Ústava, Listina, právní stát, hospodářská, kulturní a sociální práva Pojem a základní informace 2. přednáška 22. 2. 2010 22. 2. 2010

Právní stát Pojem právního státu vznikl v Anglii na přelomu 18. a 19. století. Právní stát se vyznačuje následujícími principy: Nikdo nesmí být trestán ani omezován, pokud neporušil zákon. Majetková práva jednotlivce nesmí být bez porušení zákona narušena. Každý je subjektem práva. Vláda (státní moc) musí být založena na zákoně (prostřednictvím zákona, ne např. násilím). Z tohoto principu vychází myšlenka, že stát je garantem rovnosti před zákonem a sám je právu podřízen. 22. 2. 2010

Právní stát Obvykle bývá za právní označován takový stát, v němž výkon státní (veřejné) moci je omezen zákonem (orgány veřejné moci smějí činit a také činí jen to, co jim zákon výslovně dovoluje, stát je svému vlastnímu právnímu systému podřízen) občan (nebo člověk obecně) smí činit vše, co zákon výslovně nezakazuje (nikdo nesmí být trestán a omezován, pokud neporušil zákon). Dále jsou důležitými rysy právního státu: spravedlivost zákonů právní jistota, tj. jednoznačnost (exaktnost) právních norem v zákonech omezení zákonných pravomocí státu na nejmenší nezbytnou míru vymahatelnost práva a jeho garance státem dělba státní moci do více nezávislých a vzájemně se kontrolujících složek, zejména nezávislost zákonodárné, výkonné a soudní moci 22. 2. 2010

Dělení státní moci v ČR Dělba moci je princip politického uspořádání, který rozlišuje trojí typ moci ve státě: moc zákonodárná (legislativní), tj. parlament moc výkonná (exekutivní), tj. vláda, jiné správní úřady a prezident, ozbrojené sbory a složky, soudní, tj. soustava soudů a stanoví, že nemají být ve stejných rukou (nikdo nesmí být zároveň soudcem, členem vlády a zákonodárcem). Jde tedy spíš o oddělení než rozdělení těchto složek moci. Cílem je omezit libovůli státu a bránit případnému zneužití moci. 22. 2. 2010

Dělba moci v ČR V klasickém schématu parlamentní demokracie je soudní moc oddělena od státu a chráněna před jeho zásahy tím, že soudce nelze odvolat. Výkonnou moc vytváří, kontroluje a omezuje parlament nejen zákony, ale pravidelným schvalováním rozpočtu, interpelacemi atd. Oddělení mocí tedy není úplné: parlament různě zasahuje do činnosti vlády, vláda řídí a financuje soudnictví, ústavní soud zasahuje do zákonodárství. V poslední době roste význam dalších „mocí“ ve státě, například správy měny, jež je svěřena státní bance, a „moci“ veřejných médií, která by také neměla podléhat vládě, ale ani parlamentním stranám. 22. 2. 2010

Nositel a vykonavatel moci Jediným nositelem moci v ČR je lid (tj. občané). Občané potom převádějí moc na vykonavatele moci. Občané převádějí moc na parlament (tj. reprezentant moci zákonodárné) prostřednictvím voleb. Výsledek voleb do PS parlamentu poté předurčí složení vlády. Parlament v ČR volí i prezidenta, který jmenuje soudce. Soudci používají právní předpisy a posuzují jejich ústavnost, kontrolují činnost výkonné moci. 22. 2. 2010

Ústava České republiky Ústava České republiky je spolu s Listinou základních práv a svobod nejvyšším právním předpisem České republiky. Byla přijata Českou národní radou dne 16. prosince 1992 a byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 1/1993 Sb. (v částce 1/1993 Sb.). Ústava nabyla účinnosti dne 1. ledna 1993. 22. 2. 2010

Charakteristika Ústavy ČR psaná, jelikož je vyjádřena ve formě psaného zákona, rigidní, jelikož k její změně je potřeba souhlasu kvalifikované („ústavní“) většiny z obou parlamentních komor (120 z 200 poslanců i 54 z 81 senátorů) právní, jelikož je prováděna různými zákony, demokratická (článek 1: „Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.“), republikánská, tj. hlava státu je volena, a to na určité období unitaristická, tj. Česká republika není federací Samotný text Ústavy je rozdělen do osmi hlav. 22. 2. 2010

