Rozhodování Úloha a význam rozhodování Manažerské rozhodování Teorie rozhodování, základní pojmy Rozhodovací procesy a rozhodovaní problémy Rozhodovací problémy podle úrovně řízení Subjekt a objekt rozhodování Vlivy na kvalitu rozhodování

Intuitivní a vědecké rozhodování Intuitivní (laické) rozhodování nedostatek potřebných informací neznalost cílů a kritérii nedostatek času opomíjení systematických metod neznalost podstaty problému Vědecké (profesionální) rozhodování založené na ověřených teoriích rozhodování - procedurální, formálně logická a instrumentální stránka rozhodovacích procesů

Sekvenční a paralelní manažerské funkce SEKVENČNÍ FUNKCE PARALELNÍ FUNKCE plánování plánování analyzování řešených problémů organizování organizování výběr a rozmístění pracovníků výběr a rozmístění pracovníků rozhodování vedení lidí realizace, implementace vedení lidí kontrola kontrola

Rozhodování rozhodování je jádrem řízení a jako nedílná složka manažerské práce se uplatňuje při jakýchkoli manažerských činnostech, je procesem výběru mezi alespoň dvěma možnými variantami jednání, při manažerském rozhodování jde o kombinaci vědy a umění rozhodovat, dobré, kvalitní rozhodování je podmínkou pro efektivnost fungování a prosperitu organizace.

Rozhodování Jednání lidí je výsledkem rozhodovacích procesů jejich myšlení. Je to rozhodování, které je někdy více a někdy méně „racionální“ či podvědomé, ale vždy myšlenkově ovlivněné setrvačností zvyků a poznatků platných v minulostí. Ale pozor - dříve platné a uznávané názory se mohou stát pro jejich nositele „železnou košili“ obtížně překonatelných zvyků, tradic a způsobu uvažování. Z tohoto důvodu může nastat, a často i nastává, střet zájmů starší a mladší generace manažerů.

Rozhodování a jeho význam Rozhodování bez alternativ je zoufalým tahem hazardního hráče (P. F. Drucker) Význam rozhodování spočívá zejména v tom, že kvalita a výsledky tohoto procesu ovlivňuje zásadním způsobem efektivnost fungování a prosperitu organizace. V celosvětovém měřítku neexistuje jediná vteřina, která by nebyla využitá k rozhodování. Záběr (sortiment oborů) rozhodování pokrývá veškerou činnost lidstva.

Manažerské rozhodování dvě stránky rozhodování Rozhodovací proces – proces řešení rozhodovacích problémů s více variantami řešení (minimálně dvě varianty) Meritorní stránka rozhodování (věcná, obsahová) – spočívá v rozdílnosti rozhodovacích procesů z hlediska jejich problémového zaměření a věcné náplně (výrobní program, marketingová strategie, výběr pracovníků, atd.) Formálně-logická stránka rozhodování (procedurální) – daná obecně platnými rámcovými postupy rozhodovacího procesu (analytický nebo intuitivní přístup) a využívání metod a nástrojů rozhodování (influenční diagramy, kognitivní mapy, metody operační analýzy, rozhodovací matice, rozhodovací stromy)

Dvě stránky rozhodování Procedurální (formálně-logická) odráží společné rysy (procedury) rozhodovacích procesů (bez ohledu na odlišný obsah), to, co rozhodovací procesy spojuje je postup, procedura řešení (algoritmus rozhodovacího procesu), uplatňování určitých konceptů (např. užitečnost variant rozhodování a jeho měření) a metod i modelových nástrojů podporujících řešení rozhodovacích problémů Věcná, obsahová (meritorní) odráží odlišnosti jednotlivých rozhodovacích procesů, každý typ rozhodovacího procesu má své specifické rysy, které ho dělají jedinečným, které jsou zdrojem odlišnosti těchto procesů, např. rozhodování strategii podniku, o investicích, o lidských zdrojích apod. , jednotlivé procesy jsou pak předmětem studia různých vědních oborů a disciplín

