5.1.2 Zjevení Boha v Ježíši Kristu Nový zákon 19.3.2016

„fundamentální christologie“ Boží sebesdělení skrze osobu Ježíše Krista zachovává strukturu vztahu mezi Bohem a člověkem známou ze starozákonních textů, avšak z hlediska FT vidíme vrchol a dovršení Božího Zjevení v Ježíšovi z Nazareta

Ježíš v dobových pramenech Historičnost evangelií Ježíšovy výpovědi o sobě Chronologie a svědectví o Ježíšově životě v dobových pramenech Římské a židovské prameny Apokryfy

Ježíš zjevuje Boha slovy a činy hlásání Božího království Ježíš a Jan Křtitel podobenství Ježíš zjevuje Boha ve svém jednání Ježíš a Zákon Ježíšova znamení a zázraky

Ježíšova synovská identita Základ sebezjevení Boha v Kristu je dán Ježíšovou identitou: je Božím Synem, vtěleným Božím slovem Jeho učedníci mají na jeho jedinečném vztahu s Bohem podíl („adoptivní synovství“)

Ježíšova smrt jako zjevení Boha Věrnost vlastnímu poslání až do smrti (důsledkem věrnosti vlastní identitě, k níž patří ukazovat pravou tvář Boha Otce) Zřekl se znamení, které by všem jasně vyjevilo jeho identitu a vydal sebe na smrt Ježíš reprezentuje Boží přístup k člověku: Božího oslovení, které u člověka nenachází náležitou odpověď Spásný smysl jeho smrti: odmítnutí člověka proměněno v událost spásy. Lidské umírání se v Ježíšově smrti stává extrémním aktem života, jeho dovršením a naplněním lidské svobody – nenechá se determinovat odmítnutím a nepřestává důvěřovat. Až po zkušenosti vzkříšení byli učedníci schopni plně pochopit spásný význam Ježíšovy smrti

Velikonoční víra a plné rozpoznání Ježíšovy identity Nemáme přímé svědky vzkříšení, ale svědectví a vyprávění o zjevení vzkříšeného Ježíše Svědectví a vyprávění: dvě formy historicky ověřitelných zkušeností setkání se Vzkříšeným

Vyprávění o zjevení Vzkříšeného Nejde o prostý popis, ale symbolické vyjádření radikální zkušenosti Tato zkušenost darem (dárcem je sám Vzkříšený) Učedníci mají rozpoznat, že jde o tutéž osobu Ježíše jako před Velikonocemi, ale v jiné „kvalitě“ Vzkříšení zjevuje jeho identitu a dovršuje proces, který začal vtělením

Velikonoční událost smrti a vzkříšení jako východisko a základ víry Víra po vzkříšení: už nejsou jen učedníky, ale také svědky S vírou ve Vzkříšeného spojeno i poslání učedníků: být svědky vzkříšeného Krista, tj. naplnění Božích zaslíbení v Kristu Vzkříšení je spojeno s celým J. životním příběhem Vzkříšení odhaluje smysl kříže: je konkrétní podobou spásy Kříž je však pochopitelný pouze ve světle vzkříšení:

Velikonoční událost ↔ víra Velikonoční tajemství je základem víry, protože z ní nevychází, naopak je jejím východiskem Velikonocemi vrcholí sebezjevení Ježíšovy identity – právě toto sebezjevení předchází víře, která následuje jako souhlas, uznání, že se neopírá sama o sebe. Jen v úkonu víry rozpoznávám hodnotu velikonoční události Ježíšovy smrti a vzkříšení: zkušenost zjevení Vzkříšeného podnítila zrod velikonoční víry učedníků tato objektivní zkušenost podnítila jejich subjektivní proměnu Umožnila jim rozpoznat v Ježíši Kristu Boha, který se nechal spatřit

Problémy s interpretací zjevení Vzkříšeného u novodobých autorů: David Friedrich Strauss – vidění jako vnitřní psychický jev, nechtěný sebeklam učedníků Rudolf Bultmann – vzkříšení je třeba přeložit do jazyka hlásání: Velikonoce přinesly vnitřní přerod učedníků – vznik jejich víry, nikoliv reálné vidění vzkříšeného Krista Willi Marxen – to, co pokračuje dále, je Ježíšova kauza, zjevení Vzkříšeného jsou pouze literární fakt, způsob vyjádření Edward Schillebeeckx – ano, došlo ke vzkříšení, ale ne ke zjevení Vzkříšeného, Velikonoce jako proces obrácení a odpuštění Rudolf Pesch – vzkříšení pomáhá interpretovat eschatologický význam Ježíšovy smrti, konverze učedníků jako důkaz vzkříšení, které obnovuje jejich otřesenou víru…

teologie Ducha svatého od christologické víry k trojičnímu vyznání pneumatologická dimenze christologické události přesvědčení komunity o tom, že je adresátem zaslíbeného vylití Ducha (po Velikonocích) Duch, který při vzkříšení ustavil a zjevil Ježíše jako absolutního prostředníka spásy, také uskutečňuje účast věřícího na spáse Duch není čímsi vlastním člověku duchovnímu (v gnostickém smyslu), ale darem Vzkříšeného Krista (přechod k helénskému myšlení nutí jasně vyjádřit) Podle Pavla Duch uskutečňuje společenství člověka s Bohem, a to tak, že uskutečňuje společenství člověka s Ježíšem. Duch svatý u Pavla je prezentován především jako podněcovatel nového života v Kristu. Také Jan považuje dar Ducha za eschatologický dar Vzkříšeného, ale zdůrazňuje aspekt poznání: Duch pravdy nás uvádí do poznání skrze Syna a do hledání pravdy, abychom byli schopni pokračovat ve vydávání svědectví a jako společenství byli eschatologickým znamením zjevení.