Základy politologie Úvod do politologie Demokracie Základy politologie Úvod do politologie

Co je to demokracie?

Pojem demokracie Z řečtiny „vláda lidu“ Démos = lid Kratein = vládnout Abraham Lincoln o demokracii (1863, projev v Gettysburgu): Je to „vláda lidu, prostřednictvím lidu a pro lid“

Vláda lidu Vláda vládne se souhlasem lidu Kdo je to lid? V současnosti dospělí občané, kteří jsou si rovni Politická rovnost = každý jednotlivec má ve společnosti stejnou váhu. „jeden člověk, jeden hlas; jeden hlas, jedna hodnota“

Vláda prostřednictvím lidu Lidé se účastní procesu vládnutí Jakým způsobem? Přímo → přímá demokracie Prostřednictvím volených zástupců → zastupitelská demokracie

Vláda pro lid Cílem vlády je zajištění obecného blaha všech členů společenství Dobrá vláda (good governance)

Transformace demokracie podle Roberta A. Dahla Demokracie a její kritici Tři transformace demokracie = shrnutí vývoje demokracie

První transformace Spojená s tzv. klasickou demokracií Typický příkladem jsou Atény v 4. a 5. století př. Kr. Malé homogenní městské státy Občané se přímo účastní na vládě

Druhá transformace 18. a 19. století Spojená se vznikem národního státu Prosazení zastupitelského principu → velké heterogenní státy Prosazení omezení vlády (systém brzd a protivah) → vznik republik + transformace absolutní monarchie v konstituční Rozšiřování volebního práva Liberální demokracie

Třetí transformace Přelom 20. a 21. století Rozšíření demokracie ve světě, ale rozdíl mezi praxí a ideálem. Výzvy: Neliberální demokracie Další rozvoj demokracie v liberálních demokraciích (využití informačních technologií, práva občanů vs. bezpečnost) Demokratizace nadnárodních struktur

Klasická demokracie Její atributy: Malé homogenní městské státy Politická rovnost občanů Přímá účast občanů na vládě Volba do veřejných funkcí shromážděním nebo losem Krátká funkční období – obvykle 1 rok Malé homogenní městské státy Omezené občanství na muže nad 20 let, jejichž rodiče byli Atéňané Mimo ženy, otroci a cizinci Z asi 300 000 obyvatel Atén mělo občanství jen 40 000

Kritika demokracie Platón a Aristoteles Demokracie = špatná forma vlády Platón: Demokracie je vláda chudých, kde každý si může dělat co chce → nevládne zde zákon Vede k anarchii a ta k tyranii Neuznává svobodu a rovnost → přirozená je nerovnost lidí, proto by občané neměli mít stejná práva Nejlepší formou vlády je monarchie nebo aristokracie

Kritika demokracie Aristoteles První typologie politických režimů (podle počtu vládců a v zájmu koho vládne) Dobré režimy: monarchie, aristokracie a políteiá. Špatné režimy: tyranie, oligarchie, demokracie Demokracie: Vláda chudých v zájmu chudých Negativní hodnocení Platóna a Aristotela převážilo až do 18. století, taktéž spojení demokracie pouze s přímou účastí občanů na vládě

Liberální demokracie Politický režim v současnosti typický pro země západní Evropy a USA. Je to demokracie nepřímá postavená na zastupitelském principu. Pravidelně se konají volby a občané jsou si politicky rovni (všeobecné volební právo). Je to demokracie konkurenční → existence politických stran. Vládnoucí moc je omezena, existují zde záruky ochrany občanů před státem. Tržní hospodářství.

Liberální demokracie Ranné liberální myšlení se formovalo již v 17. století, a to v Anglii → reakce na boje mezi králem a parlamentem Klasické liberální myšlení se formovalo na konci 18. a v průběhu 19. století. Liberálové se zabývali především otázkou ochrany jedince a jeho práv před mocí státu, nikoli politickou rovností občanů (demokracie). Na demokracii jako formu vlády pohlíželi naopak dlouho negativně.