Teorie rozhodování - 1 různé teorie užitku – předmětem jejichž zájmů je stanovení celkového ohodnocení variant v případě většího počtu kritérií hodnocení – hodnocení variant podle kritérií ; sociálně psychologické teorie rozhodování – zaměřené na subjekt a jeho chování - jakožto jeden ze základních prvků rozhodovacích procesů; kvantitativně orientované teorie rozhodování – operační analýza, teorie her, rozhodovací analýza - založené na aplikaci matematických modelů a metod při řešení rozhodovacích problémů (např. operační analýza – pro řešení dobře strukturovaných problémů či teorie her – studující konfliktní rozhodovací procesy, atd);

Teorie rozhodování - 2 teorie rozhodování v organizacích respektující omezené schopnosti subjektu rozhodování i omezení racionality v organizacích teorie rozhodování idealizující subjekt rozhodování (např. koncepce tzv. ekonomického člověka apod.); teorie rozhodování respektující omezené schopnosti reálného subjektu rozhodování i omezené racionality v organizačních jednotkách

Manažerské rozhodování - teorie rozhodování - Předmětem teorie rozhodování je formálně-logická stránka rozhodování, včetně metod a modelových nástrojů podporujících řešení rozhodovacích problémů. Odlišnost teorií spočívá: v přístupu k možnostem rozhodujícího (znalosti, schopnosti) ve využívání a uplatňování metod a nástrojů, v uplatňování pojmového aparátu atd. Normativní teorie rozhodování Deskriptivní teorie rozhodování

Teorie rozhodování Normativní teorie Deskriptivní teorie předmětem jejích zájmu jsou již proběhlé rozhodovací procesy. Jde o deskripci (popis), analýzu a hodnocení rozhodovacích procesů, jejích průběhu, základních prvků, přednosti a nedostatků, chování rozhodovatele a ostatních subjektů v průběhu rozhodovacího procesu. Normativní teorie zaměřuje se na poskytnutí návodů, jak řešit rozhodovací problémy, jaké modely a jakým způsobem používat. Jde tedy o tvorbu určitých norem řešení rozhodovacích problémů, jejichž aplikace by umožnila dosažení žádoucí kvality rozhodování.

Základní pojmy teorie rozhodování - 1 1. Stavy světa S1, S2, …, Sm – faktory okolí, které ovlivňují výsledek volby jednotlivých alternativ během určité doby 2. Výsledek volby alternativy Ai při stavu světa Sj, je určitým zobrazením důsledku volby alternativy Aj 3. Výsledková funkce Vij=f(Ai,Sj), vyjadřuje požadavek, že ke každé libovolné alternativě Ai a libovolném stavu Sj, přísluší právě jeden výsledek zobrazený veličinou Vij. 4. Kritéria rozhodování směrnice, kterými se řídí rozhodující subjekt při výběru nejvýhodnější alternativy jednání 5. Zásady rozhodování rozumí se jimi taková kritéria, podle nichž lze stanovit pro každou situaci jednoznačně nejvýhodnější alternativu a její výběr

Základní pojmy teorie rozhodování - 2 6. Funkce užitku Uij funkce, kterou dostaneme, když přiřadíme každému výsledku Vij volbu alternativy Ai za stavu světa Sj určitou míru užitku, který tomuto výsledku přikládáme. Základní model rozhodování je založen na principu racionálnosti v rozhodování. Podstatou racionálnosti je maximalizace užitku. Za racionální volbu se pak považuje alternativa, které odpovídá nejvyšší hodnota užitku. 7. Očekávaná užitnost na rozdíl od pojmu „užitnosti“ v rozhodování za jistoty je třeba v rozhodování za rizika pracovat s pojmem „očekávaná užitnost“, který označuje kombinaci výsledku a pravděpodobnost jeho výskytu. Vypočteme ji jako součin obou těchto hodnot. Vlastní rozhodování pak v souladu s principem racionálnosti spočívá ve volbě alternativy s maximální střední hodnotou užitku – nejvyšší očekávanou užitností.