Struktura Ústavy ČR Preambule Hlava první: Základní ustanovení Hlava druhá: Moc zákonodárná Hlava třetí: Moc výkonná (prezident republiky, vláda) Hlava čtvrtá: Moc soudní (Ústavní soud) Hlava pátá: Nejvyšší kontrolní úřad Hlava šestá: Česká národní banka Hlava sedmá: Územní samospráva Hlava osmá: Přechodná a závěrečná ustanovení 22. 2. 2010

Hlava první: Základní ustanovení Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. Lid je zdrojem veškeré státní moci a vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Základní práva a svobody, jak je vymezuje Listina základních práv a svobod, jsou pod ochranou soudní moci. Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran. Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním. Rozhodování většiny dbá ochrany menšin. 22. 2. 2010

Hlava první: Základní ustanovení Stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství. Zaručuje se samospráva územních samosprávných celků (hlava sedmá). Ústava může být doplňována či měněna pouze ústavními zákony. Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná. Území České republiky tvoří nedílný celek, jehož státní hranice mohou být měněny jen ústavním zákonem. Nabývání a pozbývání státního občanství České republiky stanoví zákon. Nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství. Hlavním městem České republiky je Praha. Státními symboly České republiky jsou velký a malý státní znak, státní barvy, státní vlajka, vlajka prezidenta republiky, státní pečeť a státní hymna. 22. 2. 2010

Hlava druhá: Moc zákonodárná Zákonodárnou moc v ČR vykonává Parlament ČR. Parlament České republiky je dvoukomorový zákonodárný sbor České republiky, který je tvořen Poslaneckou sněmovnou (dolní komora) a Senátem (horní komora). Parlament: ratifikuje mezinárodní smlouvy, volí na společné schůzi obou komor prezidenta České republiky, vyslovuje důvěru či nedůvěru vládě, schvaluje rozpočet vlády na příští rok a projednává státní závěrečný účet roku minulého (pouze Poslanecká sněmovna), vydává souhlas k vyhlášení války, má právo měnit Ústavu České republiky. 22. 2. 2010

Hlava druhá: Moc zákonodárná Parlament je tvořen dvěma komorami: Poslaneckou sněmovnou, která má 200 poslanců, (jsou voleni na dobu čtyř let) a Senátem, který má 81 senátorů (jsou voleni na dobu šesti let, po uplynutí 2 let se volí nová třetina senátorů). Právo volit do Poslanecké sněmovny a do Senátu má každý občan České republiky, který dosáhl věku 18 let. Do Poslanecké sněmovny může být zvolen každý občan České republiky, který má právo volit a dosáhl věku 21 let. Do Senátu může být zvolen každý občan České republiky, který má právo volit a dosáhl věku 40 let. Mandát poslance nebo senátora vzniká zvolením. Nikdo nemůže být současně členem obou komor Parlamentu. Poslanec a senátor složí slib na první schůzi Senátu, které se zúčastní. Poslanecká sněmovna a senát volí a odvolává předsedu a místopředsedy Senátu. 22. 2. 2010

Hlava třetí: Moc výkonná Výkonná moc v Česku je na nejvyšší úrovni upravena hlavou třetí Ústavy České republiky. Je reprezentována: prezidentem, vládou, ministerstvy a ústředními správními úřady, jinými správními úřady s celostátní a regionální působností, orgány obcí a krajů (obecní a krajské úřady), ozbrojenými a bezpečnostními sbory a soustavou státních zastupitelství. 22. 2. 2010

Orgány moci výkonné (prezident) Prezident republiky je hlavou státu, volí ho Parlament na společné schůzi obou komor. Prezident republiky se ujímá úřadu složením slibu. Volební období prezidenta republiky trvá pět let a začíná dnem složení slibu. Prezidentem republiky může být zvolen občan, který je volitelný do Senátu. Nikdo nemůže být zvolen více než dvakrát za sebou. Prezident republiky složí slib do rukou předsedy Poslanecké sněmovny na společné schůzi obou komor. 22. 2. 2010

