KŘESŤANSKÉ CÍRKVE V OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI Michael Martinek ETF UK 2014

Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek 4. KATOLICKÁ CÍRKEV 5 Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek

Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek Katolická církev Západní – římská (jednotná) Východní – celkem 21 církví sjednocených pod vedením římského papeže (stejná věrouka, jiná liturgie): V ČR Řeckokatolická církev, Praha, Haštalské nám. 4, katedrála sv. Klimenta, apoštolský exarcha Ladislav Hučko (hierarchický organizační systém: 1 exarchát pod přímou pravomocí Apoštolského stolce, 7 děkanství, farnosti) CCEO (1990 – Kodex canonum ecclesiarum orientalium) 5 Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek

Řeckokatolická církev Řeckokatolická církev (katolická církev byzantského obřadu, uniaté) je společné označení pro ty autokefální (samosprávné) východní katolické církve, které mají liturgií byzantského obřadu. Tyto církve působí zejména ve střední a východní Evropě (Polsko, Slovensko, Ukrajina atd.). Římskokatolická církev s nimi úzce spolupracuje a považuje je za součást jediné katolické církve. Řeckokatolické církve uznávají autoritu papeže a sdílejí s římskokatolickou církví dogmatickou nauku. Liturgie je však slavena nikoli v latinském ritu, ale v ritu byzantském. Fakticky jde o tu část pravoslavných církví, která se v polsko-litevském státě na základě brestlitevské unie roku 1596 odštěpila od pravoslaví a podrobila Římu Pravoslavné církve nazývají řeckokatolické církve uniatskými církvemi a považují je za odpadlíky od pravoslaví. Po inscenovaném Prešovském soboru 28. dubna 1950 komunistický režim řeckokatolickou církev v Československu zakázal a její představitele pronásledoval (biskup Pavol Peter Gojdič zemřel ve vězení, biskup Vasiľ Hopko byl také ve vězení, poté v internaci v klášteře v Oseku u Duchcova, a svého úřadu se mohl ujmout zase až v r. 1968). Řeckokatolická církev byla roku 1968 obnovena, avšak byla velmi omezována až do roku 1989. Ke dni osamostatnění České republiky byl 1. ledna 1993 zřízen v Praze zvláštní vikariát pro české katolíky byzantského obřadu, 13. března 1996 apoštolský exarchát. 5 Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek

Řeckokatolická církev v ČR BISKUP - APOŠTOLSKÝ EXARCHA: MONS. LADISLAV HUČKO Katedrála sv. Klimenta v Praze 5 Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek

Římskokatolická církev v ČR Nejvyšší orgán v ČR (kolektivní vedení): Česká biskupská konference, Praha, Thákurova 3 (statutární orgán: předseda ČBK – arcibiskup Jan Graubner); diecéze – biskupové, vikariáty/děkanáty, farnosti 2 církevní provincie – v čele biskup – metropolita (arcibiskup): Čechy – Praha; Morava – Olomouc Místní biskupové: Papež buď svobodně biskupy jmenuje nebo zákonně zvolené potvrzuje (377). Podmínky biskupského svěcení: alespoň 35 let, 5 let knězem, doktor nebo alespoň licenciát teologie nebo opravdu zběhlý v těchto oborech (378). Diecézní biskup je povinen každých pět roků podat papeži zprávu o stavu své diecéze (399). Po dovršení 75 roků se zřekne svého úřadu do rukou papeže, který po zvážení všech okolností učiní opatření (401). Orgány diecéze: diecézní kurie, ekonomická rada (jmenuje a předsedá biskup, alespoň tři kvalifikovaní křesťané – 492), ekonom (zodpovídá se ekonomické radě a biskupovi – 494); kněžská rada (asi polovinu volí kněží, zbytek jmenuje biskup; má pouze poradní hlas) a sbor poradců (6 – 12 členů, jmenuje biskup z členů kněžské rady). 5 Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek

Římskokatolická církev v ČR Katolická církev v České republice se dělí na dvě církevní provincie:   1. Českou církevní provincii tvoří: - Arcidiecéze pražská - Diecéze českobudějovická - Diecéze královéhradecká - Diecéze litomeřická - Diecéze plzeňská 2. Moravskou církevní provincii tvoří: - Arcidiecéze olomoucká - Diecéze brněnská - Diecéze ostravsko-opavská Třetím subjektem je Apoštolský exarchát, organizačně a právně církevní útvar pro katolíky byzantsko-slovanského obřadu (řeckokatolíky), kteří žijí na území České republiky. 5 Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek

Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek 5 Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek

Světové ústředí katolické církve: Vatikán Vatikánský stát: katolická církev jako jediná ze současných náboženských institucí může jednat jako politický partner na úrovni států. Díky tomu může vyvíjet politický i morální tlak, a tak mít vliv např. na destrukci autoritativních režimů (komunismus), rozvoj lidských práv, řešení sociálních problémů rozvojového světa apod. Jelikož jde o církevně-politickou absolutistickou monarchii, mocensky zcela závislou na osobě papeže, závisí také kvalita jejího vlivu na konkrétním papeži. Díky osobnosti Jana Pavla II. tento vliv v posledních 27 letech vzrostl. Vedle politického a morálního tlaku na státy a veřejnost obecně vyvíjí Vatikán také přímý tlak na členy své církve, a to formou právních norem, které jsou pro ně závazné. Ty se týkají jak roviny osobní (nauka víry a mravů) tak institucionální (organizační a mocenské záležitosti). Tento tlak je často v rozporu s postmoderní mentalitou a stále více členů církve ho vnímá jako nepřiměřený a odmítá se mu podřídit. Prestiž církve proto ve světovém měřítku klesá. 5 Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek

Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek Vatikánský stát 5 Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek

Vatikánský organizační systém Papež: biskup římský, zástupce Krista na zemi, nástupce apoštola Petra, pastýř celé církve, služebník služebníků Božích; má nejvyšší, plnou, bezprostřední a obecnou řádnou moc v církvi; je volen sborem kardinálů. Tutéž moc má biskupský sbor spolu s papežem a nikdy bez papeže (336); slavnostním způsobem ji vykonává na obecném sněmu – koncilu (337). Jedině papež svolává obecný sněm, pouze biskupové mají právo a povinnost účastnit se sněmu s hlasem rozhodujícím (338). Biskupský sněm – synod – je shromáždění biskupů, kteří byli vybráni z různých zemí světa, a scházejí se, aby pomáhali papeži…radami i projednáváním otázek, které se týkají činnosti církve ve světě (342). Koncil i synod se přerušují při uvolnění stolce papeže. Kardinálové tvoří zvláštní sbor, jemuž přísluší volba papeže; rovněž pomáhají papeži projednáváním závažných otázek nebo zastáváním různých úřadů (349). Za kardinály jmenuje svobodně papež muže alespoň s kněžským svěcením; kdo ještě není biskupem, je povinen přijmout biskupské svěcení (351). Římská kurie, jejímž prostřednictvím vyřizuje papež obvyklé záležitosti celé církve a která plní své úkoly jeho jménem ve prospěch a k službě církvím, sestává ze státního čili papežského sekretariátu, Rady pro veřejné záležitosti církve, kongregací, soudů a jiných složek (360). To vše se zahrnuje pod pojem Apoštolský stolec nebo Svatý stolec (361). Papež jmenuje své vyslance do místních církví a států (papežský nuncius), ti tam pak jednají papežovým jménem (362-367). Státní sekretariát (v čele státní sekretář) – řídí celý systém, druhá osoba po papeži, papežem jmenován, smrtí papeže jeho funkce zaniká. Devět kongregací: rozhodují o vnitrocírkevních věcech, v čele stojí kardinálové, další kardinálové jsou členy (někdy i více kongregací). Význam spíše náboženský než politický, hlavní „ministerstva církve“. Jedenáct rad: nové – vznikly po 2. vat. koncilu, sjednoceny pod tento název reformou r. 1988; smysl podobný jako u kongregací, nemají však tak silný právní dopad – vydávají orientační dokumenty, ne však právně závazná rozhodnutí. 5 Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek

Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek Papežové XX. století sv. Pius X. 1903-1914 Benedikt XV. 1914-1922 Pius XI. 1922-1939 Pius XII. 1939-1958 bl. Jan XXIII. 1958-1963 (Giuseppe Roncalli) Pavel VI. 1963-1978 (Giovani Montini) Jan Pavel I. 1978 (Albino Luciani) bl. Jan Pavel II. 1978 - 2005 (Karol Wojtyla) Benedikt XVI. 2005 – 2013 (Josef Ratzinger) František 2013 – (Gorge Maria Bergoglio) 5 Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek

Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek Kanonické právo Dějiny: Nejstarší církevní právní sbírka: Didaché (kolem r. 100) Později mnoho dalších dílčích sbírek, většinou omezených na určité území Decretum Gratiani – XII. stol., první pokus o sbírku celocírkevně platnou v západní církvi. Základ pro vytváření vlastního samostatného církevního práva v dalších stoletích. Corpus Iuris canonici 1582 – papež Řehoř XIII. CIC 1917, nové znění 1983. Zavazuje katolické křesťany latinského obřadu. Vedle něj existuje podobný kodex pro katolíky východních obřadů. Současná situace: Vyvíjelo se v evropské kultuře v těsné souvislosti s civilním právem: tradiční titul JUDr. – doktor OBOJÍHO práva. V rámci globalizace je pro lidi jiných kultur těžké přijímat tento kodex, který nemá u nich kulturní základ. To je problém mezináboženského dialogu a misií. Je formálně závazné pro všechny pokřtěné katolíky, tj. více než miliardu lidí Je závazné pro všechny, kdo jsou pokřtěni v katolické církvi, včetně těch, kdo s církví nežijí, příp. se ani nepovažují za křesťany 5 Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek

Specifika kanonického práva Kombinace práva s teologií – vychází z teologických principů Vlastní terminologie, nejednotná, odlišná od civilní právní terminologie Zákonodárcem je Bůh, v rámci hierarchické struktury pak papež (nebo obecný koncil schválený papežem) pro celou církev, biskupové pro své diecéze. Prameny práva: primární – božské (zjevení – Bible), sekundární – lidské Rozlišuje ius divinum (dáno Bohem, nelze měnit) – ius humanum (historicky proměnné) Kanonická umírněnost: bohatý systém udělování dispenzí (papež – biskup – farář) – vyvažuje celkovou morální náročnost práva, jsou přímo v právu konkrétně stanoveny 5 Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek

Obsah Kodexu kanonického práva Kniha I – Všeobecné normy, Kniha II – Boží lid (Křesťané, Hierarchické zřízení církve, Společnosti zasvěceného a apoštolského života), Kniha III – Učitelský úřad církve, Kniha IV – Posvěcující služba církve (Svátosti, Bohoslužba, Posvátná místa a budovy), Kniha V – Majetek církve, Kniha VI – Církevní tresty, Kniha VII – Soudní a mimosoudní řízení. 5 Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek

Důležitá ustanovení CIC Příslušnost k církvi vzniká křtem nebo přijetím toho, kdo byl pokřtěn v jiné církvi. Zrušena může být POUZE osobním rozhodnutím (písemně projeveným a zapsaným do matriky křtu). Moc řízení je vázána na platně přijaté svěcení (jáhenské, kněžské biskupské, v rámci apoštolské posloupnosti) a zároveň na přijatý církevní úřad (papež, biskup = ordinář, farář). Papež i ordinář je zároveň nositelem moci zákonodárné, výkonné i soudní. Struktura církve: univerzální církev, partikulární církev – diecéze (v rámci státu biskupská konference), farnost – základní organizační jednotka. Všechny jsou ze zásady právnickými osobami. Rady na všech úrovních mají pouze poradní pravomoc. Základní povinností všech členů církve je udržovat stálé společenství s církví. Plné spol. s církví je založeno trojím svazkem: 1. vyznáním víry, 2. společenstvím svátostí, 3. uznáním církevního vedení. Práva: sdělovat pastýřům své duchovní potřeby i názory na zlepšení církve, dostávat od pastýřů duchovní dobra – slovo a svátosti, sdružovat se, evangelizovat, dostávat křesťanské vzdělání, právo na nedotknutelnost své pověsti a právní ochranu. Církevní soudy: diecézní (soudy 1. stupně – instance), metropolitní – interdiecézní (2. instance), Římská rota (všeobecný odvolací soud, alternativa k metropolitnímu, lze si ji vybrat jako 2. instanci). V čele soudu je vždy biskup (papež), v praxi ho zastupuje jmenovaný odborník – soudní vikář. Trestní právo: omezuje se pouze na vnitrocírkevní věci týkající se víry a církevní autority. Tresty: zabraňování v konání některých náboženských úkonů (exkomunikace, interdikt, suspenze); kázeňské tresty (pouze u kněží a řeholníků: odnětí úřadu, přeložení, propuštění z duchovního stavu). 5 Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek

Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek Problém laiků a kléru Specifický problém současné katolické církve: vysvětlení je nutné pro pochopení mnoha jejích dalších odlišností a specifik – proto po koncilu vzniká teologie laikátu. Etymologicky – mimobiblická řečtina: laos = lid, široká vrstva, masa; laikos = lidový, na rozdíl vztahujícího se k vyšším, vládnoucím vrstvám. Biblicky: lid Boží x lid ostatní, k tomuto chápání se vrací LG zdůrazněním církve jak Božího lidu. Definice pouze negativní: v katolické církvi jsou jasně definováni nositelé svěcení – v apoštolské posloupnosti ordinovaní jáhni, kněží, biskupové (jedno svěcení ve třech stupních), kteří žijí v celibátu a zároveň jsou nositeli moci. Všichni ostatní jsou laici (= nekněží, neordinovaní): „křesťané, kteří nepřijali svátost svěcení“ (CIC 207 § 1). Toto rozdělení je dáno definitivně, není prostupnost: kvůli celibátu se většina laiků nemůže stát kněžími, kvůli nezrušitelnému znamení svátosti kněžství se kněz nemůže stát laikem (to všechno je řešitelné pouze výjimečně – dispenzemi, částečná prostupnost u jáhnů, kteří ale nemají žádnou účast na moci). Řeholníci a řeholnice: z hlediska svěcení (a tedy také podílu na moci) jsou laiky, z hlediska způsobu života jsou Bohu zasvěcenými osobami (podobně jako kněží – celibát). Katolická církev je vedena kněžími a biskupy, na druhé straně je v ní většina laiků – církev dvou stavů, do nedávné minulosti ještě jasně teologicky, právně i mocensky odlišených. Leo Karrer (laik, pastorální teolog, děkan teologické fakulty ve Švýcarsku): otázka laiků je klíčová otázka budoucnosti církve. 5 Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek

Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek Laici a klérus - dějiny Biblicky: laos používáno pro specifickou skupinu, v NZ křesťanskou obec jako celek – v protikladu k nekřesťanům = pohanům. Konstantinovský obrat 313 – edikt milánský: křesťanství se stalo lidovým náboženstvím, většina občanů říše byli křesťané, biskupové a kněží získali vysoké společenské postavení, privilegia, účast na moci státu. Pojem laos už nestojí v protikladu k pohanům, ale k vedoucím kruhům v církvi. Laik se stává tím, kdo není knězem, je definován nepříslušností ke stavu kléru. Zůstává však volba biskupa jako zásadní právo obce, kritériem pravověrnosti je lid jako celek, nikoli magisterium – biskup nemůže rozhodovat o otázkách víry a mravů bez souhlasu lidu. Zároveň vzniká stav řeholníků na základě rozhodnutí opustit tento svět a žít jen pro Boha, které považovali za dokonalejší než pachtit se za světskými starostmi. Pochází z laiků, ne z kléru: askeze, Církev tak má tři třídy – vzájemné oddělené, ale komunikující. Brzy dochází k propojení kněžského a mnišského stavu: požadavek, aby nositelé úřadu měli ctnosti mnichů, aby byli dokonalejší než laici. Mniši se stávali kněžími, kněží přejímali mnišský životní styl. Důsledek: celibát kněží od 6. stol., od 11. stol. povinný. 5 Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek

Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek Laici a klérus - dějiny Středověká koncepce: stav kleriků (včetně řeholníků) je ve své podstatě dokonalejší, stav laický je jen ústupek lidským slabostem (srv. Augustinovo učení o sexualitě). Klerici jsou tedy svou kvalitou nadřazeni laikům, proto také jsou v církvi dva vzájemně podřízené stavy: učící a poslouchající. Posíleno uzákoněním celibátu v 11. století. Bonifác VIII.: „Laici jsou úhlavními nepřáteli kleriků“. Důsledek trvající dodnes: naprostá většina kanonizací! Proti tomuto stavu vznikala od 12. století laická hnutí v církvi, která buď byla tvrdě potlačena nebo se transformovala v řeholní společenství (františkáni). První hnutí, které se dostalo do ostrého konfliktu s církví, bylo husitství, zásadní změnu přinesla až na něj navazující reformace: návrat k původní biblické a prvokřesťanské jednotě Božího lidu. Katolická církev se jí však v této věci vzepřela a potvrdila svou původní nauku (tridentský koncil). Probuzení laiků v ní začalo až v 19. století a vyvrcholilo na II. vatikánu, kde bylo učení o laicích oficiálně přehodnoceno: je jim přiznána stejná osobní důstojnost jako klerikům, možnost dosáhnout stejného stupně dokonalosti, aktivně se podílet na službě a životě církve (LG, AA, nový CIC), právně však zůstává nemožnost jakéhokoliv zasahování do rozhodování v církvi. 5 Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek

Laici a klérus – současné problémy možnost laiků podílet se na moci v církvi – např. větší pravomoci farních a diecézních rad, volba nebo aspoň možnost právního vyjádření k nositelům moci, hlavně biskupům, možnost laiků tvořit a realizovat vlastní církevní činnost nezávislou na kléru, otázka kněžského celibátu a vize kněžství – pro změnu: nedostatek kněží, jejich vzdálenost životu, psychologická rizika samoty, proti: nemožnost plně se věnovat službě; hlavní praktický problém: kněžská formace (semináře). krize současné podoby řeholního života: po koncilu musely všechny řády změnit své stanovy – princip: antropologický obrat, vzít více v úvahu realitu člověka, jeho biologických a psychologických daností a omezeností (změna chápání především v oblasti autority, konec slepé poslušnosti), reagovat na potřeby současného světa (dynamika oproti dosavadní statice: zdůraznění obnoveného poslání proti lpění na nefunkčních strukturách). proměna reálné podoby papežství: JP II. výslovně vyzval k hledání nové podoby této služby celé ekumenické společenství křesťanů (NMI), kanonizace: JP II. nejvíc ze všech papežů, sice větší podíl laiků, ale stále ještě neúměrně malý oproti řeholníkům a kněžím, laická spiritualita: donedávna odvozována od řeholní – hledání Boha v tichu a samotě, mimo starosti světa, tedy méně přístupná laikovi, řeholník mohl mít vždycky náskok, představa o typicky laické spiritualitě propojené se životem je nová; výjimka: František Saleský, Jan Bosko. povolání: dosud chápáno pouze vzhledem k zasvěcenému životu – někdo je povolán od Boha a někdo ne. Teprve nová koncepce chápe povolání jako obecnou věc – každý je povolán k nějaké podobě odpovědného a angažovaného života. 5 Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek