AUTOEVALUACE

Autoevaluace = vlastní hodnocení školy Je to systematický a plánovaný hodnotící proces, jehož hlavním cílem je nadefinování toho, co by se na hodnoceném systému dalo ještě zlepšit ( hlavním cílem je tedy zvýšení kvality) CO JE ALE KVALITA VZDĚLÁVACÍHO PROCESU ????

Kvalitu vzdělávacího procesu neumíme objektivně a kvalifikovaně měřit. Existuje celá řada pokusů, metod, projektů a publikací zabývající se měřením kvality ve školství, jednotná standardní metoda však zatím nebyla stanovena. ČŠI není v současném legislativním postavení institucí, která je kompetentní kvalitu školy hodnotit. Přesto však (a to hlavně u neodborné a rodičovské veřejnosti ) setrvává názor, že inspekční zprávy tohoto kontrolního orgánu určí, zda je škola „špatná či dobrá“. Legislativa však hovoří zcela jasně – zhodnocení vlastní práce si provede každá škola sama a inspekce vyjde při kontrolní činnosti na této škole z autoevaluační zprávy dané školy.

Bílá kniha, část II. - Předškolní, základní a střední vzdělávání, kapitola 2. – Zvyšování kvality vzdělávání : * * Národní program rozvoje vzdělávání v České republice, MŠMT 2001, strana 40

Bílá kniha, část II. - Předškolní, základní a střední vzdělávání, kapitola 2. – Zvyšování kvality vzdělávání : „prioritou je vybudování uceleného systému evaluace propojující celý vzdělávací systém „ Doporučení :*  Dobudovat systém evaluace a monitorování, který zahrne úrovně školy, regionu i vzdělávacího systému a umožní hodnotit jednotlivé stupně i typy škol  Vytvořit systém standardů, kritérií a indikátorů  Uplatnit interní i externí formy evaluace, rozšířit formy existujících nástrojů pro hodnocení a vytvářet pro ně další nástroje  Vnitřní evaluaci škol (uskutečňovanou za spoluúčasti uživatelů a partnerů ) propojit s přípravou výroční zprávy a dlouhodobého záměru rozvoje školy a využít je jako východiska pro hodnocení ČŠI * Národní program rozvoje vzdělávání v České republice, MŠMT 2001, strana

Rok 2009 – doposud nebyl žádný ucelující systém vybudován, není jasná ani jeho koncepce Některé konkrétní kroky, které stát nebo jím zřízené instituce učinily: a/ projekty CERMATU neprokázaly svoji životaschopnost ( Kvalita I, testování žáků devátých ročníků) b/ nerozhodnost a politikaření při zavádění státní maturity c/ hodnotící mechanismy ČŠI jsou eliminovány ze zákona d/ od roku 2006 existuje Centrum pro zjišťování výsledků ve vzdělávání, Centrum pro hodnocení výsledků ve vzdělávání doposud ustanoveno nebylo e/ neustálé tápání kolem přijímacího řízení na střední školy f/ fiasko se zavedením a opětovným zrušením výstupního hodnocení žáků devátého ročníku ZŠ g/ nadefinování oblastí vlastního hodnocení bez jakýchkoliv dalších kroků (kritéria, indikátory nebo standardy)

Nepochopení smysluplnosti reformy školství (a tedy autoevaluace jako součásti této reformy ) je nejvážnějším problémem zavádění reformních kroků do školství.

NEPOCHOPENÍ SMYSLUPLNOSTI Státní vzdělávací politika způsobila, že : AUTOEVALUCE Jedná se o dlouho známé, ale stále nedostatečně řešené slabé stránky reformy školství : NEDOSTATEČNÁ PROPAGACE ŠPATNÝ MARKRETING NEEFEKTIVNĚ ORGANIZOVANÉ VZDĚLÁVÁNÍ ZAMĚSTNANCŮ ŠKOLY BEZRADNOST STÁTNÍCH INSTITUCÍ PŘI ŘEŠENÍ SLABÝCH STRÁNEK REFORMY (zhoršení kázně, negativní působení víceletých gymnázií, špatná ostatní „neškolská“ legislativa, mzdová antimotivace, slabé materiální zázemí škol, příprava mladých učitelů….)

