NEJSTARŠÍ OBDOBÍ Vznik hudebních projevů člověka v hlubokém pravěku lze vzhledem k nedostatku studijního materiálu jen stěží přesněji určit a proto na tomto poli panuje řada hypotéz. Jednou z nejstarších je Darwinova teorie o napodobování ptačího zpěvu a zajímavá je i teorie K. Büchera svazující vznik hudby s rytmem pracovního procesu. Při dataci prvotních skutečně hudebních činností je možné vzhledem k obecně uměleckému východisku čerpat z nálezů prvních projevů výtvarného umění - sošek a skalních kreseb z období mladšího paleolitu (40-8 tis. př.n.l.). Použitím srovnávací metody můžeme také podobu raných období vývoje hudby odvozovat ze studia kultur primitivních kmenů. Hudba zde plní především funkci magickou a kultovní. Lze předpokládat, že první hudební nástroje byly bicí, představované zprvu údery kamenů, klacků či kostí, později nahrazené primitivními bubny. Hra byla doprovázena tleskáním, plácáním, dupáním, mlaskáním, výkřiky a podobnými zvuky. Později, v mladší době kamenné pak vznikaly další hudební nástroje, především různé píšťaly a doba bronzová již znala i strunné nástroje – lyry, harfy, loutny ap.

NEJSTARŠÍ OBDOBÍ Zásadní zlom ve vývoji lidstva, a tedy i umění, znamenal vznik starověkých civilizací v různých částech světa – v Mezopotámii, Egyptě, Indii, Číně i Americe. V Evropě pak nastal rozkvět kultury v období antického Řecka a Říma. Se vznikem prvních organizovaných lidských společenství, nejstarších civilizací, dochází i k posunu od spontánně emotivní tvorby k tvorbě uvědomělé a organizované. Ze starověké Mezopotámie pochází jeden z nejstarších přímých hudebních pramenů – zápis na hliněné destičce zachycuje notovaný zpěv o stvoření světa s doprovodem dvanáctistrunné harfy. O hudbě egyptské Staré říše lze říci, že se vyznačovala klidem a vyrovnaností, zatímco v hudbě Nové říše se silněji projevoval vliv syrských národů a hudba je emotivnější, přecházející až v extatickou smyslnost. Filozofie, přenášející vesmírný řád do lidského života, vtiskla výrazovou střízlivost čínské hudební kultuře. Jejím opakem pak byla prudká a rozmanitá podoba indické hudby, vycházející z rozdělení oktávy na 22 stupňů. Indické hudební myšlení navíc umožňovalo změny jednotlivých částí, což vedlo k vytváření stále nových stupnic.

NEJSTARŠÍ OBDOBÍ Základní myšlenkou řecké hudební estetiky byla představa, že povaha konkrétní hudební stupnice vyvolává zcela konkrétní emoce a podobně byla hudba chápána i v arabské a indické kultuře. Řecké umění navázalo na estetický odkaz všech kultur ovlivňujících středomořský prostor a jejich syntézou dospělo k nové hodnotě. I přesto, že v řecké kultuře hrála hudba významnou roli, se nám dochovalo přímo z hudební oblasti jen velice málo nálezů. Hudba doprovázela všechny významné společenské události a vedle profesionálních hudebníků se jí věnovali všichni, kteří chtěli být považováni za vzdělané a kultivované občany. Nejpoužívanějšími nástroji byla kithara o 7-11 strunách, lyra a aulos. Řecká kultura plynule prorostla do kultury římské, a tak i zde hudba plnila obdobnou funkci jako v Řecku. V období císařství vzrůstala velkolepost hudebních produkcí, avšak jejich vnitřní kvalita se naopak snižovala. Úpadek římské společnosti a její kultury nakonec znamenal i podlehnutí nastupujícímu křesťanství.

Hudební ukázky

PŘÍRODNÍ NÁRODY K přírodním národům počítáme ty, které si uchovaly svou tradiční podobu nedotčenou současnou civilizací. Na úrovni mladší doby kamenné je původní kultura určitých kmenů australských domorodců – Aboriginů, v Africe pak Křováků a Pygmejů, amazonských indiánů či kmenů obývajících některé ostrovy od Asie až po Oceánii.

