájmy kterékoliv skupiny politiků

3 přístupy chápání státu: idealistické pojetí pochází od Hegela stát jako vzájemná sympatie jeho občanů, probouzí nekritickou úctu ke státu nedokáže jasně odlišit instituce funkcionalistický přístup zaměřen na účel a funkci státních institucí hlavní funkce státu je udržování pořádku organizační přístup nejčastější rozlišuje stát a občanskou společnost nejzřetelněji stát zde zahrnuje rozmanité instituce od armády až po soudy nebo systém sociálního zabezpečení

5. Hlavních rysů státu: stát je suverénní státní instituce jsou jasně veřejné stát je a priori legitimní stát je nástrojem ovládání stát je územní organizace

4 základní teorie státu: PLURALISTICKÝ STÁT KAPITALISTICKÝ STÁT STÁT LEVIATHAN PATRIARCHÁLNÍ STÁT

PLURALISTICKÝ STÁT stát působí ve společnosti jako rozhodčí je zde patrná snaha stát ignorovat platí jen pro angloamerický způsob myšlení, protože je v základu myšlenka neutrality státu, což nemusí být vždy pravda, stát může být ve sféře vlivu někoho jiného teorie pluralismus tvrdí, že v liberálních demokraciích je moc široce a rovnoměrně rozptýlena

KAPITALISTICKÝ STÁT teorie vznikla na základě učení Karla Marxe charakterizoval stát jako prostředek vládnoucí vrstvy(buržoazie) k ovládání nižších tříd(proletariát) podle něj v dokonalém komunismu není místo pro stát jako takový, protože už nebude jedna třída vykořisťována druhou přesto jeho teorie nebyla koncipována příliš jasně, což dalo prostor neomarxistům k rozvinutí teorie státu např. v jedné teorii je stát postaven do role agenta bohatých, a zdůrazňuje že k moci se dostává jen skupina privilegovaných.

STÁT LEVIATHAN tato teorie vychází z přesvědčení, že stát je parazit, který ohrožuje jak individuální svobodu, tak i ekonomickou bezpečnost místo aby byl soudcem, je spíše jakýmsi pečovatelem stát v této teorii sleduje jiné zájmy než zájmy společnosti, v tomto modelu se stát snaží zvyšovat své pravomoci a sféru působení nejčastěji je tato teorie spojena se stranami Nové pravice tyto strany kritizují tzv. nadměrnou nabídku ze strany vlády, což znamená, že při snaze získat co nejvíce voličů strany slibují pořád víc a víc a tím pádem dochází k zadlužování teorie je na bázi státní byrokracie versus zbytek

PATRIARCHÁLNÍ STÁT feministické teorie státu kritika mužského řízení a správy věcí veřejných genderový rozkol ve společnosti

5 základních atributů státu 1. atribut – území 2. atribut – obyvatelstvo 3. atribut – vláda 4. atribut – nezávislost, svrchovanost 5. atribut – schopnost + ochota počínat si jako nezávislý aktér v MV

Funkce státu udržení pořádku ve společnosti vykonávání očekávané moci tak, aby stát prosperoval (politicky i ekonomicky) koordinace aktivit a postojů ve společnosti podpora učení se nových přístupů (ekologie, obnovitelné zdroje) specifické (právo šaría)

MOC - autorita Max Weber – snažil se najít ideál-typy, které by objasnily podstatu politického vládnutí 3 druhy vládnutí (autorit) dle Maxe Webera: tradiční autorita charismatická autorita právně-racionální autorita

Tradiční autorita opírá se o zavedené zvyky a tradice tvrdí, že existuje odpradávna funguje podle určitého souboru konkrétních pravidel dnes spjata se systémy, kde se moc a autorita dělí dynastie v Saúdské Arábii, Maroku...zároveň i ve VB nebo Belgii, pomáhá formovat politickou kulturu, jelikož udržuje při životě hodnoty (úcta, respekt a povinnost)

Charismatická autorita opírá se o sílu osobnosti jednotlivce funguje na principu ovlivňování - jak daná autorita ovlivňuje své spojence a podřízené moderní političtí vůdcové jsou např. Napoleon, Hitler, Fidel Castro nebo Kaddáfí systémy osobní moci jsou podpírány kultem osobnosti, jehož účelem je vyrábět charisma to že legitimita vyvěrá zčásti nebo zcela z moci a síly vůdcovy osobnosti, má dva důsledky: 1. neopírá se o formální pravidla nebo postupy- je často bezbřehá 2. je natolik spjata s konkrétním jednotlivcem, že systém osobní moci jen stěží přežije svého zakladatele

Právně-racionální autorita váže se na jasně stanovený soubor pravidel je příznačná pro většinu moderních států moc všech orgánů je dána formálními, ústavními pravidly vymezující jasná pravidla spíše než s osobou je tak spjata s funkcí, a tím je menší pravděpodobnost zneužití zachovává omezenou vládu a racionální dělbu práce, čímž zvyšuje výkonnost odvrácenou tváří pak je vznik odosobněného a nelidského sociálního prostředí kritika - neustálý růst byrokratických forem

Vůdcovství určitý vzorec chování nebo jako určitou vlastnost člověka je to vliv, který jednotlivec nebo skupina má na nějaký širší kolektiv využívá ho k dosáhnutí žádoucích cílů

Polis Městský stát Ve starověkém Řecku Také označení nejvyšší a nejvíce žádoucí formy společnosti

Polity Politicky organizovaná společnost Organizace pomocí uplatňování politické autority Viz. Aristoteles – vláda mnohých v zájmu všech

Autorita Legitimní moc (= oprávněnost) Právo na ovlivňování chování lidí ( x moc je pouze schopnost k ovlivňování) „povinnost poslouchat“ M. Weber - 3 druhy autority Tradiční Charismatická Právně-racionální

Konflikt Svár (spor) proti sobě vzájemně stojících sil Rozdílnost: Názorů Preferencí Potřeb Zájmů

Občanská společnost „Civil society“ Společenství vlády práva pod autoritou státu Později oddělení od státu Popis institucí nezávislých na státu Sféra autonomních skupin a sdružení (podniky, kluby, rodiny)

Konsensus Shoda „široká shoda“ -neshoda v podrobnostech (detailech) Konsenzuální politika Procedurální (ochota při vyjednávání) Materiální (základní shoda v určitých tématech)

Behavioralismus Společenské vědy (teorie o společnosti) by se měly vytvářet pouze na základě pozorovatelného chování (behaviour) Kvantifikovatelná data pro výzkum Např. důležitost statistiky

Instituce Útvar (orgán) mající určitou formalizovanou roli – status Soubor norem zajišťující pravidelné a předvídatelné chování „pravidla hry“

Diskurs Interakce Komunikace mezi lidmi Odhalování a doplňování mocenských vztahů

Determinismus Lidské jednání a chování je podmíněno vnějšími faktory „svobodná vůle je mýtus“

Demagogie Způsob na první pohled působivého, ale ve skutečnosti klamného veřejného vystupování Typické pro řečníky

Racionalismus Přesvědčení o pochopení a vysvětlení světa lidským rozumem Nutný předpoklad racionální struktury světa

Pragmatismus Důraz na praktické okolnosti a cíle Nedůvěra k abstraktním hodnotám i idejím

Meritokracie Vláda nadaných Zásada odměňování a udílení funkcí na základě schopností

Ancien régime „starý pořádek“ Absolutistické struktury z období před VFR (1789)

Revizionismus Pozměňování původních či obecně uznávaných názorů Ztráta určitého přesvědčení

Politologické IDEOLOGIE

IDEOLOGIE x DOKTRÍNA IDEOLOGIE DOKTRÍNA soustava idejí, teorií a názorů ucelený a obecný výklad člověka, ze kterého má vycházet politický program DOKTRÍNA doslovně učení, nauka systematický soubor názorů na určitý problém

IDEOLOGIE x DOKTRÍNA Porovnání: Příklad: ideologie je soubor základních, obecných tezí XXXX doktrína pak soubor názorů na konkrétní problém, může tak vycházet z ideologie nebo být přímo její součástí Příklad: ideologie liberalismu má v ekonomické oblasti doktrínu laissez-faire

ideologie není náboženské dogma každá ideologie má svůj charakteristický soubor idejí a názorů tyto ideje se neustále revidují a znovu definují → politické ideologie se vyvíjely a vyvíjejí pod tlakem měnících se okolností, v diskusích a argumentacích

Ideologie v demokratickém režimu neexistuje důsledně objektivní pohled nezatížený určitou ideologií demokratický režim dbá na existenci pluralitního prostředí sice soupeřících, ale vzájemně se respektujících ideologií oslabení vlivu ideologií v prostředích, kde je důležitá rovnováha Stát Policie Armáda soudy

Ideologie v totalitním režimu považuje sama sebe za neomylnou často vědecky podloženou tedy nezpochybnitelnou a dogmatickou odmítá svou falzifikaci Stává se oficiálním státním učením a činí si nároky prostřednictvím státu ovládat celého člověka i společnost - např. marximus či nacismus Falzifikace je pojem K. Poppera zdůrazňuje, že jen ideologie, která od počátku připouští, a dokonce usiluje o vlastní zpochybnění je vědecká a demokratická (viz např. Einstein a jeho přístup ke své teorii relativity) Totalita a totalitní myšlení tvůrcem pojmu Hanah Arendtová

Tradiční západní demokratické ideologie liberalismu konzervatizmus socialismu (sociální demokratismus)

LIBERALISMUS „metaideologie“ liberty = svoboda ideologie vyššího stupně je schopen zahrnout široké spektrum hodnot a názorů liberty = svoboda liberální principy se uplatňují již v době Anglické revoluce (17. st.), Americké a Francouzské revoluce (18. st.) „liberalismus“ poprvé použit v politickém smyslu – španělská ústava 1812

LIBERALISMUS raný liberalismus (od 1840´s) spíše doktrína než propracovaná ideologie liberálové zpochybňovali absolutní moc monarchů kritizovali privilegia pozemkové šlechty autoritu církve prosazovali ústavní a později zastupitelský stát ekonomický liberalismus (poč. 19.st.) – laissez-faire – tržní ekonomika svobodný obchod (odsuzuje zásahy státu do ekonomiky) sociální liberalismus (konec 19.st.) vláda má garantovat sociální a zdravotní péči, bydlení, penze, vzdělání obyvatel včetně zásahů do ekonomiky (welfare state)

Definice liberalismu myšlenkový a politický směr věří v lidskost člověka jeho schopnost ctít zákony, respektovat druhé a umět naložit se svou svobodou ústřední hodnotou je svoboda jednotlivce a otevřená společnost svobodných individuí

liberální demokracie politické systémy usilující o: omezení státní moci zabezpečení občanských svobod (svoboda slova, vyznání, právo na vlastnictví majetku) fungující na principu zastupitelské vlády (soutěživé volby)

Principy liberalismu Individualismus Osobní svoboda Racionalismus Rovnost příležitostí a sociální rovnost Občanská společnost Liberální stát Ústavní vláda

