Etika sociální práce

Etika pomáhajících profesí Spadá sem: Etika zdravotní péče (medicínská etika) – týká se etických problémů v léčebně preventivní péče na jakékoliv úrovni Sociální etika (etika v sociální péči, etika sociální práce) - týká se etických problémů v sociální oblasti Etika dalších pomáhajících profesí (etika v psychologii, psychoterapii, apod.)

!!! Pomáhající profese představují citlivý systém, v němž se odráží sociokulturní klima společnosti, její úroveň ekonomická, politická, i vzdělanostní.

Pojmy: Etika –nauka o mravnosti, soustava mravních zásad, mravouka, nauka o správném jednání. Morálka – soubor norem chování a jednání, např. podání ruky při pozdravu. Představuje pravidla lidského jednání. Každá společnost má svá pravidla morálního chování. Tato pravidla nemusí být vždy etická (např. v některých společnostech připouští morálka bití žen, což ale není etické). Etika je tedy morálce nadřazena.

Morální – týkající se morálky, duchovní, psychické stránky člověka. Termín morální neznamená „mravně dobrý“, ale „patřící do oblasti morálky“. Termín nemorální zas není opakem morálního (nemorální se nerovná nemravný), ale znamená označení něčeho, co se nachází mimo oblast morálky. Mrav – ustálený způsob a zvyklosti společenského jednání. Vytváří se dle země, kraje, národa, společenské skupiny. Souvisí úzce s morálkou a vztahuje se k široké škále konání a zvyklostí. Mravnost – způsob života a jednání, které je v souladu s obecně uznávanými mravními normami (zákony). Mravnost v praktickém životě vlastně znamená rozeznávání dobra a zla v množině různých mravních jevů. Mravný, mravní – užíváme tato přídavná jména pro označení určitého jednání, týkajícího se mravnosti. Termín mravný používáme obvykle ve vztahu ke konající osobě (např. mravný muž).

Kodex – je volný nebo systematický soubor předpisů určitého oboru. Kodex muže být: a) etický – apeluje na etickou a morální vyspělost pracovníků, kterým je určen b) právně závazný – porušení těchto předpisů může být právně vymáháno Většina kodexů je etických, ale obsahuje právně závazné prvky. Např. : Hippokratova přísaha.

Vztah pracovníka v pomáhajících profesích a klienta: Je rovnocenný – tj. pracovník i klient mají stejnou lidskou hodnotu, žádný z nich by neměl být ponižován či manipulován. Není rovnoprávný (je disproporční) – pracovník a klient mají jiná práva. Např. klient má právo odmítnout péči pracovníka pomáhající profese, pracovník mu tuto péči může odmítnout jen za zcela specifických podmínek. Pracovník ví o klientovi více informací než opačně.

Vztah pracovníka s klientem může být: Paternalistický –Pracovník rozhoduje o klientovi, ten se mu podřizuje. Některým klientům tento vztah vyhovuje, protože neradi nesou odpovědnost za sebe sama a svá rozhodnutí. Hlavní riziko tohoto vztahu je ztráta schopnosti klienta rozhodovat se. Tento vztah neodpovídá moderním metodám v oblasti sociální péče, kdy se péče mění na podporu a neodpovídá ani standardům kvality sociálních služeb. Partnerský – v tomto typu vztahu vystupuje pracovník jako poradce, poskytovatel podpory, asistent, ale hlavní rozhodnutí nese klient popř. jeho zástupce v případě, že klient není rozhodnutí schopen.

Nejčastější chyby ve vztahu ke klientům: Nadbytečná kontrola a organizace času klienta Obětování se pro klienty (syndrom pomocníka)

Nadbytečná kontrola a organizace času klienta Vytvoření řádů a kontrolních mechanismů (např. jednotný budíček), šetří čas a usnadňuje práci. Někteří pracovníci mají povahově sklon k dominanci a nadměrné kontrole. Některým klientům vyhovuje (pracovník přebírá odpovědnost). V současnosti je snaha nadbytečnou kontrolu a organizaci času eliminovat. Je považována za nesplnění základních kritérií při poskytování sociálních služeb a organizace, která tuto chybu dělá, neprojde inspekcí sociálních služeb.

Obětování se pro klienty (syndrom pomocníka) Pracovník dlouhodobě přepíná své síly v péči o klienty. Biblickým normativem lásky miluje bližního svého „místo sebe sama“ (namísto“ jako sebe sama“). Vyčerpaný pracovník nakonec často z pomáhajících profesí zklamán a vyčerpán odchází. K obětování mají sklon hlavně lidé, kteří mají problém s přijetím ze strany vlastních rodičů. Potřeba pomáhat, je zde nevědomou obranou, kompenzující neschopnost prožívat a vyjadřovat vlastní emoce a potřeby.

