Specifický charakter charitní služby Komentář ke 2. kapitole Kodexu CHČR Velehrad,

Specifický charakter charitní služby  Vlastní poslání Charity  Osobní nasazení pracovníků Charity  Otevřenost Charity pro to, aby se na její práci podíleli všichni lidé dobré vůle

Vlastní poslání Charity jako její specifikum  „V souladu s pověřením katolické církve chce Charita být viditelným znamením Boží lásky (caritas) ke světu a člověku… (Kodex, čl. 1.2).“  „Církev je totiž v Kristu jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva (LG 1).“

Vlastní poslání Charity jako její specifikum ní Charity  Pomoc „chudým a potřebným“ je v katolické teologii označována řeckým slovem diakonia (česky diakonie). Práce Charity je tedy součástí této církevní diakonie.  V našich podmínkách je práce Charity regulována také společností a státem. Práce Charity se tak stává sociální, resp. zdravotní a pedagogickou prací.

Vlastní poslání Charity jako její specifikum  Setkáváme se tu tedy s určitým napětím mezi tím, že práce Charity je součástí diakonie, a musí být tedy založena na Božím slově a víře, a přitom je také sociální prací, která je svébytnou lidskou činností i vědeckým oborem.

Vlastní poslání Charity jako její specifikum  Pokud je práce Charity chápána jako součást diakonie, je tak do SP vnášena inspirace Božím slovem a osobní vírou.  Sociální práce se ale vůči tomu vymezuje svou autonomií - vlastními zákony a hodnotami, které máme poznávat a používat.  Tento proces, ve kterém se diakonie a SP protínají a navzájem ovlivňují, můžeme nazvat právě charitativní prací.

Vlastní poslání Charity jako její specifikum  Interakce diakonie a sociální práce se tedy neděje v nějaké akademické virtuální realitě, ale v každodenní sociální, zdravotní i administrativní práci Charity. Naše křesťanské pojetí pomoci „chudým a trpícím“ je relativizováno zákony a hodnotami sociální práce. Zároveň se však naši sociální práci snažíme inspirovat Božím slovem a vnášet do ní naši víru.

Vlastní poslání Charity jako její specifikum  Charitativní práce vedle tzv. biopsychosociálních potřeb člověka vědomě a cíleně pracuje i se spirituálními potřebami člověka, protože víra a náboženství patří k člověku už jen proto, že je člověk. A pomoci potřebuje konkrétní člověk, tedy celý člověk, a ne jen jeho „sociální složka“.

Vlastní poslání Charity jako její specifikum  Charitativní práce klade důraz na osobní vztah při poskytování pomoci, který však nemá mít podobu lítosti nebo falešné sebelítosti. Křesťanská blíženecká láska musí být v některých svých pojetích často korigována poznatky sociální práce, aby „chudým a trpícím“ neublížila.

Vlastní poslání Charity jako její specifikum  Charitativní práce se vědomě a cíleně zaměřuje na jedince, skupiny i komunity, které při poskytování sociální péče stojí mimo hlavní proud zájmu sociálního státu a trhu se sociálními službami. To je zřejmě hlavní specifikum křesťanského pohledu na pomoc obecně! Viz milosrdný Samařan (Lk 10,31-33).

Vlastní poslání Charity jako její specifikum  Charitativní práce se snaží být obhájcem těch jedinců, skupin a komunit, které potřebují pomoci, a na které stát, trh a společnost nepamatují, nebo pamatovat nechtějí. Diakonie se začala teprve s rozvojem sociální práce učit, že nestačí jen poskytovat pomoc v akutní nouzi, ale že je třeba také hledat a odstraňovat kořeny problémů.

Vlastní poslání Charity jako její specifikum  Charitativní práce považuje za svoji podstatnou úlohu být součástí občanské společnosti. Křesťanská diakonie nemůže tvořit nějakou alternativní strukturu pomoci nebo dokonce protiváhu vůči pomoci, která je poskytována na základě altruismu, humanismu nebo občanské odpovědnosti. Pastorální konstituce II. vatikánského koncilu konstatuje, že Boží lid cítí sounáležitost s celým lidstvem, do kterého je začleněn, a ke kterému chová lásku a úctu (GS 3). První článek přímo říká, že je společenství katolické církve těsně spjato lidstvem a jeho dějinami (GS 1).

Osobní nasazení pracovníků Charity a otevřenost lidem dobré vůle  Může svou prací odkazovat na Boha jako původce dobra, který překonává zlo a utrpení, i nekřesťan, resp. nevěřící člověk?

Osobní nasazení pracovníků Charity a otevřenost lidem dobré vůle  Důraz na osobní vztah – tedy ne jen na osobní nasazení, ale na blíženeckou lásku – se pro diakonii obecně jeví jako konstitutivní. Pomáhat mohu i jako křesťan z různých důvodů, třeba proto, že je to společensky oceňované nebo proto, abych se dostal „do nebe“, ale křesťan by měl pomáhat proto, že je jako následovník Ježíš Krista povolán „být bližním“ (Lk 10,36).

