Ikona je okno do jiného světa, dimenze, která nás přesahuje, jednoduše řečeno okno do nebe. Nechává nás nahlédnout do svého tajemství a zároveň skrze ni přichází tajemství požehnání. Nejen že se na ikonu můžeme dívat, ale ikona se dívá na nás. Mnoho ikon je opředeno mystériem a je pravda, že v historii bylo nemálo zázračných ikon, ať už „plačících“, uzdravujících z nemocí či vítězících v bojích nad nepřáteli.
Ikony jsou uctívány p ř edevším v pravoslaví a ortodoxních církvích, nicmén ě byly tvo ř eny ji ž v ranném k ř es ť anství, v dob ě p ř ed rozd ě lením církve, a tudí ž m ůž eme ř íci, ž e mají své místo i v západní kultu ř e víry.
Jedná se o výtvarný projev, který je z teologického pohledu psán, nikoliv malován nebo kreslen. Na ikonách bývají zobrazovány postavy Krista, Panny Marie, světců nebo různé výjevy z Písma svatého či ze života svatých. Součástí tvorby jsou i kánony, tedy uzavřené celky, které by se měly dodržovat - jako např. barvy, postavení rukou apod. Světlo vychází z tváří postav na ikonách, chybí zde tedy stíny a vše je osvětleno vnitřním nábojem zobrazeného světce. Ikony jsou plné symbolů a geometrických tvarů. V chrámech bývají zasazovány do tzv. ikonostasů.
V minulosti byly ikony v domácnostech umís ť ovány na č estná místa. P ř i vstupu nebo odchodu z domu se ka ž dý uklonil nebo jiným zp ů sobem uctil a pozdravil sv ě tce na ikonách. Dnes je nalezneme nejen v chrámech, ale i na zdech soukromých byt ů, kde jsou krásnou dekorací, p ř inášejí po ž ehnání a mohou č lov ě ka vybízet k modlitb ě a pozdvi ž ení srdce k Bohu.
Nejen ž e se na ikonu m ůž eme dívat, ale ikona se dívá na nás.