KŘESŤANSKÉ CÍRKVE V OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI Michael Martinek Jabok2007

4 Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek 2 4. KATOLICKÁ CÍRKEV

4 Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek 3 Katolická církev Západní – římská (jednotná) Východní – celkem 21 církví sjednocených pod vedením římského papeže (stejná věrouka, jiná liturgie): V ČR Řeckokatolická církev, Praha, Haštalské nám. 4, katedrála sv. Klimenta, apoštolský exarcha Ladislav Hučko (hierarchický organizační systém: 1 exarchát pod přímou pravomocí Apoštolského stolce, 7 děkanství, farnosti) CCEO (1990 – Kodex canonum ecclesiarum orientalium)

4 Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek 4 Řeckokatolická církev v ČR BISKUP - APOŠTOLSKÝ EXARCHA: MONS. LADISLAV HUČKO BISKUP - APOŠTOLSKÝ EXARCHA: MONS. LADISLAV HUČKO Katedrála sv. Klimenta v Praze Katedrála sv. Klimenta v Praze

4 Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek 5 Římskokatolická církev v ČR Nejvyšší orgán v ČR (kolektivní vedení): Česká biskupská konference, Praha, Thákurova 3 (statutární orgán: předseda ČBK – arcibiskup Jan Graubner); diecéze – biskupové, vikariáty/děkanáty, farnosti 2 církevní provincie – v čele biskup – metropolita (arcibiskup): Čechy – Praha; Morava – Olomouc Místní biskupové: Papež buď svobodně biskupy jmenuje nebo zákonně zvolené potvrzuje (377). Podmínky biskupského svěcení: alespoň 35 let, 5 let knězem, doktor nebo alespoň licenciát teologie nebo opravdu zběhlý v těchto oborech (378). Diecézní biskup je povinen každých pět roků podat papeži zprávu o stavu své diecéze (399). Po dovršení 75 roků se zřekne svého úřadu do rukou papeže, který po zvážení všech okolností učiní opatření (401). Orgány diecéze: diecézní kurie, ekonomická rada (jmenuje a předsedá biskup, alespoň tři kvalifikovaní křesťané – 492), ekonom (zodpovídá se ekonomické radě a biskupovi – 494); kněžská rada (asi polovinu volí kněží, zbytek jmenuje biskup; má pouze poradní hlas) a sbor poradců (6 – 12 členů, jmenuje biskup z členů kněžské rady).

4 Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek 6 Římskokatolická církev v ČR Katolická církev v České republice se dělí na dvě církevní provincie: 1. Českou církevní provincii tvoří: - Arcidiecéze pražská - Diecéze českobudějovická - Diecéze královéhradecká - Diecéze litomeřická - Diecéze plzeňská 2. Moravskou církevní provincii tvoří: - Arcidiecéze olomoucká - Diecéze brněnská - Diecéze ostravsko-opavská Třetím subjektem je Apoštolský exarchát, organizačně a právně církevní útvar pro katolíky byzantsko-slovanského obřadu (řeckokatolíky), kteří žijí na území České republiky.

4 Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek 7 Světové ústředí katolické církve: Vatikán Vatikánský stát: katolická církev jako jediná ze současných náboženských institucí může jednat jako politický partner na úrovni států. Díky tomu může vyvíjet politický i morální tlak, a tak mít vliv např. na destrukci autoritativních režimů (komunismus), rozvoj lidských práv, řešení sociálních problémů rozvojového světa apod. Jelikož jde o církevně-politickou absolutistickou monarchii, mocensky zcela závislou na osobě papeže, závisí také kvalita jejího vlivu na konkrétním papeži. Díky osobnosti Jana Pavla II. tento vliv v posledních 27 letech vzrostl. Vedle politického a morálního tlaku na státy a veřejnost obecně vyvíjí Vatikán také přímý tlak na členy své církve, a to formou právních norem, které jsou pro ně závazné. Ty se týkají jak roviny osobní (nauka víry a mravů) tak institucionální (organizační a mocenské záležitosti). Tento tlak je často v rozporu s postmoderní mentalitou a stále více členů církve ho vnímá jako nepřiměřený a odmítá se mu podřídit. Prestiž církve proto ve světovém měřítku klesá.

