STAVBA VĚTY A TEXTU POŘÁDEK SLOV VE VĚTĚ Mgr. Michal Oblouk STAVBA VĚTY A TEXTU POŘÁDEK SLOV VE VĚTĚ

VĚTA x VÝPOVĚĎ VĚTA = základní skladební jednotka věta je tvořena slovy se samostatným významem – větnými členy (jsou navzájem spjaty různými významovými a formálními vztahy – vytvářejí strukturu věty), nejdůležitějším větným členem je PŘÍSUDEK VÝPOVĚĎ = základní jednotka jazykového projevu (komunikátu) – po stránce mluvnické má formu věty, větného ekvivalentu nebo souvětí podřadného výpovědi jsou konkrétní, mají obsah, jsou vázány na určitou situaci a slouží k dosažení nějakého účelu – mají komunikační funkci

TVOŘENÍ VĚT z hlediska vzniku věty je jejím základem určitý slovesný tvar sloveso v určitém tvaru určuje, jaká bude základní podoba věty – označuje pouze nějaký děj nebo stav, a proto potřebuje další jazykové prostředky, které jeho význam doplňují, zpřesňují VALENCE = schopnost slovesa vázat na sebe určitý počet výrazů s určitým významem a určitou formou – všechna slovesa nemají stejnou schopnost valence nedostatky při tvoření vět – nenáležitá elipsa, anakolut (vyšinutí z větné vazby), kontaminace (směšování vazeb), zeugma (spřežení vazeb)

ZÁKLADOVÁ VĚTNÁ STRUKTURA je tvořena slovesem v přísudku a jeho valenčními členy = ZÁKLADOVÉ ČLENY: NUTNÉ – nemůžeme je z věty vypustit, protože b to nebyla správně utvořená česká věta, např. Loď směřuje do přístavu. MOŽNÉ – nemusí být slovně vyjádřeny, jejich místo může zůstat ve větné struktuře neobsazeno, např. Píše. Zívá. ve větě bývá řada dalších výrazů, které sice nejsou členy základové větné struktury, avšak jsou pro úplnost sdělení velmi potřebné = NEZÁKLADOVÉ ČLENY

NEZÁKLADOVÉ ČLENY – PRAVIDLA nezákladové členy dosazujeme do vět pomocí ROZVÍJEJÍCÍCH PRAVIDEL – umožňují nám, abychom za každý holý větný člen dosadili rozvitý člen – rozvíjení může mít charakter valenční nebo nevalenční vedle rozvíjejících pravidel existují i ROZŠIŘOVACÍ PRAVIDLA – podle nich můžeme jakýkoliv člen nahradit několika členy ve vztahu souřadnosti (vznikají tak několikanásobné větné členy a přístavkové konstrukce)

HLAVNÍ ZÁSADY ČESKÉHO SLOVOSLEDU pořadí slov v české výpovědi je do značné míry volné, není však libovolné – uspořádání slov v české větě ovlivňují: VÝZNAMOVÝ ČINITEL = aktuální členění, v souvislém jazykovém projevu musí jednotlivé výpovědi na sebe navazovat – rozlišujeme VÝCHODISKO (co je známé ze souvislosti nebo ze situace) a JÁDRO (co je neznámé, nové, nejdůležitější) – objektivní pořádek slov (V – J), subjektivní pořádek slov (J – V), např. Mirek si šel koupit nové učebnice němčiny. Jenom pracovní sešit stál 150 Kč. X Mirek si šel koupit nové učebnice němčiny. 150 Kč stál jenom pracovní sešit! MLUVNICKÝ ČINITEL = postavení některých slov ve větě je ustálené nebo závazné, např. přívlastek shodný stojí obvykle před podstatným jménem a přívlastek neshodný za podstatným jménem ZVUKOVÝ ČINITEL = ovlivňuje postavení příklonek (slova, která nemají vlastní přízvuk, nemohou nikdy stát po předložkách a na začátku věty – krátké tvary osobních zájmen, tvary slovesa BÝT ve složených slovesných tvarech, spojky –LI, VŠAK) a předklonek (nepřízvučná slova, zejména spojky A, AŽ, ŽE)

PROSTŘEDKY ZAJIŠŤUJÍCÍ KOHERENCI/SOUDRŽNOST TEXTU SPOJOVACÍ A NAVAZOVACÍ PROSTŘEDKY v jazykovém projevu bývají jednotlivé výpovědi navzájem spojovány v souvětí souřadné nebo připojovány k předešlému textu speciálními prostředky – souřadící spojky, příslovce, částice, celá slovní spojení (navazovací prostředky nebývají větnými členy) – mají různé významy: připojovací – A, I, ZÁROVEŇ, ANI, PŘITOM, TAKY, TAKÉ, ROVNĚŽ, NAOPAK,… stupňovací – DOKONCE, NAVÍC, BA DOKONCE, A HLAVNĚ,… odporovací – ALE, PŘECE, AVŠAK, ZATO, JENOMŽE, NICMÉNĚ, VŠAK, A PŘECE, NAOPAK, NA DRUHÉ STRANĚ, NAPROTI TOMU,… příčinný (důvodový) a vysvětlovací – NEBOŤ, Z TOHO DŮVODU, TOTIŽ, VŽDYŤ, JINAK ŘEČENO, ČILI, NEBOLI, LÉPE ŘEČENO,… důsledkový – A TAK, TEDY, TUDÍŽ, A PROTO,… vylučovací – NEBO, ANEBO,… shrnující – ZKRÁTKA, KONECKONCŮ,… upřednostňující – PŘEDEVŠÍM, ZEJMÉNA,… zpřesňující – LÉPE ŘEČENO, VLASTNĚ,…

PROSTŘEDKY ZAJIŠŤUJÍCÍ KOHERENCI/SOUDRŽNOST TEXTU LEXIKÁLNÍ PROSTŘEDKY každý jazykový projev se vztahuje k nějaké situaci, proto v ní musí být pojmenovány různé jevy z okolního světa = PŘEDMĚTY ŘEČI tato pojmenování musí být taková, aby ten, kdo našemu projevu naslouchá nebo jej čte, věděl, o čem hovoříme nebo píšeme – způsobů, jak toho dosáhnout a jak zajistit návaznost, je celá řada: opakování týchž slov – můžeme je nahradit příbuzným slovem užití zájmena a příslovcí odkazujících k témuž předmětu řeči a zastupujících plné pojmenování užití elipsy – zejména podmětu (podmět nevyjádřený) užití různých pojmenování pro tutéž skutečnost – slova významově nadřazená a podřazená, vlastní a obecná jména, synonyma a obrazná pojmenování