Pedagogika pro katechety V Kázeň, výchovné styly a jejich filozofické pozadí, konfliktní situace a jejich řešení

Nekázeň a kázeň Projevy nekázně Šikana, drogy, toulky, závislosti, … Užší pojetí – nepozornost, vyrušování, šaškování, pošťuchování, čmárání, pozdní příchody, opisování, drzost, „třídní vzpoura“, „šikana učitele“… „Škola bez kázně jako mlýn bez vody.“ (Komenský) Definice je obtížná, zpravidla vychází z: Norma – existence normy – nezáleží na typu Zadaná norma – odlišení od mravnosti Dodržování normy resp. podřizování se normě Uvědomělé „Vědomé dodržování zadaných norem.“ (Bendl) Kázeň vnitřní a vnější

Faktory nekázně Faktory fyzikální – denní doba, počasí,… Biologické – temperament, ADHD, hormonální hladina, … Zdravotní – přísun tekutin, zátěž x odpočinek, … Biologicko-sociální – IQ, EQ, sociální inteligence, citová a sociální zralost, … Sociální – rodina, komunita, vrstevnická skupina, škola, normy společnosti Duchovní – postmoderní étos, důraz na svobodu, hodnotová orientace společnosti, celospolečenský postoj k normám

Svobodná vůle člověka Svobodný jedinec si sám vybírá faktory, kterými se nechá ovlivňovat. (Pařízek) Do jisté míry – jen ty, nad kterými „má člověk moc“. Podněty tradiční katolické morálky: Actus humanus x actus hominis Objektivní a subjektivní nemožnost

Různé teoretické pohledy na nekázeň Nekázeň se šíří tou měrou, jak moc se „vyplácí“. Za jednání mimo normy jsou „lepší“ výsledky a odměny, než za jednání podle normy Každé chování – i nekázeň je komunikace a něco sděluje Dle Dreikurse (in BENDL) sleduje (nevědomě) nějaký cíl Pozornost – „Všímej si mě, služ mi“ Moc – „Rozkazovat budu já a nikdo nebude rozkazovat mě.“ Msta – „Nakolik ubližují mě, tak já budu ubližovat jim.“ Bezmoc – „Jsem neschopný a bezmocný.“

Kázeň jako prostředek Hlavní funkce kázně je ochrana Ochrana vyučujícího Ochrana žáka Bezpečnostní, hygienický Ekonomický – šetrné zacházení s prostředky výuky Výkonová – kázeň je předpoklad dosažení cíle výuky Orientační – „do života“ – už směřuje ke kázni jako k cíli

„Historické“ pojetí kázně Prostředek k omezení svobody dítěte za účelem vštípení návyku jako výchovného cíle. Předpoklad přirozené špatnosti vychovávaného Tento předpoklad je mylný – i teologicky není v souladu s naukou o dědičném hříchu

Martin Luther a Jean Calvin Radikální interpretace Řím (1; 17 a 3; 21 – 24) „Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši.“ Chápáno jako jen a jedině milostí (SOLA GRATIA), … protože prvotním hříchem je člověk totálně zkažený. A zkaženost člověka jej předchází v každém jeho skutku – dodává J. Kalvín … proto dobrý svět zajistíme jen vynucením železné kázně. Pozn: Světový luterský svaz a Svatý stolec dospěli ke společné teologické interpretaci a rozpor je odstraněn, mj. poukazem na odlišné důrazy.

Sv. Jan Bosco (1815 – 1888) Sociální rovina pedagogiky Negativní vlivy industrializace - Turín Preventivní výchovný systém Rozum Laskavost Náboženství Salesiáni Dona Bosca – SDB Kongregace Dcer P. M. Pomocnice – FMA Další členové salesiánské rodiny

„Tradiční“ školní kázeň ve výuce (podle Mareše a Křivohlavého, 1989) Učitel: Bere si slovo kdykoliv Mluví s kým chce Mluví o čem chce, tj. určuje téma komunikace Mluví v rámci hodiny jak dlouho chce (i po zvonění) V prostoru učebny se pohybuje a mluví kde chce Zaujímá pozici jakou chce (sedí na katedře, parapetu, prochází třídou, … Žák: Mluví jen tehdy, když mu učitel udělí slovo Mluví jen s tím, kdo mu byl určen Mluví jen o tom, co mu bylo jako téma určeno Mluví jen tak dlouho, jak mu je určeno V prostoru učebny se nachází jen na místě, které mu je určeno Zaujímá pozici jaká mu byla určena Autoři popsali tato pravidla jako pravidla komunikace, ale jsou obecně pravidly „spolubytí“ ve výuce, protože výuka je především komunikace (a spolupráce).

