Ústavní právo

ÚSTAVA ČESKÉ REPUBLIKY je souborem ústavních zákonů a dokumentů ústavního významu. Česká ústava není jedním uceleným zákonem, ale skládá se z řady samostatně stojících ústavních zákonů a jim právně na roveň postavených dokumentů. Ty dohromady tvoří ústavní pořádek (ústavní řád). Jeho součástí jsou Ústava České republiky z roku 1992, Listina základních práv a svobod z roku 1991, ústavní zákony přijaté podle této Ústavy. (Filip, 2003)

ÚSTAVA ČESKÉ REPUBLIKY tvoří celek a spolu s Listinou základních práv a svobod jsou nejdůležitějšími dokumenty. Ústava zakotvuje kromě základních práv a svobod jednotlivců rovněž strukturu státu (tím rozumíme jeho orgány) a základy procesních předpisů (např. jednací řády).

Preambule jedná se o úvodní, v tomto případě slavnostní část dokumentu, preambuli můžeme chápat rovněž jako předmluvu

Preambule v čase obnovy samostatného českého státu, „My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií, odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství, odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu, prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky“

Preambule Preambule vystihuje charakteristické rysy národa, můžeme z ní vyčíst, jakého odkazu se národ dožaduje, zda je věřící, jaké má zásady rozhodování apod. Preambule obsahuje odkaz na dávné tradice české státnosti i státnosti československé a zakotvuje odhodlání budovat , chránit a rozvíjet Českou republiku a to v duchu uznávaných moderních hodnot a ideálů. (Filip, 2003)

Vedle preambule obsahuje Ústava České republiky 113 článků, rozdělených do osmi hlav.

Systematika ústavy ČR Preambule základní ustanovení (čl.1-14) moc zákonodárná (čl. 15-53) moc výkonná, prezident republiky (čl. 54-66) a vláda (čl. 67-80) moc soudní (čl. 81-96), ústavní soud (čl. 83-89), a soudy (čl. 90-96) Nejvyšší kontrolní úřad ( čl. 97) Česká národní banka (čl. 98) Územní samospráva (čl. 99-105) Přechodná a závěrečná ustanovení (čl. 106 -113)

Hlava první obsahuje základní ustanovení. Zakotvuje charakteristiku státu, konstrukci tvorby a dělby moci, základní prvky právního státu, princip pluralistického politického systému, liberální zásadu území samosprávy, nezměnitelnost ústavy, vztah k mezinárodním smlouvám, vymezení území, státní hranice, státní občanství a státní symboly, určení hlavního města, povinnosti státu dbát o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochrany přírodního bohatství. (Filip, 2008)

Čl.1 v čl. 1 se vyskytuje termín svrchovaný Svrchovaný stát není podřízen žádné jiné (státní) moci, a to jak vnější, tak vnitřní. Termín jednotný můžeme chápat jako unitární stát, tzn. stát, který má jedinou soustavu nejvyšších státních orgánů, jedinou legislativu (zákonodárná moc), exekutivu (vládá, výkonná moc) a jedno státní občanství. Demokratický právní stát můžeme chápat jako stát, kde státní moc je podřízena právnímu řádu.

Čl. 1 odst. 2 „Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.“ Tento čl. si můžeme vyložit jako aplikační přednost mezinárodních smluv. Česká republika je vázaná mezinárodními smlouvami, které jsou součástí ústavního pořádku. Mezinárodní smlouvy tedy nesmí odporovat českému právu.

V čl. 2 odst. 1 Dozvídáme se, že máme tripartitu státní moci. Moc zákonodárnou ( oprávnění vydávat zákony ), výkonnou (exekutivní) a soudní (vykonávaná soudy).

čl. 2 odst. 4 „Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“ Znamená to, že můžeme dělat vše, pokud nám to zákon nezakazuje, naopak nesmíme být nuceni dělat něco, co v zákoně není výslovně stanoveno.

Čl. 3 nám výslovně sděluje, že součástí Ústavy je Listina základních práv a svobod. Znamená to, že v České republice není Listina zakomponována přímo v Ústavě, ale je její nedílnou součástí.