Dělení liberalismu: Klasický liberalismus Sociální liberalismus Neoliberalismus

Klasický liberalismus 18.-19.st. orientován především na ekonomickou svobodu založenou na laissez-faire, laissez-passer ( nechat být, nechat probíhat) stát jen v úloze nočního hlídače, který dbá na dodržování zákonů zajišťuje vnější i vnitřní bezpečnost trh se řídí sám „neviditelnou rukou“ (A.Smith) klasická koncepce tržní ekonomika „bez přívlastků“ Vznik spjat s průmyslovou revolucí a ranou fází kapitalismu Zařazení v politickém spektru: pravice

Klasický liberalismus Adam Smith -Bohatství národů svobodný trh je veden neviditelnou rukou která sama bez zásahu státu stabilizuje systém a přináší všeobecný prospěch firmy se snaží o max. zisk a domácnosti o užitek a vzájemně vyrovnávají nabídku a poptávku v nižší ceně a vyšší kvalitě Jeremy Bentham - Fragmenty o vládě kritika Lockových nezcizitelných práv odmítání spol. smlouvy i precedentů utilitarismus – člověk je veden pouze touhou po vlastním prospěchu, řídí se pouze maximalizací blaha a minimalizací bolesti (ekonomický princip prospěšnosti

Sociální liberalismus 20.-21.st. snaží se původní laissez-faire ovlivnit státními zásahy sociální podpora v nezaměstnanosti, důchody, ochrana zaměstnanců proti zaměstnavatelům) smíšená tržní ekonomika (keynnesiánství) dosahuje toho ale za cenu zvyšování daní, byrokratizace a snížení pružnosti ekonomiky Vznik: a) 1.sv. válka b) 30.léta: Světová hospodářská c) 2.pol.20.st.: další omezování trhu Zařazení v politickém spektru: levý střed Labour Party US demokraté

Sociální liberalismus John Stuart Mill - Utilitarismus nejdůležitější společenskou užitečností je spravedlnost a všeobecné štěstí i svoboda příklon od klasického liberal. k socialismu kritika kapitalismu John Rawls - Teorie spravedlnosti blahobyt je dosažitelný jedině sociální spravedlností a to tak, že lidé s lepším sociálním postavením vyrovnávají sociální situaci méně úspěšným vychází z Rousseaovy společenské smlouvy brání sociálnímu napětí

Neoliberalismus 2. pol. 20.-21.st navazuje na klasický liberalismus, a to především svou orientací na ekonomické svobody a volný trh vznik: v 2.pol. 20.st., prosazení v 80. letech 20.st. Ukázalo se, že státy se silnou sociální politikou a státními zásahy do ekonomiky (keynnesiánství) nemohou dále fungovat, proto sociální škrty, liberalizace ekonomiky, privatizace, decentralizace moci a pokles daní zařazení: pravice

Neoliberalismus Milton Friedman -Kapitalismus a svoboda staví se proti zásahům státu do ekonomiky trh má samoregulační schopnost „přirozená míra nezaměstnanosti“ – snaha státu o plnou zaměstnanost je neefektivní, brání konkurenci pracovních sil Nobelova cena za ekonomii hl. představitel Chicagské školy doktrína monetarismus - ekonomika státu ovlivňována prostřednictvím množství peněz v oběhu

Neoliberalismus Fridrich August von Hayek - Cesta do otroctví zachování řádu je možné jen díky svobodě, vlastnictví a spravedlnosti jakékoli zásahy státu proti pilířům řádu způsobují pád kultury a zotročení člověka Na vině je především socialismus, keynnesiánství Nobelova cena za ekonomii James Buchanan- Teorie veřejné (racionální) volby politické rozhodování se děje na základě ekonomického principu max. užitku - být znovu zvolen

Neoliberalismus Robert Nozick - Stát a utopie je proti Rawlesově teorii spravedlnosti spravedlnost mají zajišťovat pouze tržní procesy stát má dbát jen o bezpečnost Ludwig von Mises - Liberalismus odmítal jako liberály uznat kohokoli, kdo usiluje o zasahování státu do tržních procesů

Současný neoliberalismus Francis Fukuyama - Konec dějin a poslední člověk na poč. 90. let poukázal na převahu liberalismu v celkovém myšlení západní civilizace podle něj to znamená vstup do post-historické epochy zároveň liberalismus ovlivnil i ostatní ideologie (konservatismus, křesťanský demokratismus, soc. demokratismus, neomarxismus, feminismus) to ale přineslo jeho vlastní vyčerpání a liberální strany ztratily voliče

KONZERVATISMUS Lat. conservare – uchovávat jedna ze dvou hlavních ideologií 19. st. „konzervativní“: umírněné nebo opatrné jednání konvenční a konformistický životní styl odmítání změn nebo opatrnost vůči změnám reakce na VFR, liberalismus, socialismus → obrana ancien régime, tradičního společenského řádu (autorita, hierarchie) není však striktní ideologií, nenechal se nikdy svázat pevným ideovým systémem důraz na vše zažité, prověřené tradicí (tradice je v každé zemi jiná) konzervativci odmítají abstraktní ideje a doktríny, soustředí se na realitu a praxi

KONZERVATISMUS Klasický konzervatismus Kulturní konzervatismus základní principy vychází především z kritiky unáhlených revolučních změn Kulturní konzervatismus nedůvěra ve schopnost lidí si spravedlivě vládnout Tradiční konzervatismus přílišná ekonomická liberalizace vede k rozšíření propasti mezi vrstvami bohatými a chudými Libertiariánský konzervatismus (neokonzervatismus) je pojítkem mezi liberalismem a konzervatismem vychází se stejných historických potřeb překonat ekonom. i celospolečenskou stagnaci

Definice konzervatismu myšlenkový, politický a životní názor uctívá tradiční hodnoty a instituce (řád, rodina, náboženství) odmítá jejich zrušení připouští max. změnu v zájmu jejich uchování např. legalizace rozvodů ke snížení napětí v rodině

Principy konzervatismu Tradice Lidská nedokonalost Pragmatismus Organická společnost Hierarchie Autorita Majetek

Klasický konzervatismus Edmund Burke - Reflexe revoluce ve Francii odmítal všechny teorie o společenské smlouvě společnost je výsledkem organického přirozeného růstu od pravěku partnerství mezi mrtvými, živými a ještě nenarozenými David Hume - Politický diskurs zajištění spravedlnosti a vlastnictví bylo důvodem vzniku státu a ten je jejich jediným ochráncem přirozená práva totiž neexistují, stejně jako další racionalistické konstrukce > skepticismus Joseph de Maistre žádá návrat předrevolučních poměrů: obnova autority církve, národních tradic reakčnost: kritika liberalismu ohrožuje řád a destabilizuje politický systém

Kulturní konzervatismus Samuel T. Coleridge Karl Manheim José Ortega y Gasset -Vzpoura davů kritik masové společnosti

Tradiční konzervatismus Benjamin Disraeli doktrína jednoho národa – tedy bohatých i chudých ( sociální reformy, rozšíření volebního práva Russel Kirk křesťanskému demokratismu reprezentovaném především německými stranami CDU a CSU, vedle tradičních témat (rodina, omezení imigrace, sociální solidarita/soucit) se stále více prosazují liberální ekonom. principy: snížení daňové zátěže, reforma financování EU K.Adenauer – zakl. CDU, zasloužil se o začlenění Německa do ESOU H.Kohl, CDU, jako premiér se zasloužil o pád komunismu ve Východní Evropě a o sjednocení Německa

Libertiariánský konzervatismus (neokonzervatismus) Michael Oakeshott Roger Scruton - Smysl konzervatismu Margaret Thatcher Ronald Reagan

Nová pravice široký pojem – zahrnuje požadavky na snížení daní i přísnější cenzuru či kampaně proti přistěhovalectví 2 hlavní témata/proudy, které se často překrývají: klasická liberální ekonomická teorie (volný trh) → neoliberalismus tradiční konzervatizmus 19. st. – autorita, řád, disciplína → neokonzervatizmus 70. léta – neúspěch keynesiánské sociální demokracie, konec ekonomické konjunktury, krize státu blahobytu, obavy ze zhroucení společnosti a úpadku autority 80. léta – VB (thatcherismus), USA (reaganismus) odklon od státního intervencionismu, příklon k trhu silný, ale (svými funkcemi) minimální stát „svobodná ekonomika a silný stát“ (Andrew Gable)

Současný neokonzervatismus konzervatismus s „lidskou tváří“ - tzv. sociální neokonzervatismus George W. Bushem Arnoldem Schwarzenegger Rudy Guliani Václav Klaus

VOLBY VOLEBNÍ SYSTÉMY

Volby Volby = demokracie v praxi Jsou hlavním mechanismem zastupitelské demokracie, kterým občané vybírají vládnoucí politiky a podílejí se na chodu země Občané delegují svého zástupce a předávají mu některé své pravomoci, vybírají jej při hlasování Vítěz voleb získá právo rozhodovat o zásadních věcech dotýkajících se všech obyvatel Demokratické volby jsou založené na principu přirozené výměny garnitury u moci bez nutnosti prolévání krve a násilí

Funkce voleb Nábor politiků Sestavování vlád Zajišťování reprezentativnosti Ovlivňování politické linie Výchova voličů Legitimizování moci/vládnutí Posilování elit

Pluralismus Širší význam Užší význam Víra v rozmanitost a mnohost Soutěž politických stran Konkurence je zdravá – podněcuje diskuzi Užší význam Rozdělení politické moci Moc je rozptýlena mezi politické skupiny – jednotlivec je členem skupin

Politický pluralismus Existence spektra politických hodnot, hnutí i filozofií Systém soutěživých politických stran

Pluralitní demokracie Liberální demokracie Systém založen na volné soutěži více politických stran Organizované skupiny tlumočí zájmy veřejnosti

Zastupitelská demokracie Je způsob vlády založený na principu volby zastupitelů lidu v přímých volbách Liší se od autokracie (vláda úzké skupiny lidí) či přímé demokracie (referendum, plebiscit) Též nazývána reprezentativní či nepřímá demokracie

Polyarchie Termín zavedený Robertem Dahlem Je to politický řád Občanství je rozšířeno na poměrně velkou část obyvatelstva Občanská práva zahrnují možnost být v opozici a hlasováním odvolat nejvyšší úředníky vlády (prostřednictvím voleb)

Druhy voleb Všechny demokratické volby mají tyto základní rysy: Přímé občané volí přímo nikoliv přes prostředníky Nepřímé volba je zprostředkována přes zvolené reprezentanty nebo elektory (sbor volitelů) nebo prostřednictvím státního orgánu ap. (mohou mít dva, tři i více stupňů) Rovné každý občan má stejný počet hlasů hlas každého občana má stejnou váhu Tajné nikdo se nemůže dovědět kdo jak volil Všeobecné volit může každý se zákonem stanovenými omezeními

Volební (politická) kampaň Organizované úsilí politických stran / kandidátů na zastupitelská místa Snaha o přesvědčení potenciálních voličů, aby podporovali předložený program politické strany / kandidáta ve volbách Politické kampaně představují v demokraciích důležitou roli při seznamování voličů s politickým programem a při hledání podpory Dnes klíčová role médií i sdělovacích prostředků „negativní kampaň“

Volební právo žen Organizovaný boj za rovnost volebního práva žen vůči mužům od pol. 19. st. Zásadních změn však dostává až na počátku 20.st. a plošně v jeho první polovině Dodnes v některých státech přetrvává diskriminace 1896 – Nový Zéland – první volební právo pro ženy 1920 – ČSR – uzákoněno v Ústavě

