Píšťalové varhany Václav Konvalinka

Varhany Latinský název pro varhany je organum. Tento název pochází z obohacení liturgického zpěvu – chorálu o tón o kvintu vyšší než je zpívaná melodie. Tomuto hlasu navíc se začalo říkat právě organum. Později se začaly uplatňovat v liturgickém zpěvu varhany, doprovázely jej vícehlasem a tím přišly ke svému jménu. Slovensky se dodnes říká varhanám organy. Český název se vyvíjel z latinského organum přes organy dále vorhany (hrát v organy) po varhany.

Historie a vývoj - Starověk Nejstaršími známými nástroji jsou antické vodní varhany (Organum Hydraulicum), jejichž vznik se předpokládá ve 3. století před naším letopočtem. Varhany měly cca 20 píšťal, tlak vzduchu vytvářel vodní sloupec. Používaly se jako doprovod pro zpěv – pouze souzvuky. Hra byla velmi náročná a pomalá.

Středověk Tónový rozsah nástroje byl velmi malý (max. 2 oktávy), což bylo dáno požadavkem použití jednotného průměru píšťal pro všechny tóny - ještě nebyla známá menzurace. Klávesnice neexistovala - nahrazovala ji řada šoupátek, která stála u každé píšťaly a přímo ovládala vzduchový ventil. Teprve později vznikly klávesy, nejprve patrně široké, pro celou ruku, neboť otevření ventilu a překonání tlaku vzduchu bez převodů bylo náročné na fyzickou kondici varhaníka. Je zřejmé, že hra na takovýto nástroj byla značně těžkopádná.

Gotika Raně gotické varhany neměly ještě nástroj rozdělený na rejstříky, ale na každé klávese znělo vždy současně několik píšťal, naladěných do oktávových a kvintových intervalů. Nástroj zněl vždy jako jediný zvukový celek. Rychlý rozvoj nástroje zaznamenáváme od 13. století. Současně také začala vznikat nejstarší známá varhanní hudba. Změny a vynálezy (například vynález hřídele, díky kterému se mohla přivést táhla od ventilů ke „standardní“ klávesnici) k nimž došlo od 13. do 15. století, daly vzniknout základní podobě dnešních varhan.

Renesance Nové směry v umění, které renesance přinesla, se varhanám nemohly vyhnout. Princip individualismu se projevil rozložením zvukového celku varhanního stroje na jednotlivé samostatné píšťalové řady, rejstříky. Tónový rozsah nástroje se zvětšil, nástroj je uzavřen do varhanní skříně s prospektem. Objevuje se pedálová klaviatura, a to nikoli jen jako basový doplněk nástroje, ale je vybaven i vysokými hlasy určenými pro přednes pomalého, nesporně však vedoucího hlasu skladby (cantus firmus). Vývoj nástroje, zejména co do zvukého charakteru, se začíná výrazně odlišovat podle geografických oblastí.

Baroko Pokud renesance rozložila zvukový organismus nástroje na individuality, barok rozkládal i spojoval. Barokní varhany staví proti sobě nejen zvukové charaktery jednotlivých rejstříků, ale spojují tyto charaktery do sborů, skupin rejstříků příbuzného charakteru, vystavěných ve více stopových výškách. Pokračuje také diferenciace stylových zvyklostí podle zeměpisných oblastí, nejvíce v Itálii, Španělsku a Anglii.

Romantismus Polyfonní styl v hudbě ustupuje opeře a sonátové formě. Z varhan se stává nástroj doprovázející, generálbasový. Během 18. století tíhne hudební myšlení stále více k hutnému zvuku. Varhany se přizpůsobují vkusu doby, jejich zvuk pozbývá lesku a stává se temnějším. K tomu přispívá také důsledné zavedení rovnoměrně temperovaného ladění. Alikvotní hlasy, kvinty a tercie, stavěné původně v úzké menzuře, zní v tomto ladění ostře, protože jejich tóny nesouhlasí přesně s parciálními tóny základního hlasu. Aby se tato ostrost zmírnila, staví se tyto rejstříky se širší menzurou, což rovněž přispívá ke ztemnění zvuku. Na druhé straně do varhan stále více pronikají tzv. smykavé hlasy, usilující svým zvukem napodobit smyčcové nástroje. Tento trend vrcholí v romantismu, počátkem 19. století. Varhany jsou pokládány za orchestr s klaviaturou. Rejstříky vyšších poloh zcela mizí. zůstávají pouze hlasy v základním tónu, lišící se v podstatě pouze silou zvuku, u smykavých hlasů často dohnané až na hranici vkusu ve snaze napodobit zvuk orchestrálních nástrojů. Nástroj není schopen uspokojivého přednesu polyfonie, je určen pro akordickou hru.

Romantizmus

Současné varhany Dnešní varhanářství se snaží obrátit zpět k ideálům a zvukové kráse barokních strojů. Jde zejména o obnovení lesku nástroje ve vysokých polohách, o řemeslné zpracování s důrazem na použití přírodních materiálů a o individuální zvukový projev.

Rejstříky Rejstřík je řada (sada) píšťal, stejné menzury a intonace. Ke každé klávese musí náležet minimálně jedna píšťala, která se v zapnutém rejstříku rozezní. Pro 54 kláves je potřeba vybudovat 54 píšťal. Pokud chceme rejstříky 2, bude to 108 píšťal. Některé rejstříky mohou obsahovat k jednomu tónu více píšťal (např. zvukové koruny – Mixtury mohou být i 6hlasé)

Výška hlasu varhan Každý rejstřík v nástroji má kromě charakteristické barvy zvuku i svou výšku. Tóny které jsou označeny číslovkou 8´ znějí ve stejné poloze v jaké jsou zahrány. Jedná se o stopovou délku nejdelší otevřené píšťaly (tónu C). Řady píšťal se stopovou délkou 4´mají konstrukční výšku poloviční a znějí o oktávu výš. Stejně tak řada s délkou 2´ bude znít o 2 oktávy výše než by zněla v základním tónu. Rejstřík 2 2/3 bude znít o 2 oktávy a kvintu výše, atd. Naopak to platí podobně o oktávu níže znějí rejstříky 16´.

Barvy hlasů varhan Rejstříky ve varhanách se dělí do sborů: Principálové sbory Flétnové sbory Smykové sbory Jazykové sbory

Hrací stůl

Anatomie mechanických varhan

Specialitky – krátká oktáva

Specialitky – lomená oktáva

Specialitky – crescendo a žaluzie

Spojky Varhany mohou obsahovat některé tyto spojky: Manuálové ke hře se přidají klaviatury varhan Pedálové k pedálu zní manuály Oktávové k hranému tónu zní další tón o oktávu výše, či níže