Sociologické aspekty práva Komplexní inovace výuky práva pro moderní společnost CZ.1.07/2.2.00/

Sociologické vymezení práva  Na rozdíl od právní vědy se sociologie práva zabývá právem v jeho fakticitě, tzn. tím, jak právo reálně působí (nikoli jeho psanou podobou).  Sociologie práva chápe právo jako oblast sociálního života  Právo je sociální proces uskutečňovaný lidmi během sociální interakce

Právo jako oblast sociálního života  Systém právních norem  Právní vědomí  Právní komunikace  Právní motivace  Soubor právního chování (úkony)  Soubor právních vztahů  Instituce aplikující právo  Tvorba právních rozhodnutí  Tvorba právních norem

Základní sociologické koncepty práva  Právní pluralismus – vychází z širšího pojetí práva, které není ztotožněno pouze s právem stanoveným státem  Právo jako donucovací řád – odlišení práva jako mocenského systému sociální kontroly  Právo jako zpracovávání sporu – právo je vytvářeno soudy při rozhodování konkrétních případů  Právo spojené s doktrínou legality – právní normy omezují libovůli a jsou prostředkem normativního dohledu nad rozhodováním

Právní vědomí  Výsledek projekce objektivního práva do vědomí lidí  Skládá se ze: znalosti práva – obsahuje prvky poznávací mínění o právu – obsahuje prvky hodnotící a postojové

Znalost práva I.  Pohled na právo „de lege lata“  Rozlišuje se na: vědomí práva – subjekt si je vědom toho, že určitý druh chování je právně upraven právní informovanost – faktická obeznámenost s právem; míra, ve které se právní subjekt vyzná v právu  Tyto dva aspekty jsou vzájemně relativně nezávislé  Zákonodárce po vydání právní úpravy předpokládá šíření znalosti jejího obsahu – výzkumy ani zkušenosti to nepotvrzují

Znalost práva II.  Výzkumy ukázaly, že znalost práva je vyšší: u mužů než u žen u lidí v produktivním věku než u důchodců a mladých lidí u duševně pracujících než u dělníků s rostoucím vzděláním s rostoucí společenskou angažovaností s rostoucí velikostí místa bydliště

Neznalost práva neomlouvá  Na neznalost se nelze odvolávat  Je to legitimní požadavek? Může člověk intuitivně znát to, co se studuje 5 let na VŠ a dále osvojuje v praxi?  Je to legitimní spíše v případech, kde je právo ztělesněno i jinou sociální normou  Diferenciace znalosti práva představuje i určitou formu mocenské diferenciace

Právní pověry  Představy o právu, které jsou v rozporu s platnými právními předpisy  Vznikly většinou proto, že kdysi něco platilo či fungovalo a zůstává to v podvědomí větší či menší části společnosti  Příklady: možnost zrušit manželství do 24 hodin od jeho uzavření; „dokupování“ let pro uzavření manželství

Mínění o právu (právní cítění)  Pohled na právo „de lege ferenda“  Vyjadřuje emocionálně i racionálně hodnotící pohled na právo v podobě: Názorů a představ Postojů k právu

Objekty hodnocení  Hodnotící soudy zahrnují: platné právo jednání právních subjektů – dodržování a porušování práva činnost právních institucí – kvalita a efektivnost představy o žádoucí právní úpravě – z hlediska spravedlnosti, účelnosti, efektivity představy o trestnosti a postihu určitého jednání – zda postihovat a jakým způsobem

Postoje k právu  Postoj k právu lze vymezit jako sociálně naučenou dlouhodobou tendenci právního subjektu reagovat určitým relativně ustáleným způsobem na právní podněty, zejména na požadavky právní normy a vytvořenou právní situaci

Postoje k právu 1 – právní étos  Vyjadřuje vnitřní akceptaci práva  Odkazuje na zájmový a hodnotový konsensus adresáta práva a zákonodárce  Odráží důvěru v právní systém, právní aparát a jeho úředníky

Postoje k právu 2 – legalismus  Výraz formálního uznání potřeby a nutnosti existence právního řádu jako garanta sociálního pořádku, jistoty a stability  Respektování autority zákonodárce a jeho normativních aktů bez ohledu na jejich obsah  Ochota a připravenost subjektu dodržet za všech okolností povinnosti stanovené právní normou

Postoje k právu 3 – konformismus  Adresát normu dodržuje proto, že ji dodržuje i sociální prostředí, ve kterém se pohybuje  Určující je formální hledisko – splnění normativního očekávání skupiny  Jedinec ustupuje sociálnímu tlaku  Vnější konformismus – vnitřní odpor k obsahu normy  Vnitřní konformismus – vnější i vnitřní soulad