Kooptace = Doplňování volbou Zpravidla doplnění, případně rozšíření voleného orgánu jeho vlastním rozhodnutím, jeho vlastní volbou Rozhodující je zde tedy spíš to, kdo nového člena volí, než způsob volby. Je ve své podstatě nedemokratická, v moderních demokraciích je snaha se jí pokud možno vyhnout a příslušné orgány doplňovat jiným způsobem V ČR se nepoužívá

Plebiscit Synonymum pro referendum Veřejný souhlas s rozhodnutím Méně závazné Není zakotveno v Ústavě Vyhlašováno ad hoc Plebiscitní demokracie Vazba mezi vládnoucími a ovládanými formou referenda

Volební chování Odkaz na behavioralismus – vědecké pojetí politologie – 60. a 70. léta Dlouhodobé a krátkodobé vlivy mající klíčový vliv na chování voličů: Krátkodobé vlivy Stav ekonomiky Osobnost stranických vůdců Styl volební kampaně Dlouhodobé vlivy Média

Teorie voličského rozhodování Model identifikace s politickou stranou Sociologický model Model racionální volby Model dominantní ideologie

Model identifikace s politickou stranou Pouto voliče k určité politické straně Dlouhodobá podpora „moje strana“ Politická socializace v raném věku Volič volí obvykle jednu stranu po celý život

Sociologický model Náležitost voliče k určité skupině Hlasuje tedy podle skupiny Typické pro společenské třídy Většinou se netýká rodiny Systém politických stran = odraz třídního systému Levice dělníci XX pravice střední třída

Model racionální volby Týká se vyloženě chování jedince Voličovo jednání = racionální akt Volič se rozhoduje dle osobního zájmu a přesvědčení Jedinci nejednání návykově, ale instrumentálně Volba je chápána jako „prostředek“ k dosažení zájmů

Model dominantní ideologie Rozhodování voliče se utváří na základě ideologické manipulace a ideologického ovládání Role vzdělání voliče, sociálního prostředí Klíčová úloha médií a sdělovacích prostředků Masová média nastolují dominantní politická témata

Bikameralismus Dvě komory zákonodárného orgánu vlády (parlamentu) Rovnost Nástroj omezení vlády

Demokratický deficit Nedostatečná odpovědnost výkonných orgánů shromážděním zástupců lidu Nedostatečný prostor pro participaci veřejnosti Často právě zmiňován v souvislosti s volbami na všech úrovních

Mandát Pokyn / příkaz z hora, jež je nutné vykonat Politický mandát Strana, která je u moci (vládne), jedná dle / v mezích mandátu, který dostala ve volbách

Koalice Uskupení soupeřících politických subjektů Spoluprací dohromady, protože nejsou schopni dosáhnout svých cílů odděleně Volební koalice Záměr největšího zisku zastoupení ve volbách Parlamentní koalice Vznik za účelem podpory konkrétního návrhu při hlasování v parlamentu Vládní koalice Rozdělení vládních rezortů Většinová podpora pro hlasování v parlamentu

Volební právo Právo občanů účastnit se voleb do státních a samosprávných orgánů a funkcí Rozlišuje se přitom: volební právo aktivní (moci volit) volební právo pasivní (být volen) V demokratických státech je za normu považováno volební právo: všeobecné každý svéprávný občan od určitého věku smí volit bez ohledu na původ, pohlaví, náboženské přesvědčení, rasu a podobně rovné každý hlas váží stejně neexistují privilegovaní voliči s větším vlivem na výsledek voleb Tajné volič nemusí zveřejnit, komu odevzdal hlas

Volební právo v ČR Týká se konkrétní institucí: Parlament České republiky Poslanecká sněmovna Senát Zastupitelstvo kraje Zastupitelstvo obce Volba prezidenta Volby do Evropského parlamentu

Volební právo pro Poslaneckou sněmovnu PČR AKTIVNÍ VOLEBNÍ PRÁVO: 18 let PASIVNÍ VOLEBNÍ PRÁVO: 21 let VOLEBNÍ OBDOBÍ: 4 roky PRVNÍ VOLBY V ČR: 1992 (ČNR) POČET MANDÁTŮ: 200 VOLEBNÍ SYSTÉM: poměrný

Volební právo pro Senát PČR AKTIVNÍ VOLEBNÍ PRÁVO: 18 let PASIVNÍ VOLEBNÍ PRÁVO: 40 let VOLEBNÍ OBDOBÍ: 6 let PRVNÍ VOLBY V ČR: 1996 POČET MANDÁTŮ: 81 VOLEBNÍ SYSTÉM: většinový

Volební právo zastupitelstvo kraje AKTIVNÍ VOLEBNÍ PRÁVO: 18 let PASIVNÍ VOLEBNÍ PRÁVO: 18 let VOLEBNÍ OBDOBÍ: 4 roky PRVNÍ VOLBY V ČR: 2000 POČET MANDÁTŮ: 675 VOLEBNÍ SYSTÉM: poměrný

Volební právo zastupitelstvo obce AKTIVNÍ VOLEBNÍ PRÁVO: 18 let PASIVNÍ VOLEBNÍ PRÁVO: 18 let VOLEBNÍ OBDOBÍ: 4 roky PRVNÍ VOLBY V ČR: 1994 POČET MANDÁTŮ: 62198 VOLEBNÍ SYSTÉM: poměrný

Volební právo pro volbu prezidenta AKTIVNÍ VOLEBNÍ PRÁVO: 18 let PASIVNÍ VOLEBNÍ PRÁVO: 40 let VOLEBNÍ OBDOBÍ: 5 let PRVNÍ VOLBY V ČR: 1993 POČET MANDÁTŮ: 1 VOLEBNÍ SYSTÉM: většinový (od 2013)

Volební právo volby do Evropského parlamentu AKTIVNÍ VOLEBNÍ PRÁVO: 18 let PASIVNÍ VOLEBNÍ PRÁVO: 21 let VOLEBNÍ OBDOBÍ: 5 let PRVNÍ VOLBY V ČR: 2004 POČET MANDÁTŮ: nyní 22 (r.2004-24) VOLEBNÍ SYSTÉM: poměrný

Volební systém Konkrétní způsob, jakým se ve volbách určuje obsazení jednotlivých funkcí, jež jsou voleny, na základě hlasů voličů Zahrnuje samotný způsob jakým volič volí (smí volit) a způsob přidělování volených funkcí kandidátům na základě voliči přidělených hlasů V dnešních demokraciích jsou dnes vedle tradičních většinových (majoritních) systémů a novějších poměrných (proporčních) systémů rozšířeny systémy smíšené

Druhy volebních systémů V dnešních demokraciích jsou dnes vedle tradičních většinových (majoritních) systémů a novějších poměrných (proporčních) systémů rozšířeny systémy smíšené (hybridní)

Výsledky všech voleb v ČR http://www.volby.cz/

POLITICKÉ SYSTÉMY POLITICKÉ REŽIMY

Politický systém = sociální systém politiky a vlády Má vztah k ekonomickému, právnímu i kulturnímu systému Několik definic: Je souhrnem institucí, politických organizací i zájmových skupin, vztahů mezi nimi a politických zvyklostí norem a pravidel, které určují jejich funkci je formován členy sociálních organizací (skupin), které vládnou je systém, který má monopol legitimně použít sílu a tvořit právo

Politický režim = forma vlády régime – vláda Subsystém politického systému Zahrnuje principy, pravidla a autority politického dění a také jejich průběh vzniku, vzájemné vztahy i samotný proces jejich fungování

Typologie politických režimů Dle L.Cabady, M. Kubáta Čtyři pojetí – každé má dvě části Demokratické X autokratické Konsensuální (konsociační) X majoritní (westminsterské) Parlamentní X prezidentské Autoritativní X totalitní

Další typologie režimů Z předchozího základu vycházejí další typologie režimů: Parlamentní režimy A) podle vztahu vlády a parlamentu s převahou vlády – premiérský parlamentarismus s převahou zákonodárného sboru stranický kontrolovaný parlamentarismus (přibližná rovnováha obou mocí) B) podle vztahu premiéra k ostatním členům vlády (G. Sartori) prvního nad nerovnými prvního mezi nerovnými prvního mezi rovnými Prezidentské režimy Severoamerický prezidencionalismus Jihoamerický prezidencioalismus Poloprezidentské režimy ---------------------------------------- Švýcarský konventní režim - nestojí na dělbě moci, ale na principu jednoty státní moci prostřednictvím zákonodárného sboru – parlamentu, který disponuje jak legislativní tak i výkonnou mocí (vláda shromáždění)

Nedemokratické režimy Moc není rozdělena do jednotlivých pilířů, ale drží ji mocenské centrum: diktátor, politická strana, kolegiální orgán (junta), jiná entita státní moc vytváří hierarchické vztahy nadřízenosti a podřízenosti (vertikální), místo komunikace horizontální Nedemokratický režim může maskovat svou podstatu formální existencí institucí typických pro demokratické státy (parlament, ústava, soudní soustava), které jsou bezvýznamné a neplní svou funkci V nedemokratických systémech chybí některé z následujících kritérií demokratického procesu: Účinná participace – všichni členové musí dostat příležitost sdělit svá stanoviska k projednávanému problému Volební rovnost – každý má právo volit a hlas každého má stejnou váhu Poučené porozumění – každý musí mít příležitost získat dostatek informací o projednávaném tématu Kontrola nad nastolováním témat k projednávání – členové mají právo rozhodovat o tom co bude projednáváno – může tak být změněn dosavadní směr Zapojení všech dospělých

Typy nedemokratických režimů Absolutismus Autarchie Autokracie Autoritarismus Despocie Diktatura Tyranie Totalitarismus

Absolutismus absolutus – samostatný, nezávislý ústřední postavení panovníka hospodářský a politický centralismus důležitostí armády a správního aparátu a státní církve od poloviny 17. století do Francouzské revoluce synonymum pro absolutní monarchii

Autarchie obdoba absolutismu Francie za vlády Ludvíka XIV. Nejvyšší moc spočívá v rukou jedné osoby, která není ničím omezována Omezována není po právní stránce Prakticky ale panovník často bere ohled na určité okolnosti - spokojenost skupiny osob s reálnou šancí ho svrhnout Vláda je zdrojem práva a sama stojí nad právem

Autokracie = samovláda Forma vlády, ve které je držitelem veškeré moci buď jednotlivec (monokracie) nebo úzká a sociálně uzavřená skupina lidí (aristokracie, plutokracie, oligarchie, technokracie) Oporou moci v takovém politickém uspořádání většinou bývají ozbrojené síly a byrokratická státní správa autokracie často znamená neomezenou vládu Aristotelés

Autoritarismus „Politický systém s omezeným, neodpovědným politickým pluralismem, který nemá vypracovanou vůdčí ideologii, ale zato výraznou mentalitu vyznačuje se absencí intenzivní a extenzivní politické mobilizace (s výjimkou některých etap svého vývoje) a vůdce nebo malá skupina vůdců disponuje mocí, která formálně má nejasně vymezené, avšak snadno předvídatelné hranice“ Juan José Linz

Despocie Despotés - hospodář, pán, panovník neomezená vláda nad bezprávnými poddanými Znamená spíše způsob výkonu moci (panství) než určitou formu vlády

