Aplikace didaktických zásad a gnoseologických postupů v ekonomickém vzdělávání ©prof. Ing. Ondřej Asztalos,CSc.

Aplikace didaktických zásad a gnoseologických postupů v ekonomickém vzdělávání 1.Didaktická transformace ekonomických poznatků 2.Podstata didaktických zásad 3.Nejčastěji používaný systém didaktických zásad 4.Gnoseologické postupy v ekonomickém vzdělávání 5.Postupy odvozování v ekonomickém vzdělávání 6.Faktory ovlivňující odvozování

1) Didaktická transformace ekonomických poznatků  podstata didaktické transformace (přeměna ekonomických poznatků ve znalosti žáků, zahrnuje osvojovací a vyučovací proces, činnost žáka a učitele)  formy didaktické transformace (probíhá jako individuální práce žáka, práce učitele s jednotlivými žáky, v soustavě vyučovacích hodin, v průběhu provozně ekonomické praxe, zprostředkované kontakty žáků s hospodářskou realitou, sledování informací v masmediích)  funkce učitele ekonomických předmětů v procesu didaktické transformace (studium pedagogické dokumentace a konkretizace obsahu vzdělání, upřesňování výchovně vzdělávacích cílů, analýza učebních pomůcek, psychologická argumentace transformace, pedagogická analýza a realizace transformace)  etapy didaktické transformace (před zahájením školního roku, před zahájením vyučování v rámci vyučovací jednotky a v jejím průběhu, po ukončení realizace vyučovací jednotky)

2) Podstata didaktických zásad  charakter vyučovacího procesu jako východisko (objektivně a subjektivně založená didaktická transformace)  zákonitosti a nahodilosti didaktické transformace (zákonitosti vyjadřují podstatné a dlouhodobě se prosazující vztahy a souvislosti v rámci didaktické transformace, nahodilosti jsou nepodstatné vztahy a souvislosti didaktické transformace, vyskytující se epizodicky)  didaktická zásada (vyjadřuje zákonité vztahy a souvislosti didaktické transformace, ovlivňuje její všechny stránky a složky)  systém didaktických zásad (historicky vzniklá soustava zásad, formulována a doplňována v průběhu věku různými osobnostmi)

3) Nejčastěji používaný systém didaktických zásad  zásada aktivní participace žáka (snaha žáka o pochopení ekonomických poznatků, úsilí o vniknutí do podstaty ekonomické situace, motivace k řešení ekonomického problému)  zásada soustavnosti (žáci si osvojují ekonomické poznatky v určitém systému obsahu, ve studijní práci a v pracovním úsilí, v režimu vyučovací jednotky, dne, školního roku a celého studia, odráží také systémy struktur ekonomických jednotek, v některých ekonomických předmětech je systém v učivu určen systémem a metodikou funkční činnosti v praxi, např. v účetnictví jako informačním systému, nesystematicky a živelně předkládané a sledované ekonomické poznatky jsou většinou odsouzeny k zapomnění)  zásada přiměřenosti (obsah a zaměření ekonomického vzdělání vzhledem k šíři ekonomických poznatků musí odpovídat věkovým zvláštnostem žáků z hlediska myšlenkové kapacity a profilu absolventa pro potřeby praxe)

 zásada individuálního přístupu k žáku (uniformita a nivelizace žáků není reálná a žádoucí, vhodná je vnitřní stimulace žáka k plnění vyšších a náročnějších úkolů, někteří žáci si osvojují nové poznatky snadněji a rychleji než jiní žáci)  zásada trvalosti (dlouhodobější ekonomické poznatky by si měl žák osvojit relativně trvale, aby po zapracování v praxi mohl vykonávat ekonomické činnosti a funkce, a které musí být průběžně doplňované celoživotním vzděláváním v důsledku proměnlivosti ekonomické teorie i hospodářské praxe)  zásada názornosti ( vytváření představ o ekonomické praxi a o obsahu ekonomických pojmů, seznámení žáků s ekonomickou dokumentací a s ekonomickými fakty, s formami jejich vyjadřování – grafy, tabulky aj.)  zásada vědeckosti (akademický výklad ekonomických poznatků pro žáky středních škol není účelný, jejich výklad musí být založen na objektivních a racionálních základech, velký subjektivismus v pojetí ekonomické teorie a praxe není vhodný)

 spojení školy se životem (hospodářská praxe je podstatnou součástí společenské reality, ekonomické znalostí mají vysokou hodnotu pro osobní život jedince i kolektivy)

