Základní principy SUC a jejich kontext Personální princip Princip solidarity Princip subsidiarity Princip obecného dobra

Personální princip Gaudium et Spes (1965) 12. ... Člověk je totiž v jádru své přirozenosti bytost společenská a bez vztahu k ostatním nemůže žít ani rozvíjet své vlohy. ... 25. ... Vždyť lidská osoba je a musí být počátkem, nositelem i cílem všech společenských institucí, neboť má přirozenou potřebu žít společensky.

Trojí lidsko-právní status osoby: Členění lidských práv Trojí lidsko-právní status osoby: Status negativus (práva bránící) Status activus (práva občanská) Status positivus (práva na šance a prostředky) Základní Politická Hospodářská, sociální, kulturní

„Charty práv“ v sociální nauce církve Promluva na 70. Valném shromáždění OSN v New Yorku (2015) „Vládcové musejí zároveň učinit vše proto, aby všichni disponovali minimálními duchovními a materiálními prostředky, jichž je potřeba k důstojnému životu a k založení a obživě rodiny, která je primární buňkou jakéhokoli sociálního rozvoje. V praktické rovině má toto minimum tři jména: příbytek, práce a půda; a na duchovní rovině se jmenuje svoboda ducha, která zahrnuje náboženskou svobodu, právo na výchovu a další občanská práva. Ze všech těchto důvodů bude nejjednodušším a nejadekvátnějším měřítkem a indikátorem plnění nových Cílů rozvoje účinná, praktická a bezprostřední dostupnost neodmyslitelných materiálních a duchovních statkům pro všechny lidi: vlastní příbytek, důstojná a náležitě placená práce, dostatek obživy a pitná voda; náboženská svoboda a všeobecněji svoboda ducha a vzdělání. Tyto pilíře integrálního rozvoje mají zároveň společný základ, kterým je právo na život, a v ještě širším smyslu to, které bychom mohli nazvat právem na existenci samotné lidské přirozenosti.“

„V současnosti jsme svědky tíživého protikladu „V současnosti jsme svědky tíživého protikladu. Na jedné straně se vymáhají práva, mající nahodilý a postradatelný ráz, přičemž se nárokuje jejich uznání a šíření ze strany veřejných struktur, a na druhé straně jsou zneuznávána a pošlapávána elementární základní práva velké části lidstva“. Caritas in veritate (2007), čl. 43 „Ve skutečnosti je přístup k pitné a nezávadné vodě podstatným, základním a všeobecným lidským právem, protože na něm závisí přežití, a je tedy podmínkou uplatňování ostatních lidských práv“. Laudato si’ (2015), čl. 127

„Je proto třeba dávat si pozor, abychom neupadli do nedorozumění, které může vzniknout z nepochopení koncepce lidských práv a jejich paradoxním zneužíváním. Dnes existuje tendence, která se dožaduje stále širších individuálních – a jsem v pokušení říci individualistických – práv a která zahaluje koncepci lidské osoby odtržené od jakéhokoli sociálního a antropologického kontextu jako nějakou "monádu", která je stále více necitlivá vůči jiným "monádám" kolem sebe“. Udržovat naživu demokracii před nátlakem neznámých impérií Promluva papeže Františka v Evropském parlamentu, Štrasburk, 25. 11. 2014

Problémy lidských práv „humanrightismus“ – problematické trendy v lidskoprávní oblasti směřující k deformované perspektivě ideje lidských práv: politická ideologizace lidskoprávní agendy redefinici percepce lidských práv na nároky a práva bez vztahu k povinnostem posun od chápání lidských práv v jejich personalistickém a přirozenoprávním smyslu k pozitivistickému, relativistickému či utilitaristickému přístupu upřednostňování „třetí“ (sociální práva) a „čtvrté“ (práva menšin a kolektivů, práv dle pohlaví, práv sebeurčení apod.) generace před právy generace první a druhé umenšování a relativizace práv „první“ generace (právo na život vs. potratová legislativa, právo na náboženskou svobodu vs. upírání výhrady svědomí apod.) „Z myšlenky lidských práv se stává prostředek politické tyranie“. (LEGUTKO, R. Ošklivost demokracie a jiné eseje. Brno, CDK, 2009, ISBN 978-80-7325-184-0. Kapitola Právo na všechno s. 11-18.)