Diktatura Autoritativní (nedemokratická) forma vlády Politická moc je neomezeně držena diktátorem nebo politickou skupinou Diktatura se od absolutní monarchie odlišuje zejména tím, že pozice diktátora není formálně dědičná přesto v některých diktaturách přebírají moc potomci (KLDR, Sýrie)

Tyranie (tyranida) Označuje formu vlády řecké antiky, které bylo obvyklé zejména v rozmezí let 600–200 př.n.l. Hlavou takového systému je tyran (vládce) Tyran se opíral o nespokojené vrstvy obyvatelstva a jeho cílem se stalo konečné odstranění nadvlády rodové šlechty Tyranové se snažili udržet svou moc a podporovali hospodářský rozvoj obce

Totalitarismus Je politický systém, jehož vládnoucí skupiny neuznávají žádné meze své pravomoci a snaží se regulovat všechny aspekty veřejného a soukromého života Základními znaky totalitarismu jsou autokratická vláda a prosazování politické ideologie v oblasti veřejného i osobního života Je pro něj typické nastolovaní masivní ideologické propagandy a neskrývaný teror a brutalita Totalitní stát zcela ovládá a řídí ekonomiku, potlačuje svobodu slova a kritiku režimu Totalitní režim zasahuje do všech stránek veřejného i soukromého života smazává rozdíl mezi soukromým a veřejným životem a neuznává svobodného jedince ani žádnou hranici své moci Mezi ideologie inklinující k totalitárnímu režimu lze zařadit fašismus, komunistickou diktaturu proletariátu a nacismus

Forma státu Pojem z oblasti státovědy Jehož prostřednictvím mohou být kategorizovány zaniklé i existující státy Prvním teorii rozdělení států vypracoval Aristotelés, který v návaznosti na Platóna rozlišoval tři základní formy státu: monarchii – vládu jednoho aristokracii – vládu několika demokracii – vládu všech Moderní teorie do formy státu zahrnují: 1. Forma vlády – rozumí se ji především povaha výkonu vlády, způsob ustavení nejvyššího orgánu státu a vztahy mezi nimi (monarchie, republika) 2. Státní zřízení – rozumí se jím vztah centrální moci k územním jednotkám (unitární stát, federace, konfederace) 3. Státní režim – vztah státní moci a občanů (demokratický, autoritativní, totalitní)

Forma vlády podle původu moci Demokratická vláda Přímá demokracie Nepřímá (zastupitelská) demokracie Nedemokratická vláda Absolutismus Autarchie Autokracie Autoritarismus Despocie Diktatura Tyranie Totalitarismus

Přímá demokracie Vůle lidu se přímo přenáší do procesu politického rozhodování V původním významu termín popisoval státní zřízení antické polis (starověké Athény) V tomto původním pojetí jde o protipól zastupitelské demokracie Moderní význam termínu zahrnuje celý soubor doplňků zastupitelské demokracie, kterými je volič vtažen do procesu politického spolurozhodování V moderní zastupitelské liberální demokracie jsou často začleňovány prvky přímé demokracie, jako referendum, přímá volba atd. - jde však pouze o doplňky zastupitelské demokracie

Nepřímá (zastupitelská) demokracie Zastupitelská demokracie = reprezentativní = nepřímá demokracie Forma vlády založená na principu volby zastupitelů lidu v přímých volbách Liší se od autokracie či přímé demokracie

Forma státu (podle hlavy státu) Monarchie - vláda jedince (obvykle dědičná) Absolutní monarchie Konstituční monarchie Parlamentní monarchie Republika - vláda volené hlavy státu (případně kolegia) Prezidentská republika Poloprezidentská republika Parlamentní republika Islámská republika Teokracie

Absolutní monarchie Panovník (monarcha) disponuje nárokem na samostatnou státní moc Šlechta ztrácí své postavení ve feudálním systému výměnou za privilegia ve státním a vojenském aparátu Monarcha je „legibus absolutus“ - nepodléhá zákonům, které sám vydává Brunej, Vatikán, Maroko Saúdská Arábie, Svazijsko a případně i další arabské monarchie v Perském zálivu

Konstituční monarchie Moc panovníka je stanovená a omezená ústavou Respektuje zvoleného nebo dědičného monarchu jako hlavu státu Moderní konstituční monarchie většinou uznávají systém „trias politica“ neboli rozdělení moci, kde je monarcha buď hlavou moci výkonné nebo má pouze roli představitele konstitučních monarchiích, které jsou reprezentativními demokraciemi, např. ve Spojeném království, je suverenita představována hlavou státu, Některé parlamentní monarchie bývají uváděny jako konstitučně-parlamentní, protože panovnická moc je na pomezí těchto typů monarchie, ale většina těchto monarchií má blíže k parlamentní monarchii Bahrajn, Bhútán, Japonsko, Jordánsko, Kuvajt, Lichtenštejnsko, Maroko, Nizozemské království, Norsko, Dánské království, Monako, Spojené arabské emiráty, Švédsko

Parlamentní monarchie Na rozdíl od konstituční monarchie - panovník nemá velké pravomoci nesestavuje vládu nemá ani velký vliv na státní záležitosti - ty jsou obstarávány parlamentem a vládou Monarchovi v tomto zřízení připadá především úloha reprezentativní V Evropě je tato forma vlády uplatněna v Belgii, Dánsku a Nizozemsku, mimo Evropu např. v Japonsku či JV Asii Některé parlamentní monarchie bývají uváděny jako konstitučně-parlamentní, protože panovnická moc je na pomezí těchto typů monarchie (Spojené království)

Prezidentská republika Druhá nejrozšířenější forma vlády ve světě Prezidentská forma vlády se už podle svého pojmenování váže výhradně na republiky Legitimita výkonné i zákonodárné moci je odvozena od občanů 2 formy: severoamerický prezidencialismus – Spojené státy americké (pouze 2 hlavní politické strany) jihoamerický prezidencialismus - Latinská Amerika (značný počet politických stran) Argentina, Bělorusko, Brazílie, Ekvádor, Chile, Irák, Jiřní Korea, Keňa, Kypr, Mexiko, Nigérie, USA, Venezuela

Poloprezidentská republika Vláda je odpovědná parlamentu XX prezident je volený přímo občany a má postavení přesahující pravomoci prezidenta parlamentní republiky Prezident předsedá také radě ministrů (Francie) Převaha moci výkonné nad mocí zákonodárnou Hlava státu hraje důležitou politickou roli a účastní se výkonu moci Existují dva aktivní subjekty exekutivy: prezident vláda (premiér) Alžírsko, Čína, Francie, Bosna a Hercegovina, Moldávie, Mongolsko, Rumunsko, Rusko

Parlamentní republika Republika působící v rámci parlamentního systému vlády (systém bez jasného oddělení moci výkonné a zákonodárné, ale s jasným rozlišením mezi hlavou vlády a hlavou státu) Vládu jmenuje prezident, který zpravidla pověří jejím sestavením vůdce nejsilnější parlamentní strany, a schvaluje jí Parlament Parlament také může vyslovit vládě nedůvěru

Islámská republika Teokratická forma vlády Klíčovou roli ve státě hraje náboženská rovina – islám Stát je do jisté míry náboženství podřízen (legislativa, soudnictví) Írán, Pákistán (Afghánistán)

Teokracie Forma vlády přímo se odvolávající na božskou moc a božské právo V současnosti mají k teokracii nejblíže islámské země s právem šaría a Vatikán Prostředníkem a vykladačem božské vůle a práva je v teokracii obvykle kněžstvo Hierokracie Vládní moc vykonává kněžstvo Klerikalismus Moderní státní moc pod přímým vlivem (křesťanského) duchovenstva čili kléru

Typy státu podle uspořádání Unitární stát Federace Konfederace Říše Protektorát

Unitární stát Stát, v němž existuje jediná soustava nejvyšších státních orgánů jediná (zákonodárná moc a výkonná moc, jedno státní občanství) Opak federace Nižší územní celky unitárních států nemají prvky, které jsou typické pro spolkové země nebo spolkové či svazové státy V unitárních státech se i přesto mohou vyskytovat celky s různým stupněm autonomie Největším unitárním státem je Čína Příkladem takových unitárních států jsou Finsko, Francie, Ukrajina, Itálie i Česká republika

Federace Složený stát, skládající se ze států - členů federace s různým označením (státy, země, republiky, kantony, provincie) Ve federacích je svéprávné postavení jednotlivých členských států zajištěno ústavou nebo smluvně a nemůže být měněno jednostranným rozhodnutím centrální vlády Státní moc je ve federaci rozložena mezi federální orgány a orgány členských států Právním základem federace je ústava Je zde dvojí občanství (subjektu federace a federace jako celku) Právní akty federace jsou přímo závazné pro všechny USA, Rusko, Rakousko, Německo, Kanada, Argentina, Indie, Švýcarsko, Československo (1969 – 1992)

Konfederace Spolek nebo sdružení, zpravidla mezi státy Podle státoprávní teorie lze konfederaci definovat jako volný svazek států, jehož členské státy zůstávají subjekty mezinárodního práva Sdružení států je označováno jako spojení dvou nebo několika suverénních států, které je podloženo a uzavřeno na základě mezinárodní smlouvy Členské státy pak mají vlastní společné orgány, které spravují společné záležitosti, V ostatních směrech zůstávají, nebo mohou zůstat sdružené státy v jednání samostatné Dnes znaky konfederace vykazuje nejvíce Evropská unie (základem je mezinárodní smlouva), která však má i určité znaky federace

Říše Pojem používaný v historii a politice označující rozsáhlý stát, který se zpravidla skládá z vícero politických, územních nebo etnických jednotek, nacházejících se v různém stupni závislosti Říši je možné chápat také jako určitý typ organizace společnosti V evropských dějinách jsou říše viděny jako předstupeň národního státu (ne vždy)

Protektorát Jedná se o formálně autonomní státní útvar, který je pod ochranou nebo přímou správou jiného státu, příp. společenství států Protektoráty bývají zřízeny buď na základě mezinárodní smlouvy nebo pouze tak, že dosavadní suverénní stát strpí jeho jednostranné vyhlášení ze strany silnějšího státu Jde o mezistupeň mezi kolonií a plně suverénním státem, protože vztah mezi ním a ochraňujícím státem je stále mezinárodněprávní V protektorátech sice existuje autonomní státní správa, ta je však podřízena protektorovi či nějakému jinému administrátorovi, kterého dosazuje ochraňující stát Protektorát Čechy a Morava, Egypt (dříve protektorát VB)

ÚSTAVA ÚSTAVNÍ POŘÁDEK České republiky

Demokratický systém v ČR Základní součásti demokratického právního státu Svrchovanost lidu a demokracie Parlamentarismus Dělba moci

Ústavní pořádek ČR Souhrn konkrétních ústavních zákonů a dalších Ústavou výslovně jmenovaných pramenů ústavního práva nejvyšší právní síly, který tvoří Ústavu ČR Ústavní pořádek tvoří několik základních ústavních zákonů

Ústavní pořádek ČR tvoří: Ústava České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb.) Listina základních práv a svobod (usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb.) Ústavní zákony ČNR přijaté po 6. 6. 1992 Ústavní zákony přijaté podle Ústavy z roku 1993 Ústavní zákony Národního shromáždění Československé republiky, Federálního shromáždění Československé socialistické republiky a České národní rady, upravující hranici České republiky