4) Gnoseologické postupy v ekonomickém vzdělávání  analýza (rozkládání celku reálných ekonomických jevů a procesů včetně předmětů a ekonomických pojmů a kategorií na jednotlivé části – účtu na jeho prvky, organizaci firmy na jednotlivé organizační jednotky)  syntéza (sestavování částí reálných ekonomických jevů a procesů včetně předmětů a ekonomických pojmů a procesů do celků – jednotlivá aktiva do rozvahy, z jednotlivých náležitostí faktury do faktury jako účetního dokladu)  abstrakce (vyčleňování nepodstatných a vedlejších vlastností, rysů a částí ekonomického jevu a procesu, které nejsou pro jev a proces typické, a naopak zdůraznění podstatných a typických vlastností, vede k pochopení podstaty – vzory pokladních příjmových dokladu v písemné či elektronické formě nejsou podstatné pro určení tohoto dokumentu, ale jeho funkce s podstatnými náležitostmi)

 komparace (porovnávání ekonomických jevů, procesů a předmětů k určení jejich shody – srovnáváme náležitosti účetního dokladu, charakter a typ organizace, papírové peníze)  diferenciace (rozlišování rozdílů mezi ekonomickými jevy, procesy a předměty, sledování jejich charakteristických znaků – vlastní finanční zdroje jako druh pasív na rozdíl od cizích finančních zdrojů)  konkretizace (uvádění příkladů z ekonomické praxe, dokreslující ekonomické jevy, procesy a předměty – kovové peníze v podobě korunových, dvoukorunových, pětikorunových, desetikorunových, dvacetikorunových a padesátikorunových mincí v ČR)  generalizace (zobecňování jednotlivých společných stránek ekonomických jevů, procesů a předmětů, které jsou podstatné pro jejich třídu a skupinu, a dají se rozšířit na všechny jevy, procesy a předměty stejné povahy – podnikání je činnost uspokojující potřeby trhu, prováděna na vlastní účet za účelem dosahování zisku, je vymezené zákonem, ostatní činnosti i ekonomické povahy podnikáním nejsou)

 verifikace (způsob ověřování správnosti určité teorie užívaný ve vědě a technice, v pedagogické práci na středních školách je nepřiměřený)  genetický postup (prezentace podstaty ekonomického jevu, procesu a předmětu cestou jeho vzniku a dalších změn až do fáze jeho vyvinutého stavu – vznik peněz na určitém stupni zbožní výroby a trhu, označování stran účtu na vrub a ve pospěch, aktiv a pasiv)  dogmatický postup (prezentace podstaty ekonomického jevu, procesu a předmětu, které probíhají v současnosti, nesledujeme jejich vznik a postupný rozvoj, studujeme je v hotové podobě – funkce centrální banky v současných ekonomikách bez ohledu na to, jak a v kterém období tržní ekonomiky vznikly vedle komerčních bank)

5) Postupy odvozování v ekonomickém vzdělávání  podstata odvozování (způsob aktivní prezentace poznatků učitelem, myšlenkový postup žáka v procesu osvojování ekonomických poznatků)  induktivní odvozování (poznávaný ekonomický poznatek odvozujeme na základě uvádění faktů, příkladů, předmětů a činností a dospíváme tak k podstatě ekonomického jevu a procesu, k pravidlu, k principu, k vymezení tendence a k poučce. Z konkrétních jednotlivostí odvozujeme obecné poznatky, postupujeme od konkrétního poznatku k abstraktnímu myšlení)  deduktivní odvozování (verbální prezentace nového ekonomického poznatku je začátkem, doplňujeme příklady, východiskem je použité slovo, myšlení jako způsob poznávání je založeno na použitém jazyce, v ekonomickém vzdělávání se vyskytují matematické a statistické formulace a vzorce, které naplňujeme čísly a fakty, z nich odvozujeme stavy a průběh ekonomických dějů a obecné tendence)

6) Faktory ovlivňující odvozování  charakter učiva (ovlivňuje volbu induktivního či deduktivního postupu, vychází z možností představ o ekonomické realitě, ze složitosti ekonomického poznatku, známe-li obecný poznatek a rozumíme-li mu, volíme deduktivní potup, je-li žákům známý zvláštní a konkrétní ekonomický poznatek a znají-li obecný poznatek, můžeme použít induktivní i deduktivní postup, mají-li žáci jen konkrétní, speciální či dílčí poznatky, použijeme induktivní způsob odvozování)  rozvoj osobnosti žáků a stav jejich znalostí (deduktivní postup závisí na dobrých znalostech žáků a na schopnostech jejich abstraktního myšlení, induktivního postupu používáme u žáků mladších věkových kategorií, naopak, deduktivní u žáků vyšších ročníků)  čas určený k výuce (induktivní postup vyžaduje více času na prezentaci určitého množství příkladů, proto je zdlouhavější, časově méně úsporné, probere se ve vymezeném fondu času určeného k výuce méně látky, při deduktivním postupu se vyvozují nové poznatky z poznatků již osvojených, je časově úspornější, ve vymezeném časovém prostoru se probere více látky)