4 Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek 8 Vatikánský stát

4 Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek 9 Vatikánský organizační systém Papež: biskup římský, zástupce Krista na zemi, nástupce apoštola Petra, pastýř celé církve, služebník služebníků Božích; má nejvyšší, plnou, bezprostřední a obecnou řádnou moc v církvi; je volen sborem kardinálů. Tutéž moc má biskupský sbor spolu s papežem a nikdy bez papeže (336); Slavnostním způsobem ji vykonává na obecném sněmu – koncilu (337). Jedině papež svolává obecný sněm, pouze biskupové mají právo a povinnost účastnit se sněmu s hlasem rozhodujícím (338). Biskupský sněm – synod – je shromáždění biskupů, kteří byli vybráni z různých zemí světa, a scházejí se, aby pomáhali papeži…radami i projednáváním otázek, které se týkají činnosti církve ve světě (342). Koncil i synod se přerušují při uvolnění stolce papeže. Kardinálové tvoří zvláštní sbor, jemuž přísluší volba papeže; rovněž pomáhají papeži projednáváním závažných otázek nebo zastáváním různých úřadů (349). Za kardinály jmenuje svobodně papež muže alespoň s kněžským svěcením; kdo ještě není biskupem, je povinen přijmout biskupské svěcení (351).

4 Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek 10 Římská kurie Římská kurie, jejímž prostřednictvím vyřizuje papež obvyklé záležitosti celé církve a která plní své úkoly jeho jménem ve prospěch a k službě církvím, sestává ze státního čili papežského sekretariátu, Rady pro veřejné záležitosti církve, kongregací, soudů a jiných složek (360). To vše se zahrnuje pod pojem Apoštolský stolec nebo Svatý stolec (361). Papež jmenuje své vyslance do místních církví a států (papežský nuncius), ti tam pak jednají papežovým jménem ( ). Státní sekretariát (v čele státní sekretář) – řídí celý systém, druhá osoba po papeži, papežem jmenován, smrtí papeže jeho funkce zaniká. Devět kongregací: rozhodují o vnitrocírkevních věcech, v čele stojí kardinálové, další kardinálové jsou členy (někdy i více kongregací). Význam spíše náboženský než politický, hlavní „ministerstva církve“. Jedenáct rad: nové – vznikly po 2. vat. koncilu, sjednoceny pod tento název reformou r. 1988; smysl podobný jako u kongregací, nemají však tak silný právní dopad – vydávají orientační dokumenty, ne však právně závazná rozhodnutí.

4 Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek 11 Papežové XX. století sv. Pius X sv. Pius X Benedikt XV Benedikt XV Pius XI Pius XI Pius XII Pius XII Jan XXIII (Giuseppe Roncalli) Jan XXIII (Giuseppe Roncalli) Pavel VI (Giovanni Montini) Pavel VI (Giovanni Montini) Jan Pavel I (Albino Luciani) Jan Pavel I (Albino Luciani) Jan Pavel II (Karol Wojtyla) Jan Pavel II (Karol Wojtyla) Benedikt XVI. od 2005 (Joseph Ratzinger) Benedikt XVI. od 2005 (Joseph Ratzinger)

4 Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek 12 Papež Benedikt XVI. Joseph Ratzinger, nar. 16. dubna 1927 v bavorském Marktl am Inn studium teologie a filozofie na univerzitě v Mnichově 1951 vysvěcen na kněze 1959 vyučuje teologii na univerzitě v Bonnu, 1963 v Münsteru, 1966 v Tübungenu, 1969 v Regensburgu se účastní 2. vatikánského koncilu jako teologický poradce 1977 jmenován mnichovským a freisingským arcibiskupem a kardinálem jmenován prefektem Kongregace pro nauku víry 19. dubna 2005 zvolen papežem, přijímá jméno Benedikt XVI.