Ústava České republiky Ústavní zákon č. 1/1993 Sb. Základní pramen ústavního práva ČR Dominantní součástí tzv. ústavního pořádku ČR Přijata 16. 12. 1992 Českou národní radou Platná od 28.12.1992 Účinná od 1. 1. 1993 Byla několikrát novelizována (v roce 1997, 2000, 2001, 2002, 2009, 2012) Ústava upravuje především sféru státních institucí a jejich činnost Ústavní principy se ale vztahují na celý politický systém Ústava se skládá z Preambule a 8 hlav členěných do 113 článků

Obsah Ústavy Preambule Úvodní část Ústavy Vyjadřuje hodnoty a tradice, ke kterým se stát hlásí Má i svůj právní význam – slouží jako pramen pro výklad případných sporných ústavních momentů 8 Hlav Ústavy I. Základní ustanovení II. Moc zákonodárná III. Moc výkonná IV. Moc soudní V. Nejvyšší kontrolní úřad VI. Česká národní banka VII. Územní samospráva VIII. Přechodná a závěrečná ustanovení

Hlava I. – Základní ustanovení Charakterizuje Českou republiku jako svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát, v němž lid vykonává veškerou státní moc prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní Politický systém, v němž občané projevují své smýšlení a uplatňují svoji vůli, je založen na svobodném vzniku volné soutěži politických stran, které respektují základní demokratické principy a odmítají násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasování Rozhodování většiny dbá ochrany menšin Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen k tomu, co zákon neukládá Nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství Stát se mimo jiné zavazuje dbát o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství

Hlava II. Moc zákonodárná Představitelem zákonodárné moci v ČR je Parlament ČR, který je tvořen dvěma komorami – Poslaneckou sněmovnou a Senátem. a) Poslanecká sněmovna – má 200 poslanců, starších 21 let, občanů ČR, kteří jsou voleni na dobu 4 let a to systémem poměrného zastoupení b) Senát – má 81 senátorů, občanů ČR, starších 40 let, kteří jsou voleni na základě většinového systému na 6 let, ovšem každé 2 roky se volí nová 1/3 senátorů. Zásada poměrného zastoupení Jsou podle ní voleni poslanci do Poslanecké sněmovny Občané odevzdávají své volební hlasy pro kandidátní listiny politických stran, nikoli pro jednotlivé kandidáty Poměrem hlasů se určuje počet zvolených kandidátů z jednotlivých kandidátních listin Zásada většinového zastoupení Jsou podle ní voleni senátoři Voliči volí jednotlivé kandidáty

Hlava II. Moc zákonodárná Nikdo nemůže být členem obou komor S funkcí poslance či senátora je neslučitelný výkon úřadu prezidenta ČR, funkce soudce a další funkce, které stanoví zákon Poslanec i senátor používá tzv. imunitu, nestíhatelnost Poslance či senátora nelze stíhat trestně pro hlasování, za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nebo v Senátu. Poslanec či senátor podléhá jen disciplinární pravomoci komory, jejíž je členem. Stejně tak tyto osoby nelze stíhat za přestupky, trestné činy či přečiny bez souhlasu komory, jejíž je poslanec nebo senátor členem. Posláním Parlamentu je především legislativní činnosti, projednávání a příjímání zákonů Návrh zákona může podat poslanec, skupina poslanců, Senát, vláda nebo zastupitelstvo vyššího samosprávného celku Návrhy se podávají Poslanecké sněmovně Vláda má právo vyjádřit se ke všem návrhům zákonů Úkolem Parlamentu je kromě tvorby zákonů také kontrola moci vládní a výkonné

Hlava II. Moc zákonodárná Schůze obou komor Parlamentu jsou veřejné Každý člen vlády má právo účastnit se jejich jednání a musí mu být uděleno slovo, jestliže o to požádá Člen vlády je povinen na žádost Poslanecké sněmovny dostavit se osobně na její schůzi Poslanecká sněmovna postoupí schválený návrh zákona Senátu, který jej buď schválí nebo zamítne nebo vrátí Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy nebo vyjádří vůli nezabývat se jím. Jestliže se Senát nevyjádří do 30 dnů od postoupení návrhu, považuje se zákon za přijatý O návrhu zákona zamítnutém Senátem hlasuje Poslanecká sněmovna znovu a návrh je přijat, jestliže jej schválí nadpoloviční většina všech poslanců Prezident je oprávněn vrátit přijatý zákon, s výjimkou zákona ústavního, s odůvodněním do patnácti dnů ode dne, kdy mu byl postoupen O vráceném zákonu Poslanecká sněmovna hlasuje z novu a jestliže jej schválí nadpoloviční většinou všech poslanců, zákon je přijat. Přijaté zákony podepisuje předseda Poslanecké sněmovny, prezident republiky a předseda vlády K platnosti přijatého zákona je nutné jeho vyhlášení, tj. uveřejnění ve Sbírce zákonů České republiky.

Hlava III. Moc výkonná Výkonnou moc podle Ústavy ČR vykonává: Prezident republiky Vláda ČR Státní zastupitelství

Hlava III. Moc výkonná Prezident republiky Je hlavou státu, tj. reprezentativní osoba, zastupující stát především navenek Používá imunity, která spočívá v zákazu jej zadržet, trestně stíhat (kromě velezrady), stíhat pro přestupek či jiný správní delikt Prezidentem může být zvolen pouze státní občan ČR, který dovršil 40 let věku a má právo volit Volí jej občané v přímé volbě na základě většinového volebního systému Prezident skládá prezidentský slib na společné schůzi obou komor do rukou předsedy Senátu PČR Volební období prezidenta je 5 let, může být zvolen dvakrát za sebou Prezident ČR není z výkonu své funkce nikomu odpovědný Pokud nemůže prezident dočasně vykonávat svůj úřad zastupuje ho předseda vlády, v taxativně vymezených případech i předseda Poslanecké sněmovny

Hlava III. Moc výkonná Vláda České republiky Je v Ústavě definována jako vrcholný orgány výkonné moci nejvyšší orgány státní správy Vláda ČR se skládá z předsedy vlády, místopředsedů vlády a ministrů Vládu jmenuje prezident republiky – přímo předsedu a na jeho návrh jednotlivé ministry Vláda je odpovědná ze své činnosti Poslanecké sněmovně. Vláda rozhoduje ve sboru a k přijetí jejího usnesení je nutný souhlas nadpoloviční většiny všech jejích členů. K provedení zákona může vláda vydávat nařízení Ve vládě je uskutečněna dělba práce tak, že ministři řídí jednotlivá odvětví národního hospodářství a státní správy, tzv. rezorty Podle svých rezortů se nazývají např. ministr financí Ve svém rezortu ministr rozhoduje a nese odpovědnost sám Rezortní ministři jsou v čele vrcholných úřadů svých rezortů – ministerstev

Hlava III. Moc výkonná Státní zastupitelství Není typický orgán výkonné moci Ve skutečnosti jde o orgány pouze zastupující veřejnost v trestním řízení Státní zastupitelství tvoří soustava státních úřadů, které v zákonem stanovených případech zastupují v soudním řízení stát Těžiště činnosti státního zastupitelství je v oblastní trestního řízení v práci veřejných žalobců Soustavu státních zastupitelství tvoří: Nejvyšší státní zastupitelství Vrchní státní zastupitelství Krajské státní zastupitelství Okresní státní zastupitelství Na území Prahy je zřízení městské státní zastupitelství s působností krajského zastupitelství a obvodní zastupitelství s působností okresních zastupitelství Státním zástupcem může být jmenován jen občan ČR, který je starší 25 let a splňuje další zákonem stanovené podmínky

Hlava IV. Moc soudní Specifickým rysem soudnictví je, že jej uskutečňují soudy jménem státu, zákonem stanovenými metodami a v zákonem stanovených procesních formách Moc soudní se uplatňuje při ochraně práv v občanskoprávním řízení, např. při rozhodování sporů o náhrady škod, v trestněprávním řízení při rozhodování o vině a ukládání trestu pachatelům trestných činů a při přezkoumávání rozhodnutí správních orgánů (správní soudnictví) Soudcem z povolání se může stát bezúhonný občan, který má ukončené vysokoškolské právnické vzdělání Soudci jsou jmenováni prezidentem republiky bez časového omezení doby výkonu jejich funkcí Jsou nezávislí - žádný státní orgán ani jednotlivec nesmí zasahovat do jejich činnosti a tím ohrožovat jejich nestrannost Soudce je při rozhodování vázán pouze zákonem a je oprávněn posoudit soulad nižšího právního předpisu např. vyhlášky ministra se zákonem Jednotlivé soudy tvoří soudci, přísedící, justiční čekatelé Soustavu obecných soudů v ČR tvoří: Nejvyšší soud (Praha) Vrchní soudy (Praha, Olomouc) Krajské soudy Okresní soudy

Hlava IV. Moc soudní Mimo obecné soudy existuje: Ústavní soud Nejvyšší správní soud

Hlava IV. Moc soudní Ústavní soud Má zvláštní postavení Je nezávislým orgánem ochrany ústavnosti Rozhoduje v jedenácti druzích záležitostí vyjmenovaných v čl. 87 Ústavy Sídlí v Brně 15 soudců Ústavního soudu jmenuje prezident se souhlasem Senátu Předseda ústavního soudu – Pavel Rychetský

Hlava IV. Moc soudní Nejvyšší správní soud Spolu s Nejvyšším soudem tvoří nejvyšší článek soustavy soudů v České republice Rozhoduje ve věcech správních o mimořádných opravných prostředcích, tj. o kasačních stížnostech Mimoto tomuto soudu přísluší i určitá zvláštní agenda: rozhodování ve věcech volebních o rozpuštění, pozastavení nebo znovuobnovení činnosti politických stran nebo o některých kompetenčních sporech mezi orgány veřejné správy Jeho činnost byla zahájena až v roce 2003 Předsedou je Josef Baxa

Hlava V. Nejvyšší kontrolní úřad Je nezávislým orgánem, který kontroluje hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu Prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu jmenuje prezident republika na návrh Poslanecké sněmovny Postavení, působnost, organizační strukturu a další podrobnosti stanoví zákon

Hlava VI. Česká národní banka Česká národní banka je ústřední bankou státu Jejím hlavním úkolem je pečovat o cenovou stabilitu Do její činnosti lze zasahovat pouze na základě zákona Postavení, působnost a další podrobnosti stanoví zákon

Hlava VII. Územní samospráva Česká republika se člení: Obce (6246) základním územními samosprávnými celky Kraje (14) vyššími územními samosprávními celky 77 okresů

Typy obcí Obec 1 či více vesnic Obec s pověřeným obecním úřadem Obec s rozšířenou působností Městys Městec, městečko Kolem roku 1950 se přestal používat Od roku 2006 byl obnoven Město Titul udělovaný za stanovených podmínek (například počet obyvatel alespoň 3000) předsedou Poslanecké sněmovny V Česku je k březnu 2013 přes 600 měst Město může sestávat z více původních měst nebo může zahrnovat i okolní vesnice, které nejsou samostatnými obcemi Statutární město Je město, jemuž tento status přiznává zákon Takové město může vlastní vyhláškou zvanou statut města zřídit městské části nebo městské obvody a přenést na ně části svých kompetencí V České republice je 23 statutárních měst. Krajské město je město, které je podle zákona sídlem kraje Hlavní město Status přiznaný zvláštním zákonem pouze Praze Praha je obcí, ale nevztahuje se na ni obecný zákon o obcích a zároveň má i postavení kraje Má městské části

Hlava VIII. Přechodná a závěrečná ustanovení Ústava nabývá účinnost dnem 1. ledna 1993.

