ŠVÝCARSKÁ KONFEDERACE (ŠVÝCARSKÉ SPŘÍSEŽENECTVÍ) Komparace politických systémů

Švýcarská konfederace státní zřízení – federativní parlamentní demokratická republika Polopřímá demokracie – koexistence parlamentu na úrovni spolku, kantonálních parlamentů, institutů referenda a iniciativy navzdory svému názvu je Švýcarsko od r. 1848 federací složenou z 26 kantonů 4 úřední jazyky němčina, francouzština, italština a rétorománština Micheline Calmy-Rey je pro rok 2011 prezidentka Direktoriální forma vlády = vyznačuje se kombinací přímé a representativní demokracie a nepříliš výrazným oddělením zákonodárné a výkonné moci, Konsensuální demokracie Ústava – monolegální dokument, přijat v referendu 1999 (nová ústava nebo revize staré ústavy?)

Znaky konsensuální demokracie Exekutiva zahrnuje široké spektrum politických stran Vysoká míra nezávislosti exekutivy a legislativy navzájem - vysvětlit, v čem to spočívá – vláda chápána jako výbor parlamentu Více politických stran Uplatnění poměrného volebního systému při parlamentních volbách Decentralizovaná vládní struktura, federální uspořádání Dvoukomorový parlament, silné postavení horní komory, která je volena na základě odlišného volebního systému než dolní komora parlamentu Existence psané ústavy

Vznik Švýcarska Vyvážený demokratický systém, nejdéle existující stát na republikánské bázi Začal se vyvíjet od roku 1291 Vznik zdola nahoru Důležitý mezník vývoje je Vestfálský mír z roku 1648, kde je spolek švýcarských kantonů zmíněn jako samostatný stát 1798 obsazeno Švýcarsko francouzskými revolučními vojsky, které vytvořily na území Švýcarska Helvétskou republiku Návrat k decentralizované struktuře společenství přinesl až Vídeňský kongres z roku 1815. Švýcarsko získalo tak zpět svou nezávislost a garanci neutrality ze strany evropských mocností Švýcarsko neprodělalo klasickou demokratickou revoluce jako Francie nebo Velká Británie Statut neutrálního státu umožnilo nastoupit tomuto státu zvláštní cestu malého státu uprostřed Evropy. Švýcarsko se nezúčastnilo první ani druhé světové války. Klidný vnitřní i zahraničně-politický vývoj přispěl k hospodářskému úspěchu a udržení vysoké životní úrovně v zemi V dnešní době je považován za nejdemokratičtější systém fungování společnosti

Federativní uspořádání Švýcarsko se skládá z 20 kantonů a 6 polokantonů Kantony se různí rozlohou i počtem obyvatelstva, je typické také rozmanité jazykové složení Kantony mají vlastní ústavy, specifickou vládní strukturu odlišnou od spolku, mají zákonodárnou a soudní pravomoc, která není odvozená od spolku, ale je originální Kantonální vlády složeny z 5 až 7 členů, voleni přímo lidem, přímá demokracie má na úrovni kantonů silnější kořeny a je častěji využívána Obce požívají vysoký stupeň autonomie, jejich pravomoci jsou chráněny Spolkovým soudem. Kantony nemohou zasahovat do práva obcí se slučovat. Veřejná správa je ve Švýcarsku na všech úrovních finančně nenáročná. Je postavéná na tzv. miličním systému – institut čestného úřadu, který daná osoby zastává jako vedlejší zaměstnání bez nároku na mzdu

Principy švýcarského federalismu Ústavy kantonů musejí být ve shodě s ústavou federace, musejí mít demokratický charakter a přijaty v referendu, Výkon státní moci náleží v zásadě kantonům, kromě věcí, které sama ústava svěřuje federaci. Každé rozšíření kompetence federace vyžaduje změny ústavy, Prostřednictvím druhé komory parlamentu – Rady kantonů (ujasnit názvy), mají kantony podstatný vliv na federální zákonodárství a taktéž i ve sféře kontroly nejvyšších státních orgánů, především vlády, Kantony musejí být vyslyšeny v důležitých věcech, mají zákonodárnou iniciativu, alespoň 8 kantonů společně může vyvolat referendum v záležitosti již parlamentem schváleného zákona, Centrální moc reprezentovaná zejména vládou si zachovává především dozorovou funkci v kontrolních pravomocech, V případě narušení spolkových závazků kantony může federace v různém stupni intervenovat – od vyslání federálního komisaře, až po vojenskou intervenci v případech narušení veřejného pořádku v kantonu, kdy kanton samotný není schopen zajistit klid.