4 Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek 13 Kanonické právo Dějiny: Nejstarší církevní právní sbírka: Didaché (kolem r. 100) Později mnoho dalších dílčích sbírek, většinou omezených na určité území Decretum Gratiani – XII. stol., první pokus o sbírku celocírkevně platnou v západní církvi. Základ pro vytváření vlastního samostatného církevního práva v dalších stoletích. Corpus Iuris canonici 1582 – papež Řehoř XIII. CIC 1917, nové znění Zavazuje katolické křesťany latinského obřadu. Vedle něj existuje podobný kodex pro katolíky východních obřadů. Současná situace: Vyvíjelo se v evropské kultuře v těsné souvislosti s civilním právem: tradiční titul JUDr. – doktor OBOJÍHO práva. V rámci globalizace je pro lidi jiných kultur těžké přijímat tento kodex, který nemá u nich kulturní základ. To je problém mezináboženského dialogu a misií. Je formálně závazné pro všechny pokřtěné katolíky, tj. více než miliardu lidí Je závazné pro všechny, kdo jsou pokřtěni v katolické církvi, včetně těch, kdo s církví nežijí, příp. se ani nepovažují za křesťany

4 Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek 14 Specifika kanonického práva Kombinace práva s teologií – vychází z teologických principů Vlastní terminologie, nejednotná, odlišná od civilní právní terminologie Zákonodárcem je Bůh, v rámci hierarchické struktury pak papež (nebo obecný koncil schválený papežem) pro celou církev, biskupové pro své diecéze. Prameny práva: primární – božské (zjevení – Bible), sekundární – lidské Rozlišuje ius divinum (dáno Bohem, nelze měnit) – ius humanum (historicky proměnné) Kanonická umírněnost: bohatý systém udělování dispenzí (papež – biskup – farář) – vyvažuje celkovou morální náročnost práva, jsou přímo v právu konkrétně stanoveny

4 Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek 15 Obsah Kodexu kanonického práva Kniha I – Všeobecné normy, Kniha I – Všeobecné normy, Kniha II – Boží lid (Křesťané, Hierarchické zřízení církve, Společnosti zasvěceného a apoštolského života), Kniha II – Boží lid (Křesťané, Hierarchické zřízení církve, Společnosti zasvěceného a apoštolského života), Kniha III – Učitelský úřad církve, Kniha III – Učitelský úřad církve, Kniha IV – Posvěcující služba církve (Svátosti, Bohoslužba, Posvátná místa a budovy), Kniha IV – Posvěcující služba církve (Svátosti, Bohoslužba, Posvátná místa a budovy), Kniha V – Majetek církve, Kniha V – Majetek církve, Kniha VI – Církevní tresty, Kniha VI – Církevní tresty, Kniha VII – Soudní a mimosoudní řízení. Kniha VII – Soudní a mimosoudní řízení.