Orgány moci výkonné (prezident) jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi, svolává zasedání Poslanecké sněmovny, rozpouští Poslaneckou sněmovnu, pověřuje vládu, jejíž demisi přijal nebo kterou odvolal, vykonáváním jejích funkcí prozatímně až do jmenování nové vlády, jmenuje soudce Ústavního soudu, jeho předsedu a místopředsedy, jmenuje ze soudců předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu, odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem, nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo, a zahlazuje odsouzení, má právo vrátit Parlamentu přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního, podepisuje zákony, jmenuje prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu, jmenuje členy Bankovní rady České národní banky. 22. 2. 2010

Orgány moci výkonné (prezident) zastupuje stát navenek, sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy, je vrchním velitelem ozbrojených sil, přijímá vedoucí zastupitelských misí, pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí, vyhlašuje volby do Poslanecké sněmovny a do Senátu, jmenuje a povyšuje generály, propůjčuje a uděluje státní vyznamenání, nezmocní-li k tomu jiný orgán, jmenuje soudce, má právo udělovat amnestii. 22. 2. 2010

Orgány moci výkonné (vláda) Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci, jejíž činnost vyplývá z Ústavy České republiky. Tvoří ji předseda vlády, místopředsedové vlády a ministři. Předsedu vlády, který stojí v čele vlády, jmenuje prezident republiky. Na návrh předsedy vlády jmenuje prezident republiky další členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů. Členové vlády pak skládají slib do rukou prezidenta republiky. Vláda musí požádat Poslaneckou sněmovnu Parlamentu České republiky o vyslovení důvěry do třiceti dnů po svém jmenování. O tom, zda bude nově jmenované vládě v Poslanecké sněmovně vyslovena důvěra, rozhoduje rozložení sil mezi politickými stranami zastoupenými v této komoře Parlamentu. 22. 2. 2010

Orgány moci výkonné (vláda) Vláda může kdykoliv předložit Poslanecké sněmovně žádost o vyslovení důvěry. Jestliže Poslanecká sněmovna zamítla žádost vlády o vyslovení důvěry nebo jestliže jí vyslovila nedůvěru, podá vláda demisi. Předseda vlády podává demisi do rukou prezidenta republiky, ostatní členové vlády ji podávají prostřednictvím předsedy vlády. Prezident republiky je povinen demisi vlády přijmout. Prezident republiky musí také odvolat jednotlivé členy vlády, jestliže to navrhne předseda vlády. Vláda rozhoduje ve sboru. K přijetí usnesení vlády je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech jejích členů. Předseda vlády organizuje činnost vlády, řídí její schůze, vystupuje jejím jménem a vykonává další činnosti, které jsou mu svěřeny Ústavou nebo jinými zákony. 22. 2. 2010

Orgány moci výkonné (ministerstva) Ministerstva a ústřední správní úřady lze zřídit a jejich kompetenci vymezit pouze zákonem (čl. 79 Ústavy). Tímto zákonem je zákon č. 2/1969 Sb. o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy. 22. 2. 2010

Hlava čtvrtá: Moc soudní Soudní moc je jednou ze složek státní moci. Vykonávají ji nezávislé soudy. Při rozhodování je soudce vázán jen zákony a prameny práva vyšší právní síly. Soudce nesmí mít žádný vztah k věci, účastníkům a jejich zástupcům. Soustava soudů je čtyřčlánková (Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud, vrchní soudy, krajské soudy, okresní soudy). Soudy zákonem stanoveným způsobem poskytují ochranu právům a každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Soudce má přiděleny případy podle přesných pravidel a přesného klíče a je tak zaručena jeho nestrannost a nezávislost. Soud je při rozhodování vázán zákonem (závaznost rozhodnutí Ústavního soudu, mezinárodních smluv). 22. 2. 2010

