Veřejné finance TNH (S-7) Pavel Seknička

Obsah Podstata veřejných financí Soustava veřejných rozpočtů Státní rozpočet Místní rozpočty Fiskální federalismus Veřejný dluh

Veřejné finance Veřejné finance jsou peněžní vztahy tvorby, rozdělování a užití veřejných peněžních fondů. Objektivním důvodem existence veřejných financí je existence veřejných statků a nutnost plnit určité úkoly státu a municipalit. Základní problémy veřejných financí jsou: Míra přerozdělovacích procesů; Vyrovnanost veřejných rozpočtů a zejména státního rozpočtu; Fiskální federalismus; Efektivnost veřejných výdajů.

I. Soustava veřejných rozpočtů Veřejné fondy jsou prakticky naplňovány prostřednictvím soustavy veřejných rozpočtů. Obecné vymezení soustavy veřejných rozpočtů: Nadnárodní rozpočet (např. rozpočet EU); Ústřední, resp. státní rozpočet; Rozpočty územní samosprávy (v ČR rozpočty krajů a obcí); Rozpočty veřejných fondů; Rozpočty veřejných podniků, neziskových organizací, zdravotních pojišťoven

Soustava veřejných rozpočtů ČR Státní rozpočet; Rozpočty měst, obcí a krajů; Rozpočty příspěvkových organizací.

Vyrovnanost veřejných rozpočtů Každý veřejný rozpočet je účetně vyrovnán. Fakticky rozpočet může být: vyrovnaný – tato situace nenastává často; schodkový – výdaje převyšují příjmy; přebytkový – příjmy převyšují výdaje. Každý veřejný rozpočet se skládá z běžného rozpočtu (zahrnuje každoročně se opakující příjmy a každoročně se opakující výdaje) a kapitálového rozpočtu (je tvořen mimořádnými příjmy a mimořádnými výdaji).

II. Státní rozpočet Státní rozpočet je nejvýznamnějším rozpočtem na území státu. Státní rozpočet chápeme jako: Centralizovaný peněžní fond – soustřeďuje a přerozděluje převážnou část finančních prostředků rozpočtové soustavy; Nejdůležitější bilance (účet) státu – porovnávají se příjmy a výdaje a zjišťuje se rozdíl, tj. schodek nebo přebytek; Finanční plán, SR je závazný finanční plán, jelikož má formu zákona; Významný nástroj fiskální politiky, SR se využívá k ovlivnění agregátní poptávky a agregátní nabídky a tím hospodářského růstu a zaměstnanosti; Důležitou právní normu, má formu zákona. Zákon o státním rozpočtu je nejdůležitější zákon, jehož prostřednictvím vláda vykonává své funkce. Je schvalován každoročně vždy na následující rok. Státní rozpočet je schvalován pouze Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR.

Funkce státního rozpočtu alokační, znamená alokování (rozmisťování, umisťování) finančních prostředků na produkci veřejných či smíšených statků v rámci ekonomiky; redistribuční, představuje přerozdělování důchodů jednotlivých ekonomických subjektů v ekonomice, kdy východiskem je určitá míra sociální solidarity; stabilizační, je důsledkem aktivní fiskální politiky vlády, která chce ovlivňovat vývoj ekonomiky tak, aby nedocházelo k výrazným výkyvům v její produkci (tj. stabilizovat vývoj ekonomiky); regulační, prostřednictvím této funkce může vláda regulovat vybrané ceny v ekonomice, platí, že i v tržní ekonomice je řada cen regulovaných (např. ceny určitých typů bydlení, ceny energií apod.); kontrolní, prostřednictvím SR kontroluje vláda značnou část finančních toků v ekonomice, konkrétně příjmů a výdajů státního rozpočtu.