Stupnice měření Nominální stupnice (jmenné) – kvalitativní, varianty zařazené do určité třídy jsou rovnocenné; Nejjednodušší nominální stupnice má formu „ano-ne“ , „vyhovuje -nevyhovuje“. Tento způsob hodnocení lze bez zkreslení využít pouze tam, kde jde o jednoznačné posouzení, zda výsledek z určitého hlediska (kritéria) vyhovuje nebo nevyhovuje. Ordinální stupnice (pořadové) – kvalitativní, stanovení pořadí, aniž můžeme říci, o kolik nebo kolikrát je jedna varianta lepší než druhá Posuzování výsledků pomocí ordinální stupnice odpovídá teorii rozhodování, neboť pro výběr optimální (nejvhodnější) varianty není třeba znát absolutní velikost užitnosti ani vzájemný poměr užitnosti nabídek, nýbrž jen jejich pořadí užitnosti (priority). Ordinální stupnice jsou nejčastěji konstruovány jako klasifikační (známkovací) nebo bodovací.

Stupnice měření Kardinální – kvantitativní (jednotka a počátek měření) Podstatou kardinální stupnice je číselné vyjádření vzájemného poměru užitnosti nabídek (variant), tj. kolikrát nebo o kolik je preference výsledku hodnocení jedné nabídky větší nebo menší než druhé. Míra preference může spočívat buď na subjektivním odborném posouzení nebo na objektivních hodnotových parametrech. Intervalová – umožňuje měřit, o kolik je jedna varianta větší či menší než jiná Poměrová - umožňuje měřit, kolikrát je jedna varianta větší či menší než jiná

Algoritmus normativní teorie rozhodování Identifikace problémů a cílů Návrh alternativních řešení, informační analýza a syntéza Pro správné rozhodování musíme znát ovlivňující faktory v budoucnosti; resp. pravděpodobnost jejich nastoupení. Hodnocení a srovnávání alternativ Jistota Rizika Nejistota Znalost pravděpodobnosti rozhodnutí na podmínky jistoty, rizika a nejistoty. Hodnocení pravděpodobnosti výskytu jevu: subjektivní způsob objektivní způsob Výběr alternativy Implementace rozhodnutí Vyhodnocení a kontrola rozhodnutí

Struktura rozhodovacího procesu - analytický model rozhodování Příprava rozhodnutí Identifikace a specifikace rozhodovacích problémů Příprava rozhodnutí Analýza a formulace rozhodovacích problémů Kritérium výnosové Kritérium kvalitativní Stanovení kritérií hodnocení variant Kritérium nákladové Kritérium kvantitativní Tvorba variant, stanovení alternativních řešení Podmínky určitosti Podmínky rizika Podmínky neurčitosti Hodnocení důsledků Alternativních řešení Vlastní rozhodnutí Vlastní rozhodnutí Výběr vhodné varianty, alternativy Realizace zvolené varianty Kontrola výsledků

Struktura rozhodovacích procesů - 1 1. Identifikace – sběr, analýza a vyhodnocování informací, identifikace situací, které vyžadují řešení - Uvědomění si (ujasnění, pochopení) problému; - Dekompozice problému (rozdělení problému na dílčí části), - Stanovení priorit řešení 2. Analýza a formulace problému – stanovení základních prvků, určení příčin vzniku problému a cílů jeho řešení - Bližší poznání problémové situace - Vyjasnění příčin problému - Stanovení cílů řešení problému 3. Stanovení kritérií hodnocení – pro posuzování a hodnocení variant řešení - Hledání optimální varianty řešení (varianty určené k realizaci); 4. Tvorba variant řešení – nalezení a formulace činností vedoucích k řešení - Formulace kvantitativních a kvalitativních kritérií hodnocení

Struktura rozhodovacích problémů Vzájemně závislé a návazné činnosti, jež tvoří náplň rozhodovacích procesů, lze dekomponovat do určitých složek (etap), Dekompozice (rozklad) rozhodovacího procesu (tzv. Simonův přístup): - analýza okolí, - návrh řešení, - volba řešení, - kontrola výsledků. Podrobnější členění rozhodovacího procesu (rozhodovací algoritmus): - identifikace rozhodovacího problému, - analýza a formulace problému, - tvorba variant rozhodování, - stanovení kritérií hodnocení, - určení důsledku variant, - hodnocení a výběr varianty určené k realizaci, - realizace zvolené varianty, - kontrola výsledků