Základní princip politického uspořádání v ČR čl. 9 odst. 2 a 3 ústavy stanoví, že změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná – tzn. že nikdy nesmějí být zrušeny či změněny tyto fundamentální ústavní zásady: svrchovanost lidu demokracie většinový princip a jeho omezení právní stát lidská práva dělba moci parlamentní systém vlády

Listina základních práv a svobod Ústavní zákon č. 2/1993 Sb. Schválena 16.12.1992 Účinná od 28.12.1992 Platná od 28.12.1992 Listina základní práv a svobod je součástí ústavního pořádku ČR Ústava ČR sama neobsahuje základní práva a svobody, které patří k základní znakům demokratického státu Listina vychází ze základních dokumentů mezinárodního práva v této oblasti Všeobecná deklarace lidských práv, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech Vychází z ústřední zásady, že lidská práva a svobody jsou nezcizitelné, nepromlčitelné, nezrušitelné a jejich omezování nebo zeslabování lze pouze ve výjimečných případech, při splnění přísně stanovených podmínek a při zabezpečení soudní ochrany

Listina základních práv a svobod Listina se skládá z preambule, 6 hlav a 44 článků, které se věnují 5 základním okruhům práv: I. Obecná ustanovení II. Lidská práva a základní svobody III. Práva národnostních a etnických menšin IV. Hospodářská, sociální a kulturní práva V. Právo na soudní a jinou právní ochranu VI. Ustanovení společná

I. Hlava Obecná ustanovení Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti a právech Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního a sociálního původu Každý má právo svobodně rozhodovat o své národnosti Zakazuje se jakékoli ovlivňování tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování Nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod

II. Hlava Lidská práva a základní svobody Základní lidská práva Zaručují člověku důstojnost v základních oblastech jeho života právo na život nedotknutelnost osoby a jejího soukromí osobní svoboda právo na lidskou důstojnost a ochranu jména nebo jiných údajů o své osobě právo na majetek nedotknutelnost obydlí tajemství listovních, telefonických a podobných zpráv svoboda pohybu a pobytu svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání Politická práva Vytvářejí pro občany možnost účastnit se veřejného politického života, ochranu v rovině občanské a veřejné svoboda projevu právo na informace petiční právo shromažďovací právo právo sdružovat se právo volit (aktivní i pasivní volební právo)

III. Hlava Právo národnostních a etnických menšin Chrání před diskriminací, násilným tlakem většinového národa a před násilnou asimilací právo na všestranný rozvoj vlastní kultury právo na vzdělání v mateřském jazyku a jeho užívání v úředním styku

IV. Hlava Hospodářská, sociální a kulturní práva Garantují jistou úroveň života, která pro jednotlivce znamená důstojnou existenci a umožní mu rozvíjet svou osobnost: právo na svobodnou volbu povolání a právo podnikat právo získat prostředky pro životní potřeby prací právo sdružovat se v odborových organizacích právo na stávku právo na odměnu za práci a uspokojivé pracovní podmínky právo žen, mladistvých a zdravotně postižených na zvýšenou ochranu zdraví při práci právo na důchodové a sociální zabezpečení právo na ochranu zdraví, ochrana rodičovství a rodiny právo na vzdělání autorská práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti právo na příznivé životní prostředí.

V. Hlava Právo na soudní a jinou právní ochranu Zajišťuje korektnost a spravedlnost soudního jednání, aby byla vyloučena justiční zvůle možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu právo obviněného odepřít výpověď právo na obhajobu právní pomoc právo na veřejný proces bez průtahů presumpce neviny nikdo nesmí být dvakrát souzen za totéž

VI. Hlava Ustanovení společná Zákon může některým občanům, kteří vykonávají různé funkce např. soudcům, prokurátorům, zaměstnancům státní správy a územní samosprávy, příslušníkům bezpečnostních sborů a příslušníkům ozbrojených omezit právo na podnikání a jinou hospodářskou činnost Některým občanům může omezit právo na stávku např. povoláním, která jsou bezprostředně nezbytná pro ochranu života a zdraví

Text Ústavy a dalších základních ústavních dokumentů http://portal.gov.cz/app/zakony/zakonPar.jsp?page=0&idBiblio=40450&recShow=99&nr=1~2F1993&rpp=100#parCnt

POLITICKÝ SYSTÉM České republiky

Důležité historické milníky ČS První československý odboj (1914–1918) Vznik Československa (28. říjen 1918) První republika (1918–1938) Druhá republika (1938–1939) Druhý odboj (1939–1945) Československá třetí republika (1945–1948) Komunistický režim v Československu (1948–1989) Třetí odboj (1948-1956-1989) Sametová revoluce (1989–1992) Zánik Československa (31. prosinec 1992)

Vznik Československa Pozadí vzniku ČS Národnostní otázky v Rakousku-Uhersku 1.sv.v. Exil v cizině (Masaryk, Beneš, Štefánik) Čs legie Tříkrálová deklarace (6.ledna 1918) 14. Wilsonových bodů Uznání ČS Národní rady (ve většině států světa) Příměří na konci 1.sv.v. (Německo, Rakousko, Turecko)

Události října 1918 ČS jako jediný nástupnický stát RU ČS vznikalo 16.-18. října 1918 Washingtonská deklarace – autonomie pro Čechy 20.října 1918 v 15,00 hod. – RU přestalo existovat 28.října – formování ČS státu v Ženevě Delegace Národního výboru (K.Kramář) Protirakouský zahraniční odboj (E.Beneš) 28.října – převzetí moci v Praze Národní výbor – „Zákon o zřízení samostatného státu Československého“ „Muži 28.října“ Alois Rašín, František Soukup, Jiří Stříbrný, Antonín Švehla a Vavro Šrobár 30.října – Martinská deklarace Připojení Slovenska k Česku

Události po říjnu 1918 Oslavy nové republiky Ničení památek a pozůstatků RU Mariánský sloup na Staroměstském nám. Územní nároky Sudet – snaha o připojení k RU 4.11. – zatímní slovenská vláda – Skalice 13.11. - Prozatímní ústava ČS Národní shromáždění Masaryk – prezidentem Vláda – K.Kramář ČS – prohlášeno republikou Zákon o zrušení šlechtických titulů a řádů Zákon o 8 hod. pracovní době Prosinec 1918 – návrat Masaryka do ČS (Česko)Slovensko – Maďarská roztržka Česko(Slovensko) – Polská roztržka 8.5.1919 – zahynul M.R.Štefáni (Užhorod) 5.1919 - Připojení podkarpatské Rusy (Zakarpatské Ukrajiny) k ČS (plebiscit)

Stranicko-politický systém v ČSR za 1. republiky 11.1918 – prozatímní ústava 29.2.1920 – Ústava ČSR Zákonodárná moc – Národní shromáždění Poslanecká sněmovna (300 poslanců na 6 let) Senát (150 senátorů na 8 let) Do obou komor poměrný volební systém Výkonná moc Prezident (na 7 let) Vláda (ministři odpovědni PS – vyslovení nedůvěry) Časté úřednické vlády (J.Černý, E.Beneš, J.Syrový) Soudní moc Soustava státních soudů Ústavní soud (1921 - 1931) Volební soud (speciální status) Nejvyšší správní soud (E.Hácha)

Stranicko-politický systém v ČSR za 1. republiky Územní členění a samospráva Župy Vznik v 1920 Prakticky fungovaly pouze na Slovensku ČSR rozdělena na 4 země (z. 125/1927 Sb.): Země česká (Praha) Země moravskoslezká (Brno) Země slovenská (Bratislava) Podkarpatská Rus (Užgorod) Zemská zastupitelstva a zemské úřady Okresy (hejtman) Obec (starosta)

Politické strany 1. republiky Multipartismus Parlamentní demokracie Politický pluralismus „Pětka“ Agrárníci Lidovci Sociální demokraté Národní socialisté Národní demokrati Skupina Hradu E.Beneš, P.Šámal, K.Krofta, J.Preiss, A. Švehla, F. Udržal

Politické strany 1. republiky Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu Konzervativní, pravicová strana Nejsilnější strana 1.republiky Do r. 1933 A.Švehla – poté R.Beran Československá sociálně demokratická strana dělnická Levicová, dnes ČSSD Vznik 1878 1921 – oddělení se komunistického křídla (radikální) A.Hampl Československá strana národně socialistická Skupina Hradu Střední vrstva obyvatel A.Klofáč Československá národní demokracie Sloučení několika stran Střední vyšší třída K.Kramář, A.Rašín, V.Dyk Československá strana lidová Katolické pravicové strany J.Šrámek

Politické strany 1. republiky Další politické strany: Hlinkova slovenská lidová strana Autonomie Slovenska, A.Hlinka Sudetoněmecká strana Něm.faš. Strana, K.Henlein Komunistická strana Československa Radikální levicová strana, K.Gottwald Národní obec fašistická Protiněmecká, ital. Fašismus, R.Gajda

Volby v 1.republice Parlamentní volby v roce: 1920, 1925, 1929, 1935 Důležitá součást čs. meziválečné demokracie Volební právo pro ženy 1919 (1920) Poměrný volební systém do obou komor parlamentu Kandidátky bez preferenčních hlasů

Druhá republika Začátek od podpisu Mnichovské dohody (říjen 1938) – konec 16. března 1939 Zánik některých ústavních institucí Zmocňovací zákon Posílení Vlády a prezidenta Beneš odcestoval do exilu – Emil Hácha Předseda Vlády – gen. Jan Syrový, Rudolf Beran „Vídeňská arbitráž“ Odstoupení 1/3 území a 5 mil. Obyvatel pro Německo 6.října 1938 – Slovensko vyhlásilo autonomii (J.Tiso)

Protektorát Čechy a Morava 15.března 1939 – okupace českých zemí Německem Zrušeno MZV a MO Pouze protektorátní Vláda (premiéři): A.Eliáš, J.Krejčí, R.Bienert Kolaborant ministr školství E.Moravec Říšský protektor: Konstantin von Neurath Zastupující říšský protektor: R. Heydrich 5.1942 – atentát Uznání ČS vlády v exilu a anulita Mnichovské dohody Poté nahrazen Kurtem Daluegem

Zahraniční odboj za 2.sv.v. Nejprve ve Francii (Š.Oususký) Po obsazení Francie přesunut do Anglie Československý národní výbor Nejvyšší exilový orgán Exilová vláda – Jan Šrámek Beneš uznán prezidentem Významné polit. osobnosti 1.republiky: Jan Masaryk, František Němec, Sergej Ingr

Domácí odboj za 2.sv.v. Petiční výbor věrni zůstaneme Obrana národa Partizánská činnost Obrana národa Vojenská odbojová skupina spojená s Londýnem Tři králové J.Balabán, J.Mašín, V.Morávek Politické ústředí Přemysl Šámal Sloučení všech výše uvedených do ÚVOD Ústřední vedení odboje domácího

