5.1.2 Zjevení Boha v Ježíši Kristu Nový zákon Fundamentální teologie, 16.2. 2014

„fundamentální christologie“ Boží sebesdělení skrze osobu Ježíše Krista zachovává strukturu vztahu mezi Bohem a člověkem známou ze starozákonních textů, avšak z hlediska FT zde vidíme vrchol a dovršení Božího Zjevení člověku v jeho dějinách Mnohá z témat budou podrobněji pojednána v christologii

Ježíš v dobových pramenech Historičnost evangelií Ježíšovy výpovědi o sobě Chronologie a svědectví o Ježíšově životě v dobových pramenech Římské a židovské prameny Apokryfy

Ježíš zjevuje Boha slovy a činy Téma Božího království Ježíš a Jan Křtitel Podobenství Ježíš zjevuje Boha ve svém jednání Ježíš a Zákon Ježíšova znamení a zázraky

Ježíšova synovská identita Základ sebezjevení Boha v Kristu je dán Ježíšovou identitou: je Božím Synem, vtěleným Božím slovem Odtud plyne i jeho neobvyklá autorita plnomocného interpreta Božího Zákona Jeho učedníci mají na tomto jedinečném vztahu s Bohem podíl („adoptivní synovství“)

Ježíšova smrt jako zjevení Boha J. smrt je násilná smrt Božího představitele, má spásný charakter Věrnost vlastnímu poslání až do smrti (důsledkem této věrnosti vlastní identitě, k níž patří ukazovat pravou tvář Boha Otce) Zřekl se znamení, které by všem jasně vyjevilo jeho identitu a vydal sebe na smrt Ježíš reprezentuje Boží přístup k člověku: Božího oslovení, které někdy u člověka nenachází náležitou odpověď Tváří v tvář smrti zachoval vlastní identitu milujícího Boha, který se nenechá odradit odmítnutím ze strany člověka Spásný smysl jeho smrti: odmítnutí člověka proměněno v událost spásy. Lidské umírání se v Ježíšově smrti stává extrémním aktem života, jeho dovršením a naplněním lidské svobody – nenechá se determinovat odmítnutím a nepřestává důvěřovat. Učedníci od něj už před smrtí dostali znamení, že má být chápána jako vrchol celé jeho proexistence (existence pro druhé) Až po zkušenosti vzkříšení však byli schopni plně pochopit spásný význam Ježíšovy smrti

Velikonoční víra a plné rozpoznání Ježíšovy identity Křesťanská víra se rodí s rozpoznáním božství Ježíše poté, co ukřižován zemřel a byl vzkříšen Nemáme přímé svědky vzkříšení, ale svědectví a vyprávění o zjevení vzkříšeného Ježíše Ježíšova smrt pro učedníky byla velkým šokem a deziluzí – přechod k hlásání jeho vzkříšení a novému shromáždění komunity věřících nebyl samozřejmostí Svědectví a vyprávění = dvě formy historicky ověřitelných zkušeností setkání se Vzkříšeným

Vyprávění o zjevení Vzkříšeného Nejde o prostý popis, ale symbolické vyjádření radikální zkušenosti Tato zkušenost darem (dárcem je sám Vzkříšený) Reálná zkušenost (nejen subjektivní) pasivita přijímajících (ne jejich fantazijní výtvor) Celostní zkušenost (nejen duchovní, ale smysly vnímatelná) Učedníci mají rozpoznat, že jde o tutéž osobu Ježíše jako před Velikonocemi, ale v jiné „kvalitě“ Tělesnost totálně oživená Duchem, nechává prosvítat novost Božího království Jeho nový vztah s Otcem i k celé skutečnosti Vzkříšení není jen potvrzením jeho slov, ale zjevuje jeho identitu a dovršuje proces, který začal jeho vtělením

Velikonoční událost smrti a vzkříšení jako východisko a základ víry Víry, která byla zničena událostí kříže po vzkříšení vírou odlišnou: už nejsou jen učedníky, ale také svědky S vírou ve Vzkříšeného spojeno i poslání učedníků: být svědky vzkříšeného Krista, tj. naplnění Božích zaslíbení v Kristu Vzkříšení je spojeno s celým J. životním příběhem Vzkříšení odhaluje smysl kříže: je konkrétní podobou spásy Kříž je však pochopitelný pouze ve světle vzkříšení:

Velikonoční událost ↔ víra Velikonoční tajemství je základem víry, protože z ní nevychází, naopak je jejím východiskem Velikonocemi vrcholí sebezjevení Ježíšovy identity – právě toto sebezjevení předchází víře, která následuje jako souhlas, uznání, že se neopírá sama o sebe. Jen v úkonu víry rozpoznávám hodnotu velikonoční události Ježíšovy smrti a vzkříšení: zkušenost zjevení Vzkříšeného podnítila zrod velikonoční víry učedníků tato objektivní zkušenost podnítila jejich subjektivní proměnu Umožnila jim rozpoznat v Ježíši Kristu Boha, který se nechal spatřit

Problémy s interpretací zjevení Vzkříšeného u novodobých autorů: David Friedrich Strauss – vidění jako vnitřní psychický jev, nechtěný sebeklam učedníků Rudolf Bultmann – vzkříšení je třeba přeložit do jazyka hlásání: Velikonoce přinesly vnitřní přerod učedníků – vznik jejich víry, nikoliv reálné vidění vzkříšeného Krista Willi Marxen – to, co pokračuje dále, je Ježíšova kauza, zjevení Vzkříšeného jsou pouze literární fakt, způsob vyjádření Edward Schillebeeckx – ano, došlo ke vzkříšení, ale ne ke zjevení Vzkříšeného, Velikonoce jako proces obrácení a odpuštění Rudolf Pesch – vzkříšení pomáhá interpretovat eschatologický význam Ježíšovy smrti, konverze učedníků jako důkaz vzkříšení, které obnovuje jejich otřesenou víru…

teologie Ducha svatého od christologické víry k trojičnímu vyznání zachytit pneumatologickou dimenzi christologické události přesvědčení komunity o tom, že je adresátem zaslíbeného vylití Ducha (po Velikonocích) Duch, který při vzkříšení ustavil a zjevil Ježíše jako absolutního prostředníka spásy, také uskutečňuje účast věřícího na spáse Duch není čímsi vlastním člověku duchovnímu (v gnostickém smyslu), ale darem Vzkříšeného Krista (přechod k helénskému myšlení nutí jasně vyjádřit) Podle Pavla Duch uskutečňuje společenství člověka s Bohem, a to tak, že uskutečňuje společenství člověka s Ježíšem. Duch svatý u Pavla je prezentován především jako podněcovatel nového života v Kristu. Také Jan považuje dar Ducha za eschatologický dar Vzkříšeného, ale zdůrazňuje aspekt poznání: Duch pravdy nás uvádí do poznání skrze Syna a do hledání pravdy, abychom byli schopni pokračovat ve vydávání svědectví a jako společenství byli eschatologickým znamením zjevení.