Spolkové shromáždění – parlament Nejvyšším orgánem státní moci je Spolkové shromáždění – 2 komory: 1. komora = Národní rada, zastupující občany, 200 poslanců na 4 roky, přímo voleni, systém poměrného zastoupení, Členové Národní rady mají svůj mandát v parlamentu jako vedlejší činnost, kromě toho totiž vykonávají ještě své zaměstnání 2. komora = posláním je primární reprezentace členských států či konstitutivních subjektů federace = Stavovská rada = zastupující kantony, 46 členů, délka volebního období a způsob voleb členů je předmětem úpravy v kantonálních ústavách – převazuje většinový volební systém, s výjimkou 1 kantonu. Dnes Rada států - typická je rovnomocnost komor, každý návrh zákona musí schválit obě komory - na výkonné moci se Spolkové shromáždění podílí volbou členů vlády podle předem stanoveného národnostního, religiózního, teritoriálního a politického klíče, zaručující účast ve vládě 4 největším politickým stranám

Spolková rada = vláda sedmičlenná Každý spolkový rada (ministr) spravuje jeden ze sedmi úřadů Je v zásadě výborem parlamentu voleným na společném zasedání obou komor Spolkového shromáždění tak, aby byly proporcionálně zastoupeny všechny hlavní politické síly – tzv. magická formule (uveďte i složení stran) Není možné členy vlády odvolat 4 letý mandát, možné znovuzvolení, založena na principu kolegiality, zodpovídá za své rozhodnutí jako celek Zvolen je jen ten, kdo získá absolutní většinu hlasů Neexistuje princip vyjádření nedůvěry vládě Vláda je však přesto parlamentu podřízena, odpovídá se mu ze své činnosti a přijímá od něj pokyny, v případě konfliktu vláda nerezignuje, nýbrž se přizpůsobí požadavkům parlamentu

Hlava státu Systém ve Švýcarsku nezná samostatnou funkci státního prezidenta Prezident je předsedou Spolkové rady, který je z jejich členů volen Spolkovým shromážděním vždy na 1 rok Není formální hlavou státu, zůstává jen jedním z členů vlády (primus inter parens), navenek plní funkci reprezentanta státu z pověření Spolkové rady Spolu s ním je volen místopředseda Zvl. Je funkce spolkového kancléře, který je volen Spolkovým shromážděním a účastní se zasedání Spolkové rady, kde však nemůže hlasovat

Soudní moc Na spolkové úrovni existuje Spolkový soud v Lausanne Soudce volí Spolkové shromáždění na 6 let Je nejvyšší odvolací instancí v trestních, civilních a správních záležitostech Ochraňuje ústavou zaručená práva, rozhoduje spory mezi kantony a mezi spolkem a kantony

Ústava Současná ústava pochází z roku 1848, prošla zásadními revizemi v roce 1874 a 1999 ( 197 článků a 6 oddílů) polopřímá demokracie jediný zástupce tohoto modelu na světě: v běžném politickém procesu funguje Švýcarsko jako parlamentní demokracie s přímo voleným dvoukomorovým parlamentem, z jehož vůle je konstituována sedmičlenná spolková vláda (Spolková rada). Instituty přímé demokracie: referendum a lidová iniciativa lid má suverénní moc – lid může zvrátit rozhodnutí exekutivy? (dovysvětlit).