Ředitelé a zaměstnanci škol obvykle neznají odpověď na některou z těchto (anebo na všechny) otázek : Proč hodnotíme ? Co hodnotíme ? Co se chceme dozvědět ? Jak s tím vším, co získáme, naložíme ? JAK TO VŠECHNO SPRÁVNĚ ZEVALUOVAT ???

ŘEDITELÉ ŠKOL Je skutečně málo takových, kteří jsou přesvědčeni o tom, že provádění AE má svůj smysl a vědí, proč AE dělají, co hodnotí, co od ní mohou očekávat a jak se získaným materiálem naloží. A hlavně, jak to vše správně provedou.

Teorie a předpisySkutečnost Autoevaluace je povinná Rámcová struktura je stanovena vyhláškou č. 15/2005 Sb. Kritéria autoevaluace jsou stanoveny vyhláškou č. 15/2005 Autoevaluační zpráva se zpracovává za 3 školní roky a musí být ve škole archivována Metody AE jsou popsány v RVP ZV a rozpracovány v ŠVP školy Jak má zpráva vypadat specifikuje RVP ZV (jaké metody evaluace byly použity, jaká přinesla zjištění a jaká opatření škola přijala pro odstranění nedostatků). Závazné mantinely jsou poměrně široké. Je to povinné, nějak se to MUSÍ vytvořit Zatěžuje to už i tak byrokratickou práci ředitele Obtěžuje podřízené, kteří mají „jiné starosti“, než vyplňovat dotazníky Z nadřízených zprávu většinou málokdo studuje Má poměrně velkou možnost zprávu SUBJEKTIVIZOVAT Zpracování zprávy bere jako nutnou povinnost Za poměrně časově náročnou zprávu nedostává ani korunu navíc Zpracovanou zprávu nemá s čím srovnat (neexistuje jednotná metodika, která by umožnila, aby zprávy jednotlivých subjektů byly alespoň minimálně srovnatelné) Ředitelé škol

TeorieSkutečnost K tomu, aby AE alespoň částečně vytvářela obraz školy, musí se jí aktivně účastnit Hodnotí vlastní práci Hodnotí práci žáků Spolupodílí se na vytváření pravidel a kritérií pro hodnocení, která jsou ze zákona povinná Spolupodílí se na hodnocení jednotlivých oblastí definovaných ve vyhlášce Je to povinné, nějak se to MUSÍ vytvořit, ředitel to chce Vytváří, zpracovává a mnohdy i vyhodnocuje dotazníky, neboť dotazník se stal „zlatým teletem“ hodnotících procesů Při slovu „autoevaluace“ se mu dělá špatně Považuje vše za nesmysl a zbytečnost Má snahu sebehodnocení zlepšit, vychválit se před očima ředitele Většinu věcí bere jako formální povinnost Většinou za to vše nedostane ani korunu navíc Zaměstnanci školy

Dotazníkový průzkum na jedné škole (účast 29 pedagogických pracovníků školy, dotazníky povinně anonymní) Otázka : Proč provádíme autoevaluaci ? (otázka bez možnosti výběru odpovědi) OdpovědiPočet odpovědí% 1. Nevím, netuším, nerozumím tomu – nezajímá mě to Protože to je ze zákona povinnost Abychom viděli zpětnou vazbu naší práce (sebereflexe, jak naše škola pracuje, jaká naše škola je) Abychom věděli, co se dá zlepšit Kvůli inspekci13 Jestliže pouze odpověď č. 3 a č. 4 považujeme za konkrétní přiblížení se smyslu vlastního hodnocení, tak můžeme konstatovat, že v tomto kolektivu se pouze 32 procent pracovníků domnívá, že AE jim může být k něčemu dobrá, a že má smysl ji dělat. Dotazovaný vzorek byl tvořen pedagogickými pracovníky, kteří prošli poměrně systematickým vzděláváním v oblasti tvorby ŠVP a tedy i AE, na hodnocení školy se sami podílejí a dodávají různé podklady pro AE zprávu školy, se zprávou školy byli podrobně seznámeni.