Liberální demokracie Teprve v 2. pol. 19. století dochází k propojení ústavního liberalismu a demokracie. Ústavní liberalismus = ochrana práv jedince před svévolnými zásahy státu Demokracie = politická rovnost jedinců ve státě (jeden člověk = jeden hlas), většinový princip Demokracie může existovat bez liberalismu = neliberální demokracie Liberalismus také může existovat bez demokracie = liberální autokracie

Hlavní myslitelé a jejich díla John Locke: Dvě pojednání o vládě Charles-Luis de Montesquieu: O duchu zákonů John Stuart Mill: Úvahy o zastupitelské vládě Alexis de Tocqueville: Demokracie v Americe

John Locke (1632-1704) Dvě pojednání o vládě Zásadní je pojetí svobody a přirozených práv člověka. Nejvyšší hodnotou člověka je svoboda. Člověk má řadu přirozených práv. Stát existuje pouze za účelem ochrany jedinců, kteří v něm žijí (ochrana soukromého vlastnictví). Účelem státu je zabránit, aby občan nebo skupina občanů porušovali práva jiných, stát ale sám musí práva občanů respektovat.

John Locke (1632-1704) Vláda vládne pouze se souhlasem lidu a za jasně stanovených podmínek. Občané ji tudíž mohou změnit, pokud vláda zneužívá moc. Dělba moci Zákonodárná, výkonná, federativní a soudní Občané volí své zástupce. Volební právo je ale omezené majetkem.

Montesquieu (1689-1755) O duchu zákonů Ústřední myšlenky se týkají dělby moci. Dělba moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní Moci musí být rozděleny i personálně, nesmí dojít ke koncentraci moci jednou osobou. Jeho cílem je dosáhnout maximální kontroly moci. Ovlivnil především tvůrce americké ústavy a konstitucionalistické myšlení v Evropě.

Spojení liberalismu a demokracie Rozšiřování volebního práva → politická rovnost občanů Propojení liberalismu a demokracie, ale zároveň se objevují obavy z tohoto vývoje.

John Stuart Mill (1806-1859) Úvahy o zastupitelské vládě Demokracie je dobrá forma vlády, protože se v ní maximálně harmonicky rozvíjí schopnosti jednotlivce Demokracie vede k občany k účasti na veřejném životě → zlepšuje se jejich smysl pro občanství Obavy z demokracie: Vláda se může dostat do rukou neschopných a neznalých. Mohou se prosadit třídní zájmy a ne zájmy všech. Demokracie proto musí poskytnout záruky ochrany menšin.

Alexis de Tocqueville (1805-1859) Demokracie v Americe Ústředním problémem byla slučitelnost politické rovnosti (demokracie) a ochrany svobody (liberalismus) → důležité hodnoty, ale mohou být v rozporu Pokud ve společnosti existuje rovnost, ale neexistuje omezení moci, je zde tendence vládnout despoticky (tyranie většiny). Podstata demokratické vlády spočívá ve svrchovanosti většiny a této tyranii se nemůže nic postavit. Jen rovnost bez svobody není demokracie → nutná ochrana menšin, brzdy a protiváhy v systému

Kritika demokracie Od konce 19. století do 2. světové války se objevují silné myšlenkové proudy kritické k demokracii: Marxismus Elitáři Fašismus

Marxismus Soustředí se na konflikt mezi politickou rovností (demokracie) a sociální nerovností (kapitalismus) Liberální („buržoazní“) demokracie spojuje formální politickou rovnost se skutečnou sociální a ekonomickou nerovností V liberální demokracii (buržoazní) je moc vládnoucí třídy (buržoazie) založena na soukromém vlastnictví a ovládání výrobních prostředků

Marxismus Stát chrání zájmy vládnoucí třídy, je zdrojem útlaku → zatěžuje společnost a omezuje lidskou svobodu Třída vlastníků výrobních prostředků utlačuje třídu nemajetných, kteří musí svoji práci prodávat

Marxismus Demokratické instituce mohou být nástrojem přechodu k socialistické společnosti Všeobecné volební právo, právo sdružování umožní emancipaci dělnické třídy → třídní uvědomění Dělnické strany mohou dosáhnout alespoň částečného uspokojení požadavků dělníků Tam, kde existují demokratické instituce, je možné vytvořit socialistickou společnost pokojnou cestou.

