Nedemokratické režimy Základy politologie Úvod do politologie Mgr. Petra Měšťánková

Terminologie Pojmy užívané pro označení nedemokratického režimu Despocie Označení starověkých východních monarchií (egyptská, babylónská, perská, atd.) Tyranie Řecko 7. a 6. století př. Kr. Absolutismus Evropa 16. až 18. století Diktatura a autokracie Obecné pojmy Totalitní režim (totalitarismus) a autoritářský režim (autoritářství) Moderní pojmy, spojené s 20. stoletím

Terminologie První generace prací o nedemokratických režimech pracovala hlavně s pojmem totalitarismus, totalita, totalitní režim Nerozlišovala mezi jednotlivými typy nedemokratických režimů a hovořila jen o totalitních režimech.

Terminologie Hlavní autoři a díla: H. Arendtová (1951): Původ totalitarismu I.-III Jacob L. Talmon (1952): O původu totalitní demokracie Raymond Aron (1965): Demokracie a totalitarismus C. Friedrich a Z. Brzeziński (1956): Totalitarian Dictatorship and Autocracy K druhé generaci autorů hlásících se k tomuto pojetí nedemokratických režimů patří L. Schapiro (1972): Totalitarianism. Key Concept in Political Science Řadí se k nim také Edgar Carr, Franz Neumann, Karl Popper, Norbert Bobbius

Terminologie Společná myšlenka: Podstatou totalitarismu je totalitní myšlení. Totalitářství je imanentním rysem lidské povahy, který se projevuje v počínání lidí nebo člověka ve všech historicky známých společenstvích. Totalitarismus tudíž byl, je a bude, protože je nedílnou součástí lidské civilizace. V rámci existuje i proud, který považuje totalitní režim za fenomén moderní společnosti. H. Arendtová: Totalitarismus je výrazem vývoje moderní „masové“ společnosti, která postrádá vnitřní třídní strukturu a proměňuje jedince v izolované bytosti, jimž chybí vědomí sounáležitosti.

Terminologie – původ pojmu totalitarismus 1925: Benito Mussolini zavádí pojem do politické praxe. Odvozen ze slova totalitarieta = valná hromada Mussolini jím označoval pozitivní společenský stav, stát, který měl být všezahrnující (lo stato totalitario) a který měl překonat rozdělenou italskou společnost. V Německu se výraz totalitär objevil ve spojení „totální mobilizace“ (1930), v r. 1931 byl použit výraz „totalitní stát“ v diskuzi o národním socialismu.

Terminologie – původ pojmu totalitarismus Ve 30. letech byl používán v protikladu k parlamentní demokracii a označoval nacistické Německo, komunistické Rusko a fašistickou Itálii. V průběhu 2.světové války se používal propagandisticky proti mocnostem osy a jejím spojencům a stal se z něj negativní pojem. Po 2. světové válce se stal běžným termínem pro odbornou i neodbornou veřejnost.

Terminologie Druhá generace pracuje s pojmem autoritářský režim a snaží se rozlišovat jednotlivé typy nedemokratických režimů Hlavní autoři a díla: G. O’Donnell (1973): Modernization and Bureaucratic Authoritarianism: Studies in South American Politics Juan J. Linz (1973, 2000): Totalitarian and Authoritarian Regimes A. Perlmutter (1981): Modern Authoritarianism: A Comparative Analysis (1981) P. Brooker (2000): Non-Democratic Regimes. Theory, Government and Politics

Terminologie V češtině rozlišujeme pojmy autorita a autoritářský. Autorita = "moc, která je přijímána, respektována, legitimována". Důležitý je vztah autority ke svobodě Autorita neuznávající svobodu přechází v autoritářství. Autorita, která uznává svobodu, je autoritativní. Autorita, která neuznává svobodu, je autoritářská.

Definice totalitního režimu Edgar Carr: Je to víra, že nějaká organizovaná skupina nebo instituce, či církev, vláda nebo strana má zvláštní přístup k pravdě. Raymond Aron: takový režim, kde: Jedna strana má monopol na pravdu, kde monopolní strana je vedena ideologií, která se stává oficiální státní pravdou, k šíření ideologie stát využívá monopol prostředků násilí a monopol prostředků přesvědčování, ekonomické a profesní aktivity jsou podřízeny státu a stávají se součástí státu samého, všechny chyby se stávají chybami ideologickými a musí být stíhány policejním a ideologickým terorem.

Definice totalitního režimu Klasická definice Carla Friedricha a Zbignieva Brzezińského: takový režim, kde existuje: Oficiální ideologie, která pohlcuje veškeré aspekty lidského života Jedna masová strana založená na určité ideologii Vládní monopol ozbrojených sil a policie Vládní monopol masmedií Systém policejního teroru Centrálně řízená ekonomika Expansionismus a politická kontrola soudnictví

Definice totalitního režimu Giovanni Sartori: Je to moderní fenomén spojený s moderní technologií, která umožňuje totální rozšíření a pronikání moci, a s ideologizací politiky (=náboženství). Podstatou je synchronizace politických, sociálních a kulturních struktur uvnitř státu kontrolovaného jedinou stranou. Společnost je uvězněna uvnitř státu. Politická nadvláda zasahuje i do soukromého života člověka. Je to ideální typ, ke kterému se existující režimy jen blíží.

