Fundamentální teologie - dějiny Denisa Červenková Fundamentální teologie - dějiny 20. 2. 2016

Obsah: 1. APOLOGIE OD STAROVĚKU PO NOVOVĚK a) Výraz apologie v Novém zákoně b) Apologie v patristice 2. TF JAKO SOUČÁST APOLOGETICKÉ DIMENZE TEOLOGIE 2.1. apologetika v manuálech 2.2 směřování k překonání manualistického přístupu A. Kritika klasické apologetiky a) Metoda imanence (M. Blondel, P. Rousselot) b) diskuze o subjektivní apologetice (Francie) c) obnovení fundamentální teologie v Německu 3. Modely a směřování TF v současnosti 3.1 Podněty Druhého vatikánského koncilu 3.2 Pokoncilní směřování TF Základní rysy a naléhavé úkoly současné TF Tři hlavní linie současné fundamentální teologie

Dei Verbum čl. 2-6, in Dokumenty Druhého vatikánského koncilu. LITERATURA Dei Verbum čl. 2-6, in Dokumenty Druhého vatikánského koncilu. H. Waldenfels: Kontextová fundamentální teologie. 103-110. Gibellini Rosino: Teologické směry 20. století. Karmelitánské nakladatelství 2011, 157-264. Boublík V.: Teologie dějin spásy, 43-60 (studie věnovaná M. Blondelovi), o K. Rahnerovi tamtéž, 85-116.

OTÁZKY K LÁTCE: Charakterizujte klasický apologetický traktát: na jaké potřeby odpovídají jeho jednotlivé části (demonstratio religiosa, christiana, catholica)? Jaký obranný postup volí? V čem spočívá jeho přínos a kde jsou jeho limity? Druhý vatikánský koncil nepojednává přímo o fundamentální teologii, ale nabízí obnovený pohled na některá témata – v čem konkrétně přispěl tento koncil k novému pojetí fundamentální teologie? Na základě četby a studia představte obsah a komentujte 2. článek věroučné konstituce o Božím zjevení (Dei Verbum).

APOLOGIE OD STAROVĚKU PO NOVOVĚK APOLOGIE: literární žánr, jímž křesťanští spisovatelé prvních staletí představují svou víru a zároveň ji hájí uprostřed světa středomořské antické kultury. KLASICKÁ APOLOGETIKA: novověký teologický útvar, přetrval až do Druhého vatikána. 3. FUNDAMENTÁLNÍ TEOLOGIE: období po IIVC do současnosti, došlo ke změně názvu i náplně, dřívější apologetika je jednou z dimenzí TF.

Apologie a Nový zákon obranná řeč na obhajobu sebe či někoho jiného V NZ je výraz užit často, nejznámější místo: 1Pt 3,15 Žádný z novozákonních spisů nebyl napsán přímo za účelem obhajoby víry převážně kérygmatický záměr a pastorální účel: zvěstovat víru a povzbudit k ní   důraz na základy víry, adresovaný především „dovnitř“ křesťanských komunit

Apologie v patristice literární„žánr“ apologie (2.-3. století) Obecná struktura apologie patristickéhoobdobí: Protest proti uváděným důvodům pronásledování křesťanů Kritika polyteismu a tradičních náboženství Představení křesťanského poselství Krédo (monoteismus, Boží soud, Ježíš jako Logos) Životní styl Kult jako vyjádření víry Orientují se i vně komunity věřících: oslovit židy i pohany obhajoba je vždy spojena s důležitými křesťanskými obsahy

Apologie směrem k židům: Výhrady židů vůči křesťanům: 1. opustili monoteismus, víru v jediného Boha otců 2. deformují mesiášská očekávání i smysl Písma 3. nedodržují Zákon Jaká je odpověď křesťanů na výtky: Bůh Otec je Bohem Ježíše Krista v Písmech se zpravuje o trpícím Mesiáši, Ježíš Kristus je klíčem ke čtení celého Písma Zákon byl jen pedagogem, vedoucím ke Kristu křesťanství je přestaveno jako naplnění starozákonních zaslíbení srov. sv. Justin: Dialog s Tryfonem

komunikace apologetů s helénskou kulturou: otevřenost vůči filozofickým proudům doby (stoikové, platonismus) Ježíš = Boží Logos (myšlenka, Slovo), které Bůh vyslovil při stvoření světa a které se stalo tělem na konci časů. Vtělený Ježíš Kristus = týž, který byl u Otce, když tvořil svět přítomen v každém lidském hledání pravdy v pozadí struktura platónského výkladu světa: Logu v něm)

přednost apologií: pozitivní představení konverze ke křesťanství jako přechodu od částečného poznání k plnosti + křesťanství je opravdu schopno oslovit různé lidi a kultury svou nabídkou spásy problém: např. platónské myšlenkové schéma

