Yucatán je jedním z 31 mexických států, rozkládající se na stejnojmenném poloostrově. Nedaleko města Cancun se rozkládá národní park Xcaret. Jedním z jeho nejvyhledávanějších objektů je mayský hřbitov
Tento hřbitov je nazýván "most do ráje." Je to uměle vybudovaný symbolický hřbitov mající rysy společné pro hřbitovy mayské i křesťanské. Na návrší tvořeném sedmi terasami (počet dnů v týdnu), je 365 náhrobků (dní v roce). Od hlavního vchodu vede 52 schodů (týdnů v roce). Tento hřbitov je nazýván "most do ráje."
Při vyslovení slova hřbitov a smrt většině Evropanů trochu zamrazí Při vyslovení slova hřbitov a smrt většině Evropanů trochu zamrazí. V Mexiku je tomu jinak. Zní to možná trochu morbidně, ale je radostí se mezi mayskými hroby procházet. Hýří barvami, jeden je žlutý, druhý červený, další třeba strakatý. Na každém hrobě je nějaká malá stavba, zase zářící barvami. Smrt je tady součástí života. Vedle sebe tu nacházíme jak symboly mayské (stromy, voda – jako zdroj života, mušle pro komunikaci s bohy), tak symboly katolické, (kříže a růžence). Symboly jsou i osobní věci, "mrtvých", jako jsou lodě, láhve, trubky, klaksony, atd., vše ve velmi pestrém prostředí.
Náhrobky jsou velmi různorodé, krásně zdobené individuálním způsobem, s použitím různých barev, tvarů a materiálů.
V den „Všech svatých“ jsou k účasti na oslavách zvány duše předků V den „Všech svatých“ jsou k účasti na oslavách zvány duše předků. Nikdo nesmí být smutný. Hoduje se, pije, tančí.
Dušičky - Diá de los muertas - slaví celá země, rodiny přichází na hřbitovy, sedí celý den u hrobu svých předků, popíjí tequilu, pojídají tortilly a tacos, baví se, dokonce na hřbitovech i tancují. Známý mexický spisovatel, nositel Nobelovy ceny, Octavio Paz v eseji Labyrint osamělosti napsal: „Pro Pařížana, Newyorčana a Londýňana je smrt slovo, jemuž se všichni vyhýbají. Naproti tomu Mexičan ho vyhledává, hladí, hýčká, oslavuje, spí s ním. Je to jeho zamilovaná hračka a jeho nejvěrnější milenka...." Dušičky a oslavy na hřbitovech jsou pro Mexičany prostě velkou společenskou událostí. Obchody se na tuto akci připravují několik měsíců dopředu, všude si můžete koupit třeba koláčky ve tvaru smrtky.
Dušičky, tady mají úplně jiný charakter než u nás: pečou se a prodávají sladkosti ve tvaru lebek, všude jsou vidět veselí kostlivci, v každé domácnosti či kostele nebo hotelu je „oltář“ pro zemřelé, ke kterému se přikládá všechno, co lidé obecně či konkrétní lidí měli rádi. Tedy i láhve s něčím dobrým, plno jídla, hračky, apod. Hřbitovy jsou plné lidí, kteří tam u hrobek svých blízkých a vlastně spolu s nimi hodují a veselí se. Vše je vyzdobeno květinami, především žlutooranžové barvy. Ženy a holčičky se krásně oblékají. Dušičky se tady nedrží dva dny, ale 2-3 týdny. Velký význam má pro zdejší občany i den následující, tj. třetí listopad, kdy duše zesnulých prý za úsvitu putují zpět do svého světa. (Tragicky zemřelí až 30. listopadu.) Zajímavá je i jedna z tradic, jež se vztahuje k tomuto listopadovému dni. Kmotřenci obdarovávají své kmotry výslužkou a ti jim zase na oplátku věnují buď nějakou součást oblečení, nebo plátno či peníze. Nejlepším dárkem, který můžete od svého přítele z Mexika na Dušičky dostat, je prý marcipánová lebka s vlastním jménem na čele.
Dle mayské tradice jsou zde i podzemní části hřbitova.
F I N E