Příjmy a výdaje státního rozpočtu - obecně Státy v 17. a 18. století byly poměrně skromné, jejich výdaje myly nízké. K růstu výdajů docházelo během válek, kdy panovníci potřebovali vyzbrojit armádu. Na konci 19. století se však objevil nárůst veřejných výdajů, který pokračuje až do současnosti. Tento nárůst vysvětluje Wagnerův zákon, jehož autorem je německý ekonom Adolf Wagner (1835 – 1917). Wagnerův zákon říká, že podíl vládních výdajů na HDP roste s růstem ekonomické úrovně země. Ekonomickou úroveň definujeme jako HDP vydělený počtem obyvatel země. Největší část příjmů státu tvoří daně, a pojistné na sociální zabezpečení, ale také poplatky, dividendy z akcií (ČEZ) nebo příjmy z prodeje majetku. Nejvíce výdajů státu jde v ČR do rozpočtu Ministerstva práce a sociálních věcí a právě toto ministerstvo hradí starobní důchody (300 mld. Kč), ale také nemocenské pojištění, rodičovský příspěvek, příplatky na děti apod.

Struktura příjmů státního rozpočtu Běžné příjmy Daňové příjmy; Nedaňové příjmy. Kapitálové příjmy Z prodeje majetku, z emise dluhopisů, výnosy z majetkových účastí státu; Přijaté dotace a transfery (např. z EU) Ostatní příjmy

Struktura výdajů státního rozpočtu Běžné výdaje Výdaje na vládní nákupy zboží a služeb; Financování běžných potřeb orgánů státu a jím zřízených organizací; Peněžní transfery obyvatelstvu; Dotace do některých oblastí hospodářství; Dotace nižším veřejným rozpočtům; Dotace mimorozpočtovým fondům Kapitálové výdaje Financování investičních potřeb státu a jím zřízených organizací; Finanční investice (do cenných papírů); Finance na krytí ztrát státních podniků; Splátky úvěrů včetně úroků. Ostatní výdaje

Vlastnosti daní Daně jsou peníze, které musíme povinně platit do státního rozpočtu. Daň je neúčelová. Všechny daně se vybírají do jedné „pokladny“ a přerozdělují se podle potřeby. Daně jsou také neekvivalentní, což znamená, že subjekt (člověk) nemusí dostávat ze státního rozpočtu zpět přesně tolik kolik do něj vložil. Daně platíme proto, že stát má moc donucovací, daně jsou tedy nedobrovolné, povinné a vynutitelné. Neplacení daní je trestný čin (§240 trestního zákoníku).

Funkce daní Úloha zdanění vyplývá z hlavních ekonomických funkcí veřejného sektoru, za které považujeme: Funkci alokační – která se uplatňuje tehdy, když trh projevuje neefektivnost v alokaci zdrojů; Funkci redistribuční – jenž je důležitá proto, že lidé nepovažují rozdělení důchodů a bohatství vzniklých fungováním trhu za spravedlivé; Funkci stabilizační – která znamená zmírňování cyklických výkyvů v ekonomice v zájmu zajištění dostatečné zaměstnanosti a cenové stability Uvedené funkce mohou být doplněny i funkcí regulační. Nejdůležitější funkcí daní je funkce fiskální. Rozumí se jí získávání finančních prostředků do veřejných rozpočtů, z nichž jsou pak financovány veřejné výdaje. Fiskální funkce je historicky nejstarší – panovník musel od poddaných získávat prostředky k financování potřeb dvora a státu a je obsažena ve všej již uvedených funkcích.

Klasifikace (třídění) daní (1) - podle dopadu Daně rozlišujeme na přímé a nepřímé. Nepřímá daň je daň, kterou přímo nevidíme, je součástí ceny zboží. Přímé daně naopak platíme přímo my daňoví poplatníci. Přímé daně tvoří asi 40% daňových příjmů státního rozpočtu, nepřímé daně představují 60%. Daně přímé: Daně důchodové (DPFO, DPPO) Daně majetkové (daň z nabytí nemovitých věcí, daň z nemovitých věcí, daň silniční) Daně nepřímé: Daně z přidané hodnoty (DPH) Daně spotřební (dně na minerální oleje, líh, pivo, víno, tabákové výrobky, surový tabák)

Klasifikace (třídění) daní (2) Další možnosti klasifikace (třídění) daní: Podle objemu (z důchodů (příjmů), ze spotřeby, z příjmů) Podle veličiny (kapitálové a běžné) Podle adresnosti osobní, in rem/na věc) Podle druhu sazby (stanovené bez vztahu k daňovému základu, specifické, ad valorem/k hodnotě) Podle daňového určení (státní, municipální, vyšších územněsprávních celků, svěřené)

