Psychologie II Analýza slovní komunikace Přednáška 8

Obsah: 1. Počátky slovní komunikace, počet jazyků 2. Sémiotika - denotace a konotace 3. Egocentrická a sociocentrická mluva 4. Paralingvistické jevy 5. Způsoby mluvy – individuální styl. Co lze rozpoznat ze způsobu řeči? 6. Aktivní a empatické naslouchání. 7. Vztahová a obsahová rovina komunikace 8. Eufemismy, implikace

1. Kdy lidé začali komunikovat slovně? Počátky slovního dorozumívání lze datovat do doby před více než 60 000 lety (člověk neandertálský). Dochované písemné památky, z nichž nejstarší jsou nanejvýš 5000 let staré. Na Zemi ubylo jazyků, kterými se lidé dorozumívají. Jejich počet se v současnosti odhaduje na 6000.

Odhady o postupném snižování počtu jazyků Do konce 21. století by mohlo zaniknout (pesimistické odhady) 90% současných jazyků (optimistické odhady) 50% současných jazyků Důvody: Stát klade důraz pouze na jeden oficiální jazyk, řeč původních domorodých obyvatel se snaží potlačit. Nebo jazyk pohltí dominantní řeč, jíž se dorozumívají lidé v blízkém okolí. Vznik nových jazyků? Periferie velkoměst. Důležitý faktor: Významnou roli hraje schopnost lidí ovlivnit celosvětové politické, ekonomické či kulturní dění.

Předpoklad vývoje do roku 2050

2. Poznatky sémiotiky Sémiotika - znaky Znak - k něčemu odkazuje Věda o významu slov – sémantika, sémiotika, sémiologie. Význam slov: má slovo pro mluvčího i příjemce stejný význam? Sémiotika - znaky Znak - k něčemu odkazuje Příklad: dopravní a orientační značky

2.1 Běžné používání jazyka Pro běžné uživatelé je jazyk v první řadě prostředkem dorozumění. Běžní uživatelé si při mluvení většinou neuvědomují, že: Jazyk je systém pravidel, Otázku jazykové výbavy (pestrost či šíři slovní zásoby). Někdy intuitivně poznají, kdy našli "společnou řeč" s komunikačním partnerem nad daným tématem.

2.2 Denotace a konotace Určitá slova mají objektivně daný význam, všeobecně akceptovaný, denotace subjektivně vytvořený význam, konotace Denotace: společenský úzus, jaký má určité slovo či pojem význam. Konotace: ke každému slovu si můžeme vytvářet své další, subjektivní významy, dané našimi zážitky, zkušenostmi, představami aj. Problém porozumění s jinými.

2.2.1 Denotace Lat. denotatio - vyznačování, ukázání Proces denotování, který nás odkazuje k jistému souboru slovem označených objektů. Příkladem denotování slova pes je potom všeobecná charakteristika: je to čtyřnohý savec, štěká.

Denotace Podobné denotace jsou věcí dohody a úzu. Denotace bývají někdy považovány za objektivní. Denotování některých slov se postupem doby vyvíjí a mění např. slovo soudruh – z pozitivní denotace na negativní kariéra – z negativní denotace na pozitivní Bez společenské dohody na denotacích by nebylo možné realizovat většinu promluv.

2.2.2 Konotace Ke každému slovu si můžeme vytvářet své další, subjektivní významy. Významový nebo stylistický odstín doplňující základní význam slova. Příklad: slovo vůl může znamenat zvíře, ale může mít i negativní konotace (hlupák nebo prosťáček).

Konotace: patologie Každé sdělení může být dotvářeno a doprovázeno v mysli mluvčího i příjemce řadou konotací. Konotace jsou naopak subjektivní. V patologické komunikaci uvádějí Watzlawick a kol. (1999) příklad svévolného, individuálního „připisování" významu určitému slovu. Carrol: Alenka v říši divů, v níž postava Valihrach poučuje Alenku, že slovo "znamená to, co se mi zrovna zlíbí, aby znamenalo". V takových případech nejen že nemáme tušení, co si náš partner konotuje nad slovem, ale mohou nastávat i případy, kdy libovolně mění významy.

Konotace V oblasti konotací se při promluvě nikdy nemůžeme s nikým zcela shodovat. Spíše lze předpokládat, že často nevíme, jaký význam přikládá slovům náš partner v rozmluvě, jaké asociace nad nimi konotuje.

2.3 Důležitost společného jazyka Nejedná se jen o stejný národní jazyk (aby oba rozuměli například anglicky), ale též o dohodnuté rozumění významům slov. Minimalizace významových rozdílů při denotaci. Omezení nežádoucích, matoucích konotací (neadekvátních dané situaci).

