Spravedlnost pohledy politické filosofie, ekonomie, sociální etiky a sociálního učení církve

„Poctivě žít, nikomu neškodit, každému dávat, co mu patří“ Ulpianus Justitia suum cuique distribuit. Spravedlnost dává každému, co jeho jest. Cicero, De Natura Deorum, III, 38

Spravedlnost Retributivní spravedlnost („odplatná“) procedurální spravedlnost (formální, legální) [iustitia legalis] materiální spravedlnost – spravedlivé jsou nejen postupy, ale i obsahy a výsledky, k nimž se dospívá, obvykle lze v jejím rámci rozlišit spravedlnost: distributivní [iustitia distributiva] (podílná) – rozdělení statků a moci ve společnosti komutativní [iustitia comutativa] (směnná) – férovost a spravedlivé podmínky ve směně, mzdy, ceny apod. kontributivní [iustitia contributiva] (participativní) – aktivní účast na sociálním životě, procesech „sociální spravedlnost“

Spravedlnost Aristotelés Spravedlivé jednání je projevem nejvyšší ctnosti člověka, spravedlnost je ctnost, tudíž dokonalá schopnost, která se projevuje ve vztahu k druhému, je to sociální ctnost Její základní vlastností je nalézt vhodný střed, který je nutné správně vystihnout - střed představuje rovnost celá (obecná) spravedlnost •Spravedlnost lze dělit na vyrovnávající (komutativní) a rozdělující (distributivní). • Vyrovnávající spravedlnost se týká narovnávání nerovnosti v mezilidských vztazích. Jejím cílem je zachování rovnosti bohatství, majetku, který vzniká obchodem, výměnou nebo narovnání nerovnosti vzniklé poškozením, zcizením věci. Nejdůležitější kvalitou vyrovnávající spravedlnosti je nestrannost. Každý má dostat podle toho, co mu chybí, bez rozdílu, kdo to je. Příkladem je povinnost nahradit škodu. • Rozdělující spravedlnost zaručuje spravedlivé dělení statků, majetků, peněz, funkcí, poct mezi občany státu. Podstatou distributivní spravedlnosti je pak zachování rovnosti ve smyslu proporce, rovnosti jako férového rozdělování. Na rozdíl od komutativní spravedlnosti, která je aritmetickou úměrou, je distributivní spravedlnost geometrickou úměrou

Principy sociální politiky Princip sociální spravedlnosti „Sociální spravedlnost lze vymezit pravidly, podle nichž jsou ve společnosti rozdělovány příjmy a bohatství a také životní příležitosti a předpoklady (např. vzdělávat se, uplatnit se na trhu práce atd.) mezi jednotlivé občany, případně sociální skupiny“ (Krebs, 2007:28). Sociální spravedlnost je klíčovým principem sociální politiky, ovšem o jeho obsah jsou vedeny zásadní spory, obvykle na škále od pojetí Johna Rawlse (A Theory of Justice, 1971) „kolektivistický liberalismus“ (levicově liberální pozice) spravedlnost jako „férovost“, experiment „závoje nevědomosti“, sociální a ekonomické nerovnosti mají být uspořádány tak, aby sloužily maximálnímu prospěchu nejméně zvýhodněných občanů), až po Roberta Nozicka (Anarchy, State and Utopia, 1974) „anarcholibertarianismus“ (libertariánská pozice) spravedlnost jako „právo“, odmítá redistribuci majetku jakožto zásah do práv člověka, odmítá aby jedni byli prostředkem druhých.

Spravedlnost a SP Koncept sociální spravedlnosti hraje klíčovou roli i v uvažování o sociální práci – je dokonce součástí široce akceptované definice sociální práce obsažené v „Mezinárodním etickém kodexu sociální práce“ Etika sociální práce – principy (2004), přijatém Mezinárodní federací sociálních pracovníků. Dokument říká, že: „základem sociální práce jsou principy lidských práv a sociální spravedlnosti“. V jednom z článků (4.2.) je pojem sociální spravedlnosti rozvinut do pěti bodů (čelit negativní diskriminaci, uznat diverzitu, spravedlivě distribuovat zdroje, čelit nespravedlivé politice a praktikám, pracovat na základě solidarity). Etický kodex Společnosti sociálních pracovníků České republiky v návaznosti na kodex mezinárodní říká, že „sociální práce je založena na hodnotách demokracie, lidských práv a sociální spravedlnosti“, přičemž sociální pracovník se má zasazovat o „zvyšování sociální spravedlnosti“ (2.5.2.) a upozorňovat na možnost „spravedlivějšího rozdílení společenských zdrojů“ (2.5.3.). Zatímco v oblasti lidských práv se kodexy odkazují zejména na mezinárodní lidskoprávní dokumenty a Listinu základních práv a svobod, v oblasti sociální spravedlnosti se nemají o co opřít a spoléhají na určitou intuici a snad i samozřejmost chápání pojmu „sociální spravedlnost“.