Postoje k právu 4 – pragmatismus  Utilitaristický postoj, který vidí v právu pouze prostředek dosažení svých cílů a prosazení svých zájmů  Instrumentální vztah k právu se snahou dosáhnout maxima výhod  Adresát nemá zábrany obcházet právo, využívat jeho mezer a nedostatků

Postoje k právu 5 – oportunismus  Postoj balancující na rozhraní dodržování práva a zneužívání práva  V případě dostatečných výhod je adresát ochoten k drobnému porušování práva a nést případné důsledky  Prospěchářský vztah k právu

Postoje k právu 6 – deliktní utilitarismus  Negativní právní postoj  K dosažení cílů volí adresát práva i nelegální prostředky  V zásadě ale akceptuje hodnoty chráněné právem  Vnitřně se s obsahem práva jednoznačně neidentifikuje, jelikož koliduje s jeho hodnotovými orientacemi

Postoje k právu 7 – nonkonformismus  Záporný vztah k právu  Snaha a potřeba se distancovat od většinových sociálních norem a vzorů chování  Opoziční stanovisko vůči standardnímu právně loajálnímu právnímu jednání

Postoje k právu 8 – deviace  Jedinec právní normy vnitřně neakceptuje  Nedostatečně vnímá a zohledňuje sociální tlak působící na dodržování práva  Postrádá legalistický přístup k právu a chybí mu zábrany působící jako brzdy protiprávního jednání  Právo, které nevyhovuje, není akceptováno

Postoje k právu 9 – anarchismus  Apriorní odmítání právních norem, jejich existence a závaznosti, včetně legálních způsobů chování  Postoj příznačný pro asociální jedince a asociální subkultury  Právo je nepřijatelné, protože omezuje svobodu jednání

Právní komunikace  Je součástí sociální komunikace, tedy sdělování informací v rámci sociálního kontaktu  Subjekty jsou sdělovatel a příjemce  Probíhá ve dvou podobách: Komunikační akt – jednotlivé sdělení v omezeném čase (rozhovor lidí, porada) Komunikační proces – složen z několika komunikačních aktů (odborný kurs, televizní seriál)  Komunikační spojení může být: Obousměrné (nejčastější) Jednosměrné (média)

Prvky komunikačního aktu  Kdo (sdělovatel – jedinec, skupina)  Co říká (obsah sdělení)  Jakým kanálem (lidské smysly, technická zařízení)  Komu (příjemce)  S jakým efektem (míra splnění cílů sdělení)  Situace komunikace (fyzikální, psychické a sociokulturní podmínky)

Právní informace  Zahrnují především: Informace o existenci právních norem Rozsah dovolených a nedovolených způsobů chování s podmínkami, za nichž je možné je realizovat Způsoby jednání státních orgánů a jejich pravomoci Podklady pro interpretaci práva (pojmy) Zkušenosti z realizace práva a aplikace práva

Přenos právních informací  Přímo – z autentického textu právního předpisu (úřední sbírky)  Nepřímo – zprostředkovaně přes jiný informační zdroj (přednáška, článek, zkušenost, rozhovor, internet, média)  Mimoprávně – zprostředkován působením jiných sociálních regulativů (morálka, náboženství, hodnoty)

Činitelé při přenosu právních informací  Interpretátor – právník, který kvalifikovaně vykládá obsah právních norem a související problematiku (advokát, soudce, úředník)  Názorový vůdce – jedinec, který v neformálních kontaktech ovlivňuje ostatní v jejich názorech, může to být interpretátor, ale důležitý je neformální osobní vliv (rodič, učitel)  Média – hromadný a jednosměrný přenos anonymnímu publiku

Cíl právní komunikace  Základní informace o právním řádu – orientace v běžných vztazích a situacích  Informace nezbytné pro výkon sociálních rolí – rodič, lékař, řidič, učitel  Informace potřebné pro zásadnější kvalifikovaná rozhodnutí – osvojení dítěte, prodej nemovitosti

Změna pr. vědomí na základě pr. informací  Adaptace – přizpůsobení vlastních názorů a představ obsahu právní normy – hodnotový a postojový kompromis (věřící přijme legálnost interrupcí)  Pozitivace – dříve osvojeným neprávním regulativům připíše jedinec právní charakter (zásada pomoci bližnímu ve vztahu k tr. činu neposkytnutí pomoci)  Přenášení obsahu – osvojení si právní normy v dílčí pragmatické podobě k bezprostřednímu účelu na základě interpretace jiné osoby (nezná stavební zákon, ale soused poradí, co je třeba k ohlášení stavby)