MÝMA OČIMA USA / poznávací pobyt MARTINA LOUDOVÁ profesorka MARTINA LOUDOVÁ profesorka

Ameriku jistě všichni dobře známe z Hollywoodských filmů, z televizních dokumentů či knížek. Tato média však nikdy nemohou zachytit pravou atmosféru místa tak věrně, jak ji můžeme prožít a vnímat jen na cestách přímo v zemi, společně s jejími hrdými obyvateli. Amerika pro nás jako turisty bude znamenat především ruch velkoměst, New Yorku, Los Angeles či Chicaga, horké pláže Floridy, Kalifornie či slunné Hawaie.

Dovolí-li čas, podíváme se na Niagarské vodopády, odkud je to doslova na dohled do Kanady, a sportovcům jistě neuniknou věhlasná zimní střediska v Coloradu. Co však žádná mně známá cestovní kancelář nenabízí, je poznání samotných Američanů, jací vlastně jsou, jak žijí, jak pracují a jak se baví. Dodnes jsem nesmírně vděčná za možnost poznat tuto zemi také z této stránky. Niagarské vodopády

Přátelství za oceánem Dá se říci, že se mi americké Chicago během mých četných návštěv stalo druhým domovem. Musím říci, že se tak stalo především kvůli všem úžasným lidem, které jsem tam poznala a kteří jsou dodnes mými přáteli. Mezi těmi všemi však musím vyzvednout moji nevlastní prababičku Vlastu. Poznala jsem ji v jejích 88 letech, kdy již její čtyři synové dávno měli své vlastní rodiny. Měla spoustu přátel a velikou rodinu, avšak bydlela sama. Každý rok mne zvala na návštěvu, abych jí dělala společnost. Jezdila jsem k ní skutečně velmi ráda, neboť jsme si přes věkový rozdíl, který stál mezi námi, byly velice blízko. Brala jsem ji jako vlastní babičku. Musím přiznat, že jsem v životě nikoho tak výjimečného nepotkala. Stále na ni vzpomínám a jsem hrdá na to, že jsem měla možnost poznat někoho tak pevného charakteru a životního optimismu, tak velkorysého, jako byla ona.

Americká laskavost a ochota pomoci V Chicagu jsem byla doposud sedmkrát, nicméně nejvíce zkušeností jsem nabyla během svého téměř ročního jazykového pobytu na Concordia University, kam jsem odcestovala krátce po maturitě, abych se zdokonalila v angličtině. Jsou to zkušenosti k nezaplacení, které mne nesmírně obohatily. Američané pro mne dodnes zůstávají úžasní lidé, samozřejmě se svými klady i zápory, podle starého přísloví "nikdo není dokonalý„.

Co mne asi nejvíce překvapilo, bylo to, jak jsou Američané přátelští, velkorysí, laskaví a ochotní pomoci druhým. O tom jsem se přesvědčila hned během své první návštěvy, kdy se mi hned druhý týden stala menší nepříjemnost. Během cesty metrem do centra v dopoledních hodinách mi byl odcizen batoh skupinkou mladíků černé pleti. Byl to pro mne nepříjemný zážitek, nicméně to, co následovalo, mne šokovalo ještě víc, naštěstí však v dobrém smyslu slova. Když se o mém zážitku dozvěděli lidé v mém okolí, vyslovovali svou lítost a zároveň stud za "celý americký národ". Hned druhý den, když se tetička vrátila ze mše, přinesla obálku a v té jsem ke svému překvapení našla téměř 200 dolarů. Když se prý lidé z okolí dozvěděli o mé nepříjemnosti, vybrali tuto částku, aby mi částečně vynahradili to, o co jsem přišla. Naprosto mne to šokovalo, nikdy předtím jsem se s něčím takovým nesetkala. Samozřejmě, že jsem ty peníze nemohla přijmout (v podstatě jsem přišla hlavně o fotoaparát), a tak jsem je s poděkováním a nesmírnou vděčností vrátila. Lidé v Americe se k sobě chovají nesmírně ohleduplně, sdílí problémy druhých a radují se z maličkostí.