„sporné pojmy“ – nelze dospět k obecně akceptované definici Politické ideologie svádí jakýsi boj o „legitimní význam termínů a pojmů“... SVOBODA Pospolitost Demokracie Sociální stát Blahobyt ROVNOST SPRAVEDLNOST „sporné pojmy“ – nelze dospět k obecně akceptované definici

John Rawls (A Theory of Justice, 1971) (levicově liberální pozice) spravedlnost jako „férovost“, experiment „závoje nevědomosti“, sociální a ekonomické nerovnosti mají být uspořádány tak, aby sloužily maximálnímu prospěchu nejméně zvýhodněných občanů Robert Nozick (Anarchy, State and Utopia, 1974) (libertariánská pozice) spravedlnost jako „právo“, odmítá redistribuci majetku jakožto zásah do práv člověka, odmítá aby jedni byli prostředkem druhých F. A. Hayek (Osudná domýšlivost. Omyly socialismu, 1989) podle něj je idea sociální spravedlnosti druhem zmatení, „fata morgánou“, společnost nebo trh nemůže být „spravedlivý“ nebo „nespravedlivý“, tuto vlastnost nelze připisovat ničemu jinému než jedinci

John Rawls (A Theory of Justice, 1971) spravedlnost jako férovost Rawls navrhuje myšlenkový experiment – k tomu, abychom zjistili, které principy spravedlnosti jsou férové, představme si virtuální situaci, kdy by lidé byli překryti „závojem nevědomosti“ a měly vybrat principy uspořádání pro společnost, aniž by věděli, co pro ně konkrétně budou tyto principy znamenat. (nevěděli byl, zda jsou chytří nebo hloupí, šikovní nebo nešikovní, muslimové či ateisté, zdraví či nemocní, staří mladí, chudí bohatí, nevěděli by dokonce ani jaké je jejich pojetí dobra – co považují za hodnotné) Podle něj byl lidé zvolili principy, které by byly férové, nesměřující k vlastnímu prospěchu

John Rawls (A Theory of Justice, 1971) Předpoklady: - Rozdílná pojetí a koncepty dobra, světonázory - Možnost nalezení univerzální procedury Individua řídí své jednání na základě racionální volby, tzn. principy spravedlnosti jsou odvoditelné z racionálních individuálních zájmů Kantovský předpoklad autonomie individua, reakce na utilitarismus a nemožnost měřit míru užitku, „past“ utilitarismu – jak naložit s objektivně handicapovanými

Rawlsovy principy Podle Rawlse jsou ony principy tyto: 1. Každý člověk má mít rovné právo na co nejrozsáhlejší systém základních svobod, který je slučitelný s podobným systémem svobody pro všechny 2. Sociální a ekonomické nerovnosti mají být uspořádány tak, aby: a) sloužily maximálnímu prospěchu nejméně zvýhodněných občanů b) byly spojeny s úřady a funkcemi, které jsou otevřeny všem v podmínkách férové rovnosti příležitosti

Dosah Rawlsových principů Sám Rawls považoval svou teorii spravedlnosti za aplikovatelné pouze na úrovni (liberálního) státu a odmítá její aplikaci na globální úroveň. Zde platí podle Rawlse tyto principy omezeně, pouze s odkazem na zajištění základních principů mírového soužití, základních lidských práv a minimální solidaritu – „princip pomoci.“ Globální uplatnění sociální spravedlnosti odmítá zejména proto, že bohatství každé společnosti plyne z kvality jejího institučního uspořádání, proto považuje redistribuci od dobře uspořádaných ke špatně fungujícím státům za nespravedlivou. Ta by navíc působila penalizačně na dobře uspořádané společnosti a upevňovala špatné instituce ve společnostech přijímajících. Své principy spravedlnosti váže na specificky kulturně partikulární liberálně-demokratický řád a západní pojetí lidských práv a sociální státnosti, které pokud nejsou globálně rozšířeny, nemohou být globálně uplatněny jeho principy sociální spravedlnosti. „K lidským právům patří právo na život (na základní životní prostředky a zabezpečení); právo na svobodu (svobodu od otroctví, nevolnictví a násilné okupace a dostatečnou míru svobody svědomí, která zajišťuje náboženskou a myšlenkovou svobodu); právo na majetek (soukromý majetek); a právo na formální rovnost, tak jak je vyjádřena pravidly přirozené spravedlnosti (tedy, že obdobné případy se řeší obdobně).“ (RAWLS, John. Právo národů. Praha: Filosofia, 2009, s. 101.)