4 Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek 16 Důležitá ustanovení CIC Příslušnost k církvi vzniká křtem nebo přijetím toho, kdo byl pokřtěn v jiné církvi. Zrušena může být POUZE osobním rozhodnutím (písemně projeveným a zapsaným do matriky křtu). Moc řízení je vázána na platně přijaté svěcení (jáhenské, kněžské biskupské, v rámci apoštolské posloupnosti) a zároveň na přijatý církevní úřad (papež, biskup = ordinář, farář). Papež i ordinář je zároveň nositelem moci zákonodárné, výkonné i soudní. Struktura církve: univerzální církev, partikulární církev – diecéze (v rámci státu biskupská konference), farnost – základní organizační jednotka. Všechny jsou ze zásady právnickými osobami. Rady na všech úrovních mají pouze poradní pravomoc. Základní povinností všech členů církve je udržovat stálé společenství s církví. Plné spol. s církví je založeno trojím svazkem: 1. vyznáním víry, 2. společenstvím svátostí, 3. uznáním církevního vedení. Práva: sdělovat pastýřům své duchovní potřeby i názory na zlepšení církve, dostávat od pastýřů duchovní dobra – slovo a svátosti, sdružovat se, evangelizovat, dostávat křesťanské vzdělání, právo na nedotknutelnost své pověsti a právní ochranu. Církevní soudy: diecézní (soudy 1. stupně – instance), metropolitní – interdiecézní (2. instance), Římská rota (všeobecný odvolací soud, alternativa k metropolitnímu, lze si ji vybrat jako 2. instanci). V čele soudu je vždy biskup (papež), v praxi ho zastupuje jmenovaný odborník – soudní vikář. Trestní právo: omezuje se pouze na vnitrocírkevní věci týkající se víry a církevní autority. Tresty: zabraňování v konání některých náboženských úkonů (exkomunikace, interdikt, suspenze); kázeňské tresty (pouze u kněží a řeholníků: odnětí úřadu, přeložení, propuštění z duchovního stavu).

4 Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek 17 Problém laiků a kléru Specifický problém současné katolické církve: vysvětlení je nutné pro pochopení mnoha jejích dalších odlišností a specifik – proto po koncilu vzniká teologie laikátu. Etymologicky – mimobiblická řečtina: laos = lid, široká vrstva, masa; laikos = lidový, na rozdíl vztahujícího se k vyšším, vládnoucím vrstvám. Biblicky: lid Boží x lid ostatní, k tomuto chápání se vrací LG zdůrazněním církve jak Božího lidu. Definice pouze negativní: v katolické církvi jsou jasně definováni nositelé svěcení – v apoštolské posloupnosti ordinovaní jáhni, kněží, biskupové (jedno svěcení ve třech stupních), kteří žijí v celibátu a zároveň jsou nositeli moci. Všichni ostatní jsou laici (= nekněží, neordinovaní): „křesťané, kteří nepřijali svátost svěcení“ (CIC 207 § 1). Toto rozdělení je dáno definitivně, není prostupnost: kvůli celibátu se většina laiků nemůže stát kněžími, kvůli nezrušitelnému znamení svátosti kněžství se kněz nemůže stát laikem (to všechno je řešitelné pouze výjimečně – dispenzemi, částečná prostupnost u jáhnů, kteří ale nemají žádnou účast na moci). Řeholníci a řeholnice: z hlediska svěcení (a tedy také podílu na moci) jsou laiky, z hlediska způsobu života jsou Bohu zasvěcenými osobami (podobně jako kněží – celibát). Katolická církev je vedena kněžími a biskupy, na druhé straně je v ní většina laiků – církev dvou stavů, do nedávné minulosti ještě jasně teologicky, právně i mocensky odlišených. Leo Karrer (laik, pastorální teolog, děkan teologické fakulty ve Švýcarsku): otázka laiků je klíčová otázka budoucnosti a existence církve.

4 Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek 18 Laici a klérus - dějiny Biblicky: laos používáno pro specifickou skupinu, v NZ křesťanskou obec jako celek – v protikladu k nekřesťanům = pohanům. Konstantinovský obrat 313 – edikt milánský: křesťanství se stalo lidovým náboženstvím, většina občanů říše byli křesťané, biskupové a kněží získali vysoké společenské postavení, privilegia, účast na moci státu. Pojem laos už nestojí v protikladu k pohanům, ale k vedoucím kruhům v církvi. Laik se stává tím, kdo není knězem, je definován nepříslušností ke stavu kléru. Zůstává však volba biskupa jako zásadní právo obce, kritériem pravověrnosti je lid jako celek, nikoli magisterium – biskup nemůže rozhodovat o otázkách víry a mravů bez souhlasu lidu. Zároveň vzniká stav řeholníků na základě rozhodnutí opustit tento svět a žít jen pro Boha, které považovali za dokonalejší než pachtit se za světskými starostmi. Pochází z laiků, ne z kléru: askeze, Církev tak má tři třídy – vzájemné oddělené, ale komunikující. Brzy dochází k propojení kněžského a mnišského stavu: požadavek, aby nositelé úřadu měli ctnosti mnichů, aby byli dokonalejší než laici. Mniši se stávali kněžími, kněží přejímali mnišský životní styl. Důsledek: celibát kněží od 6. stol., od 11. stol. povinný.

