Únik z mého Adventisticko-Katolického vězení viny

Jsem Martinem Luterem Když jednou prohlížel knihy v univerzitní knihovně, objevil latinskou Bibli. Takovou knihu předtím nikdy neviděl. Nevěděl ani, že taková kniha vůbec existuje… Po jeho boku stáli nebeští andělé a paprsky světla od Božího trůnu odhalovaly jeho rozumu poklady pravdy. Vždy se bál urazit Boha, nyní se ho však zmocnilo nebývale hluboké přesvědčení o tom, jak je hříšný. (Velké drama věků 122)

Hledaní pokoj vlastní prací Opravdová touha po osvobození od hříchu a po míru s Bohem, ho nakonec přivedla k tomu, že vstoupil do kláštera a stal se mnichem… Každou volnou chvilku, která mu zbyla po splnění všech denních povinností, věnoval studiu, vzdával se spánku… Čím více sílilo jeho přesvědčení o tom, jak je hříšný, tím více se snažil vlastními skutky získat odpuštění a pokoj. (Velké drama věků 123)

Luter a já jsme přemohli sami sebe Vedl velice přísný život. Pomocí postů, nočních bdění a bičování se snažil potlačit své přirozené žádosti, kterých ho mnišský život nezbavil. Nezastavil se před žádnou obětí, která by mu dopomohla k takové čistotě srdce, aby se mohl postavit bez obav před Boha. … Později říkával: „Může-li se mnich dostat do nebe díky svým mnišským skutkům, pak bych na to měl jistě nárok…“ (Velké drama věků 123; 124)

Když se všechno zdá být ztraceno, pohleď na Ježíše Když už se Lutherovi zdálo, že je všechno ztraceno, poslal mu Bůh přítele a pomocníka… Byl to zbožný Staupitz. Otevřel Lutherovi Boží slovo a vedl ho, aby přestal myslet na sebe a hloubat o věčném trestu za přestoupení Božího zákona a aby hleděl na Ježíše Krista, svého Spasitele, který odpouští hříchy. „Netrap se nad svými hříchy, ale raději se vrhni do náruče Vykupitele. Doufej v něho, ve spravedlnost jeho života, ve výkupnou moc jeho smrti. … Poslouchej Božího Syna. Stal se člověkem, aby ti dal důkaz Boží lásky. Miluj Krista, který tě miloval jako první“ (Velké drama věků 123-4)

Nabídka odpustků: Schody Luther jednoho dne zbožně vylézal tyto schody po kolenou, když se mu náhle zdálo, že slyší hlas podobný hromu, který mu říká: „Spravedlivý z víry živ bude.“(Ř 1,17) Luther rychle vyskočil, postavil se na nohy a pospíchal pryč z tohoto místa v hanbě a hrůze. Slova, která tehdy slyšel, na něj nikdy nepřestala silně působit. (Velké drama věků 125)

Můj Příběh Oddání se službě od narození Oddělení od mé druhé matky Hřích proti Duchu Svatému – vina dle Katolicismu

Byl jsem pod zákonem Ale podle Písma je všechno v zajetí hříchu, aby se zaslíbení, dané ve víře v Ježíše Krista, splnilo těm, kdo věří. Dokud nepřišla víra, byli jsme zajatci, které zákon střežil pro chvíli, kdy víra měla být zjevena. (Galatským 3:22-23)

Pod výchovou pedagoga Zákon byl tedy naším dozorcem až do příchodu Kristova, až do ospravedlnění z víry. Když však přišla víra, nemáme již nad sebou dozorce. (Galatským 3:24-25)

Vězení v Římanům 7 Víme, že zákon je svatý-já však jsem hříšný, hříchu zaprodán. Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím. (Římanům 7:14-15)

Uvězněn zevnitř Řím 7:16  Jestliže však to, co dělám, je proti mé vůli, pak souhlasím se zákonem a uznávám, že je dobrý. 17  Pak to vlastně nejsem já, kdo jedná špatně, ale hřích, který je ve mně.

Vězení mého těla Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Římanům 7,18  

Beznaděje Římanům 7 Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá. Objevuji tedy takový zákon: Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo. Římanům 7, 19-21

Neúspěšný pokus uniknout Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím;když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy. (Římanům 7, 22-23)

Únik z Římanům 7; Ale co to znamená? Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho! - A tak tentýž já sloužím svou myslí zákonu Božímu, ale svým jednáním zákonu hříchu. (Římanům 7:24-25)

Znamená to, že můžeme poslouchat Boží zákon svou myslí a ve svém těle pokračovat v poslušnosti zákona hříchu? Naše další přednáška začíná tématy, které důrazně odpovídají tuto otázku. Učení o Dědičném hříchu a znamení Šelmy