Americký optimismus Přes své pracovní vytížení si Američané opravdu dovedou užívat života a jejich život mi rozhodně nepřipadá tak uspěchaný jako u nás. Dovedou brát spoustu věcí s humorem a mají pozitivní myšlení. Třeba i takové pohřby či mše v Americe jsou brány úplně jinak než v Čechách. Byla jsem na jeden takový pohřeb ("funeral") pozvána a musím přiznat, že příliš nadšená jsem nebyla, neboť asi jako každému se hned vybaví poněkud ponurá, sklíčená atmosféra obřadu. Nicméně americký pohřeb se ani trochu nepodobá pohřbu u nás. Lidé si tam povídali, vzpomínali, neplakali, dokonce se i zasmáli. Bylo to opravdu důstojné rozloučení se zesnulou. Ve stejném duchu jsou také mše, hodně se zpívá, lidé jsou veselí a spokojení.

Americká pohodlnost Kdybych měla zmínit také nějakou zápornou vlastnost Američanů, uvedla bych jejich pohodlnost. Američané (jak asi všichni dobře ví) jezdí všude autem, nejen do práce, na nákupy, ale také na návštěvy třeba na konci ulice. Prostě bez auta neudělají ani krok. Proto jsou také tak obézní. Pěšky se tam moc nechodí. V některých státech dokonce ani nejsou chodníky, takže turisté jsou odkázáni pouze na městskou hromadnou dopravu, která však funguje pouze v největších městech, nebo si musí zkrátka zapůjčit auto. V Chicagu a jeho čtvrtích sice chodníky jsou, ale jakmile jsem vyrazila pěšky do města na nákup, lidé se na mne dívali jako na zázrak a velmi často jsem pak byla předmětem jejich diskuze. Někdy to bylo opravdu legrační. Co se týče autobusové dopravy, měla jsem na začátku mého prvního pobytu celkem problémy zjistit, kdy a jak autobusy jezdí. Téměř nikdo ani nevěděl, kde nějaká zastávka autobusu vůbec stojí. Jízdní řády na nich nenajdete, musíte tam čekat tak dlouho, až prostě něco přijede. Do centra Chicaga ("downtown") lze také jet metrem, což je asi nejrychlejší způsob dopravy, nicméně poněkud nebezpečný. Nejdůležitější je asi ostražitost a opatrnost. Je třeba dávat pozor zvláště večer a také je dobré vědět, kterým čtvrtím se vyhnout. Když už se někam večer vydáte, raději si vezměte auto.

Americké slavení Američané si také hodně potrpí na nejrůznější oslavy, narozeninové party a rodinná setkání. Velmi časté jsou tzv. "cookout", což jsou zahradní narozeninové oslavy, na kterých se schází značné množství lidí a každý přinese na ochutnání něco k jídlu, pití či zakousnutí. Také slaví velké množství svátků, na které se nesmírně dlouho a pečlivě připravují.

Americká kýčovitost Při pohledu do amerických zahrádek a domácností můžete snadno nabýt dojmu, že jejich obyvatelé mají nepřekonatelný sklon ke kýčovité výzdobě, což mohu dokumentovat následujícím příkladem. Během studií na Concordia University jsem každý den ráno chodila na autobus a všimla jsem si, že jedna rodina má před domem umělou kachnu. To by ještě nebylo nic tak neobvyklého, neboť v Americe mají lidé různé "vymoženosti", jako umělé plameňáky, králíky, zajíce či o Vánocích Santu Clause na saních. Ale tuto kachnu dokonce oblékali podle toho, jaké bylo zrovna počasí. Když bylo teplo a slunečno, pyšnila se kachna letními šatičkami a slunečními brýlemi. Když naopak pršelo, měla na sobě kachnička žlutou pláštěnku s kapucí. Opravdu mě to pobavilo a nakonec, bylo to docela roztomilé. Jak už jsem zmínila, Američané se dovedou radovat z maličkostí, dovedou se zkrátka na chvíli zastavit a vydechnout. Jejich způsob života není tak hektický jako u nás. Tady bychom se od nich mohli dobře poučit. Avšak abych nezůstala dlužna, oni by se na druhou stranu mohli učit od nás, a to především pohybu, nejezdit všude autem a občas třeba protáhnout tělo.