Zařazení strategického managementu do managementu jako celku I. část

Základní rozdělení managementu

Celostní systém Vlastnosti: systémové - integrační složení (určitý počet prvků) vnitřní uspořádání (organizace) princip koordinace princip subordinace

Model procesu řízení

Základní fáze řídícího procesu v klasickém pojetí Jednotlivé fáze odpovídají dílčím funkcím řídícího procesu jako celku. Jsou výsledkem dělby práce a specializace a mají tedy objektivní charakter. Mezi základní fáze řídícího procesu v klasickém pojetí patří: 1. rozhodování (o cílech) a) plánování b) operativní řízení (regulace) 2. ovlivňování (objektu řízení) a) přikazování b) motivace 3. kontrola a) shora b) zdola c) ze stran d) sebekontrola

Tři základní definice managementu (1. část) 1. definice zdůrazňují vedení lidí: Management je proces vytváření a udržování určitého prostředí, ve kterém jednotlivci pracující společně ve skupinách efektivně uskutečňují zvolené cíle. (H. Koontz a H. Weihrich) 2. definice zdůrazňující specifické funkce vykonávané vedoucími pracovníky: Management je proces plánování, organizování, vedení a kontroly organizačních činností zaměřených na dosažení organizačních cílů. (K. H. Chung)

Tři základní definice managementu (2. část) 3. definice zdůrazňující předmět studia a jeho účel: Management je oblast studia, která se věnuje stanovení postupů jak co nejlépe dosáhnout cíle organizace. Univerzální definice v důsledku nejednoznačnosti tří základních definic: Pro naše účely můžeme „management“ chápat jako proces vytváření a dalšího aktivního rozvíjení podnikatelsky orientovaného chování organizace.

Historický vývoj managementu 1. klasická škola teorie řízení 2. škola mezilidských vztahů 3. empirická škola teorie řízení 4. škola sociálních systémů 5. nová škola teorie řízení

Klasická škola teorie řízení Vznikla na přelomu 19. a 20.- tého století. V té době se totiž zejména americký průmysl vyvíjel za relativního nedostatku pracovních sil, což pochopitelně ovlivnilo cenu pracovní síly na trhu. Podnikatelé proto usilovali o racionalizaci dělnické práce prostřednictvím její intenzifikace.

Představitelé klasické školy v USA Frederic Winslow Taylor (USA) je pokládán za zakladatele vědeckého řízení. Vycházel z časových studií na základě kterých zavedl odměňování prostřednictvím úkolové mzdy. Frank Bunker Gilbreth (USA) vycházel z poznatků opírajících se o pohybové studie, v nichž rozložil jednotlivé pohyby na prvky (zkratka „therbligy“). Henry Ford (USA) byl průkopníkem zavádění hromadné výroby normalizovaných výrobků (dílů). Zavedl maximální dělbu práce, konvejery (pásové dopravníky) a zaručenou denní osmihodinovou pracovní mzdu.

Představitelé klasické školy v Evropě (1. část) Po 1. světové válce se v Evropě začaly objevovat tendence zabývat se studiem pokrokových amerických zkušeností z oblasti organizace a řízení. Tak např. v Československu vznikla Masarykova akademie práce v r. 1919, která se zabývala metodami racionalizace práce. Dále v Československu se v r. 1924 konal Mezinárodní kongres řízení v Praze (zkratka PIMCO) a v roce 1926 vznik Mezinárodního komitétu pro vědecké řízení (CIOS) - generální sekretář doc. Verunáč. Kolébkou klasické školy se v Evropě však stala Francie.

Představitelé klasické školy v Evropě (2. část) Tomáš Baťa se seznámil s americkými způsoby řízení (taylorismem a fordismem). Přenášel podnikatelské riziko na mistry a dělníky. Vytvořil systém samospráv. Zavedl dokonalé provozní účetnictví a systém výchovy mladých mužů a žen. Henry Fayol (Francie) - podle něj má podnik obsahovat 6 funkcí (technickou, obchodní, finanční, ochrannou, účetní a správní). Správní činností je: předvídání, organizování, přikazování, koordonaci a kontrolu. Správa tak zasahuje do všech činností podniku a spojuje je v celek.

Představitelé školy mezilidských vztahů heslem této školy je oproti klasické věta: „Zapomněli jsme na člověka!“ a tím se snaží o humanizaci metod používaných v řídící práci. Představiteli jsou: Elton Mayo (USA) - profesor Harwardské univerzity, který prováděl své experimenty v koncernu Western Electric v letech 1927 až 1932. Douglas Mc Gregor (USA) - vytvořil koncepci motivace XY, kde teorie X vyjadřuje člověka v pojetí klasické školy (zájem o uspokojení hmotných potřeb) a teorie Y vyjadřuje uspokojení hmotných potřeb a člověk tedy pociťuje pouze potřebu seberealizace v sociální skupině.