Čl. 5 Podle tohoto čl. je umožněna volná soutěž politických stran, což se odvíjí od demokratického právního státu. Současně zákon chrání společnost, před existencí politických stran, které by nějak měli narušovat lidská práva.

Čl. 9 vyjadřuje, že Ústavu můžeme měnit pouze ústavními zákony, jinak Ústava nemůže být nijak měněna či doplňována a změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná. Tímto ustanovením je demokratický právní stát chráněn.

Čl. 11 informuje, že Česká republika tvoří jeden nedělitelný celek, jehož hranice můžou být měněny opět jen ústavním zákonem. Rovněž nabývání a pozbývání státního občanství se řídí zákonem (zákon č. 40/1993 Sb.).

Článek 14. odst. 1 uvádí, že. „Státními symboly České republiky jsou velký a malý státní znak, státní barvy, státní vlajka, vlajka prezidenta republiky, státní pečeť a státní hymna.“

Velký státní znak   Jedná se o štít, který je rozdělen na čtyři pole, která symbolizují jednotlivá území ČR. Jedná se Čechy, Moravu a Slezsko, čtvrté znázorňuje ČR jako celek. První a čtvrté pole má ve svém vyobrazení stříbrného lva, který je znázorněn ve skoku, má dva ocasy a zlatou korunu. Ve druhém poli je znázorněna červeno stříbrná orlice, která je šachovaná a má také zlatou korunu. Pozadí je v tomto poli modré. (symbol Moravy) Poslední třetí pole má pozadí zlaté a na něm je černá orlice s červenou zbrojí a také se zlatou korunou, navíc je ozdobená stříbrným půlměsícem, který je zakončen jetelovými listy a uprostřed s křížkem (symbol Slezska) .

Vlajka prezidenta republiky Vlajka prezidenta republiky má čtvercový tvar a bílý podklad, který je olemovaný bílými, červenými a modrými plaménky. Uprostřed je umístěn velký státní znak, pod kterým je na červené stužce, která je podložena žlutými lipovými ratolestmi bílý nápis PRAVDA VÍTĚZÍ.

Malý státní znak   Malý státní znak je tvořen jednotně. Je na něm stříbrný dvouocasý lev ve skoku se zlatou zbrojí a zlatou korunou. Pozadí je červené.

Státní barvy Státní barvy jsou bílá, červená a modrá. Je nutné je uvádět přesně v tomto pořadí

Státní vlajka Státní vlajka má horní bílý pruh a dolní červený pruh. Do nich se sbíhá modrý trojúhelník,. Poměr šířky k délce je uváděn 2:3. Modrý trojúhelník zasahuje do poloviny šířky vlajky. Visí-li vlajka svisle, pak je bílý pruh vlevo a červený vpravo, modrý je vždy nahoře. Tyto barvy jsou národními barvami České republiky.

Státní pečeť Státní pečeť tvoří velký státní znak, který je podložený lipovými ratolestmi. Kolem dokola se nachází nápis ČESKÁ REPUBLIKA

Státní hymna Podle zákona č. 154/1998 Sb., kterým se mění zákon č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky je hymnou České republiky je první sloka písně "Kde domov můj" , která pochází z původní české hry Fidlovačka, jejíchž autorem je Josef Kajetán Tyl, autorem hudby je František Škroup. Jako hymna se používá pouze první sloka.

Státní hymna Kde domov můj, kde domov můj? Voda hučí po lučinách, bory šumí po skalinách, v sadě skví se jara květ, zemský ráj to na pohled! A to je ta krásná země, země česká, domov můj, země česká, domov můj!

Další státní symboly Filip (2003) zmiňuje i jiné symboly, jako například, korunovační klenoty, hlavní město Praha, některé kulturní památky, Pražský hrad a dosud ještě českou korunu jako měnu ČR.

Hlava druhá obsahuje ustanovení, která se týkají moci zákonodárné Poskytuje nám informace o Parlamentu, jemuž náleží zákonodárná moc a který je tvořen dvěma komorami a to Poslaneckou sněmovnou a Senátem.

Čl. 15 nás informuje, že moc zákonodárná náleží v České republice Parlamentu, který je tvořen dvěma komorami a to Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Zákonodárná moc znamená oprávnění vydávat zákony.