Referendum a lidová iniciativa Ve Švýcarsku se uplatňují dvě formy přímé demokracie – referendum a lidová iniciativa V referendu hlasují občané o obsahu, který určí státní orgán, lidé nemohou ovlivnit formulaci referenda Obligatorně je referendum prováděno v případě změny ústavy, vstupu Švýcarska do mezinárodních obranných organizací nebo nadnárodních společenství a některých federálních zákonů Fakultativní referendum se provádí, pokud to požaduje 50.000 oprávněných voličů nebo 8 kantonů Lidová iniciativa je svěřena 100.000 oprávněných voličů, kteří mohou navrhovat změnu ústavy nebo federálních zákonů. Je to institut, kde mohou ovlivnit občané přímou formulaci textu ( rozdíl od referenda )

Charakteristika politického systému Švýcarsko – zvláštní případ mezi politickými systémy Republikánská a demokratické tradice Znaky: - instituty přímé demokracie, - federální struktura, - proporční forma vlády (spíše proporční princip v zastupování – např. ve vládě), - vysoká míra konsensu v rozhodovacím procesu „polopřímá demokracie“ – znaky: koexistence parlamentu na úrovni spolku, kantonálních parlamentů, institutů referenda a iniciativy, v některých kantonech se konají i lidová shromáždění všech voličů

Politický systém a jeho vývoj Model demokratické vlády - konsensuální (konkordanční) demokracie - znaky: 1) exekutiva - široké spektrum politickým stran, široká vládní koalice, 2) vysoká míra nezávislosti exekutivy a legislativy navzájem, 3) více politických stran, 4) uplatnění poměrného volebního systému při parlamentních volbách, 5) silné zájmové svazy, 6) decentralizovaná vládní struktura, 7) dvoukomorový parlament, 8) existence psané ústavy. Jednou z forem - tzv. konsociační demokracie

Vývoj stranického systému I. 3 základní fáze, ovšem kontinuita: 1) fáze: 1848-1919 Od 1848 – klasická majoritní demokracie (vláda liberálně orientovaných protestantských elit), = stranický systém predominantní strany – švýcarští liberálové, Převládaly honoračně organizované strany Na konci 19.st. - proces vytváření masových organizačních typů politických stran (zejm. u sociálních demokratů) – tlak těchto stran na úpravu volebního práva - zavedení všeobecného volebního práva 1848 – 1919 – proporční volební systém Strany vznikaly nejprve na lokální – kantonální úrovni – skupiny organizující voliče Svobodomyslná demokratická strana (FDP) – 1894, volné seskupení liberálních, svobodomyslných, radikálních a demokratických skupin. Kromě obhajoby politického a hospodářské liberalismu disponovali i vynikajícímu kontakty se šv. průmyslem, bankovním sektorem i malovýrobou a udržovaly si tak rozhodující vliv na ekonomickou politiku Katolicko-konzervativní lidové strany (KCVP) – 1912, zpočátku oponovala vládnoucím liberálům, postupně nejdůležitějším koaličním partnerem FDP Sociálně demokratická strana Švýcarska (SPS) – 1888 – zpočátku radikální, omezený politický vliv, po r. 1919 druhá nejsilnější 1929 Rolnická, živnostenská a měšťanská strana (BGBP) – ochranářská politika vůči domácímu agrárnímu sektoru Nikdy nedošlo ke vzestupu totalitně zaměřených politických stran

Vývoj stranického systému II. 2) fáze: 1919 – liberálové ztratili parlamentní majoritu --- multipartijní podoba stranického systému - 40. a 50. léta – postupné zavádění konsociačních mechanismů – jednoznačný posun typu stranického systému směrem k umírněnému pluralismu 1947 – zapojení hospodářských zájmových skupin - zavedení procedury projednávání návrhů zákonů ještě před tím, než byly oficiálně projednány v parlamentu Postupně se vyvinul i mechanismus politické konsociační vazby v rámci tzv. magické formule (vznik 1959) - zapojil čtyři nejvýznamnější politické strany do podílu na vládní odpovědnosti Proces přebudování švýcarského politického systému z majoritní do konsociační podoby = proces, v rámci něhož musela pravicová i levicová opozice překonávat odpor vládnoucích liberálů – výsledkem politických sporů bylo etablování proporčního systému (do Národní rady 1919) a v podstatě doposud trvající praxe používání nástrojů přímé demokracie. V kombinaci s federativním členěním země to usnadnilo vytvoření konsociačních vzorců