Otázka : Co při AE hodnotíme ? (nabídka 17 možných odpovědí, počet kroužků neomezen) Naprostá většina dotázaných zakroužkovala odpovědi v souladu s vyhláškou 15/2005 Sb. Pedagogičtí pracovníci vědí, co je obsahem AE, co se na škole má hodnotit. a/ prospěch žáků b/ podmínky ke vzdělávání c/ vzhled školy d/ klima školy e/ průběh vzdělávání f/ podpora školy žákům g/ spolupráce s rodiči h/ odměňování pracovníků i/ řízení školy j/ hygiena na škole k/ spolupráce se zřizovatelem l/ bezpečnostní předpisy m/kvalita personální práce a kvalita dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků n/ chování žáků o/ výsledky vzdělávání žáků p/ hospodaření školy r/ individuální přístup k žákům

Otázka : Co se dozvíme z AE zprávy ? Ukazatel AnoSpíš ano Spíš ne NeNevím Informace o kvalitě školy Co je třeba zlepšit V čem je naše škola dobrá, v čem vyniká Jak vzděláváme žáky Jaké máme podmínky ke vzdělávání žáků Jaká je spolupráce s rodiči Jaká je úroveň výsledků práce školy Kvalita řízení školy Z výše uvedené tabulky vyplývá, že pedagogičtí pracovníci považují vypovídací schopnost AE zprávy v téměř všech oblastech za neodpovídající realitě.

Otázka : Vyjádřete vlastní názor nebo zkušenost s AE. V odpovědích se nejčastěji objevila slova : - formalita -- zbytečnost -„buzerace“ - papírování - dotazníková mánie - SUBJEKTIVITA, SAMOCHVÁLA, NIC NEŘÍKAJÍCÍ INFORMACE - neobjektivní materiál, neporovnatelný s kteroukoliv jinou školou Zhruba polovina odpovědí se kromě negativních výrazů snažila najít též něco pozitivního: -informace o naší práci - alespoň nějaká zpětná vazba - informace o tom, co je třeba zlepšit - zamyšlení se nad tím, jak vlastně pracujeme - pokus o vyhodnocení toho, jaká je vlastně naše škola

Závěry z minidotazníkového šetření : Školy vědí, co AE obnáší, co se hodnotí, co to škole může přinést, jak s materiálem dále pracovat, ale to zásadní, PROČ se to všechno dělá, kolektivům uniká. Autoevaluace na školách se tudíž dostává do pozice čehosi nechtěného. Musíme ji dělat, víme, co je jejím obsahem, trochu také víme, jak ji dělat, ale nevíme, proč to všechno děláme. Takže o ni vlastně ani moc nestojíme. V této pozici jí bohužel hrozí formálnost, neodbornost, nepřipravenost a tím také nevěrohodnost a minimální vypovídací hodnota ve stylu „tak tam něco napiš, hlavně, ať už jdeme domů“.

Proč se nedaří autoevaluaci škol realizovat podle původních představ ? Objevilo se několik reálných problémů, které tuto bezesporu dobrou myšlenku znehodnocují :

Zcela zásadním problémem vlastního hodnocení školy je to, že od samého počátku bylo zároveň se zavedením RVP ZV POVINNÉ. Kdyby povinnost provádět AE byla postavena na dobrovolnosti, bylo by zavádění systému hodnocení škol daleko efektivnější : Dobrovolnost (nebo tzv. „pilotáž“) by přinesla dva efekty : a/ na pilotních školách by vznikala metodická poradenská zařízení + generování odborníků b/ pokud by pilotní škola byla vhodně motivovaná (finančně + „certifikátem“), vznikala by pro ostatní školy docela velká motivace zapojit se do projektu vlastního hodnocení na základě vlastní potřeby

Nepodařilo se vytvořit ucelený systém evaluace tak, jak je tato představa definována v Bílé knize. Chybí standardy kvality, které by po zpracování a vyhodnocení evaluace srozumitelně a nezpochybnitelně podaly školám informaci o tom, jak si v oblasti kvality vzdělávacího procesu stojí. Chybí systematická osvěta a vzdělávání všech, co mají co do činění se školstvím, v oblasti sebehodnotících metod a procesů.