Čl. 16 se dozvídáme, že máme 200 poslanců a 81 senátorů

Čl. 18 a čl. 19 nám poskytuje zásadní informaci, že právo volit má každý občan České republiky, který dosáhl věku 18 let. Do Poslanecké sněmovny může být volen každý český občan, který dosáhl věku 21 let a do Senátu 40 let.

Čl. 22 vylučuje slučitelnost funkcí. Znamená to, že nelze vedle funkce poslance, či senátora vykonávat další činnost. Například s některými funkcemi ve státní správě a samosprávě a s podnikatelskou činností, s výkonem úřadu prezidenta republiky či funkcí soudce.

Čl. 41 nám podává vysvětlení, kdo podle zákona má zákonodárnou iniciativu, jsou to poslanci, případně jen jeden poslanec, Senát, vláda nebo zastupitelstvo územního samosprávného celku (obce, kraje).

Hlava třetí je věnována moci výkonné Je rozdělena na část věnující se prezidentu republiky a část, která je věnována vládě. Prezident republiky je hlavou státu, je volen Parlamentem a není z výkonu své funkce odpovědný. Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci, je odpovědna Poslanecké sněmovně. Z toho vyplývá, že se jedná o parlamentní formu vlády.

Čl. 54 se věnuje prezidentu, určuje jej jako hlavu státu, voleného Parlamentem, a není odpovědný z výkonu své funkce. V případě odpovědnosti z výkonu jeho funkce, připadá v úvahu velezrada, za kterou je prezident odpovědný před Ústavním soudem.

čl. 55 a čl. 57 odst. 2 se dozvídáme, že nás prezident se volí na funkční období pět let čl. 57 odst. 2 nás informuje, že nikdo nemůže být volen víckrát, jak dvakrát. Výjimkou byl prezident Václav Havel, protože došlo k rozdělení republiky a proto nastalo nové funkční období jiného státu.

Prezident Prezident se ujímá úřadu složením slibu, který nemůže učinit s výhradou. Znamená to, že ke slibu nemůže přidat nějaké podmínky, či omezení. Slib zní: "Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu našeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí."

Prezident Prezidentem České republiky se může stát pouze osoba, která je volitelná do Senátu - tedy občan České republiky, který má právo volit a dosáhl věku minimálně 40 let. Současným prezidentem je Václav Klaus, který byl zvolen 15. února 2008 a vykonává funkci v druhém volebním období. Dříve zastával mimo jiné funkce ministra financí a předsedy vlády.

Čl. 62 nám poskytuje taxativní výčet oprávnění prezidenta republiky a) jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi (rezignace, odstoupení) , odvolává vládu a přijímá její demisi, b) svolává zasedání Poslanecké sněmovny, c) rozpouští Poslaneckou sněmovnu, d) pověřuje vládu, jejíž demisi přijal nebo kterou odvolal, vykonáváním jejích funkcí prozatímně až do jmenování nové vlády, e) jmenuje soudce Ústavního soudu, jeho předsedu a místopředsedy, f) jmenuje ze soudců předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu,

g) odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem, nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo, a zahlazuje odsouzení, h) má právo vrátit Parlamentu přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního, i) podepisuje zákony, j) jmenuje prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu, k) jmenuje členy Bankovní rady České národní banky, l) vyhlašuje referendum o přistoupení České republiky k Evropské unii a jeho výsledek.

A čl. 63 výčet dále rozšiřuje o další oprávnění a) zastupuje stát navenek, b) sjednává a ratifikuje (schvaluje, potvrzuje, pojem lze chápat i jako spolupodepsání) mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy, c) je vrchním velitelem ozbrojených sil, d) přijímá vedoucí zastupitelských misí, e) pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí, f) vyhlašuje volby do Poslanecké sněmovny a do Senátu,

g) jmenuje a povyšuje generály, h) propůjčuje a uděluje státní vyznamenání, nezmocní-li k tomu jiný orgán, i) jmenuje soudce, j) má právo udělovat amnestii.