Válka proti Nenarozeným dětem?

Evangelii Gaudium, 2013 (papež František) 213. Mezi těmito slabými, o něž se církev chce s láskou starat, jsou také nenarozené děti, které jsou nejbezbrannější a nejnevinnější a kterým je dnes upírána lidská důstojnost, aby se nimi mohlo dělat, co je libo, zbavovat je života a prosazovat takové zákony, aby tomu nikdo nemohl zabránit. Často je za účelem zábavného zesměšňování obrany, kterou církev poskytuje nenarozeným, vykreslován její postoj jako něco ideologického, obskurního a konzervativního. Tato obrana rodícího se života se však vnitřně pojí s obranou jakéhokoli lidského práva. Předpokládá přesvědčení, že lidská bytost je vždy posvátná a nedotknutelná v jakékoli situaci a v každé fázi svého vývoje. Je to cíl sám o sobě a nikdy prostředek řešení jiných těžkostí. Pokud toto přesvědčení odpadne, nezůstanou pevné a trvalé základy pro obranu lidských práv, která by tak byla vždycky podrobena nahodilým a střídajícím se konvencím mocných. 214. Právě proto, že jde o otázku, jež má co do činění s vnitřní koherencí našeho poselství o hodnotě člověka, nelze očekávat, že církev k ní změní stanovisko. Chci být naprosto čestný. Toto není argument podléhající domnělým reformám či „modernizacím“. Není pokrokové nárokovat si řešení problémů eliminací lidského života.

LP a sociální práce „Mezinárodní etický kodex sociální práce“ Etika sociální práce – principy (2004): „základem sociální práce jsou principy lidských práv a sociální spravedlnosti“. Etický kodex Společnosti sociálních pracovníků ČR: „sociální práce je založena na hodnotách demokracie, lidských práv a sociální spravedlnosti“ Př. René Milfait (Lidská práva na rozhraní sociální práce a teologickoetických aspektů, Teologie a sociální práce: dvacet let dialogu, 2013: 87–96) koncept lidských práv jako apriorně daná a neměnná entita, LP jsou zde „nedílná, vzájemně závislá a podmíněná“ a jsou ztotožňována s potřebami „sociální spravedlnost je založena na potřebách, které se staly LP“. X Michal Opatrný (Sociální práce a teologie: inspirace a podněty sociální práce pro teologii, 2013) hovoří o „určité emancipaci sociální práce od závislosti na teorii lidských práv“. Klade důraz spíše na hodnotové založení sociální práce, než na její přímou závislost na rozvoji konkrétní lidskoprávní agendy.

Princip solidarity 38. ... Jde především o vzájemnou propojenost, chápanou jako systém určující vztahy v současném světě, v jeho složkách: hospodářské, kulturní, politické i náboženské. Jde o propojenost, která je přijímána jako morální kategorie. Je-li za takovou uznávána, pak jí odpovídá – jako postoj mravní a společenský, jako "ctnost" – solidarita. Není to tedy jen neurčitý soucit nebo povrchní dojetí nad zlem, týkajícím se mnoha blízkých nebo vzdálených osob. Naopak, je to pevná a trvalá odhodlanost usilovat o obecné blaho neboli dobro všech a jednoho každého, protože všichni jsme zodpovědni za všechny. ... Sollicitudo rei socialis (1987)

SOLIDUS = pevný, trvalý, celý SOLIDARE = pevně spojit Princip solidarity SOLIDUS = pevný, trvalý, celý SOLIDARE = pevně spojit Nejde o solidaritu ve smyslu soucitu, individuálně-etické ctnosti ale o mravní a právní princip uspořádání institucí

Anzenbacher, s. 198 Princip personality ve smyslu vztahu vzájemného uznávání precizuje lidsko-právní status osoby, tedy rozvíjí principiální právní nárok každého člověka jako osoby. Naproti tomu v principu solidarity jde o povinnosti odpovídající tomuto právnímu nároku, které vyplývají v právním společenství pro každého, jakož i pro právní pospolitost jako celek. Princip solidarity tedy zavazuje k sociální spolupráci, jejímž cílem je zaručit lidsko-právní status osoby pro všechny.