Poválečné Československo 19.3.1945 – E.Beneš zvolen prezidentem 10.5.1945 – převzala moc ve státě nová vláda NÁRODNÍ FRONTY Parlamentní volby 1946 Česko Vítězství KSČ (40 %) Národní socialisté (24 %) Lidovci (20 %) Sociální demokraté (16 %) Slovensko Slovenská demokratická strana KSS

Benešovy dekrety Oficiálně „Dekrety prezidenta republiky“ právní předpisy vydávané prozatímním státním zřízení a později prezidentem republiky s mocí zákona Podle ústavního dekretu o prozatímním výkonu moci zákonodárné vydávala vláda dekrety na místě Národního shromáždění, vzhledem k tomu, že nebylo možno vykonávat zákonodárnou moc v souladu s Ústavou Vedle dekretů o znárodnění většiny průmyslových podniků, pojišťoven, bank, zavedení centrálního plánování, všeobecné pracovní povinnosti mezi ně patří i velmi kontroverzní dekrety spojené především s konfiskací majetku etnických Němců a Maďarů, zrušení československého státního občanství etnický Němcům a Maďarům, zrušení německé university, německých vysokých škol technických V roce 1945 vyšlo ve Sbírce zákonů 98 nových dekretů a bylo republikováno 7 starých dekretů Všechny dekrety byly po válce, 5. března 1946, ratihabovány Prozatímním Národním shromážděním ústavním zákonem č. 57/1946 Sb. 56 dekretů bylo později zrušeno

Třetí republika 1945-1948 – politický systém jako „formální demokracie“ Prezident - Beneš MZV – J.Masaryk Spor KSČ x ostatní parlamentní strany „Národní fronta“ Systém zastoupení všech parlamentních stran ve vládě Kritika 1. republiky Výrazná orientace na SSSR Posilování role KSČ – ministerstva

Únor 1948 Václav Nosek – ministr vnitra Příprava situace na převrat Komunisté na místa nekomunistů Odstoupení demokratických ministrů z vlády (při ½ by padla Vláda – nové volby) – KSČ vyvolává masivní demonstrace Nakonec Beneš nerozpustí Vládu a jmenuje nové ministry Gottwaldovy vlády 25.únory 1948 – KSČ přebírá moc

Situace po únoru 1948 „Vítězství KSČ nad kapitalismem„ Začíná teror pro odpůrce KSČ Masivní emigrace vysokých polit. činitelů z demokratických stran do ciziny „Obrozená vedení“ Úzká spolupráce s KSČ Navenek stále „demokratický režim“ Volby 1948 89,2 % pro národní frontu

Situace po únoru 1948 Beneš se stahuje do ústraní 9. května 1948 – Nová Ústava Nedemokratická Beneš ji nepodepíše a abdikuje Červen - Gottwald prezidentem Budování nového režimu Zákon na ochranu republiky Politické procesy Vykonstruované soudní procesy Likvidace katolické církve (ideologie, majetek) Tábory nucených prací – systém koncentračních táborů Pomocné technické prapory Likvidace sociální demokracie – fungování v exilu

Budování komunistického režimu v 50. letech Likvidace svobodného tisku Politické procesy proti nepřátelům Církev, vojáci ze Západu, církvi Proces s důstojníky – Heliodor Píka Proces s M. Horákovou – poslankyně Národních socialistů Procesy proti zrádcům ve vlastních řadách R. Slánský – bývalý předseda KSČ Intriky ze SSSR Politika strachu ve Straně

Vývoj v mimopolitických oblastech Snaha stabilizovat ekonomiku Vyvlastněn všechen soukromý majetek Znárodnění Centrálně řízená ekonomika a hospodářství 5-leté hospodářské plány „Pětiletky“ Státní plánovací komise Odvětvová ministerstva 1953 - Měnová reforma (1:50) Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) Každá země SSSR bloku se zaměří na konkrétní oblast ČSSR – těžký a dopravní průmysl Kolektivizace zemědělství (od 1949) – vznik JZD 2. vlna 1957 – velmi tvrdá Zprůmyslnění Slovenska Předtím hlavně zemědělství posílení vlivu

Politická situace v 50. letech 1953 – umírá Stalin i Gottwald Nový prezident A. Zápotocký Předseda Vlády – Viliam Široký GT KSČ – A. Novotný změna po Stalinově smrti Umírněnější situace Smrt A. Zápotockého Nástupce A. Novotný (konzervativec) Hospodářský úpadek na poč. 60. let Rozpad 3. pětiletky – nefunkční ekonomika 1960 – Nová Ústava – vznik ČSSR Slovensko Liberálnější – A. Dubček

60. léta Sjezd spisovatelů na Dobříši (1967) Kritika KSČ – požadavek svobody Páral, Havel, Kundera, Vaculík 1967/1968 – rozkol uvnitř KSČ Kritika A. Novotného Nový GT – A. Dubček „socialismus s lidskou tváří“ „Nový program KSČ“ Nový prezident – Ludvík Svoboda Předseda Vlády – O. Černík Příprava reforem ze strany Vlády – „Pražské jaro“(1.-6. 1968) Federalizace ČS Demokratičtější volby Reforma ekonomiky Vznik nezávislých iniciativ Kritika reforem ze SSSR V ČS – V.Bilak a M.Jakeš Dubček se dostává do izolace Vyostřuje se situace

Pražské jaro 1968 Manifest 2000 slov Kundera, Havel, Vaculík Výzva pro KSČ za unikátní reformu ČS Liberalizace SSSR začíná jednat proti Dubčekovi Zejména Brežněv Nejednota Východního bloku Jugoslávie – Tito, Rumunsko - Caucesco 21.8.1968 – zásah vojsk Varšavské smlouvy Armády V.Něm,Polska, Maďarska, Bulharska, SSSR Dočasná přítomnost sovětských vojsk – na 10 let (poté prodlouženo na 20 let)

Federalizace Československa Zákon č. 143/1968 Sb. o československé federaci (účinný od 1.1.1969) Federální shromáždění Sněmovna lidu Sněmovna národů 2 vlastní národní parlamenty Česká národní rada Slovenská národní rada

70. a 80. léta Politika konsolidace a normalizace Čistky v KSČ Odvolání představitelů Pražského jara Nový GT – G. Husák Nový představitelé: G.Husák, A.Indra, V.Bilak, J.Lenárt, L.Štrougal, J.Fojtík, M.Jakeš, A.Kapek, K.Hoffman Politický systém měl ve všech aspektech znaky totalitního systému

Opoziční hnutí 70. a 80. let Charta 77 VONS ČSDI Mluvčí J.Patočka, V.Havel, J.Hájek VONS ČSDI Československý helsinský výbor Hnutí za občanskou svobodu Tiskoviny Lidové noviny Vokno Revolver revue

Události roku 1989 17.11. – násilné potlačení studentské revoluce na Národní třídě 19.11. – vznik Občanského fóra (OF) 22.11.- dialog OF s Vládou (premiér Adamec) 24.11. – demise nejužšího vedení 27.11. – generální stávka v ČS – demonstrace na Václavském náměstí 29.11. – FS schválilo změnu Ústavy - konec vlády 1. strany 3.12. – pád Vlády Adamce – vysoký počet komunistů 6.12. – nový GT Urbánek – přijímá požadavky OF 8.12. – nový premiér M. Čalfa přijímá požadavky OF 10.12. – nová Vláda s převahou nekomunistů – demise prezidenta Husáka 19.12. – důvěra FS pro Vládu M. Čalfy 29.12. – V. Havel zvolen prezidentem

Transformace Československa po roce 1989 Několik etap 1.etapa – 1989 (změna politických elit) 2.etapa – 1.-6.1990 – První svobodné volby 3.etapa – 1991 – 6.1992 – transformační období 4.etapa – 7.-12.1992 – dělení federace 5.etapa - od 1993 do současnosti

Události konce roku 1989 17.11. – násilné potlačení studentské revoluce na Národní třídě 19.11. – vznik Občanského fóra (OF) 22.11.- dialog OF s Vládou (premiér Adamec) 24.11. – demise nejužšího vedení 27.11. – generální stávka v ČS – demonstrace na Václavském náměstí 29.11. – FS schválilo změnu Ústavy - konec vlády 1. strany 3.12. – pád Vlády Adamce – vysoký počet komunistů 6.12. – nový GT Urbánek – přijímá požadavky OF 8.12. – nový premiér M. Čalfa přijímá požadavky OF 10.12. – nová Vláda s převahou nekomunistů – demise prezidenta Husáka 19.12. – důvěra FS pro Vládu M. Čalfy 29.12. – V. Havel zvolen prezidentem

2. etapa transformace české společnosti leden – červen 1990 dochází k postupným změnám, cesta ke svobodným volbám změna právního rámce režimu, vznikají různé scénáře reforem ekonomika běží jako dřív, pro podniky se zhoršuje situace

Liberalizační zákony role parlamentu je naprosto nejzásadnější, Havel velkou autoritou bez Havla nedochází k žádnému rozhodnutí upravuje se ústava vznikají nové politické subjekty zahraniční politika cíle co nejdřív do mezinárodních struktur NATO a EU snaha vytvořit stabilní ekonomiku, vytvářet korektní politiku vůči SSSR (postupně ztrácí svůj bývalý vliv)

Situace v ČSFR v roce 1990 2 základní politické cíle: 1) Odchod sovětských vojsk ze SSSR Odchodem vojsk dochází ke ztrátě vojenské prestiže SSSR velký logistický problém V ČSFR až 300 tisíc vojáků i s rodinami - v SSSR pro ně nebylo připraveno místo Otázka jaderného arzenálu Odsun vojsk proběhl do konce roku 1992 2) Zrušení Varšavského paktu Varšavský pakt rozpuštěn na zasedání v Praze Na veřejnost se díky svobodnému tisku dostávají informace na o zvěrstvech komunistického režimu Otázka, zda se nemá rušit i NATO Odchodem vojsk dochází ke ztrátě vojenské prestiže SSSR, velký logistický problém, u nás až 300 tisíc vojáků i s rodinami, v SSSR pro ně nebylo připraveno místo

Snahy o vyrovnání se s minulostí zločiny z 50. let političtí vězni se dostávají do médií rozpuštění státní bezpečnosti otázka co s bývalými spolupracovníky potřeba vytvoření funkční tajné služby není možné jí vytvářet na zelené louce problém s lustračním zákonem pro speciální situace byly vydávány falsifikované lustrační posudky pro bývalé agenty

Volby 1990 Uvědomění nové sociální role občanů Zákony pro demokratičnost Obecné volební programy ČR: OF 52 %, KSČ 14 %, Lidovci 9% Slovensko: Strana lidová 32 %, VPN 19 %, KSČ 13% Federální vláda: OF + VPN + Česká strana lidová Česká vláda: OF + KSČ + Lidovci Slovenská vláda: VPN + Strana lidová

Občanské fórum (OF) Nesourodost Různé politické proudy Bez pevné organizační struktury Ministři dělali vlastní politiku na půdě ministerstev nezávisle na OF Havel se jako nadstranický prezident distancoval od OF Na Slovensku Veřejnost proti násilí (VPN) Po volbách 1990 – V. Klaus Snaha o vybudování nové pravicové strany na pozadí ekonomických reforem