Vývoj stranického systému III. 3) fáze: od 1959 existence permanentní vlády velké koalice 1959 – sestavena magická formule Stranický systém 50., 60. let – stabilní i voličská základna konstantní Přelom 60. a 70. let – polarizace stranického systému, Polovina 70. let a na počátku 80. let – návrat stranického systému do velmi stabilní a velmi málo polarizované polohy 1995 – SVP 15% hlasů = zlom v dosavadním trendu 1971 – založena první zelená strana: Lidové hnutí pro životní prostředí (MPE), 80. léta – rostla podpora stran zelených (radikální levice: Švýcarská zelená alternativa = GRAS, umírněná frakce: Švýcarská strana zelených) od r. 1991 – tlaky na parciální proměnu magické formule, které souvisejí s proměnou vzájemného relativního významu čtyř největší ch politických stran V r. 2003 tak poprvé od r. 1959 došlo k proměně magické formule, ale její princip byl zachován

Znaky politického systému poválečného Švýcarska Decentralizovaný skutečný federalismus, Aktivní přímá demokracie na federální a kantonálních rovinách, Sedmičlenná vláda (systém vlády direktoria), Magická formule (permanentní velká koalice), Skrytý korporativismus (či kvazikorporativismus), Vysoce nezávislá centrální banka, Neutralita v mezinárodní politice.

Magická formule Spolková rada - sestavována od r. 1959 na základě tzv. magické formule = vláda velké koalice 4 národnosti: německá, francouzská, italská, rétorománská Působí rozmanitá náboženství Velké rozdíly mezi jednotlivými kantony zajištěna účinná kooperace a reprezentace pokud možno co nejvíce relevantních elit, vytvářejí se speciální formální i neformální pravidla na institucionální i procesní úrovni Sedmičlenná šv. vláda - zastoupení reprezentantů různých segmentů šv. společnosti - zasedali v ní 2 zástupci křesťanských demokratů, 2 liberálové, 2 sociální demokraté. Sedmé křeslo bylo vyhrazeno pro zástupce lidové strany – toto rozložení, NE princip velké koalice samotný – se změnilo v r. 2003 (uvést jak) PLUS nepsané zvyklosti: rovnoměrné zastoupení jednotlivých národností (4 německy hovořící, 2 francouzsky a 1 italsky), přihlíží se i ke složení vlády podle jednotlivých kantonů Splnění podmínek - poměrně silná personální kontinuita Význam jednotlivých podmínek se proměňuje. (náboženské příslušnost ↓, zastoupení žen ↑) + snaha relevantních stran vytvořit instituci dostatečně reprezentativní a pevnou na to, aby zamezila příliš častému využívání referend a lidových iniciativ

Volební systém a participace občanů Volební a hlasovací právo žen na spolkové úrovni - 1971 (v některých kantonech ještě později) Národní rada – poměrný volební systém - jednotlivé kantony mají přidělený počet mandátů odpovídající počtu obyvatel NE klausule, která by určovala minimální počet hlasů pro vstup do parlamentu volič má právo měnit pořadí kandidátů na listině – buď jméno kandidáta proškrtne nebo jej naopak připíše ještě jednou na listinu a tím mu dá preferenční hlas navíc = tzv. kumulace hlasů Volič může také zanést kandidáty jedné strany na listinu jiné strany a nahradit jimi ty stávající = tzv. panašovat Při volbách do Stavovské rady platí většinový systém – volič dostane prázdný volební lístek, jméno kandidáta sám vlastnoručně doplní (seznamy kandidátů jsou zveřejňovány v tisku)

Švýcarské politické strany Organizační těžiště stran - na úrovni jednotlivých kantonů, Na úrovni spolku - jednotlivé strany spíše slabě organizované svazy kantonálních organizací, které disponují pouze omezenou mírou vybudované organizační struktury (slabé finanční zajištění, značná část – dobrovolnický princip) Nezaujímají zvláště silné postavení v politickém systému Typická decentralizace politických stran – malá propojenost pro celé území – ovlivňuje to i volby a volební kampaň, která je zaměřená na specifické problémy jednotlivých kantonů