Čl. 65 obsahuje informaci, že prezidenta republiky nelze zadržet, trestně stíhat ani stíhat pro přestupek nebo jiný správní delikt. Prezident republiky může být stíhán pro velezradu, a to před Ústavním soudem na základě žaloby Senátu. Trestem může být ztráta prezidentského úřadu a způsobilosti jej znovu nabýt. Trestní stíhání pro trestné činy spáchané po dobu výkonu funkce prezidenta republiky je navždy vyloučeno. Znamená to, že prezident není odpovědný z výkonu své funkce.

vlastizrada Trestný čin vlastizrada, který nalezneme v trestním zákoníku (40/2009) pod § 309 může spáchat občan ČR, který ve spojení s cizí mocí nebo cizím ústavním činitelem spáchá trestný čin rozvracení republiky (§ 310), teroristického útoku (§ 311), teroru (§ 312) nebo sabotáže (§ 314), bude potrestán odnětím svobody na deset až dvacet let, popřípadě vedle tohoto trestu i propadnutím majetku nebo výjimečným trestem (trest odnětí svobody dle § 54 nad dvacet až třicet let a trest odnětí svobody na doživotí, ukládá se za zvlášť závažný zločin).

velezrada Přímo v Ústavě se vyskytuje pojem velezrada, který trestní zákoník nedefinuje. Jedná se o specifický ústavní delikt, který může být spáchán pouze prezidentem, který za něj může být stíhán pouze Ústavním soudem na základě žaloby Senátu.

Čl. 67, čl. 68 a čl.72 Čl. 67nám sděluje, že vrcholným orgánem výkonné moci je Vláda, která se skládá z předsedy, místopředsedů a ministrů a čl. 68 říká, že je odpovědna Poslanecké sněmovně, která je oprávněna ji podle čl.72 vyslovit nedůvěru.

Čl 76 a čl. 78 nám podávají informaci, že vládá může vydávat individuální správní akty ve formě usnesení a dále je oprávněna vydávat nařízení, které může mít buď celostátní územní působnost, nebo omezenou územní působnost, potom se vtahuje na obce a kraje.

Hlava čtvrtá se věnuje moci soudní. Je rozdělena na části moc soudní. Ústavní soud a soudy.

Čl.81, čl. 83 Čl.81 deklaruje nezávislost soudů a soudců, zároveň jejich neslučitelnost s jinou funkcí, až na výjimky, jako je například vědecká, pedagogická činnost. Čl. 83 je věnován Ústavnímu soudu, který slouží k ochraně ústavnosti

Čl. 87 nás taxativně informuje o čem Ústavní soud rozhoduje, jedná se: a) o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem, b) o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem nebo zákonem, c) o ústavní stížnosti orgánů územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu, d) o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod,

e) o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora, f) v pochybnostech o ztrátě volitelnosti a o neslučitelnosti výkonu funkcí poslance nebo senátora podle čl. 25, g) o ústavní žalobě Senátu proti prezidentu republiky podle čl. 65 odst. 2, h) o návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu podle čl. 66, i) o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, které je pro Českou republiku závazné, pokud je nelze provést jinak,

j) o tom, zda rozhodnutí o rozpuštění politické strany nebo jiné rozhodnutí týkající se činnosti politické strany je ve shodě s ústavními nebo jinými zákony, k) spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu, l) o opravném prostředku proti rozhodnutí prezidenta republiky, že referendum o přistoupení České republiky k Evropské unii nevyhlásí, m) o tom, zda postup při provádění referenda o přistoupení České republiky k Evropské unii je v souladu s ústavním zákonem o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii a se zákonem vydaným k jeho provedení.

Čl. 90 se věnuje soudům, které rozhodují o vině a trestu, čl. 91 nám nabízí soustavu soudů, kterou tvoří Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud, vrchní, krajské a okresní soudy.

Čl. 93 nás informuje, že soudce do jejich funkce jmenuje prezident republiky a zároveň stanovuje podmínky pro tuto funkci: bezúhonnost (občan, který nebyl dosud pravomocně odsouzen), vysokoškolské právnické vzdělání a další podmínky, které stanoví zákon, jako např. potřebná praxe v oboru. Nutno podotknou, že dosud jsou soudci voleni bez časového omezení, tedy doživotně.