Elitáři Kritika rovnostářství: politické rovnosti (demokracie) i ekonomické rovnosti (socialismus) Vilfredo Pareto (1848-1923), Gaetano Mosca (1857-1941) a Robert Michels (1876-1939) Demokracie je iluze, moc má vždy privilegovaná menšina (elita). Mosca = ve všech společnostech „nacházíme třídu, která vládne, a třídu, která je ovládaná“ Demokracie i socialismus nejsou ve skutečnosti realizovatelné.

Elitáři Robert Michels V každé společnosti existuje tendence soustředit moc v rukou malé skupinky dominantních osobností, které dokáží rozhodovat a organizovat. Studium politických organizací. tzv. železný zákon oligarchie technické faktory = delegace pravomoci na jedince, kteří mají potřebné know-how a zkušenosti psychologické = lidé se obvykle o politiku nezajímají a jsou vděční zato, když se někdo chopí vedení.

Fašismus Ideologie 20. století Hlavní příklady: Itálie (1922-1943) a Německo (1933-1945) Proti liberálním hodnotám (svoboda a rovnost) Nové hodnoty: boj, vůdcovství, hrdinství, moc a válka

Fašismus Chápání společnosti jako organického celku. Stát → „vše pro stát, nic proti státu, nic mimo stát“ Chce vytvořit nového člověka, který je motivován povinností a je ochoten se obětovat.

Nové směry po skončení 2. světové války Procedurální demokracie Polyarchie Deliberativní demokracie

Procedurální demokracie Joseph A. Schumpeter (1883-1950) Kapitalismus, socialismus a demokracie Hlavní myšlenkou je, že demokracie je metoda, nikoliv cíl Demokratická praxe je střet mezi konkurenčními politickými lídry, seskupenými v politických stranách, o mandát voličů vládnout. Role občanů spočívá v poskytnutí mandátu vládnout.

Procedurální demokracie Klíčovým prvkem jsou volby = prostředek zvolení vládnoucí elity a zdroj legitimity rozhodování vládnoucí elity. Demokracie není vládou lidu, ale vládou, kterou lid akceptuje. Minimalistické pojetí demokracie = př. volební demokracie

Polyarchie Robert A. Dahl (1915-) Demokracie a její kritici Koncept polyarchie (= liberální demokracie) x demokracie (= ideál) Výčet prvků, které by polyarchie měla splňovat

Polyarchie Volení úředníci Svobodné a spravedlivé volby Všeobecné volební právo Právo ucházet se o úřad Svoboda projevu Alternativní zdroje informací Svoboda sdružování

Deliberativní demokracie Posun v pojetí demokracie po r. 1990 Vymezuje se vůči pojetí demokracie soustředěné jen na akt voleb (procedurální demokracii). Je založena na schopnosti občanů komunikovat, naslouchat a obhajovat své názory ve veřejné diskuzi.

Deliberativní demokracie Řešení problému politické legitimity (např. demokratizace nadnárodních struktur). Nutnost rozvinout instituce veřejné sféry, které by umožnily spontánní tvorbu veřejného mínění. Jedním z představitelů je Jürgen Habermas V deliberativní demokracii musí existovat místo veřejné sféry pro neformální politickou komunikaci. Její institucionální bází jsou uskupení občanské společnosti.

Vládní systémy v demokraciích Parlamentní systémy: dělení dle A. Lijpharta Majoritní (westminsterský) Konsensuální Konsociační Prezidentské systémy Poloprezidentské systémy

Parlamentní systémy Těžiště moci spočívá v parlamentu Vláda obvykle vzniká na základě povolebních jednání lídrů politických stran → koaliční dohoda Vláda musí mít důvěru zákonodárného sboru a je mu odpovědná Mandát má vláda od parlamentu, ne přímo od voličů.