ETRUSKOVÉ Etruskové byli národem, který v mnohém ovlivnil římskou kulturu a který také nakonec s Římem splynul. Sami pak kulturně čerpali především z vyspělé řecké estetiky, a to i v hudební oblasti. Na archeologických nálezech tak můžeme sledovat obdobné nástroje, které znalo starověké Řecko – lyru, kitharu, plagiaulos (Panovu flétnu), jednoduchou či dvojitou flétnu, tympány...

KYKLÁDSKÁ KULTURA Jedním z předchůdců, kteří se spolupodíleli na utváření budoucí řecké kultury byla i kykladská civilizace rozprostírající se na ostrovech v Egejském moři zhruba v období 3300-2 tis. let př. n. l. Jedním ze známých projevů kykladské hmotné kultury byly mramorové sošky, o jejichž ocenění hovoří i nálezy na Krétě a pevninském Řecku. K nejznámějším z nich pak patří zpodobnění hudebníků hrajících na harfu a na flétnu, což naznačuje i význam a oblibu hudby v kykladské společnosti.

PŘEDKOLUMBOVSKÁ AMERIKA Hudební kultura mimo Evropu se přirozeně ubírala jiným směrem a dlouho byla v rámci hudební teorie zcela opomíjena. Až v relativně nedávné minulosti se tyto mimoevropské zdroje staly jak předmětem teoretického zkoumání, tak i zdrojem inspirace. Jednou ze svébytných kultur jsou historické národy Střední Ameriky, v jejichž společenském životě hrála hudba významnou roli. Členové aztécké vyšší třídy pořádali soutěže v poezii, jejíž přednes byl doprovázen bubny teponaztli (viz. obr.).

STAROVĚKÝ EGYPT Při posuzování hudební kultury starého Egypta se můžeme opírat o poměrně početné nálezy jak obrazového materiálu, tak i hudebních nástrojů. Egypťané používali různé jednoduché i dvojité flétny, harfy o 4-21 strunách, později převzali i lyru, loutnu a bicí nástroje. Malé činely jsou dodnes používány v egyptské lidové hudbě jako základní doprovod k tanci. Aulos byl dechový nástroj svým zvukem připomínající hoboj.

STAROVĚKÝ ŘÍM V římské společnosti, kterou v helénistickém období zcela ovládly řecké hudební názory, zcela přirozeně zaujala hudba obdobné postavení jako v Řecku. Pěstování hudby bylo znakem vzdělanosti, patřilo k dobrému tónu a příkladem byly nejvyšší vrstvy. Nejznámějším byl v tomto duchu Nero, horlivý hudebník, který si cenil své domnělé vysoké umělecké nadání výše než postavení císaře.

ŘÍMŠTÍ HUDEBNÍCI Vedle vzdělaných a kultivovaných příslušníků vyšších tříd se hudbou přirozeně zabývali i profesionální hráči, jejichž produkce byly žádány jak při soukromých, tak i společenských událostech. Hudba se stává součástí státních slavností i běžné zábavy. Při těchto masových vystoupeních přibývá především břeskných nástrojů, což poznenáhlu vedlo k ústupu od vysokých estetických hodnot k „hanebnému řemeslu“ (Boethius).

STAROVĚKÉ ŘECKO Postavení hudby ve starověkém Řecku mělo svůj odraz i v řecké mytologii. Za zakladatele hudby považovali boha Apollóna, reprezentujícího duchovní princip hudby, zatímco patronem živelného, světského přístupu byl bůh Dionýsos. Nejznámějším mytickým hudebníkem byl Orfeus, syn boha Apollóna a Múzy Kalliopé, který si dokázal získat svým zpěvem nejen lidi a zvěř. Při cestě za Euridiké obměkčil jak strážce podsvětí trojhlavého psa Kerbera, tak převozníka Cháróna a nakonec i samotného vládce Háda.