Středověk určitá kontinuita „apologetické dimenze“ v křesťanské teologii vůči židům a muslimům formulace tzv. předpokladů víry (preambula fidei), promýšlení důkazů Boží existence Tomáš Akvinský

KLASICKÁ APOLOGETIKA jednota hledána v racionalitě (myslím, tedy jsem) VZNIK náboženství už není garantem jednoty jednota hledána v racionalitě (myslím, tedy jsem) jiný adresát (renesanční člověk, protestant, osvícenec) roste význam apologetiky

trojí tázání, na něž se hledá odpověď: Jsou ostatní náboženství horší, stejná nebo lepší než křesťanství? Která církev je pravá? Důvěřovat víře? Nepřinesla by klid zbraní a rozvoj člověka spíše sekulární společnost, která neválčí o svého Boha?

Apologetika jako vědní disciplína zejm. 17. století Charron: ti, kdo sebejistě vystupují proti Bohu, nemají základní znalosti o křesťanském Bohu a náboženství Pascal: nejen ratio, přilněme k „rozumu srdce“, víra je sázka… vznik apologetických traktátů (nový „žánr“) nereflektovaný racionalismus v teologii i u jejích protivníků viz deismus: rozum je kompetentní k ověřováním všech náboženských pravd teologie se mění v diskusi s těmito směry Jan Nepomuk Ehrlich

Struktura apologetického traktátu ukázat racionalitu víry ve třech krocích (DEMONSTRATIO): demonstratio religiosa pojednání o přirozenosti a potřebnosti náboženství/zjevení demonstratio christiana ukázat, že křesťanství je věrohodné a že Ježíš vrcholem Božího zjevení (poukazem jeho osobnost, zázraky…) demonstratio catholica Ukázat, že pravou církví je církev katolická, její vznik a povahu

FAKT zjevení → apologetika Rysy Karteziánský způsob reflexe: rozum jako jistota oddělení dogmatiky a apologetiky: FAKT zjevení → apologetika OBSAH zjevení → dogmatika obsah = co je zjeveno → rozumově nelze fakt = že něco zjeveno → rozumově lze

výhody apologetiky důraz na absolutní transcendenci zjevení přísná metodika, přehledné členění a seřazení argumentů. řeší otázky, které jsou důležité pro daný nábožensko-kulturní kontext apologetika jako střední cesta v promýšlení vztahu víry a rozumu: rozum souvisí s vírou, pokud jde o fakt zjevení, nemůže však vše, porozumět obsahu dokáže jen víra

Limity klasické apologetiky: vnějškovost některých argumentů: pravdivost zjevení není hledána v teologickém základu, ale naopak mimo něj nepřiznaný racionalismus: křesťanství je přeci více než nauka, je spásnou událostí života, smrti a vzkříšení Ježíše Krista,odtud i redukce christologie na Ježíšovu mesiášskou funkci, s důrazem na zázraky: z Ježíšových znamení jsou vyráběny vědecké argumenty vymezení zjevení jako locutio Dei (Boží mluvení) a rozlišení faktu a obsahu zjevení je sice pojmově jasné, ale neodpovídá věroučné zkušenosti (pokud se určitý fakt ukáže zjevný, neznamená to, že mu uvěřím…) Nezájem o subjekt, dějinnost a o jednotlivé dimenze lidského života: hlásání, které nemá zájem o adresáta, o jeho sebeporozumění v tomto světě, je ovšem neúčinné Polemičnost traktátů tíhnoucí k jednostrannosti a budující nedorozumění, přeceňování vedlejších témat jen kvůli jejich významu pro polemiku Rozum vyhání temnoty nevědomosti a tmářství

Další vývoj až do Druhého Vatikána podobné schéma pokusy o změnu: tübingenská škola, návrat k církevním otcům, metoda imanence, vliv personalismu