Veškerá odpovědnost za evaluaci byla přenesena na ředitele škol. Ti v době zavedení RVP ZV do praxe byli postaveni do role „samostudentů“ v poměrně náročné oblasti, se kterou se do té doby nesetkali. Co si sami nesehnali a nenastudovali, neměli. Stát naprosto selhal v metodické pomoci. Dostupné, státem garantované instituce, které by školám garantovaly poradenskou a konzultační činnost, buď neexistují nebo selhávají. ČŠI ze zákona tuto povinnost nemá a je chyba, že v období školské reformy právě ona nepůsobí v daleko větší míře jako metodický orgán. SEBEHODNOTÍCÍ ZPRÁVA Jak si to kdo udělá, takové to má. Proto z každé školy vycházejí naprosto odlišné výstupy, které sice splňují legislativní předpisy, jsou často velmi dobré a kvalitní, ale mezi sebou nesrovnatelné a nestandardizované. Jsou tedy o kvalitě školy nicneříkající.

Chybí mechanismy, jak z provedené autoevaluace vyvozovat závěry pro zlepšení kvality vzdělávání. Jestliže metodická podpora a vzdělávání ředitelů jsou nedostatečné, tak u učitelů nejsou vůbec žádné nebo probíhají se střídavými úspěchy na úrovni školy (ředitel řekne, podřízení učiní). Vnitřní evaluace nutně vyžaduje odbornou systematickou a efektivní přípravu všech pedagogických pracovníků. Vyhláška upravující evaluaci škol neřeší eventuální zapojení vnějších partnerů školy do hodnocení školy. Zároveň s budováním celého systému standardizovaného hodnocení škol měl být tvořen systém jednotných kritérií, standardů, indikátorů a popisných výroků.

Slouží k analýze vlastní práce, k sebereflexi, motivuje ke změně a modernizaci, odhaluje slabé stránky, o kterých ředitel školy ani nemusí vědět, zohledňuje názory všech pracovníků školy, systematizuje výsledky vzdělávání a informuje o průběhu vzdělávání. To jsou vše pozitivní faktory. V současné době však nemůže být na většině škol řeč o tom, že by byla ukazatelem kvality školy.

Nedaří se ji však realizovat z mnoha důvodů, na některé z nich zde bylo poukázáno. Pro české školy je autoevaluace naprosto novou činností. Teoretická a odborná vybavenost ředitelů škol je nedostatečná. Stát neposkytuje dostatečné množství odborníků ani finančních prostředků, aby tuto situaci změnil. Ukázalo se, že povinnost školy dělat vlastní hodnocení, nepřináší plánovaný efekt – důkazem je i změna vyhlášky platná od , kdy se změnila doba, za kterou se vlastní hodnocení školy zpracovává, na tři školní roky. AUTOEVALUACE ŠKOLY, TAK JAK FUNGUJE DNES, JE POLOVIČATÝ NEDODĚLEK, KTERÝ NEODPOVÍDÁ PŘEDSTAVÁM OTCŮ – TVŮRCŮ „BÍLÉ KNIHY“.

Dle mého soudu by bylo nejhorší řešení povinnost vlastního hodnocení na školách zrušit, tak, jak po tom někteří (hlavně učitelé) volají. Stát musí vynaložit úsilí, aby splnil, co slíbil. Najít odhodlání, odborníky a finanční prostředky na to, aby systém vlastního hodnocení školy fungoval efektivněji a smysluplněji tak, jako tomu je na západ (a v některých případech na východ či jihovýchod) od našich hranic.

Děkuji Vám za trpělivost !!! © Jaroslav Jirásko