Rawls – kritické reakce Rawlse nezajímá způsob, jak došlo k případnému nedostatku u chudého, takže není zohledněna morálka (zdraví flákači, rozhazovačný život, gamblerství apod.) koncept nepočítá z žádnou, leč minimální formou zásluhovosti, což se příčí morálním intuicím, výhradní ohled na potřeby abstraktní pojetí (neprostorového) člověka vytrženého z reality, bez kocepce dobra apod. kritika předpokladu, že talenty a vlohy člověka jsou spíše společenským vlastnictvím, než vlastnictvím osoby...

Rawls – kritické reakce je zpochybňován princip „priority svobody“, tedy názor, že by se lidé nebyli ochotni vzdát základních svobod v zájmu ekonomického zisku, základní svobody mohou mít přednostní postavení až v situaci určitého standardu kritizován předpoklad, že by se lidé soustředili na to, aby pozice těch, kteří jsou na tom nejhůře, byla co nejlepší (maximin - ze strachu, že by se do ní mohli dostat), bylo by jim tak cizí veškeré riskování, byl by to pesimismus, logičtější by bylo, aby principy podporovaly spíše průměrnou pozici - proč by měly nerovnosti sloužit k tomu, aby se postavení znevýhodněných zlepšilo maximálně, proč by nestačilo důstojné zabezpečující minimum?

Rawls – kritické reakce Samuel Scheffler (The Appeal of Political Liberalism, 1994) "Rawlsova koncepce decimuje mravní zdroje liberalismu, aniž by místo toho zvládla šíření jeho ospravedlňujícího apelu." Tato (velmi systematicky propracovaná) teorie je prakticky materialistickou redukcí, jež převádí problémy spravedlnosti, lidských práva demokracie na instrumentální úroveň uceleného zajišťování blahobytu a stejných příležitostí pomocí institucionálního zřízení.

Robert Nozick (Anarchy, State and Utopia, 1974) „libertariánská“ pozice Odmítá redistribuci jako zásah do práv, statky jsou pro něj nejsou jako pro Rawlse „darem z nebes“ 3 druhy statků: - osoba - příroda (země, horniny) - spojení osoby a přírody Tři způsoby legitimního nabytí vlastnického práva: prvotní nabytí oprávněný převod z jedné osoby na druhou (darem, prodejem nebo jiným právním aktem) bohatství je třeba spravedlivě nabýt (ne ukrást, ne na úkor jiných) bylo-li bohatství převedeno nespravedlivě, je třeba nespravedlnost napravit

Robert Nozick (Anarchy, State and Utopia, 1974) Nozick zcela odmítá redistributivní zdanění Má-li se převádět bohatství z bohatých na chudé, ať v rámci společnosti či mezinárodně, tak musí jít o akty dobročinnosti z vlastního rozhodnutí Představme si teoretickou situaci, „myšlenkový experiment“ kdyby na začátku byly statky rozděleny rovnoměrně mezi všechny lidi, toto uspořádání by bylo distributivně zcela spravedlivé... Ale jak by taková společnost vypadala s odstupem času? Nezačala by se diferencovat (podle priorit, možností a schopností jednotlivců opět k výrazné nerovnoměrnosti?

Robert Nozick (Anarchy, State and Utopia, 1974) Kritizuje předpoklad přirozeného stavu (Je předpoklad o bezvládí jako hobbesovském „boji všech proti všem“ správný?) Ptá se, zda je vůbec stát v aktuálních hypertrofovaných, špatně fungujících podobách nezbytný, navrhuje (ultra) minimální stát Redistributivní stát využívá jedny občany jako prostředek pro účely jiných občanů (odkaz na radikalizovaný kantovský imperativ) Solidarita a charita je výhradně individuální ctnost (všechny ostatní způsoby jsou útokem na svobodu a integritu jedince) sociální stát vychovává občany k nezodpovědnému a amorálnímu chování

Robert Nozick (Anarchy, State and Utopia, 1974) - Nozickova argumentace bývá zpochybňována, zejména teorie majetku, nabytí a jeho absolutizace (i když Nozick připouští, že dějiny jsou plné nespravedlivých transferů majetku a prvotních nabytí…) - Vlastnictví sebe sama bývá většinou intuitivně přijímáno všemi, vlastnictví majetku a plodů práce již tolik ne (absurdní příklady: povinný sex, povinné dárcovství orgánů ve prospěch rovnosti zdraví)