Profily relevantních politických stran SPS = Sociálnědemokratická strana Švýcarska, zal. 1888, reprezentována s výjimkou 1 ve všech kantonálních parlamentech (levice) CVP = Křesťanskodemokratická lidová strana, zal. 1912 – těžiště v katolických kantonech, reprezentována s výjimkou 1 ve všech kantonálních parlamentech, součástí vládní koalice již 110 let (politický střed) FDP = Svobodomyslná demokratická strana, zal. 1894, reprezentována s výjimkou 1 ve všech kantonálních parlamentech, tradičný pol proud šv. Liberalismu (pravý střed) SVP = Švýcarská lidová strana, zal. 1917, vznik odštěpením od FDP, do rl 1971 nazývána Švýcarská rolnicko-živnostenská a měšťanská strana, z toho vyplývají i voliči - dnes v 19 kantonálních parlamentech (pravice)

Současná podoba stranického systému Volby do Národní rady: 1995, 1999, 2003 – narušily tradiční stabilitu stranického systému – přesuny volební podpory, dotklo se to i 4 stran magické formule Hlavní témata kampaně voleb 2003: azylové právo, stav ekonomiky, reforma zdravotního a penzijního systému, vztahy Švýcarska s EU – modifikace magické formule SVP – ostrá rétorika (důležité uvést, proti komu se SVP vymezuje), nejostřejší kampaň, nejprofesionálněji vedená

Volby 2003 FDP – 18%, 36 mandátů CVP – 14%, 28 mandátů SPS – 26%, 52 mandátů SVP - 27,5%, 55 mandátů Nevládní strany – 29 mandátů, nejsilnější Zelení (13) – neexistuje silná parlamentní opozice vůči vládě Vládní strany získaly 85,5% voličů a obdržely 171 mandátů v Národní radě

Volby 2007 FDP – 15,5%, 31 mandátů CVP – 15,5%, 31 mandátů SPS – 21,5%, 43 mandátů SVP - 31%, 62 mandátů Nevládní strany – 33 mandátů, nejsilnější Zelení (20) Vládní strany získaly 83,5% voličů a obdržely 167 mandátů v Národní radě Také uvést témata voleb – imigrace apod.

Literatura Strmika, Maxmilián, a kol., Politické strany moderní Evropy, 1. vydání, Praha: Portál, 2005, str.: 325-343, ISBN 80-7367-038-0. Kysela, Jan, Dvoukomorové systémy, 1. vydání, Praha: EUROLEX BOHEMIA s.r.o., 2004, str.: 283-289, ISBN 80-86432-89-0. Karel Klíma, Karel a kol., Encyklopedie Ústavního práva, 1. vydání, Praha: ASPI, a.s., 2007, str.: 651-653, ISBN 978-80-7357-295-2. Blahož, Josef, Srovnávací ústavní právo, 3. vydání, 2007, Praha:ASPI a.s., str.: 310-312 ISBN 978-80-7357-312-6. Pavlíček, Václav, a kol., Ústavní právo a státověda, I. Díl Obecná státověda, Praha:Linde Praha a.a., 1998, str.: 114-115, ISBN 80-7201-141-3. Prof. JUDr. Klokočka, Vladimír, Ústavní systémy evropských států, Praha: LINDE Praha a.s., 1996, 1. vydání, str.: 154-158 , ISBN: 80-7201-010-7. DVOŘÁKOVÁ, Vladimíra, et al. Základní modely demokratických systémů. 1. Praha : Oeconomica, 2008. Švýcarsko, s. 233-255. ISBN 978-80-245-1357-http://www.parlament.ch/d/dokumentation/statistiken/Seiten/zusammensetzung-nr-nach-wahlen.aspx http://www.parlament.ch/d/wahlen-abstimmungen/parlamentswahlen/wahlen-2007/diezahlen/Seiten/default.aspx