Vytápění Ústřední vytápění

Výukový materiál Číslo projektu: CZ.1.07/1.5.00/ Šablona: III/2 Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT Číslo materiálu: 09_01_32_INOVACE_ 11

Ústřední vytápění Předmět: Vytápění Ročník: I. Jméno autora: Ing.Dagmar Poledňáková Škola: SPŠ Hranice Autorem materiálu a všech jeho částí, není-li uvedeno jinak, je Ing.Dagmar Poledňáková. Financováno z ESF a státního rozpočtu ČR. Anotace : Prezentace představuje ústřední vytápění a jeho druhy. Slouží jako výukový materiál. Klíčová slova: ústřední vytápění, etážové vytápění, dálkové vytápění

Ústřední vytápění Ústřední vytápění je soustava vytápění, která teplo z jednoho tepelného zdroje rozvádí po celé budově nebo její části. Pokud se tak vytápí jen jeden byt nebo patro budovy, mluví se o etážovém vytápění, pokud se naopak z velkého a vzdáleného zdroje vytápí celá řada budov, mluví se o dálkovém vytápění.

Ústřední vytápění Systém ústředního vytápění se skládá z tepelného zdroje (kotle), z rozvodu a z tepelných výměníků čili radiátorů v jednotlivých místnostech. K tomu přistupují různé měřící a regulační prvky, ruční nebo automatické, zásobníky vody, armatury atd. Zdroj tepla ústředního vytápění bývá umístěn v nejnižším podlaží budovy.

Ústřední vytápění Typické znaky ústředního vytápění: -zdroj tepla je umístěn mimo vytápěné místnosti, -k dopravě tepla do vytápěných místností je použita teplonosná látka.

Ústřední vytápění V ústředně vytápěných místnostech se teplo z teplonosné látky do místnosti předává těmito způsoby: -otopnými tělesy, tj. převážně prouděním (konvekcí) vzduchu kolem teplosměnných ploch otopných těles, -otopnou plochou (podlaha, strop, stěny, zavěšené panely), tj. sáláním tepla do prostoru z velké plochy sálavé (velkoplošné) otopné soustavy, -teplým vzduchem, který je přímo dodáván do vytápěné místnosti, tj. teplovzdušné vytápění.

Ústřední vytápění

Systémy ústředního vytápění rozdělujeme: podle paliva kotle na systémy s pevnými palivy (uhlí, koks, dřevo), plynovými nebo s topnými oleji, podle tepelného média na horkovzdušné, parní a vodní, na systémy se samovolným nebo nuceným oběhem.

Ústřední vytápění Nejjednodušší systémy vytápění, kde se kouř od topeniště rozvádí kanály pod podlahy místností, znali už staří Římané (hypocaustum). Horkovzdušné vytápění, kde horký vzduch rozváděl přímo do místností, se používaly až do počátku 20. století, zejména ve veřejných budovách, obvykle doplněné o ventilátory pro urychlení oběhu. Vzhledem k malé tepelné kapacitě vzduchu však mají velké tepelné ztráty, vyžadují prostorné, obvykle zděné šachty a proudící vzduch také stále víří prach. Jejich předností je ovšem to, že se vzduch v budově vyměňuje.

Ústřední vytápění Od konce 19. století je postupně nahradily systémy parní a teplovodní. Parní systémy mají sice vyšší účinnost, horké radiátory jsou však nebezpečné a musely se chránit před dotekem. Dnes se přehřátá vodní pára používá jako médium přenosu tepla v dálkovém vytápění, v jednotlivých budovách se ve výměníku parou ohřívá voda, která se pak rozvádí po budově.

Ústřední vytápění Novější systémy ústředního vytápění používají jako médium vodu o teplotě °C a často slouží i jako zdroje teplé vody. Pro menší budovy se stavěly jako systémy se samovolným oběhem („samotížné“), které využívají rozdílu specifické hmotnosti mezi teplou a studenou vodou. Potřebují však trubky o velkém průměru, kotel musí být umístěn ve sklepě a rozvod musí být pečlivě navržen, aby cirkulace byla rovnoměrná. Od poloviny 20. století proto převládají systémy s nuceným oběhem pomocí elektrických čerpadel, které mohou mít podstatně užší trubky a rychlejší oběh.

Použité informační zdroje: Tajbr, V.: Vytápění pro 1. a 2.ročník učebního oboru instalatér. Praha: Sobotáles, ISBN C3%AD_vyt%C3%A1p%C4%9Bn%C3%AD