Autor:Ing. Bronislav Sedláček Předmět/vzdělávací oblast:Telekomunikace Tematická oblast:Datová komunikace Téma:OSI - spojová vrstva II. Ročník:4. Datum vytvoření:Srpen 2013 Název:VY_32_INOVACE_ ELE Anotace: Vysvětlení komutace, sdílení přenosu, metody sdílení. Prezentace je určena pro výuku žáků oboru Telekomunikace. Využitím grafických možností sady Microsoft Office 2010 se materiál stává inovativním zejména přehledností výkladu odborného tématu. Využití multimediálních prostředků zvyšuje názornost výuky, usnadňuje porozumění tématu i u slabších žáků a žáků se SPU, udržuje jejich pozornost, podporuje jejich zájem a aktivitu. Metodický pokyn: Prezentace primárně slouží pro výklad v hodině, ale může být využita i k samostudiu a pro distanční formu vzdělávání. Materiál vyžaduje použití multimediálních prostředků – PC a dataprojektoru.

Komutace Při komutaci (přepojování) paketů se informace před vlastním přenosem rozdělí do menších celků, jež se potom individuálně přenášejí cestou mezi oběma koncovými systémy. Důležitou vlastností každé telekomunikační sítě, včetně datové, je možnost sdílení technických prostředků sítě více koncovými systémy, čímž se zásadně zvyšuje ekonomická efektivita jejich provozu.

Sdílení přenosu Nejpodstatnějším je princip sdílení přenosového média. V takovémto případě musí mít v síti cesty mezi sebou komunikujících koncových systémů společné některé sekce. Tyto musí být technicky vyřešeny tak, aby umožnily sdílení přenosu na daném typu přenosového média. Algoritmus nebo metoda sdílení je důležitá, protože umožňuje přijímacímu uzlu dané sekce od sebe vzájemně odlišit informace od jednotlivých koncových systémů, jež tuto sekci při přenosu vzájemně sdílejí.

Metody sdílení Jednou z velmi důležitých a často používaných metod je metoda časového sdílení. U něj se dané přenosové médium sekce používá v jednom časovém intervalu pro přenos informace mezi jedním párem koncových systémů, v dalším intervalu pro další pár, atd.

Metody sdílení V dnešní praxi existuje více konkrétních typů časového sdílení odlišujících se od sebe navzájem způsobem přidělení výše zmiňovaného časového intervalu co do jeho začátku nebo délky, ale také určení jeho příslušnosti k dané relaci. Relací rozumíme jeden konkrétní pár mezi sebou komunikujících koncových systémů.

Způsoby časového sdílení Synchronní přenosový mód - je metoda používaná původně v digitálních telefonních sítích. Každá relace má k dispozici pro přenos periodicky se opakující časový interval s pevnou délkou dat (jiným názvem kanálový interval - neboli slot) typicky o velikosti 8 bitů Asynchronní paketový přenos - v tomto případě je pro přenos dané relace vyhrazen podle potřeby časový interval nutný pro odeslání jednoho bloku dat, tzv. paketu (datagramu) s konkrétní délkou.

Způsoby časového sdílení Absolutní časový začátek tohoto intervalu a ani jeho délka nejsou pevně stanoveny (v některých případech je stanovena pouze maximální délka) - například sítě s protokoly Ethernet, Token Ring, X.25 a Frame Relay Asynchronní buňkový přenos - je totožný s předchozím s tím rozdílem, že délka přiděleného časového intervalu je pevně stanovena pro všechny relace shodně. Je to doba nutná pro odvysílání jednoho datového bloku s pevnou délkou - buňky (např. u ATM technologie se jedná o 53 bajtový blok.

Další používané metody SDM (Space Division Multiplexing) je metoda prostorového sdílení, kdy se signály šíří v rámci sekce různými přenosovými médii a jsou takto oddělitelné přímo na fyzické rovině. Například kabelová trasa s více optickými vlákny kde každé relaci může být přiřazeno jedno vlastní vlákno (podobně pracuje systém MIMO v bezdrátových sítích)

Další používané metody CDM (Code Division Multiplexing) je metoda kódového sdílení, kdy se relace po přenosu sekcí sítě od sebe vzájemně oddělí na základě přiřazených kódů FDM (Frequence Division Multiplexing) je metoda frekvenčního sdílení, kdy se na stejném přenosovém médiu uvažované sekce použije pro každou relaci odlišné frekvenční pásmo

Další používané metody WDM (Wavelenght Division Multiplexing) je metoda podobná předchozí, ale poněkud pokrokovější. Používá se pro přenos v optických sítích, kdy se každé relaci přidělí jiná vlnová délka

Spojová vrstva Ve většině případů nemá stanice k dispozici žádné informace o globální topologii sítě, nebo o lokalitách, kde jsou k síti připojeny jednotlivé koncové systémy. Jinak řečeno „oblastí zájmu“ spojové vrstvy je zajištění přenosu informace v rámci jedné sekce datové sítě. V tomto ohledu plní spojová vrstva v datových sítích mnoho funkcí.

Použité zdroje: BOHÁČ, Leoš a Pavel BEZPALEC. Datové sítě: přednášky. 1. vyd. Praha: České vysoké učení technické, 2011, 204 s. ISBN HÄBERLE, Heinz. Průmyslová elektronika a informační technologie. 1. vyd. Praha: Europa-Sobotáles, ISBN JANSEN, Horst a Heinrich RÖTTER. Informační a telekomunikační technika. 1. vyd. Praha: Europa-Sobotáles, 2004, 399 s. ISBN Autorem materiálu a všech jeho částí, není-li uvedeno jinak, je Ing. Bronislav Sedláček.