Právní úprava sociálních služeb 1. Vývoj právní úpravy sociálních služeb

Vývoj právní úpravy sociálních služeb období 1.republiky - sociální služby byly provozovány obcemi a dobročinnými spolky období po 2. sv. válce – ČR krátce ovlivněna západními koncepcemi rok 1948 ▫zrušen institut domovského práva ▫nahrazen institutem československého občanství období socialistické státu v období vlády komunistické strany byl v naší zemi do naší právní úpravy zaveden tzv. sovětský model sociálního zabezpečení, a tedy i sociálních služeb

Vývoj právní úpravy sociálních služeb zákon č. 55/1956 Sb., o sociálním zabezpečení převedl poskytování soc. služeb na stát (byla zde ještě možnost, aby sociální služby poskytovaly církve a církevní řády) sociální péče byla centralizovaná. zcela vymizela samospráva vykonávaná v této oblasti obcemi.

Vývoj právní úpravy sociálních služeb zákon č. 101/1964 Sb., o sociálním zabezpečení. tento zákon umožňoval občanům: ▫ účast na společném stravování, ▫poskytování pečovatelské služby a pomůcek k odstranění, zmírnění nebo překonání následků jejich poškození, ▫popřípadě poskytování peněžitých příspěvků na jejich odstranění. Z textu zákona je patrné, že stát zajišťoval v podstatě veškerou péči.

Vývoj právní úpravy sociálních služeb zákon č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení: zavádí péči o společensky nepřizpůsobené občany

Vývoj právní úpravy sociálních služeb zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení: upravoval jednotlivé oblasti sociální péče, platil do roku 2011

Vývoj právní úpravy sociálních služeb - zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení definuje sociální péči takto: „sociální péčí zajišťuje stát pomoc občanům, jejichž: ▫ životní potřeby nejsou dostatečně zabezpečeny příjmy z pracovní činnosti, ▫dávkami důchodového nebo nemocenského zabezpečení popřípadě jinými příjmy ▫a občanům, kteří ji potřebují vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nebo věku ▫anebo, kteří bez pomoci společnosti nemohou překonat obtížnou životní situaci nebo nepříznivé životní poměry.“

Tato definice se až do přijetí nového zákona o sociálních službách vztahovala i k poskytování sociálních služeb. Znamenalo to, že sociální služby byly poskytovány státem – ministerstvem práce a sociálních věcí nebo okresními úřady. V souvislosti s reformou veřejné správy byly v roce 2002 okresní úřady zrušeny a jejich pravomoci v oblasti sociálních služeb přešly na obce s rozšířenou působností a kraje. Sociální služby by měly poskytovat především obce a nevládní organizace, aby každá služba byla „ušita na míru“ potřebám konkrétního klienta. Z definice sociální péče vyplývá, že klient měl pasivní roli tj. občan čekal na to, co mu bude poskytnuto a neměl žádnou motivaci být aktivní.

Sociální péče nebyla individualizována, ale uniformní - poskytována určitým skupinám osob. Ten, kdo hodlal dávky či služby sociální péče nárokovat, musel spadat do jedné z následujících skupin: ▫rodiny s dětmi ▫občané těžce zdravotně postižení ▫staří občané ▫občané, kteří potřebují zvláštní pomoc ▫občané společensky nepřizpůsobení Kategorizace osob se v průběhu devadesátých let ukázala jako nevhodná.

Dalším problémem dosavadní právní úpravy sociálních služeb byla jejich škála. byla velmi úzká a výrazně se orientovala na ústavní péči typy sociálních služeb: ▫poradenské služby ▫ústavní sociální péče ▫pečovatelská služba ▫stravování ▫kulturní a rekreační péče

Vyhláška 181/1991 Sb., kterou se prováděl zákon o sociálním zabezpečení, upravovala následující typy ústavů sociální péče: Ústavy pro tělesně postiženou mládež; Ústavy pro tělesně postiženou mládež s přidruženým mentálním postižením; Ústavy pro tělesně postiženou mládež s více vadami; Ústavy pro mentálně postiženou mládež; ústavy pro tělesně postižené dospělé občany; ústavy pro tělesně postižené občany s více vadami; ústavy pro tělesně postižené dospělé občany s přidruženým mentálním postižením; ústavy pro smyslově postižené dospělé občany; ústavy pro mentálně postižené dospělé občany; ústavy pro chronické alkoholiky a toxikomany; ústavy pro chronické psychotiky a psychopaty; domovy důchodců; domovy-penziony pro důchodce.

do roku 1989 i v průběhu devadesátých let byla upřednostňována celodenní ústavní péče alternativní soc. služby do r neexistovaly a po r je začaly poskytovat nestátní subjekty osoby, které se rozhodly zůstat doma a pečovat o příslušníka své rodiny závislého na péči jiného byly sice finančně podporovány, ale nikoliv odpovídajícím způsobem

Ve starém systému sociální péče existovala dávka sociálního zabezpečení – tzv. příspěvek při péči o osobu blízkou nebo jinou osobu (jednalo se o osobu, která byla převážně nebo úplně bezmocná, nebo starší 80 let a částečně bezmocná)  před rokem 2005 byla výše příspěvku nedostačující, činila 3376 Kč v případě péči o jednu osobu  teprve v roce 2005 došlo k výraznému navýšení této dávky, a to především s ohledem na rostoucí životní náklady  příspěvek tak dosahoval výše 5 310,- Kč při péči o jednu osobu  tato výše příspěvku byla již příznivější, avšak stále nedostatečná, především s ohledem na skutečnost, že pečující osoba se zpravidla v produktivním věku vzdala pracovní kariéry (přivydělat si mohla velmi málo) a zůstala pečovat doma zpravidla o svého nemocného rodiče.

Většina rodin řešila potřebu péče o svého člena seniorském věku umístěním do ústavní péče (domova důchodců). Služba byla dotována, což bylo pro většinu rodin výhodnější než možnost ponechat osobu v jejím domácím prostředí. V 90-tých letech začaly vznikat nestátní organizace, které začaly poskytovat alternativní soc. služby.

Samotný vznik nestátních subjektů poskytujících alternativní sociální služby představoval právní problém: ▫právo existenci takových sociálních služeb nepředpokládalo, ▫jejich poskytování tedy ani neregulovalo. Protože nebyla k dispozici žádná zvláštní právní úprava, vznikaly tyto organizace nejdříve jako občanská sdružení nebo obecně prospěšné společnosti.

K registraci kterékoliv z uvedených forem organizace poskytující sociální služby nebylo třeba splnit žádné zvláštní podmínky. Ze strany státu neexistoval žádný systém požadavků na vznikající organizaci, která se má stát poskytovatelem sociálních služeb, Nebyl ani žádný dohled nad úrovní poskytovaných služeb. Nestátní organizace se potýkaly s neustálým nedostatkem finančních prostředků na poskytované služby.

Ze strany státu mohly očekávat finanční podporu pouze tehdy, pokud uspěly v tzv. dotačním řízení, díky němuž bylo možné získat státní dotace na činnost nestátní organizace. Bylo to pouze na jeden rok, nebyla jistota, že další rok v dotačním řízení uspějí opět. S každým končícím kalendářním rokem přibývala nervozita plynoucí z obav o další budoucnost – byť již zavedených a dobře fungujících – programů sociálních služeb. Uvedené skupiny problémů právní úpravy sociálních služeb byly důvodem, proč časem sílily především od odborné veřejnosti hlasy volající po změněn a reformě systému.