Definice totalitního režimu Důležitou součástí úvah o totalitním režimu byla jeho schopnost udržet se. První práce (např. H. Arendtová) kladly důraz na teror. Podle Sartoriho se ale totalitní režim nemusí k násilí uchylovat. Mnohem důležitější je všeobecné rozšíření pocitu strachu.

Definice autoritářského režimu Vychází z kritiky konceptu totalitarismu, která se objevila v 60. letech. Impulsem bylo zjištění, že komunistické režimy jako prototyp totalitní společnosti se vyvíjejí, vzdalují se modelu z 50. let a od sebe se odlišují. V 70. letech se většina politologů shodla, že není vhodné užívat označení totalitarismus pro existující nedemokratické režimy. Objevil se nový termín autoritářství nebo autoritářský režim. K propracování tohoto směru výzkumu přispěli Giovanni Sartori, Robert Dahl, Amos Perlmutter, Juan J. Linz, Jean Blondel a další.

Definice autoritářského režimu G. Sartori: Jedná se o politický režim, který zneužívá autoritu a ponechává minimální prostor svobodě. Kritéria Juana J. Linze pro vymezení nedemokratických režimů Na stupni politického pluralismu v kontinuu od omezeného pluralismu k monismu Na stupni reálné politické participace lidí v kontinuu od depolitizace k mobilizaci. Na stupni ideologizace v kontinuu od přítomnosti mentálních paradigmat k centrálnímu postavení ideologie Na stupni vůdcovství v kontinuu od vůdcovství omezeného (”nechtěného”) až po vůdcovství cílené.

Definice autoritářského režimu Linz v knize Totalitarian and Authoritarian Regimes vymezil na základě těchto 4 kritérií kategorii totalitního, autoritářského a tradičního režimu. Spolu s A. Stepanem v knize Problems of Democratic Transition and Consolidation: Southern Europe, South America, and Post-Communist Europe vytvořil další kategorii posttotalitního režimu.

Rozlišení totalitního a autoritářského režimu podle Linzových kritérií

Rozlišení totalitního a autoritářského režimu podle Linzových kritérií Jedna strana, která kontroluje celou společnost a snaží se eliminovat všechny její subsystémy. Má monopol na moc. Propracovaná ideologie, snaha vytvořit utopickou společnost. Vedení si může dovolit vše. Jeho jednání je nepředvídatelné. Participace skrze masové organizace. Mobilizace skrze stranu. Blíží se mu nacistické Německo a SSSR v době Stalina. Autoritářský Režim omezuje existenci jiných skupin, ale mohou existovat opoziční strany, pokud neohrožují pozici vlády, nechává žít hosp., kult., spol. organizace, církve. Neexistuje vypracovaná ideologie. Rezignuje na vytvoření utopické společnosti. Jednání vedení je více předvídatelné. Většinou nedokáže vytvořit masovou politickou stranu. Občané volí depolitizaci. Např. Chile, Argentina, Brazílie do 1980s‘, Španělsko (Franco), atd.

Rozlišení tradičního a postotalitního režimu podle Linzových kritérií

Rozlišení tradičního a postotalitního režimu podle Linzových kritérií Nechává existovat hospodářské a společenské organizace, které jsou ale pod stálou despotickou kontrolou vládce. Chybí vypracovaná ideologie nebo program. Kult osobnosti. Vysoce personalizované vůdcovství. Nepotismus a sklony k vytvoření dynastie. Participace nízká. Mobilizace občanů při speciálních příležitostech. Např. Nikaragua (Somoza), Domin. rep. (Trujillo) a další. Postotalitní Jedna strana, ale prostor pro společenský pluralismus (disidentské skupiny) a hospodářský pluralismus (tržní experimenty). Existuje oficiální ideologie, ale malá snaha realizovat utopii. Velký kontrast mezi ideologií a realitou. Vůdcovství je byrokratické a technokratické. Mobilizace občanů již není tak intenzivní, členství v masových organizací je brána jako nutnost. Státy východního bloku od 60. let do 1989.

Typologie nedemokratických režimů Obecná typologie (Barbara Geddes) podle toho, kdo je u moci: Osobní nedemokratické režimy Vojenské nedemokratické režimy Nedemokratické režimy s jednou stranou

Osobní nedemokratické režimy Kategorie: Sultánsko-autoritářské režimy (Linz) Moderní forma osobní vlády Vládne zde jedinec, ale jeho moc je založena na na strachu (represi) a loajalitě jeho spolupracovníků. Typický nepotismus, snaha ustavit rodinnou dynastii, kult osobnosti Koncentrace národního bohatství v rukou rodiny a okolí Ustavuje se v společnostech agrárních – nevzdělanost, chudoba typické pro střední Ameriku a Karibik v 20. století Somoza (Nikaragua), Trujillo (Dominikánská republika), Duvalier (Haiti), Batista (Kuba)