Klasifikace (třídění) daní (3) - institucionální, klasifikace daní OECD Institucionální klasifikace (třídění) slouží k účelům srovnávacím a řídícím. Nejvýznamnější jsou klasifikace Eurostatu, OECD, MFF apod. Klasifikace daní OECD Do daní se v klasifikaci OECD řadí i povinné příspěvky na sociální zabezpečení. OECD rozděluje daně do šesti skupin: Daně z důchodů, příjmů a kapitálových výnosů Příspěvky na sociální zabezpečení Daně z mezd a pracovních sil Daně ze zboží a služeb Ostatní daně

Klasifikace (třídění) daní (4) - na základě koloběhu příjmů a výdajů Na základě ekonomického koloběhu lze také provést klasifikaci (třídění) daní: Podle trhu na němž jsou uloženy (na trhu produktů, na trhu výrobních faktorů apod.); Podle subjektu jenž platí (domácnost, podnik); Podle postavení daňového subjektu na trhu (daně placené prodávajícím, daně placené kupujícím).

Historie daňových teorií Klasická ekonomie (A. Smith, D. Ricardo, J. St. Mill); Neoklasicismus (A. C. Pigou, K. Wicksell); Keynesiánská teorie zdanění; Neokonzervativismus

Daňové zásady - historie Smithovy kritéria (kánony) Adam Smith ve svém díle Bohatství národů uvedl čtyři kritéria, která by každá daň měla splňovat. Daň by měla být (podle A. Smitha): Spravedlivá Přesně stanovená Pohodlná pro poplatníka Efektivní pro stát

Daňové zásady Uvádíme pět kritérií „dobrých daní“: efektivnost, pozitivní vliv na ekonomické chování, resp. omezení negativních vlivů (daňové stimuly), spravedlnost, správné působení na makroekonomické agregáty, právní perfektnost a politická průhlednost.

Efektivnost daní Efektivnost daňového systém lze posuzovat ze dvou hledisek: Fiskální efektivnost daní, která je chápána jako schopnost daní zaplatit požadované množství finančních zdrojů; s toto efektivností souvisí Lafferova křivka, mající tvar paraboly a vyjadřuje souvislost mezi výší daňových příjmů státu a výší daňového zatížení podniků i jednotlivců. Ekonomická efektivnost daní, se vztahuje k jejich celkovému vlivu na hospodářství a zahrnuje jak přímé, tak i vedlejší účinky.

Spravedlnost daní Spravedlnost daní souvisí s principem užitku a s principem platit daň. Princip užitku vychází z toho, že daně by měli platit ti, kteří mají z veřejných statků, k jejichž financování daň slouží, nejvyšší prospěch. Princip schopnosti platit daň je založen na konceptu, že daně by měli být na jednotlivé daňové subjekty uvalovány na základě jejich schopnosti platit. Princip schopnosti platit daň lze uplatnit dvěma způsoby, tj. vertikální a horizontální daňová spravedlnost.

Vertikální a horizontální daňová spravedlnost Vertikální daňová spravedlnost znamená, že daňoví poplatníci s vyššími příjmy platí vyšší dně. Toto pravidlo může být dále diferencováno podle uplatnění: Principu progresivního zdanění (progresivní daň); Principu proporcionálního zdanění (proporcionální daň). Horizontální daňová spravedlnost zdůrazňuje zásadu, že daňový poplatníci se stejnou či podobnou schopností platit daně (výší příjmu) by měli odvádět daň ve stejné výši.

Schodek (deficit) státního rozpočtu Saldo státního rozpočtu počítáme jako rozdíl mezi příjmy a výdaji státního rozpočtu – rozpočet je přebytkový (příjmy jsou vyšší než výdaje), deficitní (výdaje jsou vyšší než příjmy) či vyrovnaný (výdaje se rovnají příjmům). Deficit státního rozpočtu může být cyklický či strukturální. Cyklický deficit vzniká bez přičinění vlády, např. během ekonomické krize. Výši cyklického deficitu vláda většinou ovlivnit nemůže. Strukturální deficit vzniká, pokud si vláda úmyslně naplánuje výdaje vyšší než příjmy. ČR má od roku 1997 vyšší příjmy než výdaje, tj. deficitní rozpočet.