„Novodobé“ pojetí kázně Kázeň jako prostředek k ovládání sebe sama Vychází z předpokladu přirozené dobroty jedince. Nebezpečí extrémní podoby vycházející z předpokladu absolutní dobroty jedince Tento předpoklad je mylný – i teologicky není v souladu s naukou o dědičném hříchu

Jean Jaques Rousseau Předpokládá, že lidé se rodí dobří a kazí je teprve společnost. Je deista, čili nepředpokládá prvotní hřích Emil, čili o výchově – spis o výchově „svobodného“ člověka Jediným akceptovatelným prostředkem „výchovy“ jsou přirozené následky

„Svoboda, jíž dávám svému žáku, mu bohatě vynahradí drobná nepohodlí, jímž ho vystavuji. Pozoruji, jak si na sněhu hrají malí rošťáci zfialovělí mrazem … Stačilo by jim jít se ohřát, avšak oni nejdou. Kdybychom je nutili, pociťovali by stokrát víc než mráz přísnost nátlaku … (Rousseau) Je lepší nechat dítě nastydnout a nechat lehce onemocnět, než z něj vychovat frustrovanou bytost. Z újmy na duši způsobené výchovnými zásahy se vychovávaný nikdy nezotaví. Absolutně svobodnou výchovu ovšem nemusí vůbec přežít. (Reboul)

Přehodnocení tradiční školní kázně ve výuce Učitel: Bere si slovo kdykoliv Mluví s kým chce Mluví o čem chce, tj. určuje téma výuky Mluví v rámci hodiny jak dlouho chce (i po zvonění) V prostoru učebny se pohybuje a mluví kde chce Zaujímá pozici jakou chce (sedí na katedře, parapetu, prochází třídou, … Pravděpodobně musí v zásadě zůstat zachováno, jinak by asi přestal být učitel učitelem Tato pravidla počítají s učitelem, který má zvnitřněnu řadu dalších pravidel a zcela automaticky je dodržuje Také je otázka, s jakou mírou respektu k osobnostem žáků „využívá“ učitel svých „práv“ daných těmito pravidly

Tradiční pravidla počítají s velmi pasivním žákem Žák: Mluví jen tehdy, když mu učitel udělí slovo Lze nahradit požadavkem na vzetí slova v rámci pravidel, jejich součástí může/nemusí být udělení slova učitelem Mluví jen s tím, kdo mu byl určen Může se o své vůli obrátit na spolužáka/jiné zdroje informací Mluví jen o tom, co mu bylo jako téma určeno Může iniciativně vnášet do výuky nová témata a tak ji obohacovat Mluví jen tak dlouho, jak mu je určeno Mluví tak dlouho, jak potřebuje ke svému úplnému vyjádření V prostoru učebny se nachází jen na místě, které mu je určeno V prostoru učebny se nachází tam, kde to ke své práci potřebuje a toto místo si určuje sám Zaujímá pozici jaká mu byla určena Zaujímá pozici, jaká je účelná a pohodlná k jeho práci Toto vše lze akceptovat (pouze?) za předpokladu, že žák s učitelem plně sdílí cíl výuky! Tento předpoklad je často a (přirozeně?) nereálný!

Dle katolického pedagoga Brezinky (podle BENDLA) Člověk je od přírody (také) žádostivý, egoistický, nezadržitelný Je odkázán na kontrolu Kontrola okolí Vlastní kontrola Člověk rozlišuje dobré a zlé (Gn1) Ve vlastním okolí Ve svém nitru – myšlení, slovech a skutcích Člověk zlu vzdoruje a dobru prospívá Prostředek vzdoru zlu v sobě – sebekázeň – výchovný cíl

Svoboda a kázeň se nevylučují Je třeba chápat svobodu s pandánem odpovědnosti – individuální i za druhé! Kázeň je protiklad anarchistické svobody, otrocká kázeň je protiklad svobody vzájemné služby (Masaryk) Rousseau ozřejmuje „poslušnost“ vůči řádu přírody Otázka řádu sociálního, zda je: Odvozen z řádu přírody – „přirozený“ – je nutné jej objevit Tvořen lidmi - „pozitivní“ (od „posse“ – „dáti“) – tvoří se v demokratické diskusi – je proměnný, …, otázka menšiny, … Dán Božím zákonem – je zjevený – je možné mu být poslušen Bůh sám nedeterminuje člověka, ale dává mu svobodu (ne)uposlechnout a objevit svou svobodu v poslušnosti jeho řádu, řád daný jako akt lásky k člověku Kázeň je uvádění do řádu vyšších věcí, než je kázeň sama o sobě.