Typologie nedemokratických režimů Vojenské nedemokratické režimy U moci vojenské složky Byrokraticko-vojenské režimy (Linz) Vojenské junty

Vojenské nedemokratické režimy Byrokraticko – vojenské Vládnoucí koalici tvoří armáda a byrokraté Chybí ideologie, program je pragmatický Snaha vytvořit dojem legitimity → dochází k přijetí ústavy, nechává velice omezeně fungovat parlament, zneužívá moci soudní, naprostá poslušnost správy. Opozici nechávají prostor, ale pokud vystupuje → represe Objevily se v 60. letech ve vyspělých zemích Latinské Ameriky – Argentina, Chile, Uruguay, Brazílie

Vojenské nedemokratické režimy Vojenská junta: u moci krátkou dobu – prozatímní vláda Cíl – pořádek a připravit zemi zpět na civilní vládu Mise splněna – sami odchází typické v jižní Americe v 1950s Argentina – 1930-1932, 1943-1946, 1955-1958 Brazílie – 1945, 1954-1955

Typologie nedemokratických režimů Nedemokratické režimy s jednou stranou V čele jedna strana, která kontroluje přístup k úřadům a politiku Buď: jen jedna strana (komunistické režimy) Nebo: jedna hegemonická strana = v systému existují i menší strany, které soutěží o moc, ale nejsou schopny vystřídat vládnoucí stranu Legimita: revoluce nebo boj za nezávislost (Afrika)

Přechody k demokracii Přechod/tranzice: charakteristika: interval mezi rozkladem starého režimu a institucionalizací nového charakteristika: nejsou pevně definována a všeobecně přijímána pravidla hry Boj aktérů za uspokojení svých zájmů Boj za určení pravidel hry

Ukončení nedemokratického režimu Uveden podněty (jakými?) Předpokladem je rozpad jednoty vládnoucího bloku Část vládnoucí elity začne jednat s opozicí o změně pravidel hry Způsob přechodu určuje, zda se ustaví demokratický režim a jaký charakter bude mít

Transakce, kolaps a sebevyloučení 2 kritéria: podíl části autoritářské elity na změnách rychlost prováděných změn J. J. Linz: přechod zlomem (ruptura by golpe) a sjednaná reforma (reforma pactada) G. O’Donnell: přechod transakcí a přechod kolapsem režimu Scott Mainwaring: přechod sebevyloučením (transition by extrication)

Transakce – sjednaný přechod Počátek: část autoritářské elity je nakloněna k demokratizaci režimu Základem je konsensus mezi proreformní částí vládnoucí elity a umírněným křídlem opozice Silná vyjednávací pozice autoritářské elity Výsledek: dohoda (pakt) definuje pravidla hry a garantuje životní zájmy aktérů Měl by zahrnovat zájmy všech významných politických aktérů

Transakce – sjednaný přechod Pozitiva: nehlučné odstranění bývalé vládnoucí elity nedochází k rozdělení společnosti přechod je méně bolestný Negativa: Dlouhodobost pomalé odstranění institucionálních přežitků starého režimu

Kolaps Počátek: úplná ztráta důvěryhodnosti a legitimity autoritářského režimu Autoritářská elita není schopna se podílet na probíhajících změnách Nový režim nenavazuje na starý Vytváří nové struktury a instituce Často se bývalé elity nemohou účastnit politického života v zemi Dělení společnosti na „my“ a „oni“

Přechod sebevyloučením Počátek: rozpad jednoty autoritářské elity Elita včas předává moc opozici Okrajově se podílí na novém definování pravidel hry Slabá vyjednávací pozice Definitivní ztráta moci v prvních svobodných volbách

Průběh přechodu – liberalizace a demokratizace Adam Przeworski Liberalizace = „otevření“ (apertura), „přestavba“ (perestrojka) počáteční fáze přechodu Předpokladem pro zahájení je rozdělení mocenské elity Elita - zastánci tvrdého křídla a reformátoři opozice - radikálové a umírnění rozhodnutí o „otevření se“ vychází zevnitř starého režimu rozšiřují se práva pro skupiny, které byly dříve vyloučeny z politického života

Liberalizace 2 Charakteristická nejistotou a možností zvratu Úspěšná, když dojde k dohodě mezi reformátory a umírněnými Proces je pod kontrolou autoritářské elity Liberalizace nemusí dospět do fáze demokratizace Často návrat k autoritářskému režimu

Demokratizace Snaha proměnit režim v demokracii Opozice se stává aktérem a hybatelem změn Jednání o demokratických pravidlech hry mezi umírněnou opozicí a reformisty Je stabilnější a poskytuje určité záruky konání svobodných voleb

Demokratická konsolidace proces následující po úspěšném dokončení demokratizace G. O‘Donnell: tzv. druhá tranzice od demokraticky zvolené vlády k demokratickému režimu Zahrnuje budování a posílení demokratických institucí Často vyžaduje změnu dohod uzavřených během přechodu k demokracii Cílem je změnit nastavení vztahů a institucí mezi politickými aktéry