Ve vztahu ke klientovi je důležité dodržovat tyto etické aspekty: Akceptace klienta takového, jaký je – respektujeme klienta, takového jaký je, jeho pozitivní i negativní vlastnosti, jeho potřeby a schopnosti. S každým klientem jednáme jako se samostatnou osobností, která má své vlastnosti odlišnosti i přání. Tomuto přístupu říkáme individualizace klienta. Nezaujatý postoj ke klientovi – ke každému klientovi přistupujeme bez předsudků

Autentičnost a upřímnost – autentičnost - opravdovost našeho chování. Klienti podvědomě vnímají rozpor ve verbální a neverbální komunikaci. Autentičnost nesmí být v rozporu s akceptací klienta a nezaujatým postojem ke klientovi. Někdy je lepší přiznat, „ano, jsem na vás rozzlobená, vaše chování mně rozčiluje, ale jsem profesionál a péči vám poskytnu“ než předstírat vstřícnost a kladný vztah. Udává se, že schopnost interpretovat správně naše neverbální chování mají lidé, kteří jsou sami emotivní – např. většina Romů velice dobře pozná, pokud je podvědomě odmítáme. Empatický přístup, trpělivost, úcta – empatie znamená vcítění se do klienta (! pozor na syndrom pomocníka). Ke klientům tedy přistupujeme s úctou, trpělivostí a snažíme se vcítit do jejich pocitů.

Partnerství – s klientem se snažíme navázat partnerský vztah, odmítáme vznik paternalistického vztahu. Klient má právo se rozhodnout, má právo na riziko, má právo si stěžovat atd. Spolupráce s rodinou – snažíme se o udržení vztahu klienta s rodinou, pokud to lze o udržení klienta v jeho přirozeném sociálním prostředí (tj. v jeho domově a v prostředí, kde se běžně pohybuje). Při péči s rodinou spolupracujeme, zapojujeme ji do péče o klienta (v případě že klient rodinu odmítá, je potřeba jeho rozhodnutí akceptovat). Zachovávání mlčenlivosti – pracovník je povinen zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, které se dozvěděl v souvislosti s péčí o klienta, zejména informace o jeho osobních údajích, zdravotním stavu apod.

Etické problémy v pomáhajících profesích vznikají v situaci, kdy je evidentní, jak by měl pracovník v pomáhající profesi rozhodnout, ale tato rozhodnutí se mu osobně příčí

4 základní etické problémy v sociální praxi 1. Kdy začít řešit sociální problém daného klienta (skupiny, obce) 2. Kdy ukončit řešení sociálního případu 3. Kterým případům dát přednost (z hlediska naléhavosti řešení) 4. Správně stanovit míru poskytování péče, tak aby pomohla, ale zároveň ho stimulovala k samostatnosti, zodpovědnosti a změně postojů a nevedla k zneužívání pomoci a péče.

Etická dilemata v pomáhajících profesích Etická dilemata vznikají v situacích, cítí-li pracovník v pomáhající profesi, že stojí před dvěma nebo více nevhodnými možnostmi, které představují konflikt morálních principů, a není při tom jasné, které rozhodnutí bude přijatelnější. Konflikt práva klienta na sebeurčení a povinnost sociálního pracovníka chránit zdraví klienta.

Etika sociální práce Sociální pracovníci se řídí Etickým kodexem sociálních pracovníků České republiky.

Etika v práci pracovníka v sociálních službách Podobně jako existuje etický kodex sociálních pracovníků, sestavují si organizace etický kodex pracovníků v sociálních službách. Z etického hlediska jsou klíčovými vlastnostmi pracovníka v sociálních službách schopnost komunikace a empatie.

Časté etické prohřešky při práci v sociálních službách Nezájem o klienta – často vyvolaný nedostatkem času, citovým oploštěním či přímo syndromem vyhoření (podvědomé vyhýbání se kontaktu s klientem) Přílišné zaujetí odbornými aspekty práce či administrativou. Nerespektování holistického (celostního) pojetí člověka (bio- psycho-sociální přístup)

Diferencovaný přístup ke klientům – např. záporný postoj vůči klientům jiného etnika, seniorům či mentálně postiženým klientům, nebo naopak protekční chování vůči klientům stejné národnosti či stejného náboženského vyznání. Přijímání různých pozorností a darů od klientů - tato problematika musí být zpracována formou vnitřní směrnice, která je závazná pro všechny pracovníky organizace. Nerespektování přání klienta ve vztahu k příbuzným a blízkým (z nevědomosti nebo vědomě), či necitlivé chování k nim.

Nadměrná loajalita vůči kolegům, pokud je pracovník svědkem neetického chování jiného pracovníka !!!! Od profesionálně zdatného pracovníka v sociálních službách se očekává, že dokáže povýšit etické požadavky nad osobní prospěch, že se zachová čestně, i když ho to může stát jistou oběť.

Zdroje: Goldmann, R. Cichá, M. Etika zdravotní a sociální práce. Olomouc: UP, 2004 Goldman R. a kol. Vybrané kapitoly ze sociálních disciplín. Olomouc: UPOL, ISBN Kopřiva K. Lidský vztah jako součást profese. Praha:Portál, ISBN X Kutnohorská, J. Etika v ošetřovatelství. Praha: Grada, ISBN Matoušek O. Metody a řízení sociální práce, Praha: Portál, ISBN Matoušek O. Základy sociální práce, Praha: Portál, ISBN Etický kodex sociálních pracovníků České republiky. (1995) Společnost sociálních pracovníků ČR, Praha.