Osobní nasazení pracovníků Charity a otevřenost lidem dobré vůle  DCE, 31.a: Zde je patrné, že další zásadní specifikum Charity spočívá i v tom, nakolik do své práce vnášejí její pracovníci blíženeckou lásku.  Potom si ale musíme položit otázky: Zda je toto specifikum pro Charitu možné naplnit? Skutečně všichni pracovníci CHČR, resp. ACHO prožívají lásku, kterou je miluje Bůh? A probouzí v nich tato boží láska blíženeckou lásku? A rozumí koneckonců všichni pracovníci Charity tomu, co chce DCE 31.a říci?

Osobní nasazení pracovníků Charity a otevřenost lidem dobré vůle  Je česká náboženská situace takovou výjimkou, že ji encyklika nezvažuje?  Nebo zda to znamená, že má Charita propustit cca 60% svých pracovníků, kteří se nepovažují za křesťany, resp. kteří se považují buď za ateisty (cca 14%) nebo jsou porůznu religiózní, ale nehlásí se k žádnému náboženství (cca 42%). Co si tedy počít s pracovníky, které svou láskou Kristus nezískal, nebo těmi, kteří ani moc nevědí, kdo to Kristus je? Mohou takoví lidé pracovat v Charitě?

Osobní nasazení pracovníků Charity a otevřenost lidem dobré vůle  Encyklika počítá ale i s tím, že pracovníci Charity dokonalí křesťané nejsou, že ne u každého jeho setkání s Kristem probudilo lásku k bližnímu. DCE 31.a  V tomto smyslu říká také Kodex v čl. 4.1.d a 4.1.e, že pracovníci Charity mají právo na odborné vzdělávání a podporu církve.

Osobní nasazení pracovníků Charity a otevřenost lidem dobré vůle  V českém kontextu tak stojíme před problémem, že je třeba, přivádět pracovníky k setkání s Bohem, aby dobře vykonávali svoji práci a nevymizelo specifikum Charity.  Má ale „formace srdce“ spočívat jen ve výkladu toho, co je míněno blíženeckou láskou, nebo může být formací srdce také podpora lidskosti pracovníků, o které DCE také hovoří?!

Osobní nasazení pracovníků Charity a otevřenost lidem dobré vůle  Lidskost (humanita) a láska k bližnímu nejsou dvě zcela odlišná pojetí pomáhajícího vztahu, jakoby blíženecká láska byla křesťanskou alternativou k humanitě: „Neboť člověk má ve svém srdci zákon vepsaný Bohem; v poslušnosti vůči němu spočívá jeho důstojnost a podle něho bude souzen. Svědomí je nejtajnější střed a svatyně člověka; v ní je sám s Bohem, jehož hlas mu zaznívá v nitru. Prostřednictvím svědomí si podivuhodným způsobem uvědomuje zákon, který splňuje milováním Boha a bližního.“  (GS 16)

Osobní nasazení pracovníků Charity a otevřenost lidem dobré vůle  Podstata lidství koneckonců spočívá právě v životě pro druhé: Na kříži dovedl Ježíš, který byl pravým Bohem i pravým člověkem, lidství k dokonalosti (Ratzinger, Úvod…). Budeme-li v Charitě podporovat lidskost, (humanitu) jejích pracovníků, bude zachována a uskutečňována i láska k bližnímu. Otázkou je, jak na to, abychom přitom nerezignovali nebo nezapomněli na Boha jako původce lidskosti nás lidí?!

Osobní nasazení pracovníků Charity a otevřenost lidem dobré vůle  „Koncil zamýšlí nejprve posoudit hodnoty, které se dnes nejvíce cení, a zapojit je na jejich božský zdroj. Pokud jsou tyto hodnoty plodem nadání daného člověku Bohem, jsou velmi dobré, ale pokaženost lidského srdce je nezřídka odvrací od jejich náležitého zaměření, takže potřebují být očištěny (GS 11).“

Osobní nasazení pracovníků Charity a otevřenost lidem dobré vůle  Hledat společně s pracovníky Charity hodnoty, kterých si nejvíce cenní znamená, hovořit s nimi o otázkách a dilematech, které se týkají jejich práce.  Daří-li se srozumitelně božský zdroj těchto hodnot představit, pak jsou pracovníci Charity k setkání s Bohem přiváděni: Bůh jim není odhalován jako „něco“ co k nim přichází z vnějšku, ale jako někdo, kdo jim do jejich srdce vložil náklonnost k druhému člověku – viz GS 16.

Specifikum české situace  Charita je jakýmsi spojujícím článkem mezi církví a společností: Spojuje věřící i nevěřící, kteří se dokáží shodnout na tom, že je třeba pomáhat „chudým a trpícím“.  Charita by ale neměla být chápána jen jako vstupní brána do světa křesťanství. Víc by jsme pro zvěstování evangelia učinili, kdyby se nám podařilo co nejlépe ukázat, že právě to, co svou prací Charita dělá, patří k jádru křesťanství.

Děkuji za pozornost! Michal Opatrný Diecézní charita České Budějovice  Duchovní služba Teologická fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích  Katedra praktické teologie