Důležitost společného jazyka Zásady zdravé komunikace či asertivity: Kognitivní přizpůsobování. Přizpůsobování se slovníku druhého. Zájem o to, jak druzí chápou komunikované obsahy.

3. Egocentrická a sociocentrická mluva Vývojově starší je egocentrická řeč malého dítěte (batolete). Sociocentrická řeč se orientuje na příjemce říci to, co chce/potřebuje druhý slyšet, a nabýt dojmu, že mi porozuměl, říci to takovým způsobem, aby mi rozuměl, atd.. Sociocentričností se vyznačuje mluva psychoterapeutů, poradců, lékařů, učitelů, knězů (a přirozeně i manažerů).

Egocentrická řeč v dospělosti Egocentrická řeč v dospělosti je přednostně vztažena k vlastním duševním strukturám (snaha říci přesně to, co chci říct; mít pocit, že jsem vyjádřil přesně to, co jsem chtěl vyjádřit, apod.). Zvláštním případem egocentrismu je použití jediného výrazu k vyjádření představ, stavu či hodnocení „Vše" se vyjádří jedním slovem: "Skvělé!" "Klasika..," "Síla." „Fajn." Jedno slovo tu má zprostředkovat velmi komplexní sdělení příjemci, přičemž dekódování řady možných významů je ponecháno na něm.

4. Doprovodné znaky slovní komunikace: paralingvistické jevy Pro psychologický rozbor slovní komunikace jsou podstatné tzv. paralingvistické jevy, doprovázející zvukovou produkci hlásek: tempo mluvy, tón hlasu, jeho usazení, intonace, pomlky, hlasitost atd. V paralingvistické rovině může mluvčí prozradit to, co vůbec říci nechtěl, či může záměrně mnohé naznačit nebo "dopovědět" (totéž platí i pro gesta, mimiku a další neverbální projevy těla). Paralingvistické jevy se někdy zařazují mezi prostředky neverbální komunikace.

Paralingvistické jevy Tímto způsobem může sdělit mluvčí jedné skupině posluchačů něco zcela jiného než jiné skupině jen proto, že členové první skupiny ho už dobře znají a vědí, co jim chce naznačit jistou modulací, zdůrazněním toho či onoho slova, volbou nebo pořadím slov. Zasvěcenému posluchači "dojde", co mu chce mluvčí říci (umí "přečíst" náznaky), zatímco ostatní mohou pochopit stejnou řeč úplně jinak. Triky "kouzelníků".

Paralingvistické jevy Často jde o velmi závažné informace, z nichž se většina se ztratí písemným přepisem - na papíře zůstávají jen slova bez zaznamenání důrazů, pauz, modulace či mimického doprovodu.

5. Způsoby mluvy Na základě celkového komunikačního způsobu jedince vyvozujeme charakterové nebo osobnostní rysy. Individuální styl, jakým jedinec mluví, ho často sociálně nebo profesně zařazuje. V individuálním stylu se mohou zrcadlit důležité charakterové rysy jako egoismus (narcismus), naivita či negativistické škarohlídství.

5.1. Co lze rozpoznat ze způsobu řeči? Podle způsobu řeči lze rozpoznat perfekcionistu (resp. toho, kdo jím podvědomě chce být), silového jedince (chce se jevit jako "silný"), uspěchané typy takové, kteří se úpěnlivě snaží o to, aby je okolí akceptovalo (typ člověka vyhýbajícího se konfliktům). Tyto způsoby chování a mluvy bývají neuvědomované - mluvčí si většinou neuvědomuje, co všechno na sebe, resp. o sobě vypovídá.

5.2 Co lze rozpoznat ze způsobu řeči? - Styly řeči Psychologicky velmi výrazné jsou další styly projevů, které bývají zpravidla záměrně volené, a tedy vědomé: styl patetický (vznešený, nadnesený), styl ironizující (zpochybňující), styl výsměšný, styl vůdcovský (se záměrem přesvědčit skupinu, strhnout k akci) atd. Tyto způsoby vystupování mohou napovídat mnohé o osobnostních charakteristikách, avšak nesmíme zapomínat na to, že chování také odpovídá určité roli.

5. 3 Co lze rozpoznat ze způsobu řeči 5.3 Co lze rozpoznat ze způsobu řeči? Neuvědoměle x záměrně používaný komunikační styl Ze záměrně užívaného komunikačního stylu můžeme usuzovat na méně trvalé osobnostní charakteristiky než ze stylu užívaného neuvědomovaně.

6. Aktivní a empatické naslouchání Řada odborníků (služby na linkách důvěry, učitelé, psychoterapeuti) se trénuje v aktivním a empatickém naslouchání. Aktivní a empatické naslouchání je řazeno mezi nespecifické, univerzální léčebné faktory v řadě psychoterapeutických směrů.

