Vrchol Zjevení, základní pravda a podstata křesťanského života.

Karel Rahner (význačný teolog 2/2 20 století) prohlásil, že kdyby se z křesťanského učení vytratila pravda o Nejsvětější Trojici, většina knih o křesťanské víře by se vůbec nemusela měnit. Provokativní, ale do značné míry pravdivá myšlenka odhalující praktickou životní neschopnost a bezradnost nad vírou v Nejsvětější Trojici. Přitom je tato pravda vrcholem a základem Zjevení, ale i života každého křesťana.

Člověk je schopen na základě svého rozumu přijít k poznání Boží existence. Mnozí křesťané se domnívají, že striktní monoteismus má logiku uchopitelnou zdravým rozumem. Ve skloubení Boží jedinosti a jednoduchosti (v Bohu není žádný případek, vše co má, je on sám) nacházejí zásadní problém. 1 se přece nerovná 3.

Člověk, který je osobou, nachází svou identitu ve vztahu k druhým lidem. Člověk se stává člověkem jedině mezi lidmi. Naše „Já“ předpokládá „Ty“. Vztah je tedy skutečnost, která nutným způsobem patří k osobě a tím i naplnění lidského života. (Manželství, přátelství, …)

Pokud je tedy Bůh osobou (a musí být, jinak bychom měli větší dokonalost) MUSÍ BÝT VNITŘNĚ VZTAHOVÝ. V jeho vnitřním životě (božství) musí existovat vztah. Co by jinak celou věčnost dělal? Spíše než štěstí by to bylo utrpením.

Celé Zjevení mluví o dialogu Boha k lidem. Bůh je Bohem vztahu. Jestliže je Bůh tak bytostně vztahový mimo svůj vnitřní život, jak by mohl být sám v sobě nevztahový? Potom by mu vztah ke stvoření „něco přidával“ a nebyl by opravdu na světě nezávislý a vůči světu zcela svobodný. NEMOHL BY TO BÝT BŮH.

Jak píše náš přední teolog Ctirad Václav Pospíšil, spíše striktní monoteisté by měli vysvětlit svou ideu Boha.

V úplném počátku byly křesťané nazýváni pohany. Ti, kteří odmítali falešné představy o bozích. Dnešní doba, která se stává ateistickou (pohanskou) nám nabízí otázku, zda lidé neodmítají falešné představy o Bohu. Striktně monoteistický Bůh nabízí obraz jediného svrchovaného vládce – despotu až tyrana, jehož vůli se všichni musí podřídit (prvek obsažený v islámu). Vytrácí se vztah a láska, které jsou nedílnou součástí lidského života.

Tajemství (ve víře) není skutečnost, která by nám byla skrývána, ale ke které musíme dozrávat objevováním hlubších lidských postojů.

Bůh Otec si vytváří o sobě obraz (reflexi), jako když se zamýšlíme nad naším mravním obrazem nebo se podíváme do zrcadla. Tento obraz je, na rozdíl od nás, dokonalým obrazem Otce. Otec plodí Syna. „Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš? Kdo vidí mne, vidí Otce. Jak tedy můžeš říkat: Ukaž nám Otce? (Jan 14,9) On, odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty, nese všecko svým mocným slovem. (Žid 1,3) A nejen to. Otec vše co má, celého sebe sama, dává svému Synu. Všecko, co má Otec, jest mé. (Jan 16,15)

Bůh Syn na Otcovu lásku odpovídá stejným způsobem. Vše co má, celého sebe sama, odevzdává Otci. Můžeme to prakticky vidět v jednání Ježíše. Můj pokrm jest, abych činil vůli toho, který mě poslal, a dokonal jeho dílo. (Jan 4,34) Božské Osoby si nenechávají nic pro sebe. Toto vzájemné dávání a přijímání je tak hluboké a dokonalé, že dochází ke vzájemnému pronikání, které teologové nazývají perichoreze.

Bůh Otec je plně ve svém Synu a Syn plně ve svém Otci. Vztah mezi Otcem a Synem je dokonalý akt lásky. Jelikož v Bohu není nic nedokonalého, tento akt lásky je Osobou – Duch Svatý. Všechny tři božské Osoby se tak vzájemně dávají a tak hluboce jsou sjednoceni, že navenek vypadají jako jedna božská osoba. Toto vzájemné dávání a přijímání je naplněním a štěstím, které jednotlivé božské Osoby prožívají celou věčnost.

Pozor! Bůh je bez začátku a bez konce. A nic v Něm není dříve a nic později. Tajemství Boha nejsme schopni pochopit svým rozumem. Jen Bůh chápe sám sebe. Přesto nám Bůh dal rozum, abychom se tomuto tajemství přibližovali.

První skutečností je tajemství osoby. Naše štěstí a naplnění je spojeno s dáváním. Nikdo z nás není povolán, aby žil pro sebe. Jen tehdy, když dorosteme do postoje, abychom dali svůj život pro druhé můžeme dojít štěstí, pro které nás Bůh stvořil.

Toto poslání se nejpřirozenějším způsobem uskutečňuje v manželství. Muž a žena jsou voláni k tomu, aby si nic nenechali pro sebe a plně se vložili do vztahu vůči druhému. Sexualita, která je vlastní pro manželský život, vede manžele, aby se jeden druhému zcela odevzdali. Hříchy smilstva výrazným způsobem narušují lidskou schopnost se zcela dát a tím způsobují nenaplněnost lidského života.

Bůh si své štěstí nechce ponechat sám pro sebe. Je však pohnut svou dobrotou, aby přivedl k bytí tvory, kterým dá účast na svém životě. Ve křtu se nám Bůh zcela dal. Problém je v tom, že ho neumíme zcela přijmout. Své štěstí hledáme někde jinde.  Boha jsme schopni přijmout natolik, nakolik i my sami se mu umíme dát.

Jak se máme učit této odevzdanosti do Boží vůle nám říká a ukazuje Ježíš. Nelze opomíjet praktickou lásku vůči bližním, která se projevuje službou a obětí. Nakonec jen láska projevující se službou a obětí je branou, skrze kterou vstupujeme do tajemství Trojjediného Boha a tím také do věčného života. A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. (Jan 17,3)

Vrchol Zjevení, základní pravda a podstata křesťanského života.