První pokusy o překonání tradiční apologetiky Maurice BLONDEL: „apologetika imanence“: lidská touha po nekonečném, má charakter něčeho potřebného i nedosažitelného vzájemná korespondence mezi lidským hledáním a nabídkou křesťanství. člověk musí učinit volbu pro, či proti transcendenci: otevřít se daru či zvolit postoj jeho/své vlastní negace. transcendence uvnitř lidské existence najít, kudy do nás vchází milost, co umožňuje její přijetí

Pierre Rousselot úkon víry je syntetický: nikoliv dvě etapy 1. čistě racionální dokazování zjevení (přirozená víra), 2. spolupůsobení vůle a milosti (nadpřirozená víra). věrohodnost (kredibilita) nepředchází víru, je její součástí nejde tedy o výsledek demonstrace věrohodnosti Zjevení. znamení věrohodnosti jsou uvnitř zkušenosti víry: pokusit se vytěžit z konkrétní zkušenosti víry způsob, jak ji sdělovat druhým

lze mluvit o korespondenci lidského snažení S Božím dílem ochota věřit povinnost věřit  lze mluvit o korespondenci lidského snažení S Božím dílem křesťanství nehlásá zvěst, která k člověku přichází „zvnějšku“, ale to, po čem člověk v imanenci svého srdce nevědomě nebo vědomě vždy toužil. Zjevení je tedy odpovědí na lidskou otázku po smyslu

Lamentabili, Pascendi, Aeterni Patris … první reakce na pokusy o překonání apologetických manuálů ze strany učitelského úřadu: Lamentabili, Pascendi, Aeterni Patris …

Německo: Karl RAHNER „antropologicko-transcendentální model“ navazuje na imanentní metodu (ale i další vlivy) Člověk není jen držitel „lidské přirozenosti“, ale je obdařen milostí Toto nasměřování k Bohu do nás vloženo jako „nejhlubší střed naší existence“ Během života si Boží sebesdělení stále hlouběji uvědomujeme a prožíváme náš život jako odpověď na toto oslovení Člověk je „posluchač (Božího) Slova“: naslouchání je základním postojem člověka vůči zjevení Úkol FT: poskytnout víře racionální základy

Bernhard Welte existence člověka je bytím ve světě konečnost je fakticky daná, nekonečnost je ideální touhou člověka lidská existence představuje místo jejich setkání/napětí

3. Modely a směřování TF v současnosti 3.1 Podněty Druhého vatikánského koncilu 3.2 Pokoncilní směřování TF Období přechodu k obnovenému širšímu pojetí TF Koncepce tohoto kurzu

Podněty Druhého vatikánského koncilu

Bůh se ve své dobrotě a moudrosti rozhodl zjevit sebe samého a oznámit tajemství své vůle: že lidé prostřednictvím Krista, vtěleného Slova, mají v Duchu svatém přístup k Otci a stávají se účastnými božské přirozenosti. Tímto zjevením oslovuje neviditelný Bůh ze své veliké lásky lidi jako přátele a stýká se s nimi, aby je pozval a přijal do svého společenství.“ Dei Verbum 2

3.2 Pokoncilní směřování TF Období přechodu k obnovenému širšímu pojetí TF (do 1979) Tradiční schéma Otevřenost člověka vůči transcendentní dimenzi Kategorie dějin spásy promýšlení pojmů víra a zjevení strukturace apologetiky v novém kontextu zaměření na analytické, lingvistické, logické a vědeckoteoretické otázky

Souhrn – identita fundamentální teologie TF si uchovává charakter úvodní teologické vědy: uvádí do teologie, jejích metod (poskytuje základní orientaci) a hledá klíčová slova, kterými lze zpřístupnit podstatu křesťanství, to co je právě křesťanství vlastní dnes se většinou TF soustředí na zjevení ve smyslu sebesdělení Boha v Ježíši Kristu, právě ono je ústředním momentem křesťanské víry a teologie K tomu přistupuje apologetická dimenze ve smyslu hledání vhodného jazyka a kategorií k vyjádření a obhájení významu křesťanského zjevení, víry a tradice v kontextu soudobé kultury a jejích otázek a problémů

zjevení, víra a jejich předávání (tradice) Budeme postupovat dál od metodologie a historického úvodu do oboru, k hlavním tématům FT: zjevení, víra a jejich předávání (tradice) Zjevení: jeho povaha, zjevení v Písmu, v tradici, kultuře Víra: odpověď na zjevení Tradice: předávání zjevení v dějinách TF jako teologie základů: porozumění základům pomáhá snadněji nalézt cesty, jak vlastní víru sdělit/obhájit před druhými (apologetická dimenze teologie)