Státní dluh Český státní dluh se za dvacet let od roku 1996 do roku 2016 se víc než zdesetinásobil z původních 155,2 mld. Kč v roce 1996 na 1 637 mld. Kč v roce 2016. Státní dluh je relativně vysoký. Snižování státního dluhu je poměrně náročná záležitost pro většinu vlád. Vláda může snížit dluh buď zvýšením daní, nebo prodejem státního majetku, nebo natištěním peněz (tzv. monetizací).

III. Místní rozpočty Místním rozpočtem rozumíme decentralizovaný peněžní fond, který je nástrojem prosazování lokálních zájmů místního obyvatelstva a financuje potřeby veřejné politiky na místní úrovni. V ČR tam patří rozpočty krajů, měst a obcí.

Rozpočet obce a kraje obecně obsahuje: Příjmy a výdaje, které mají vztah k činnosti samosprávy; Finanční vztahy k podnikatelským subjektům; Finanční vztahy ke státnímu rozpočtu a státním fondům; Finanční vztahy mezi rozpočtem obce a kraje; Finanční vztahy k ostatním obcím; Finanční vztahy k ostatním subjektům.

Soustava příjmů místních rozpočtů Běžné příjmy Daňové příjmy (svěřené daně, sdílené daně, místní poplatky); Nedaňové příjmy (účelové a neúčelové dotace ze státního rozpočtu, poplatky za služby, příjmy z pronájmu majetku, zisk z obecních majetků, příjmy z úroků); Kapitálové příjmy Z prodeje majetku; Kapitálové transfery; Z emise dluhopisů; Přijaté úvěry. Ostatní příjmy

Soustava výdajů místního rozpočtu Běžné výdaje Výdaje na zabezpečení veřejných statků; Financování běžných potřeb lokálních orgánů a jím zřízených organizací; Peněžní transfery obyvatelstvu; Dotace vlastním podnikům. Kapitálové výdaje Financování investičních potřeb municipality nebo kraje a jím zřízených organizací; Finanční investice; Dotace na krytí ztrát zřízených podniků; Splátky úvěrů včetně úroků. Ostatní výdaje

IV. Fiskální federalismus Fiskální federalismus představuje finanční vztahy mezi centrální úrovní vlády a vládami na nižších úrovních. Cílem je zvýšit efektivnost veřejných financí. Teorie fiskálního federalismu vymezuje: Horizontální model fiskálního federalismu, je založen na principu solidarity a je charakterizován finančními vztahy mezi rozpočty stejné úrovně; Vertikální model fiskálního federalismu. centralizovaný model fiskálního federalismu, je založen na nadvládě ústředního rozpočtu, kam plynou všechny daňové příjmy; decentralizovaný model fiskálního federalismu, je založen na finanční samostatnosti všech vládních úrovní; kombinovaný model fiskálního federalismu;

V. Veřejný dluh Veřejný dluh představuje souhrn všech závazků veřejných rozpočtů a institucí spadajících do veřejného sektoru vůči ostatním subjektům. Krytí veřejného dluhu – emise státních dluhopisů, přijetí úvěru od mezinárodních finančních institucí apod. Důsledky veřejného dluhu: Fiskálně-rozpočtové; Makroekonomické; Redistribuční.

Příčiny veřejného dluhu Aktivní příčiny: Expanzivní fiskální politika vlády; Vládní populismus; Provádění reforem; Řešení problémů určitých sektorů ekonomiky. Pasivní příčiny: Hospodářský pokles; Mimořádné události; Úrok ze státního dluhu.

Použitá literatura Buchanan, J. M.: Veřejné finance v demokratickém systému. Brno: Computer Press, 1998. Černohorský, J. – Teplý, P.: Základy financí. Praha: Grada Publishing, 2011. Lipovská, H.: Moderní ekonomie. Jednoduše o všem, co byste měli vědět. Praha: Grada Publishing, 2017. Kubátová, K.: Daňová teorie a politika. Praha: Wolters Kluver, 2010. Urban, J.: Teorie národního hospodářství. Praha: Wolters Kluver, 2015.