Rozpad OF Únor 1991 – Lázeňské dohody Slovensko Rozpad OF Vznik ODS a Občanské hnutí (OH) Situace se nemění do voleb 1992 Slovensko Mečiar jako premiér členem VPN Vyhrožoval v koalici a tak se dostal do konfliktu s ministry a byl odvolán Mečiar protestoval a šel do opozice a založil stranu Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS) Objíždí Slovensko a svou populistickou rétorikou získává lidi – kritika Havla HZDS 37%

Ekonomické reformy vznikají různé varianty, různé možné postupy Česká vláda přichází s tzv. gradualistickou koncepcí – opatrná reforma, snaha o co nejmenší sociální otřesy Několik po sobě jdoucích kroků – podniky do soukromých rukou – shoda Dle České vlády až ve chvíli, kdy jsou za státní peníze modernizované, pod novým managementem, konkurenceschopné Poté měly být za velké peníze prodané do zahraničí Ekonomická reforma – Tomáš Ježek (autor, dnes kritik) 1.1. 1991 konec regulace cen vládou

Ekonomická reforma – restituce Vrácení majetku vlastníkům (potomkům) Majetek jim byl protiprávně odebrán Jaké vlastnictví bylo odebráno bude navráceno? 1945-48 je současně považováno za demokratické Počátek doby je 25.2.1948 – 30.12. 1989 je konec doby Soud v některých případech mohl prolomit hranici (např. Baťa)

Privatizace Malá privatizace Velká privatizace Kupónová privatizace na lokální úrovni Drobné podniky, obchody, služby Veřejné dražby Velká privatizace výběrová řízení (projekt + peníze) přímí prodej do zahraničí (pilířové podniky, např.: škodovka) Kupónová privatizace obava vlády z vytvoření elitních a bohatých skupin a modernizace následek: sociální nepokoje za 1000 Kčs – kupónová knížka – 1000 bodů na nákup akcií podniků 8mil. Lidí si koupilo knížku Stát se zbavil firem a decentralizoval vlastnictví Zákon o privatizačních fondech Tyto fondy si pučili peníze od bank Vykoupili knížky od běžných občanů Vznik prvních podnikatelských elit Vláda garantovala, že neúspěšné úvěry zaplatí – v roce 1998 zaplatila dluhy 400mld

Volby 1992 1.demokratické volby Měly vyjádřit konkrétní cesty, jak se bude společnost ubírat Do voleb 1992 – rozdíly mezi ČR a SR ČR – ODS ( Klaus) SR – HZDS (Mečiar) Rozdílný pohled na ekonomiku ODS zájem na uchování federace HZDS tvrdilo, že Klausova reforma poškodí Slovensko Žádná seriozní strana v ČS nechtěla dělit federaci Po volbách se HZDS začala profilovat jako nacionální strana – nechuť k federální vládě Začala jednání o měnové reformě – o jejím provedení SK rázně odmítla reformu ČR navrhla rozdělení federace – HZDS po měsíci přijalo Klaus se stal premiérem vlády ČR – impuls pro veřejnost o dělení federace

Dělení federace Červen 1992 Volby -vítězství ODS a HZDS: v předvolební kampani nikdo vůbec nemluvil o možnosti rozdělení Československa =) HZDS trvalo na požadavku samostatné mezinárodně právní subjektivity pro Slovensko v rámci společného státu vítěz voleb na Slovensku V. Mečiar dal svou jednoznačnou politickou preferenci najevo tím, že odmítl vstoupit do federální vlády a nechal se zvolit slovenským premiérem Klaus na to v Čechách v čele vítězné ODS zareagoval stejně, a sestavil českou vládu s pomocí ODA a KDU-ČSL federální vládu vedl člen ODS Jan Stráský, předsedou FS zvolen člen HZDS Michal Kováč, předsedou ČNR Milan Uhde, a předsedou SNR Ivan Gašparovič ODS a HZDS uzavřely koaliční dohodu s tím, že ODS byla připravena jednat o společném vládnutí, ale se dvěma podmínkami: bude zachována funkční federace federálním prezidentem bude zvolen Václav Havel ale 3. července vybuchla politická bomba: při volbě prezidenta slovenští poslanci FS nezvolili Václava Havla prezidentem, prezidentem nezvolen nikdo, Havel dál vykonává funkci do zvolení nového prezidenta

Dělení federace 17. července SNR přijala deklaraci o svrchovanosti Slovenské republiky ten den odpoledne prezident Havel oznámil předsednictvu FS svou demisi 22. července 1992 ODS a HZDS přijaly politickou dohodu o rozdělení Československa na dva samostatné státy Mečiar uchovat společný stát nechtěl, to je jasné návrhy různých politických sil, zejm. ČSSD a KSČM na uspořádání referenda o budoucnosti ČSFR politici ODS a HZDS odmítli – stát tak byl rozdělen bez vyjádření názoru voličů 1. září 1992 SNR přijala Ústavu SR 7. listopadu zemřel na následky autonehody Alexander Dubček 25. listopadu 1992 schválilo FS zákon o zániku ČSFR k 31.12. 1992 16. prosince 1992 přijala ČNR ústavu České republiky s platností od 1. 1. 1993

Volby 1996 Ve volbách zvítězila ODS pod vedením Václava Klause Výsledky voleb byly překvapivé, neboť se obecně očekávalo, že dosavadní vládní koalice vedená premiérem Václavem Klausem ve volbách získá většinu Volební účast: 76,41 % voličů ODS 29,5 % ČSSD 26,5 % KSČM 10,5 % KDU-ČSL 8 % Republikáni 8 % ODA – 6,5 % Menšinová pravicová koalice – ODS, ODA a KDU-ČSL Premiér V.Klaus

Volby 1998 Předčasné volby zvítězila ČSSD pod vedením Miloše Zemana, která po delších jednáních sestavila menšinovou vládu s podporou ODS garantovanou tzv. Opoziční smlouvou Výsledky voleb byly překvapením, protože nelevicové strany (ODS, Unie Svobody a KDU-ČSL) ve volbách získaly většinu, nebyly však schopné se dohodnout na vládě. Volební účast: 74,03 % voličů ČSSD – 32,5 % ODS – 27,5 % KSČM – 11 % KDU-ČSL – 9 % US-DEU – 8,5 % Předseda vlády – Miloš Zeman

Volby 2002 Ve volbách zvítězila ČSSD pod vedením Vladimíra Špidly, která následně sestavila vládu za účasti KDU-ČSL a US-DEU Vláda však celé své funkční období disponovalo jen nepatrnou většinou a byla nestabilní Volební účast: 58 % voličů ČSSD - 30 % ODS - 24,5 % KSČM – 18 % Koalice KDU-ČSL + US/DEU – 14 % Premiér – Vladimír Špidla

Volby 2006 Do sněmovny se poprvé dostala Strana zelených naopak US-DEU podle očekávání propadla Výsledek ukázal disproporční prvky, vnesené do volebního zákona opozičně-smluvními reformami, a dopadl patem – oba bloky vzniklé ve sněmovně (ČSSD a KSČM proti ODS, KDU-ČSL a SZ) získaly po 100 poslancích Následovalo bezprecedentní období vládní krize a nikam nevedoucích vyjednávání, trvající až do ledna 2007 ODS – 35 % ČSSD – 32 % KSČM – 13 % KDU-ČSL – 7 % SZ – 6 % Poté vláda koalice ODS + KDU-ČSL + SZ Premiér Mirek Topolánek Vládě vyslovena nedůvěra 2009

Volby 2010 Měly být v 10.2009 – Ústavní soud zrušil a přesunul na 2010 Vítězem ČSSD, ale prezident Klaus pověřil sestavením vlády ODS ČSSD – 22 % ODS – 20 % TOP09 – 16 % KSČM – 11 % VV – 11 % Volební účast: 62,5 % Vládní koalice – ODS + TOP09 + VV (LIDEM) Premiér: Petr Nečas

Volby 2013 Předčasné – 25.-26.10.2013 Vítězem ČSSD, překvapivý výsledek ANO 2011 ČSSD – 20,5 % ANO – 18,5 % KSČM – 15 % TOP 09 – 12% ODS – 8 % Úsvit - 7 % KDU-ČSL - 7 % Volební účast: 59,5 % Vládní koalice – ČSSD + ANO + KDU-ČSL Premiér: Bohuslav Sobotka

Úřednické vlády v ČR 1998 vláda Josefa Tošovského po demisi druhé Klausovy vlády na podzim 1997 označována také jako polopolitická - byly zastoupeny KDU-ČSL (jejíž předseda Josef Lux byl jednáním o její sestavení pověřen) a ODA Vláda získala důvěru 123 hlasy: ČSSD, Unie svobody odštěpené z klubu ODS, KDU-ČSL, většiny ODA a části ODS 2009 vláda Jana Fischera sestavovaná po vyjádření nedůvěry trojkoaliční Topolánkově vládě 24. března 2009 trval do voleb 2010

Volby do Senátu PČR Každé 2 roky 1/3 Senátu (27 z 81 mandátů) 1996 – Petr Pithart 1998 – Libuše Benešová 2000 – Petr Pithart 2002 – Petr Pithart 2004 - Přemysl Sobotka 2006 - Přemysl Sobotka 2008 - Přemysl Sobotka 2010 – Přemysl Sobotka 2012 – Milan Štěch 2014 - Milan Štěch

Prezidentské volby 5leté funkční období 1990 – 1992 – Václav Havel Prezident ČSFR 1993, 1998 – Václav Havel Volen na společné schůzi obou komor Parlamentu ČR 2003, 2008 – Václav Klaus 2013 – Miloš Zeman Přímá volba občany

Prezidentské volby 2013 1. kolo a 2. kolo

Volby do Evropského parlamentu v ČR 5leté funkční období EP Obecný nezájem voličů 2004 - 24 mandátů ODS, KSČM, SNK, KDU-ČSL, ČSSD, Nezávislí Propad vládnoucí ČSSD – rezignace V. Špidly Volební účast – 28 % 2009 - 22 mandátů ODS, ČSSD, KSČM, KDU-ČSL Volební účast - 28 % 2014 – 21 mandátů ODS, ČSSD, KSČM, KDU-ČSL, ANO 2011, TOP09, Svobodní Volební účast - 18 % - rekordně nízká

Volby do zastupitelstva krajů 4leté volební období 2000, 2004, 2008, 2012 Odráží situaci dle politických preferencí konkrétních politických stran Tradiční vítězství konkrétních stran v jednotlivých krajích Severomoravský kraj – levice Praha - pravice

Volby do krajských zastupitelstev 2012

Volby do zastupitelstva obcí 4leté volební období 1994, 1998, 2002, 2006, 2010, 2014 Odráží situaci dle politických preferencí konkrétních politických stran Obecně ve velkých městech vítězila pravice X na venkově levice či místní uskupení Velký podíl nezávislých kandidátů – personální politika

Referendum v ČR Referendum o přistoupení České republiky k Evropské unii proběhlo 13. a 14. června 2003 Výsledek: Pro 77,3 % Proti 22,7 % ČR do EU vstoupila 1. května 2004 Pro toto referendum byl vydán speciální ad hoc ústavní zákon č. 515/2002 Sb. Dodnes jde o jediné celostátní referendum v historii České republiky

Více ke všem volbám v ČR Český statistický úřad http://www.volby.cz/