Představitelé empirické školy teorie řízení Tato škola je orientována pragmaticky, jelikož výsledky svých výzkumů ověřuje v praxi a teprve potom z nich odvozuje teoretická doporučení. Jedná se o kombinované využití poznatků klasické školy a školy mezilidských vztahů na základě v praxi ověřených poznatků. Hlavním představitelem je: Peter Ferdinand Drucker (USA), který se ve svých pracích snaží dokázat, že manažer je hybnou tvůrčí silou systému, který řídí. Rovněž tak podle Druckera jsou hlavním nástrojem manažera informace.

Představitelé školy sociálních systémů (1. část) Vznik této školy je odrazem rostoucí složitosti ekonomiky v důsledku vzniku supergigantických nadnárodních monopolů. Průmyslový podnik je chápán jako komplexní, cílově orientovaný společenský systém. Takto charakterizovaný systém se skládá z řady dílčích subsystémů, kterými jsou: 1. zaměstnanec a jeho schopnosti 2. formální organizace 3. neformální organizace 4. systém pozic a rolí 5. fyzické (pracovní) prostředí Pro vytvoření komplexního systému je rozhodující vzájemné působení jednotlivých prvků systému.

Představitelé školy sociálních systémů (2. část) Chester Barnard (USA) - pokusil se na základě komplexního přístupu, založeného na využití filozofie, ekonomiky, sociologie a psychologie vytvořit ucelenou teorii organizace a řízení. Definuje organizaci jako „systém vědomě koordinované činnosti dvou a více osob“. Herbert Simon (USA) - se ve svých pracích zabývá problematikou rozhodování. Rozlišuje dva typy rozhodnutí: 1. programovaná - tedy rozhodnutí opakovaná, rutinní, takže pro ně lze sestavit program 2. neprogramovaná - rozhodnutí nová, jednorázová, pro jejichž řešení lze používat obecné postupy

Nová škola teorie řízení bývá též označována jako matematická nebo exaktní. usiluje o objektivizaci řízení a to především jeho rozhodovací fáze za využití ekonomicko-matematických metod a tím se snaží překonat nedostatky klasické školy a školy mezilidských vztahů. postupně se dělí na čtyři vědní disciplíny: a) operační analýzu b) ekonometrický přístup c) prognózování d) systémový přístup (analýzu)

Styl řízení (1. část) představuje takové pracovní postupy vedoucího pracovníka, které používá v přesvědčení, že povedou k efektivnímu řešení řídících situací. Podle stylu řízení rozeznáváme tři základní typy: a) autokratický typ - používá v práci svoji autoritu (pravomoc) bez konzultací s ostatními. Je efektivní, kde jsou zapotřebí kritická rychlá rozhodnutí. Záporem je oblast motivace lidí. b) demokratický typ - možnost volně se vyjadřovat ke stanoveným cílům a úkolům, ale řídící pracovník má vždy konečné slovo. Lidé ale mohou docházet k vlastním rozhodnutím.

Styl řízení (2. část) c) liberální typ - vedoucí přebírá funkci konzultanta a vytváří podmínky pro nápady svých zaměstnanců. V dnešní době rychlých změn je vhodným typem vedoucího pracovníka ta osoba, která umí kombinovat podle potřeby všechny tři styly řízení a tu označujeme pojmem leader.

Efektivnost organizace (1. část) Efekt obecně znamená užitek, užitečný výsledek. Efektivnost potom v obecné rovině vyjadřuje vztah mezi výstupem (efektem) a vstupem u konkrétního procesu. Nutnou podmínkou efektivnosti je okolnost, že výstup (výrobek, služba) je přijat trhem a nalezne tak koupěschopnou poptávku. Žádná společnost si nemůže dovolit vynakládat své zdroje neúčelně a nehospodárně. Za efektivní výrobu můžeme tedy považovat takovou výrobu, která přináší efekty s přiměřenými náklady.

Efektivnost organizace (2. část) Efektivnost a efektivně hospodařící podnik lze označit dvěma charakteristikami: a) efektivnost jako účelnost - podnik plní funkce, které jsou uznány odběrateli. Účelnost tak vyjadřuje smysl reprodukčního procesu a tím také vztahy mezi výsledky výroby a koupěschopnou poptávkou. b) efektivnost jako hospodárnost - snahou podniku je, aby transformace vstupů na výstupy přinesla co největší efekty. Proto podnik usiluje o snížení spotřeby zdrojů a lepší využití zdrojů.

Efektivnost organizace (3. část) Efektivnost vždy zahrnuje obě základní složky - účelnost a hospodárnost. Podnik si počíná efektivně tehdy, pokud uspokojuje poptávku s minimálními zdroji. Pokud ovšem výrobek vyrobený s nízkými náklady není prodejný, pak není jeho výroba efektivní. V tržním hospodářství tvoří dvě složky efektivnosti bezprostřední jednotu. Užitečnost daného výrobku se prověřuje na trhu, kde se i vytváří cena na základě skutečného vztahu nabídky a poptávky.