PEK ELNĚ SE SO USTŘEĎ PEXESO

V neděli pořádala jihlavská ROSKA ve Ville Eden v Jihlavě od 14.hodin pexesový turnaj za účasti „zahraničních“, teda mimookresních amatérských hráčů.

Hurááá je konec

Byl jsem vášnivým hráčem. Hrál jsem všechny stolní hry. Nejraději „Halmu“ a ještě víc „Člověče nezlob se.“ Měl jsem svoji oblíbenou kostičku, protože mi na ní padaly skoro samé šestky. Byla skleněná, bílá a měla černé puntíky. To jsem hrával se starším bráchou doma o peníze. Taky jsme s klukama jezdily na koloběžkách na švestky. Se ví, že na nezralé, které jsme potom v odlehlém místě pojídali u karetních her. Hlavně jsme hráli „DUDÁKA.“

Ale zůstaňme doma. Jednou jsme zase hráli to člověče. To byl boj, že jsme zapomněli na malou sestřičku. Byla to taková …… převtělená za blonďatého kudrnatého andílka. Sotva to umělo chodit a mluvit a už to bylo zákeřné stvoření. Nějak si přitáhla židli, vylezla na ní a chvilku nás sledovala. Vysledovala to největší zlo pro ní. Nee my, ani figurky, ale kostka byla pro ní ten hlavní viník nezájmu. Ale ne ta bráchova, ta větší a dřevěná, ale ta moje, malá skleněná, co ze mě dělala většinou vítěze, teda boháče. Šup, to byl fofr. Ruka se mihla a kostka byla v puse. No a jelikož naše reakce byla pomalá, následovalo polknutí.

Vzpomněl jsem si na tátovo vyprávění. Znali jsme stovky příběhů a osudů z nemocnice. Táta opravoval rentgeny a jezdil i dost po světě. Spíše na jih, Afrika a tak. Taky jsem si vzpomněl, jak nám vyprávěl, jak jsou opice chytré. Že třeba vyndá první pecku z třešně a zkusí ji na „druhém konci“ jestli projde. No a pak už jedí třešně i s peckama. Dodnes nevím, jak to ta ségra odhadla, aby si neublížila a nás pohanila. Brácha to taky vše znal a tak začal fofr. Rvali jsme do ní vše možné, horem i dolem.

Ano, horem samé dobroty a spodem mýdlo. To účinkuje snad od té doby co bylo mýdlo vynalezeno, až do dnešní doby. Potom jsme vytáhli nočník. My měli s bráchou dřív takovej plecháč, ale sestřička měla takovej fajnovej skleněnej. Dali jsme ho na stůl, ségru na něj posadili a čuměli jako na televizi. V té době televize asi nějak začínala a my jsme ji neměli. Ale dnes vím, že to byla skoro stejná podívaná. Ta první určitě napínavější. Jak to dopadlo? CINK. A kostička byla na světě.

Od té doby již nejsem vášnivým hráčem jakýchkoliv stolních her. Karetních taky ne. To by vám mohl vyprávět kamarád, jak jdou dohromady švestky, kopřivy a karty.