Princip subsidiarity 79. Je sice pravda, a dějiny to jasně dokazují, že za změněných poměrů se nyní může provést mnoho věcí jen s pomocí velkých sdružení, i když v dřívějších dobách na tytéž věci stačily i společnosti malé. Přece však v sociální filozofii stále platí důležitá zásada, která se nedá vyvrátit ani změnit: To, co mohou jednotlivci provést z vlastní iniciativy a vlastním přičiněním, to se jim nemá brát z rukou a přenášet na společnost. Stejně tak je proti spravedlnosti, když se převádí na větší a vyšší společenství to, co mohou vykonat a dobře provést společenství menší a nižší. To má totiž pak za následek těžké poškození a rozvrat sociálního řádu. Neboť každý společenský zásah svým působením a svou přirozenou povahou má přinášet pomoc údům těla společnosti, nikdy je však nemá ničit a pohlcovat. Quadragesimo anno (1931)

Princip subsidiarity Aristotelés Politika A přece je jasné, že stát, který bude postupovat ke stále větší jednotnosti, nakonec už nebude státem. Podle své přirozenosti je stát určitá mnohost, a bude-li postupovat k jednotnosti, bude ze státu spíše domácnost a z domácnosti jednotlivec… Domácnost je více soběstačná než jednotlivec, stát více než domácnost, a stát se stane skutečně státem teprve potom, až se společenství obyvatelů stane soběstačným. Je-li tedy více žádoucí větší soběstačnost, je více žádoucí také menší jednotnost.

Caritas in veritate, čl. 75 „Zvláštním projevem lásky a hlavním kritériem bratrské spolupráce věřících a nevěřících je nepochybně zásada subsidiarity, výraz nezcizitelné lidské svobody“.

Princip subsidiarity Lisabonská smlouva (5/3) „Podle zásady subsidiarity jedná Unie v oblastech, které nespadají do její výlučné pravomoci, pouze tehdy a do té míry, pokud cílů zamýšlené činnosti nemůže být dosaženo uspokojivě členskými státy na úrovni ústřední, regionální či místní, ale spíše jich, z důvodu jejího rozsahu či účinků, může být lépe dosaženo na úrovni Unie“.

Václav Klaus, princip subsidiarity považuje za jeden ze záludných konceptů europeistického newspeeku a hovoří o něm jako o nikdy seriózně definované hypotéze, která „má v sobě veškeré kouzlo hegeliánské-marxistické věčné proměnlivosti a neuchopitelnosti“ a že toto „dialektické kouzlo konceptu subsidiarity je v tom, že platí vždy, ať je míra centralizace či decentralizace jakákoli, ať se navrhuje jít směrem centralizace či decentralizace, ať se obhajuje cokoli“ (KLAUS, V. Evropská integrace bez iluzí. 2011)

Vojtěch Krebs: „Princip subsidiarity narušuje tuto intenzitu vazby občana a státu. Není proto divu, že není všeobecně přijímán a že se vždy nesetkává s dostatečným pochopením. Zejména zastánci silného sociálního (paternalistického) státu se s ním obtížně vyrovnávají a poukazují na to, že je překážkou pokrokového sociálního zákonodárství a že jeho uplatňováním může vést k vážným sociálním důsledkům“ (KREBS, 2007:35). Igor Tomeš, pojem subsidiarity mezi klíčové hodnoty a obecné principy neřadí (uvádí principy rovnosti, nediskrimince, osobních práv, solidarity a participace) (TOMEŠ, 2011:17–37).