Hlava pátá se zmiňuje o nejvyšším kontrolním úřadě, což je nezávislý orgán, který vykonává kontrolu hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu

Hlava šestá se věnuje České národní bance Čl. 98 zmiňuje, že Česká národní banka je ústřední bankou státu, pečující o cenovou stabilitu.

Hlava sedmá se věnuje územní samosprávě. Územní samospráva je prostorově vymezený funkční celek, který je nadán právem sám rozhodovat o svých záležitostech. Zjišťujeme, že se Česká republika člení na obce, ty jsou základními samosprávnými celky, tzn. mají možnost vlastní samosprávy, rozhodovat o svých záležitostech mají vlastní majetek a jednají svým jménem, jsou tedy veřejnoprávní korporace. Obec je spravována zastupitelstvem. Každá obec je součástí vyššího územního samosprávného celku - kraje.

Kraje jsou chápány jako vyšší územní samosprávné celky Kraje jsou chápány jako vyšší územní samosprávné celky. Samosprávné celky vytvářejí vlastní orgány, jejichž prostřednictvím je výkon samosprávy uskutečňován. Veškeré informace můžeme najít podrobněji zejména v zákoně č. 128/2000 Sb., o obcích a v zákoně č. 129/2000 Sb., o krajích.

Osmá hlava se věnuje přechodným a závěrečným ustanovením Ústavní řád (pořádek), tvoří například tyto ústavní zákony: Ústava ČR, Listina základních práv a svobod, ústavní zákony přijaté podle Ústavy. Jedná se například o ústavní zákon č. 74/1997 Sb. O změnách hranic se SR, 347/1997 Sb. O vytvoření vyšších územně správních celků, zákon č.110/1998 Sb. O bezpečnosti ČR, 515/2005 Sb. O referendu o přistoupení ČR k EU a další. Také ústavní zákony Národního shromáždění ČR, Federálního shromáždění ČSSR a České národní rady upravující hranice České republiky. (Filip, 2003)

čl. 113 Podstatnou informaci nám podává čl. 113 který nám sděluje, že tato Ústava nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1993. Účinnost znamená, že právní účinky takového aktu dopadají na adresáty. Účinný se stane předpis dnem jeho vyhlášení.

Listina základních práv a svobod Zákon č. 2/1993 Sb. Není součástí vlastního textu Ústavy Je součástí tzv. ústavního pořádku České republiky

Preambule Listiny Preambule Listiny obsahuje zejména hodnotová východiska, na nichž stojí Česká republika. Reaguje na historický vývoj a snaží se popsáním motivů, které zákonodárce vedly k zakotvení základních práv a svobod v dokumentu zabezpečit, aby historické zkušenosti dvacátého století bránily opakování vývoje. Hlásí se jednoznačně k přirozenoprávnímu konceptu, který se přijetím Listiny stává součástí platného/psaného/pozitivního práva. zásada respektu k přirozeným právům člověka, respektu k právům občana, uznání svrchovanosti zákona a návaznost na tradice humanismu, demokracie a práva na samosprávu Existuje spor o právní závaznost preambule, zda ji lze považovat za součást platného práva, nebo jen vodítko pro výklad

Hlava první: Obecná ustanovení Základní práva jsou nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná proklamace zásady demokracie, vyloučení vázanosti státu na ideologii či vyznání povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod

Hlava druhá: Lidská práva a základní svobody oddíl první: základní práva Život, hoden ochrany i před narozením – jedná se o deklaraci, která nemá vliv na možnost přerušení těhotenství, (zákon předvídá okolnosti vylučující protiprávnost při zbavení druhého života, např. nutná obrana, oprávněné použití zbraně a pod), nepřijatelnost trestu smrti Lidská integrita (i tělesná) – nedotknutelnost osoby, zákaz mučení a ponižujícího zacházení Osobní svoboda (zákonné možnosti omezení, zajištění policií, vazba, přistižení zločince při trestném činu a pod) přesný časový limit pro omezení osobní svobody státem Osobní čest, dobrá pověst (ochrana soukromého a rodinného života, ochrana osobních údajů)