Parlamentní systémy Trvání vlády končí, když ztratí důvěru parlamentu (na druhé straně stanoveny podmínky pro rozpuštění parlamentu vládou) Hlasování o důvěře Hlasování o nedůvěře Konstruktivní vyjádření nedůvěry Délka mandátu parlamentu a vlády není pevně dána – může být předčasně ukončena. Exekutiva je rozdělena mezi prezidenta a premiéra – premiér vládne, prezident reprezentuje

Majoritní (westminsterský) model Příkladem je politický systém Velké Británie Jednobarevné vlády Dominance exekutivy (převaha nad parlamentem) Dvoustranický systém Většinový volební systém založený na principu „vítěz bere vše“ (volební systém prosté většiny) Unitární a centralizovaná vláda Flexibilní ústava Chybějící posuzování ústavnosti zákonů

Konsensuální model Kontinentální Evropa Východisko: heterogenní společnost Parlamenty odrážejí složení obyvatelstva – jsou zrcadlem společnosti

Konsensuální model Koaliční vlády Vyvážený vztah mezi vládou a parlamentem Vícestranický systém Poměrný volební systém Korporativismus Federální a decentralizovaná vláda Dvoukomorový parlament Rigidní ústava Ústavnost zákonů posuzuje nezávislý soud

Konsociační model Malé evropské státy (Nizozemí, Belgie, Švýcarsko, Rakousko) od konce 1. světové války do 60. let 20. století Východiska: Vnitřně rozdělená heterogenní společnost → vytváření segmentů, které mají vlastní identitu a mezi sebou nekomunikují.

Konsociační model Charakter politického systému: Konflikty mezi segmenty se řeší na politické úrovni Typická je spolupráce a dohoda elit Vytváří se zde velké koalice Proporcionalita → proporční volební systém, ale i proporcionalita v jiných rovinách Menšinové veto Segmentální autonomie

Prezidentská forma vlády Vliv myšlenek Johna Lockea a Charlese de Montesquieu. Model USA se opírá o striktní rozdělení výkonné moci (prezident) a zákonodárné moci (parlament). Rozšíření modelu do Latinské Ameriky, ale i dalších zemí jako Libérie, Jižní Korea a Jižní Vietnam, ale většinou s malým úspěchem.

Prezidentská forma vlády Exekutivní moc spočívá v rukou prezidenta, který stojí v čele vlády i země Je volen v přímých volbách a mandát přímo od voličů, zástupci lidu jsou taktéž voleni v přímých volbách a mají mandát od voličů. Vláda není závislá na důvěře zákonodárného sboru – z toho plyne, že s výjimkou impeachmentu kongres nemůže odvolat prezidenta, na druhé straně prezident nemůže rozpustit kongres Délka trvání mandátu je pevně stanovená, mění se jen ve výjimečné situaci (impeachment).

Prezidentská forma vlády Čím se liší americký model od modelů v jiných zemích (např. LA) Bipartismus vs. multipartismus Civilní kontrola armády vs. silné postavení armády ve společnosti Funkční moc soudní vs. nefunkční moc soudní Funkční federalismus vs. centralizovaný federalismus

Poloprezidentská forma vlády Prezident je volen přímých volbách (Instituční legitimita výkonné moci) Ministerský předseda musí mít podporu voleného parlamentu. Při posuzování vztahu prezidenta a ministerského předsedy se vychází podle rozložení většiny v parlamentu: Sjednocená většina – prezident převažuje nad ministerským předsedou Rozdělená většina (tzv. kohabitace) – systému dominuje premiér

Poloprezidentská forma vlády M. Duverger: francouzský poloprezidentský systém je vlastně střídání prezidentského systému (prezident i parlament je ovládán jednou stranou) a parlamentního systému (parlament je ovládán jinou politickou většinou, než kterou je zvolen prezident). G. Sartori hovoří o tzv. oscilaci a odmítá toto tzv. střídání. Oscilace je kolísání, pohyb uvnitř systému, zatímco střídání je přechod od jednoho systému k druhému.