4 Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek 19 Laici a klérus - dějiny Středověká koncepce: stav kleriků (včetně řeholníků) je ve své podstatě dokonalejší, stav laický je jen ústupek lidským slabostem (srv. Augustinovo učení o sexualitě). Klerici jsou tedy svou kvalitou nadřazeni laikům, proto také jsou v církvi dva vzájemně podřízené stavy: učící a poslouchající. Posíleno uzákoněním celibátu v 11. století. Bonifác VIII.: „Laici jsou úhlavními nepřáteli kleriků“. Důsledek trvající dodnes: naprostá většina kanonizací! Proti tomuto stavu vznikala od 12. století laická hnutí v církvi, která buď byla tvrdě potlačena nebo se transformovala v řeholní společenství (františkáni). První hnutí, které se dostalo do ostrého konfliktu s církví, bylo husitství, zásadní změnu přinesla až na něj navazující reformace: návrat k původní biblické a prvokřesťanské jednotě Božího lidu. Katolická církev se jí však v této věci vzepřela a potvrdila svou původní nauku (tridentský koncil). Probuzení laiků v ní začalo až v 19. století a vyvrcholilo na II. vatikánu, kde bylo učení o laicích oficiálně přehodnoceno: je jim přiznána stejná osobní důstojnost jako klerikům, možnost dosáhnout stejného stupně dokonalosti, aktivně se podílet na službě a životě církve (LG, AA, nový CIC), právně však zůstává nemožnost jakéhokoliv zasahování do rozhodování v církvi.

4 Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek 20

4 Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek 21 Laici a klérus – současné problémy možnost laiků podílet se na moci v církvi – např. větší pravomoci farních a diecézních rad, volba nebo aspoň možnost právního vyjádření k nositelům moci, hlavně biskupům, možnost laiků tvořit a realizovat vlastní církevní činnost nezávislou na kléru, otázka kněžského celibátu a vize kněžství – pro změnu: nedostatek kněží, jejich vzdálenost životu, psychologická rizika samoty, proti: nemožnost plně se věnovat službě; hlavní praktický problém: kněžská formace (semináře). krize současné podoby řeholního života: po koncilu musely všechny řády změnit své stanovy – princip: antropologický obrat, vzít více v úvahu realitu člověka, jeho biologických a psychologických daností a omezeností (změna chápání především v oblasti autority, konec slepé poslušnosti), reagovat na potřeby současného světa (dynamika oproti dosavadní statice: zdůraznění obnoveného poslání proti lpění na nefunkčních strukturách). proměna reálné podoby papežství: JP II. výslovně vyzval k hledání nové podoby této služby celé ekumenické společenství křesťanů (NMI), kanonizace: JP II. nejvíc ze všech papežů, sice větší podíl laiků, ale stále ještě neúměrně malý oproti řeholníkům a kněžím, laická spiritualita: donedávna odvozována od řeholní – hledání Boha v tichu a samotě, mimo starosti světa, tedy méně přístupná laikovi, řeholník mohl mít vždycky náskok, představa o typicky laické spiritualitě propojené se životem je nová; výjimka: František Saleský, Jan Bosko. povolání: dosud chápáno pouze vzhledem k zasvěcenému životu – někdo je povolán od Boha a někdo ne. Teprve nová koncepce chápe povolání jako obecnou věc – každý je povolán k nějaké podobě odpovědného a angažovaného života.