ROZHOVOR S PANEM UČITELEM TESAŘEM

Další věc, která mě na dějepisu vždy fascinovala, je „přesah“ do všech oborů lidské činnosti a vědy. Dějepis není jen souhrnem dat a událostí, dotýká se všeho, co lidé v minulosti dělali a v čem žili. Přírodopisu, filosofie, společenských věd, jazyků, vědy a techniky. Jako jeden příklad takových „přesahů“ uvedu „obyčejná“ středověká města. Zde se člověk „patlá“ často i v dalších věcech, které nějak souvisely s městským prostředím: náboženství a církev, lidové zvyky a pověry, sociální život obyvatel měst – včetně takových věcí, jako jsou ze společnosti vyloučení lidé, různá povstání a revolty, nemoci – dnes pro žáky populární metly středověku v podobě různých a hrůzných epidemií, architektura, vojenství, dokonce kriminalita a soudnictví… je toho prostě spousta, jde jen o to si to najít a přečíst, někdy na takové dodatečné informace narazíme spíše náhodou. Běžný člověk taková kvanta údajů sice nemůže nosit všechna v hlavě, ale leccos si zapamatuje, protože ho to zajímá. A to je podle mě vynikající trénink paměti, který mozek potřebuje.

Tedy, zvolil bych si sice Teplice v jejich „nejlepších letech“, ale také mnohé z věcí, které byly typické pro tehdejší dobu: nejen životní styl, ale i úctu ke vzdělání a k poctivé práci, stavovskou čest lidí, kteří něco umí, nadšení ze zkoumání světa přírody i techniky, oblibu v historii i víru v lepší zítřky, onen známý optimismus období „Belle Époque“, kdy si lidé mysleli, že už se nic nemůže pokazit. Ač dnes víme, jak krutě se mýlili. Pro změnu mnoho věcí z tehdejší doby bych rozhodně ve svém ideálu nechtěl – vůbec by mi nescházel tehdejší krátkozraký nacionalismus a hloupá řevnivost mezi česky a německy mluvícími obyvateli Čech, taktéž by se musely v oblasti sociální i politické změnit velmi těžké životní podmínky dělníků, kteří neměli vůbec lehký život – a uvědomme si, že oni si vyvzdorovali práva, která dnes považujeme za samozřejmá: právo na stávku, osmihodinovou pracovní dobu, ochranu před zvůlí zaměstnavatele, který se klidně může změnit v novodobého otrokáře (jak je dodnes vidět např. v Jižní Americe či v Asii), v mých „ideálních“ Teplicích by se muselo změnit postavení žen ve společnosti, ani tehdejší antisemitismus nebyl nic roztomilého. Stejně tak by musela zmizet všudypřítomná rakouskouherská „pokakanost“ z různých úředních funkcí stejně jako obavy z těch, kdo mají příliš velkou moc a bohatství a jsou schopni je zneužít. To nám tu zůstalo až dodnes, stejně jako korupce a vzájemné úsluhy. Místo toho by měli být na důležitých místech jen lidé, kteří „na to mají“ – přirozenou autoritu, hrdost, neúplatnost a potřebné schopnosti. Před takovými pak není ona zmíněná „pokakanost“ nutná.

Určitě bych zde chtěl mít moderní zdravotnictví namísto toho starého (tehdy neznali a neuměli mnoho věcí, které dnešní lékaři svedou, byla vysoká dětská úmrtnost, mnohé choroby jako tuberkulóza, pravé neštovice, obrna, záškrt nebo cholera byly velice nebezpečným nepřítelem, některé byly prakticky neléčitelné), v Teplicích bych si ponechal nejspíš i vynikající informační možnosti internetu a celkově znalosti dnešní doby v oboru elektroniky a vývoji počítačů. Jen bych nechtěl, aby se užívaly ke škodě obyvatel. Mnohé z dnešních moderních technologií by se využívaly k tomu, aby se lidem celkově mohlo žít lépe. Určitě by se ale muselo omezit používání automobilů, pro které by v mých starých Teplicích jednoduše nebyl prostor – krom těch nejnutnějších služeb jako je záchranná služba, hasiči atd., tedy těch, které jsou užitečné a ne nadužívané. Dokážeme si vůbec představit ten klid a ticho, tu absenci nebezpečí, že nás někdo agresivní za volantem srazí? Jen vím, jak by to v takto vymyšlené ideální době bylo s věcmi, které nám dnešní společnost rozleptávají – prostě by neexistovaly. Společnost i mezilidské vztahy by byly jiné než dnes, ale také jiné, než ve zmíněném 19. století. Rád bych žil tedy v jakémsi polohistorickém snu…