K. H. Kramberg: Povstání loutek
V našich zeměpisných šířkách historicky pravděpodobně nejpropracovanější typ loutky. Provázky, někdy drátem je spojena s vahadlem, jehož prostřednictvím vodič loutku ovládá.
Stínové loutky jsou v Asii poměrně časté. Jedná se o plošné loutky vedené příčně, jakoby „do zad“, méně často zespodu. Tzv. stínohra se maximálně rozvinula v divadle tureckém a čínském, v Evropě byla oblíbena v době rokoka a romantismu.
Plošná loutka trochu jinak. Tato je připravena k filmové nebo fotografické animaci, pokud by byla vedena na spodní tyči a ruce s ohebnými klouby upevněny na pomocných drátech, hovořili bychom o javajce…
Tento typ původně plošné loutky pochází opět z Indonésie. Originální, a tedy správný název zní wayang. Šlo o plošnou loutku vedenou spodní tyčí, ruce, ohebné v kloubech, vedly pomocné dráty. Pohyb působí ladně, jemně. Dnes jsou javajky nejen plošné, ale i reliéfní či zcela plastické.
Maňásek ve své původní roli: v jižní Evropě se v minulosti pod vlivem jistého druhu komedie vyvinulo maňáskové divadlo pro dospělé. Hry byly plné vulgárního humoru, drsných gagů a násilí. Zespodu vedený nervní a „uhopsaný“ maňásek skvěle vyhovoval. U nás se maňásek užívá s oblibou v práci s dětmi, zřejmě proto, že nejvíce připomíná plyšovou hračku.
V současném divadle se často objevují varianty původního maňáska. Někdy jde o kombinaci maňáska a javajky, jindy o loutku na tyči s volně vlajícími tlapkami. U některých maňásků se do trupu nasouvají obě ruce, palce ovládají hlavičku a zbývající prsty hrají maňáskovy ruce…
Současné loutkové divadlo je velmi výtvarné. Kombinuje materiály i základní typy loutek, ponechává vodiče na scéně, hraje si s technikou loutky. Tato fotografie pochází z představení Zlatá husa loutkového souboru Buchty a loutky.
Ještě jednou Buchty a loutky…
A ještě jednou loutka úplně, ale úplně jinak…