Hlava druhá: Lidská práva a základní svobody oddíl první: základní práva Vlastnické právo Čl. 11 – vlastnictví není neomezeným právem – zavazuje! (omezení/vyvlastnění na základě zákona a za náhradu pouze ve veřejném zájmu) zaručeno dědění Domovní svoboda (vstup do obydlí možný jen na základě zákonného titulu) Listovní tajemství (zprávy předávané poštou, ale i mobilním telefonem nebo mailem) svoboda pohybu/pobytu svoboda smýšlení, náboženská svoboda

Hlava druhá: Lidská práva a základní svobody oddíl druhý: Politická práva Historický vývoj – Francouzská revoluce – deklarace práv člověka a občana Svoboda projevu Petiční právo (nesmí zasahovat do nezávislosti soudů) Svoboda shromažďovací (oznamovací režim, shromáždění nesmí být v blízkosti Parlamentu a Ústavního soudu) Svoboda sdružovací (zvláštní úprava v případě politických stran, církví a odborů) Ochrana soutěže politických stran

Volební právo (tzv. volební cenzy) Hlava druhá: Lidská práva a základní svobody oddíl druhý: Politická práva Volební právo (tzv. volební cenzy) Aktivní volební právo– právo volit (18 let, státní občanství) Pasivní volební právo – právo být volen (21let hranice do poslanecké sněmovny, 40 let hranice do senátu, státní občanství) Právo na odpor jako prostředek obrany demokracie

Hlava třetí: Práva národnostních a etnických menšin Zákaz diskriminace Právo na rozvoj, vzdělání v jazyce, úřední styk v jazyce, právo na řešení otázek menšin (podmíněno pobytem na území České republiky a státním občanstvím

Hlava čtvrtá: Hospodářská, sociální a kulturní práva vyžadují plnění ze strany státu právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost právo zaměstnance na spravedlivou odměnu a uspokojivé pracovní podmínky Právo na hmotné zabezpečení Ochrana rodiny Právo na vzdělání Právo na příznivé životní prostředí Tato práva je nutné posuzovat podle zákona, který je provádí.

Hlava pátá: Právo na soudní a jinou právní ochranu Právo na spravedlivý proces – široký pojem, právo, aby řízení před soudem bylo demokratické a odpovídalo požadavkům mezinárodních úmluv Právo na zákonného soudce Jen zákon stanoví, co je trestné Presumpce neviny

Použitá literatura FILIP, J. SVATOŇ, J. ZIMEK, J. Základy státovědy. Brno : MU č.306, 2002. ISBN 80-210-3023-2. FILIP, J. SVATOŇ, J. ŠIMÁČKOVÁ, K. Státověda: učební text pro bakalářské studium na Právnické fakultě Masarykovy univerzity. Brno: Masarykova univerzita, 2008. ISBN 978-80-210-4731-0. FILIP, J. Ústavní právo České republiky. Základní pojmy a instituty. Ústavní základy ČR. Brno: Masarykova Univerzita, Doplněk, 2003. ISBN 80-210-3254-5. FILIP, J. Ústavní právo: učební text pro bakalářské studium na PrF MU. Brno: Masarykova univerzita, 2008. ISBN 978-80-210-4584-2. JURNÍKOVÁ, J. A KOL. Správní právo, zvláštní část. Brno: MU, 2004. ISBN 80-210-3417-3.

Použitá literatura PRŮCHA, P. Správní právo, obecná část. Brno: MU, Doplněk, 2007. ISBN 978-80-210-4276-6. Trestní zákoník, zákon č. 40/2009 Sb. Ústava České republiky ze dne 16. prosince 1992, ústavní zákon č. 1/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 347/1997 Sb., 300/2000 Sb., 448/2001 Sb., 395/2001 Sb. a 515/2002 Sb. Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích Zákon č. 129/2000 Sb., o krajích.

Použitá literatura Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna, (cit. 2009-04-12). Dostupné na World Wide Web: http://www.psp.cz/docs/texts/constitution_1960.html PAICHL, P. Česko. (Cit. 2009–05-07). Dostupné na World Wide Web: http://www.paichl.cz/paichl/knihy/Cesko.htm