Struktura rozhodovacích procesů - 2 Stanovení důsledků variant z hlediska vybraných kritérií - Výpočet kritérií za pomoci modelové a výpočetní techniky nebo uplatněním tzv. expertních odhadů či výpovědí Hodnocení variant má několik fázi: a) vyloučení nepřípustné varianty, b) posouzení celkové výhodnosti přípustných variant nebo stanovení tzv. preferenčního uspořádání variant Hodnocení variant, výběr varianty určené k realizaci (optimální) nebo preferenční uspořádání variant - Smyslem je stanovení takové varianty řešení, která je nejlepší z hlediska celého souboru kritérií Realizace, implementace vybrané varianty - Jde o fyzickou realizaci (implementaci) zvoleného řešení Monitorování a kontrola stanoveným cílům, příprava a realizace nápravných opatření, korekce cílů, pokud nebyly stanoveny realisticky.

Uplatnění individuálního a skupinového rozhodování Při určování cílů – obvykle je lepší skupinový přístup (umožňuje uplatnění většího množství znalostí) Pro stanovení alternativních řešení je nutné použít skupinový přístup (širší pojetí řešení z hlediska různých funkčních oblastí dané organizace) Při hodnocení alternativních řešení je lepší je skupinové hodnocení (zahrnuje více hledisek, než názor jednotlivce) Při výběru vhodné alternativy vede skupinová interakce a dosažení konsenzu k akceptaci podstoupení většího rizika, v případě skupinového výběru je lepší, aby účastníky byli ti, kterých se bude rozhodnutí nejvíce týkat, tudíž je lepší skupinový přístup Implementace rozhodnutí je obvykle záležitostí jednotlivce (manažera) s jeho pravomocí a zodpovědností

Typy rozhodovacích procesů Dobře a špatně strukturované problémy Rozhodování za: jistoty rizika nejistoty za krizové situace (v době krize)

Dobře strukturované problémy Algoritmizované, programované: zpravidla opakovaně řešené, existují rutinní postupy řešení Obvykle kvantifikovatelné proměnné, jediné kvantitativní kritérium hodnocení Příklady: vytížení výrobní linky obsazení jednotlivých strojů pracovníky stanovení velikosti objednávky materiálu (dávky)

Špatně strukturované problémy Zpravidla nové, neopakovatelné; typické na vyšších stupních řízení. Řešení vyžaduje tvůrčí přístup, rozsáhlých znalostí, zkušenosti a intuice, neexistují standardní procedury Charakteristiky: existence více faktorů ovlivňujících řešení, některé z nich nejsou známy, pouze část je kvantifikovatelná, existují mezi nimi složité a proměnlivé vazby Náhodnost změn (technologické, ekonomické, sociální okolí) Existence většího počtu kritérií, některá jsou kvalitativní Obtížná interpretace informací potřebných pro rozhodnutí Příklady: vytvoření společného podniku, organizační struktura, inovace

Rozhodovací problémy podle úrovní řízení Špatně strukturované problémy Složité, nestrukturované problémy za rizika a nejistoty Vrcholové řízení Strukturované i nestrukturované problémy Úroveň řízení Typ problému Střední úroveň Dobře strukturované problémy Operativní řízení Dobře strukturované problémy

Typy rozhodovacích problémů podle úrovně managementu Nestrukturované, málo četné, složité problémy za rizika a nejistoty TOP manag. Úroveň managementu Strukturované i nestrukturované problémy Typ rozhodovacího problému Střední management Dobře strukturované, často se vyskytující, determinované, rutinní Základní (operační) management velká míra strukturalizace malá

Postupy a nástroje rozhodování Postupy a nástroje rozhodování závisí na: subjektu rozhodování (jednotlivec, skupina) času (statické - dynamické, spojité - diskrétní) kritériích (jedno, více kriteriální) míře určitosti (za jistoty, rizika, neurčitosti) úrovni a závažnosti (strategické, taktické, operativní) důsledcích variant řešení systémové struktuře problému (dobře - špatně strukturovaný) možnosti algoritmizace