6.1 Poměr mluvením a naslouchání Naslouchání druhým lidem je naše každodenní činnost, kterou si mnoho z nás neuvědomuje. Barker a kol. (1981): studenti na college v čase, kdy komunikují: z 53 % naslouchají, ze 16 % mluví, ze 17 % čtou, ze 14 % píší. Nestudentská populace by patrně vykazovala ještě větší podíl naslouchání.

Srovnání se starší studii z Michiganské univerzity z roku 1926: Prokomunikujeme asi 70 % svého bdělého času. Komunikaci tvoří Výzkum z roku 1923 z roku 1981 ze 42 % naslouchání (53 %) ze 32 % mluvení (16 %) ze 15 % čtení (17 %) ze 11 % psaní (14 %) Poměr mezi mlčením a mluvením se tedy přiklonil ještě více k naslouchání. Mluvení mezi studenty ubylo. V éře počítačů mluvení zřejmě dále ubývá.

6.2 Trénink aktivního naslouchání I přes narůstající podíl počítačové komunikace je potřeba umět aktivně naslouchat. Trénink aktivního naslouchání je především tréninkem soustředěné pozornosti. Dovednost koncentrovat se (nemyslet na nápady, které nás napadají, ale naslouchat a snažit se porozumět). Navíc jde - v případě odborníků z "pomáhajících profesí" - o trénink empatického, vstřícného a účastného naslouchání.

Aktivní naslouchání

Rozdíl mezi kritickým a empatickým nasloucháním (Tubbs,1991) Kritické naslouchání

Rozdíl mezi kritickým a empatickým nasloucháním Empatické naslouchání

7. Vztahová a obsahová rovina komunikace Nutnost při naslouchání oddělit vztahovou a obsahovou rovinu komunikace. Vztah k mluvčímu může ovlivnit to, jak vnímáme obsah jeho řeči – filtrovaný příjem.

Jejich souhlas ještě neznamená, že souhlasí také s obsahem řeči. Herakleitos z Efesu (asi 540-480 př. Kr.): „Naslouchajíce, je moudré souhlasit ne se mnou, ale s řečí.“ Mnozí posluchači přijímají slova mluvčího jen proto, že je jim sympatický, event. z loajality nebo jiných vztahových pohnutek. Jejich souhlas ještě neznamená, že souhlasí také s obsahem řeči.

8. Promluvové jednotky: 8.1 Eufemismy Eufemismus - zjemnění nebo zmírnění výrazu, nahrazením hrubšího výrazu jemnějším. Namísto vyjádření "bez obalu", otevřeného až neomaleného, zvolí někdy mluvčí eufemismus - vyjádření "změkčí", snaží se být šetrnější. Eufemismy zmírňují účinek negativného sdělení. Mnozí adresáti eufemistických vyjádření naopak zbystří pozornost či dokonce propadnou panice nad tím, co se "doopravdy" stalo. Časté používání eufemismů v řeči může být průhledné.

Některé politicky korektní eufemismy Potrat - přerušení těhotenství Sebevražda - svobodná smrt Euthanasie - smrt v důstojnosti Pedofilie - mezigenerační sex

Eufemismy současné české politiky autor: anonymní diskutující na zprávy.idnes.cz zkorumpovanost - konstruktivismus neschopnost - hledání řešení podraz - zasedání výkonné rady opoziční strana - strana která má hlasovat jako koalice člověk s jiným politickým názorem - populista člověk bez skrupulí - realista

8.2 Promluvové jednotky: implikace Spojíme-li dva výroky slovy jestliže..., pak..., dostaneme složený výrok, který označujeme jako implikaci. V komunikaci se vyskytují často implikace, které jsou nesprávnými závěry, protože jsou vyvozeny z nepodložených nebo v dané situaci neoprávněných předpokladů. Často jde o závěry učiněné předem. Kdo lže, ten také krade! Jde-li o závěr učiněný předem, pak ani není čím dokazovat a na co odkazovat, vyjma nějaké abstraktní, obecné "pravdy".

Příklady implikací Implikace podkladem xenofobních, rasistických či sexistických výroků. Příkladem rasistické implikace je úsudek, že někdo bude nespolehlivý, protože má jinou barvu pleti.

Implikace Nelze říci, že v případě nesprávných či neoprávněných implikací jde o nepodložená tvrzení. Jsou to tvrzení "podložená" generalizací, předsudkem, stereotypy v myšlení nebo také úmyslem (záměrně nesprávná implikace). Úmyslně chybně implikují demagogové, politici, ale také mnozí novináři pro zvýšení sugestibility svých tvrzení. Kvůli účinku a také rychlosti zapůsobení implikují logicky neadekvátně i nepravdivě tvůrci reklamních sloganů atd.