Hlava čtvrtá: Moc soudní Soudce nelze proti jeho vůli odvolat nebo přeložit k jinému soudu, výjimky vyplývající zejména z kárné odpovědnosti stanoví zákon. Funkce soudce není slučitelná s funkcí prezidenta republiky, člena Parlamentu ani s jakoukoli funkcí ve veřejné správě a zákon stanoví, se kterými dalšími činnostmi je výkon soudcovské funkce neslučitelný. 22. 2. 2010

Ústavní soud Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud se skládá z 15 soudců, kteří jsou jmenováni na dobu deseti let. Soudce Ústavního soudu jmenuje prezident republiky se souhlasem Senátu. Soudcem Ústavního soudu může být jmenován bezúhonný občan, který je volitelný do Senátu, má vysokoškolské právnické vzdělání a byl nejméně deset let činný v právnickém povolání. Složením slibu do rukou prezidenta republiky se soudce Ústavního soudu ujímá své funkce. Soudce Ústavního soudu nelze trestně stíhat bez souhlasu Senátu. Odepře-li Senát souhlas, je trestní stíhání navždy vyloučeno. Ústavní soud rozhoduje o zrušení zákonů nebo jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem nebo zákonem. 22. 2. 2010

Hlava pátá a šestá: NKÚ a ČNB Česká národní banka je ústřední bankou České republiky. Její postavení, působnost a organizaci vymezuje zákon o České národní bance (čl. 98 Ústavy). Nejvyšší kontrolní úřad je nezávislý orgán, který vykonává kontrolu hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu (čl. 97 Ústavy). 22. 2. 2010

Hlava sedmá: Územní samospráva Územní samospráva je prostorově vymezený celek, který je nadán právem sám rozhodovat o svých záležitostech. Příkladem územní samosprávy v České republice jsou obce jako základní územní samosprávné celky a kraje jako vyšší územní samosprávné celky. Jejich právo na samosprávu je zakotveno v Ústavě (čl. 8 a čl. 99 – 105). Samosprávné celky vytvářejí vlastní orgány (zastupitelstva a rady), jejichž prostřednictvím je výkon samosprávy uskutečňován. Územní samospráva může vydávat podzákonné právní předpisy (obecně závazné vyhlášky a nařízení). 22. 2. 2010

Listina základní práv a svobod Podle Ústavy České republiky je součástí ústavního pořádku. Práva a svobody obsažené v Listině jsou odvozeny z přirozeného práva, což znamená, že nebyly vytvořeny zákonodárcem (jsou dle čl. 1 „nezadatelná“) a to má za následek to, že není možné je zákonem zrušit, jen v zákonem stanovených případech přiměřeně omezit (jsou v článku 1 deklarována jako „nezrušitelná“). Listina se skládá z 6 hlav a 44 článků. 22. 2. 2010

Struktura Listiny základních práv a svobod Preambule Hlava první - obecná ustanovení Hlava druhá - lidská práva a základní svobody Hlava třetí - práva národnostních a etnických menšin Hlava čtvrtá - hospodářská, sociální a kulturní práva Hlava pátá - právo na soudní a jinou právní ochranu Hlava šestá - ustanovení společná 22. 2. 2010

Hlava první: Obecná ustanovení rovnost lidí v důstojnosti a v právech nezávislost státu na náboženství nebo ideologii státní moc lze uplatňovat jen podle zákona základní práva lze omezovat jen zákonem a při zachování základních práv a svobod 22. 2. 2010

Hlava druhá: Základní lidská práva a svobody Jsou v ČR zaručena každému bez ohledu na národnost (státní občanství), pohlaví, rasu, etnickou příslušnost, náboženské vyznání a sociální postavení. Jedná se o: právo na život lidský život, který je hoden ochrany již před narozením – trest smrti se nepřipouští nedotknutelnost osoby a zákaz mučení a krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestu právo na příznivé životní prostředí – zákaz ohrožovat nebo poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem fyzickou osobní svobodu lidí – zákaz zbavení svobody pro neschopnost dostát smluvnímu závazku, stíhání nebo zbavení svobody je možné jen z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, v mezích daných Listinou, zákaz nucených prací nebo služeb včetně vojenské služby s výjimkami uvedenými v Listině 22. 2. 2010

Hlava druhá: Základní lidská práva a svobody svobodu pohybu a pobytu (některá z práv se vztahují jen na občany) ochranu soukromí, sebeurčení a ideovou svobodu – svoboda myšlení, svědomí, náboženského vyznání, vědeckého bádání a umělecké tvorby, svoboda náboženského projevu, svoboda projevu obecně, právo na informace, zákaz cenzury, právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace nedotknutelnost osobního soukromí a obydlí, právo na ochranu lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména, před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo zneužíváním údajů o své osobě, ochrana tajemství uchovávaných i zasílaných písemností a zpráv 22. 2. 2010

Hlava druhá: Základní lidská práva a svobody majetková práva – právo vlastnit majetek, rovnost všech vlastníků a ochrany vlastnictví, právo na dědění, omezení možnosti vyvlastnění a právo na náhradu, zákonná regulace daní a poplatků. 22. 2. 2010

Hlava druhá: Politická práva Některá z těchto práv Listina zaručuje pouze občanům České republiky. Jedná se o: právo občanů podílet se na veřejné správě přímo nebo volbami zástupců, rovnost přístupu občanů k veřejným funkcím petiční právo (nejen pro občany) shromažďovací právo (nejen pro občany) sdružovací právo (nejen pro občany, pro občany jen sdružování v politických stranách a hnutích) svobodná soutěž politických sil (pro občany) právo na informace, zákaz cenzury, právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace – povinnost veřejných orgánů poskytovat informace o své činnosti (nejen pro občany) právo občanů postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod 22. 2. 2010

Hlava třetí: Práva národnostních a etnických menšin ochrana před újmou kvůli etnické příslušnosti právo etnických menšin na rozvoj, vlastní kulturu, sdružování právo na užívání vlastního jazyka, vzdělání ve vlastním jazyce, užívání jazyka v úředním styku, přičemž podmínky stanoví zákon právo účasti na řešení věcí týkajících se etnických menšin, přičemž podmínky stanoví zákon 22. 2. 2010

Hlava čtvrtá: Hospodářská, sociální a kulturní práva právo na svobodnou volbu povolání a svobodné podnikání za podmínek stanovených zákonem právo každého na získávání prostředků pro život prací právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky právo na ochranu výsledků tvůrčí duševní činnosti právo na stávku za zákonem stanovených podmínek právo na hmotné zabezpečení ve stáří, při nezpůsobilosti k práci, při ztrátě živitele a ve hmotné nouzi (pro občany) 22. 2. 2010

Hlava čtvrtá: Hospodářská, sociální a kulturní práva právo sdružovat se v odborech za účelem ochrany hospodářských a sociálních zájmů právo žen, mladistvých a osob se zdravotním postižením na zvýšenou ochranu zdraví při práci ochrana rodiny a dětí – zvláštní ochrana rodičovství, rodiny, dětí, mladistvých, žen v těhotenství, právo rodičů na pomoc státu při výchově dětí, právo rodičů pečovat o děti a vychovávat je, regulace omezení rodičovských práv, rovné postavení dětí narozených v i mimo manželství právo na základě veřejného zdravotního pojištění na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon (pro občany) 22. 2. 2010

Právo na vzdělání Každý má právo na vzdělání. Školní docházka je povinná po dobu, kterou stanoví zákon. Občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách. Zřizovat jiné školy než státní a vyučovat na nich lze jen za podmínek stanovených zákonem, na takových školách se může vzdělání poskytovat za úplatu. Zákon stanoví, za jakých podmínek mají občané při studiu právo na pomoc státu. 22. 2. 2010

Hlava pátá: Právo na soudní a jinou právní ochranu výlučnost soudů v rozhodování o vině a trestu právo na právní pomoc v řízení před veřejnými orgány, právo na obhajobu právo vyjádřit se ke všem důkazům právo na veřejné projednání bez průtahů presumpce neviny retroaktivita práva v trestních věcech se uplatňuje jen ve prospěch žalovaného nelze dvakrát trestně stíhat tentýž čin právo odepřít výpověď, jestliže by jí někdo způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké právo na náhradu škody způsobené nezákonným postupem státu 22. 2. 2010