Lewinovy styly výchovy ve dvou dimenzích Emoční vztah Iautokratický Řízení Iintegrační (demokratický) liberální

Způsoby výchovy podle Čápa   Řízení Silné Střední Slabé Rozporné Emoční vztah Záporný - není Kladný +

Typy autority STROUHAL (2013) „Autorita je moc, jíž je vybaven někdo k tomu, aby působil druhým to, co chce, bez toho, že by se musel utíkat k násilí; moc, za kterou vděčí buďto své sociální pozici, své kompetenci, nebo svému původu.“ Autorita experta - nerozvážnost Autorita soudce - neposlušnost Autorita vzoru - nekulturnost Autorita smlouvy - švindlování Autorita vůdce - ztroskotání Autorita „patriarchy“ - svatokrádež Racionální autority Iracionální autority

Co je to konflikt? KŘIVOHLAVÝ (2008) conflictus, us, m – srážka fligo, ere – uhodit, udeřit  zasáhnout (něco něčím) confligo, ere – vzájemně se zasahovat Dělení dle počtu zúčastněných Intrapersonální (vnitřní) Interpersonální (mezi dvěma lidmi) Skupinové konflikty Konflikty skupin

Klasifikace konfliktů dle psychologické charakteristiky Konflikt představ „Nedorozumění“, odlišné představy o stejné věci Vyjasnit si pojmy, významy slov, nebát se zeptat Konflikt názorů Přistupuje hodnotící soud Konflikt je často důsledkem jiného „souboru kritérií“, norem, … Odkaz na experta, normu, většinové mínění (?) Konflikt postojů Přistupuje emocionální hodnocení (např. mám x nemám rád) Lze sladit při společně sdílených hodnotách Potlačit projevy neg. emocí (vč. nonverbálních), převést do věcné roviny, potlačit projevy dominance

Asertivita (?) VALIŠOVÁ (2008) Základní  empatická  stupňovaná  konfrontační Elementární dovednost vyjádřit se Prosazení, či odmítnutí požadavku Vyrovnávání se s kritikou Zvládání hněvu

Měkký Tvrdý Alternativní Přátelé Protivníci Řešitelé problému Cílem je shoda Cílem je vítězství Cílem je efektivní výsledek V zájmu vztahu ustupovat Požadovat ústupky Oddělit vztahy od problému Měkký k lidem i problému Tvrdý k lidem i problému Měkký k lidem, tvrdý k problému Důvěra Nedůvěra Nezávislost na (ne)důvěře Rychlá změna stanoviska Trvání „na svém“ Zaměření na zájmy, ne stanoviska Nabízet ústupky Vyhrožovat Vyjadřovat zájmy Odkrývat svoje hranice Skrývat svoje hranice Vyhýbat se hranicím Přijímat vlastní ztráty Požadovat zisky Vymýšlet možnosti oboustranného profitu Hledat řešení přijatelné pro druhého Trvat na řešením přijatelném pro mě Hledat alternativy na výběr Trvat na dosažení shody Usilovat o vítězství Výsledky nezávislé na subjektech Ustupovat tlaku Vytvářet tlak Uvádět rozumné důvody VALIŠOVÁ (2008)

Konflikt zájmů „Buď ty nebo já“ – dva chtějí totéž a jen jeden to může dostat, vzájemně se vylučující alternativy Konflikty „s nenulovými součty“

Zdroje moci (Vališová, 2008) Moc donucovací Moc expertní Moc informační Moc legitimní Moc odměňovací a sankční Moc přenesená Moc vztahová

Literatura Bendl, Stanislav. Školní kázeň: metody a strategie. Vyd. 1. Praha: ISV, 2001. 267 s. Pedagogika. ISBN 80-85866-80-3. Bendl, Stanislav. Školní kázeň v teorii a praxi: učebnice pro studenty učitelství. 1. vyd. Praha: Triton, 2011. 202 s. ISBN 978-80-7387-432-2. Čáp, Jan. Psychologie výchovy a vyučování. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 1993. 415 s. ISBN 80-7066-534-3. Čáp, Jan. Rozvíjení osobnosti a způsob výchovy. Vyd. 1. Praha: ISV, 1996. 302 s. Psychologie. ISBN 80-85866-15-3. Křivohlavý, Jaro. Konflikty mezi lidmi. Vyd. 2. Praha: Portál, 2008. 189 s. ISBN 978-80-7367-407-6. Mareš, Jiří a Křivohlavý, Jaro. Sociální a pedagogická komunikace ve škole. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1990. 161 s. Pedagogické a psychologické studie. ISBN 80-04-21854-7. Strouhal, Martin. Teorie výchovy: k vybraným problémům a perspektivám jedné pedagogické disciplíny. Vyd. 1. Praha: Grada, 2013. 192 s. Pedagogika. ISBN 978-80-247-4212-0. Vališová, Alena. Jak získat, udržet a neztrácet autoritu. Vyd. 1. Praha: Grada, 2008. 141 s. Psychologie pro každého. ISBN 978-80-247-2282-5.