Prvky rozhodovacího procesu Cíl rozhodování Kritéria hodnocení Subjekt rozhodování Objekt rozhodování Varianty a jejich důsledky Stavy světa

Cíl rozhodování Stav, kterého má být řešením rozhodovacího problému dosaženo: např. zvýšení výrobní kapacity zvýšení kvality získání nové technologie proniknutí na nové trhy a/nebo zvýšení podílu na existujících trzích zvýšení spokojenosti zaměstnanců / zákazníků snížení nákladů zvýšení rentability investic Cíle rozhodování : kvantitativní kvalitativní

Kritéria hodnocení Typy kritérií: Slouží k posouzení výhodnosti jednotlivých variant z hlediska dosažení (stupně plnění) dílčích cílů Typy kritérií: výnosová: preferují vyšší hodnoty, „čím více, tím lépe“: zisk nákladová, „čím více, tím hůře“: náklady kvantitativní – ukazatele, výhoda: jednoznačnost, měřitelnost kvalitativní – agregovanější ( lépe spojitelné), širší náplň

Subjekt rozhodování Rozhodovatel Jednotlivec – individuální rozhodování; autoritativní, konzultativní Skupina – kolektivní rozhodování; hlasování, konsensus Statutární (formální) vs. skutečný (neformální) rozhodovatel př.: skutečný výběr technologie proběhne na štábní úrovni, ředitel rozhodne pouze o tom, zda tuto variantu realizovat či zamítnout

Objekt rozhodování Část organizace, v níž byl problém formulován, stanovil se cíl řešení a jíž se rozhodování týká: Výrobní program Tržní orientace Organizační uspořádání Inovace Financování rozvoje firmy

Varianty rozhodování Varianta: možná akce, která má vést k řešení problému (splnění stanovených cílů) Tržní orientace: domácí nebo zahraniční trh Organizační struktura: teritoriální, divizionální, pružná Důsledky: předpokládané dopady vzhledem ke kritériím hodnocení kvantitativní kritéria: lze stanovit hodnotu

Stavy světa Budoucí vzájemně se vylučující situace, které mohou nastat po realizaci varianty a ovlivňují její důsledky Efektivnost investice (vybudování výrobní jednotky) závisí na jejím využití, budoucí poptávka není známa s jistotou  její hodnoty (nízká, střední, vysoká) představují možné stavy světa Větší počet takových faktorů (faktory rizika, nejistoty) – stavy světa jsou dány jejich možnými kombinacemi Hraji významnou úlohu při rozhodování za rizika a nejistoty

Rozhodování za jistoty, rizika a nejistoty za jistoty: víme s jistotou, který stav světa nastane a jaké budou výsledky variant za rizika: známe pravděpodobnosti stavů světa za nejistoty: neznáme ani pravděpodobnosti stavů světa za neurčitosti: neznáme možné stavy světa důsledky variant za krizové situace: nedostatek informací, nedostatek času, nedostatečné kompetence pro rozhodování, nedostatek zdrojů pro řešení krizové situace, legislativní nedostatečnost, nemožnost odložení rozhodnutí na pozdější dobu, velká pravděpodobnost konfliktu ze zákony.

Rozhodování za jistoty úplné informace – víme s jistotou, který stav světa nastane, jaké budou důsledky variant jedno kritérium soubor kritérii Metody stanovení vah kriterií

Rozhodování za rizika Pokud rozhodovatel zná možné budoucí stavy světa (které mohou nastat), a tím i důsledky variant při těchto stavech a současně zná i pravděpodobnosti jednotlivých stavů světa – pak jde o rozhodovací proces za rizika Riziko – veličina, která vyjadřuje pravděpodobnost, že daný jev nastane nebo nenastane. Je to kvantifikovaná nejistota. Nástroje podpory rozhodování - nástroje stanovení dopadů rizikových variant, - nástroje redukce souboru rizikových variant, - nástroje podporující hodnocení a volbu rizikových variant, - modelové procesní normativní přístupy