Princip společného dobra 26. Ze stále těsnější vzájemné závislosti, která postupně nabývá celosvětového rozsahu, plyne, že se obecné blaho – čili souhrn podmínek společenského života, které jak skupinám, tak jednotlivým členům dovolují úplnější a snazší dosažení vlastní dokonalosti - stává stále všeobecnějším; z toho vyplývají práva a povinnosti, které se týkají celého lidstva. Jakákoliv skupina musí mít na zřeteli potřeby a oprávněné nároky jiných skupin, ano, i obecné blaho celé lidské rodiny. Gaudium et Spes (1965)

Spravedlnost v SUC 58. Každému ať se tedy přidělí jeho podíl na statcích; a musí se usilovat o to, aby se rozdělení pozemských statků provedlo a upravilo podle zásad obecného blaha neboli sociální spravedlnosti. Dnes je však veliký protiklad mezi malým počtem velkých boháčů a nesmírným množstvím chudáků a v rozdělení majetku je tedy velmi velmi vážný nesoulad, jak vidí každý, kdo nepostrádá cit. Quadragesimo anno (1931) V dnešní době se soudí, že obecné blaho záleží především v tom, aby se zachovávala lidská práva a povinnosti. Proto je třeba, aby úloha veřejné moci spočívala především v tom, aby se na jedné straně tato práva uznávala, dbalo se jich, navzájem byla slaďována, chráněna a podporována, a na druhé straně aby mohl každý snáze plnit své povinnosti. "Chránit nedotknutelná lidská práva a starat se, aby každý mohl snáze plnit své povinnosti – to je hlavní úkol každé veřejné moci. Pacem in terris (1963)

Principy sociální politiky Principy (Krebs, 2007:27–37): Princip sociální spravedlnosti Princip solidarity Princip subsidiarity Princip participace Tomeš uvádí principy rovnosti, nediskrimince, osobních práv, solidarity a participace) (TOMEŠ, Igor. Obory sociální politiky. Praha: Portál, 2011, s. 17–37)

Demokracie a impulsy sociálního učení církve

Politické režimy ve světě západní demokracie nové demokracie východoasijské režimy islámské režimy vojenské režimy zvláštní socialistické režimy

Index demokracie (2016) „Flawed democracies“ již od 20. - Japan 16. United Kingdom 17. Spain 18. Mauritius 19. Uruguay Flawed: 20. Japan 21-22. USA, Italy 23. Cabo Verde 24-25. France, South Korea 26. Costa Rica 27. Botswana 28. Portugal 29-30. Israel, Estonia 31. Czech Republic 32. India 34. Chile 35. Belgium 37. Slovenia 1. Norway 2. Iceland 3. Sweden 4. New Zealand 5. Denmark 6-7. Canada,Ireland 8. Switzerland 9. Finland 10. Australia 11. Luxembourg 12. Netherlands 13. Germany 14. Austria 15. Malta 42. Slovakia .. 52. Poland … ... 134. Rusko 167. North Korea „Flawed democracies“ již od 20. - Japan

Index demokracie (2016)

Lincoln říká, že demokracie je vláda lidu, lidem a pro lid. Všeobecná deklarace LP článek 21(1) Každý má právo, aby se účastnil vlády své země přímo nebo prostřednictvím svobodně volených zástupců. Lincoln říká, že demokracie je vláda lidu, lidem a pro lid.

Dějiny demokracie antická demokracie (Řekové, Vikingové) (přímá, v malém) moderní demokracie (J. Bentham, J. Mill, J. S. Mill) (nepřímá, ve státě) Základem demokracie je princip politické rovnosti

Platon Platon rozlišoval 5 forem zřízení, od nejlepšího po nejhorší: - Aristokracie (podle něj nejlepší forma, nikoli rodová aristokracie, ale vláda filozofů, od vlády mnohých až po monarchii) - Timokracie (vláda ctižádostivých, riziko touhy po bohatství, hrozí proměna v oligarchii) - Oligarchie (vláda bohatých, vyvolává závist a odpor chudých a vede k demokracii) - Demokracie (vláda lůzy, bezbřehá svoboda a chaos, který skončí voláním po vládě pevné ruky - tyranií) - Tyrannida (vláda neomezeného a nespravedlivého vládce, který vše potlačuje a vykořisťuje obec)

Aristoteles