Kingsley Amis Šťastný Jim Centrum pro virtuální a moderní metody a formy vzdělávání na Obchodní akademii T. G. Masaryka, Kostelec nad Orlicí

Kingsley Amis Šťastný Jim

Do celé té záležitosti s Margaretou byl ostatně zatažen řadou ctností, kterých si u sebe nebyl nikdy vědom: slušností, přátelským zájmem, běžnou starostlivostí, dobromyslnou ochotou nechat do sebe strkat, potřebou s někým se spřátelit. Nejprve se zdálo celkem přirozené, že si lektorka pozvala pořadím mladšího, věkem však staršího kolegu na kávu, a bylo pouhou otázkou slušnosti, má-li její pozvání přijmout nebo ne. A pak, aniž věděl jak, se stal "tím, co chodí s Margaretou" a uchází se o její přízeň navzdory Catchpolovi, postavě v pozadí a neurčité důležitosti. Před nějakými dvěma měsíci se mu zdálo, že si Catchpole vede celkem zdařile, že mu ulehčuje situaci a odsunuje ho do přijatelné úlohy poradce ve věcech taktiky; působilo mu dokonce zábavu předpokládat, že je do osnování jednotlivých tažení zasvěcen. Ale z ničeho nic ji Catchpole pustil, a to dokonce rovnou jemu do klína. V takové situaci byl jeho osud jako jediného terče odzbrojujících otázek a vyznání jednoznačný.

Ty její otázky... Ačkoliv měl Dixon příští cigaretu plánovanou až na pět hodin, zapálil si, když si vzpomněl na první sérii, která mu byla položena před šesti nebo více měsíci; bylo to začátkem prosince, sedm nebo osm týdnů po jeho nástupu na školu. "Chodíte mě rád navštěvovat?" zněla, pokud si pamatoval, první otázka a bylo stejně lehké jako pravdivé odpovědět "Ano". Pak následovaly dotazy jako "Myslíte, že si rozumíme?" a "Jsem jediná dívka, kterou tady znáte?" A když s ní šel tři večery za sebou: "Budeme se takhle vidět často?" Tehdy se zrodily jeho první starosti, i když předtím a ještě nějaký čas potom si myslel, že taková přímost a otevřenost pozoruhodně zjednodušuje obtížné styky s ženami. A zdálo se, že totéž platí pro vyznání: "Jsem s vámi tak ráda!", "Obyčejně si s muži nerozumím," a "Nesmějte se mi, ale myslím, že ředitelství mělo ohromný nápad, když vás přijalo." Tehdy mu do smíchu nebylo, ani teď. Co bude mít asi dnes večer na sobě? Dokázal už celkem pochválit všechno, až na zelené šaty s kašmírovým vzorem ve spojení se sametovými mokasíny.

Kam se ztratil Welch? Jeho nepředvídatelná unikavost byla všeobecně známá. Dixon se vrhl vzhůru po schodech, proběhl kolem pamětních desek a dlouhými opuštěnými chodbami, ale malá nízká pracovna byla prázdná. Seběhl zadním schodištěm, ústupovou cestou, které často sám použil, a vrazil na profesorskou toaletu. Tam stál Welch, tajuplně skloněný nad umyvadlem. "Už vás mám," zvolal Dixon bodře. "Myslel jsem, že jste odjel beze mne." Pak dodal málem pozdě: "Pane profesore." Welch zdvihl úzký obličej zkřivený údivem. "Odjel?" otázal se. "Vy..." "Jedu k vám na čaj," oznámil Dixon. "Domluvili jsme to v pondělí při kávě v klubovně." Zahlédl svou vlastní tvář v zrcadle a byl překvapen, s jakou horlivostí se snaží vyjadřovat přátelské city.

Welch otřepával z rukou kapky vody a zastavil se uprostřed pohybu. Vypadal jako africký divoch, kterému byl předveden jednoduchý kouzelnický trik. Řekl: "Při kávě?" "Ano, v pondělí," odpověděl mu Dixon, zastrčil ruce do kapes a sevřel pěsti. "Aha," řekl Welch a poprvé pohlédl na Dixona: "Aha. Řekli jsme dnes odpoledne?" Obrátil se k pruhovanému ručníku visícímu na zdi a začal si pomalu utírat ruce, pozoruje přitom Dixona s velkou bedlivostí. "Ano, pane profesore. Doufám, že se vám to dosud hodí." "Hodí, hodí," řekl Welch nepřirozeně tichým hlasem. "Dobře," řekl Dixon, "budu se těšit," a vzal si z věšáku na zdi svůj špinavý plášť do deště. Welch byl stále ještě trochu v transu, ale zřejmě se rychle probíral a celkem brzy se mu podařilo vzít si "brašnu" a nasadit si na hlavu sportovní klobouk ze zmačkaného tvídu. "Pojedeme mým vozem." "Výtečně."

Když na něj Welch zahulákal jakoby z veliké dálky: "Povídám, Dixone," obrátil se k němu s opravdovou žádostivostí. "Ano, pane profesore?" Oč lepší bylo cokoliv, co mohl poskytnout Welch, než co mohly poskytnout myšlenky na Margaretu - radosti, kterých stejně bude zakrátko okoušet v jejich skutečné podobě. "Myslel jsem si, jestli byste k nám nechtěl příští víkend na... na víkend. Bude to asi dobrá zábava. Přijede několik známých z Londýna, víte, našich a mého syna Bertranda. Bertrand přijede taky, nebo alespoň se pokusí, chápete, záleží na tom, jestli bude s to se uvolnit. Chceme uspořádat malý program, trochu komorní hudby a tak. Pravděpodobně požádáme i vás, abyste přiložil ruku k dílu a s něčím nám pomohl." Vůz se hnal po rovné prázdné silnici. "Děkuji, velice rád," řekl Dixon, umiňuje si, že musí donutit Margaretu, aby provedla zpravodajský průzkum pravděpodobných možností, o jakou pomoc by mohl být požádán.

Welch se zdál touto ochotou příjemně rozjařen. "Výborně," řekl takřka procítěně. "A nyní bych s vámi rád pohovořil o něčem, co se týká univerzity. Mluvili jsme s rektorem o týdnu veřejných přednášek na konci semestru. Chtěl by, aby něčím přispěla i historická katedra, chápete, a tak jsem si vzpomněl na vás." "Opravdu?" K tomu byly přece na škole osoby povolanější. "Ano. Napadlo mě, že byste si snad rád vzal na starost večerní přednášku, kterou má dodat naše katedra, můžete-li." "Myslím, že bych to zkusil docela rád, jestli se vám zdá, že to svedu," přiměl se Dixon k odpovědi. "Představoval jsem si něco jako 'Blažený věk alžbětinské Anglie'. Nic moc těžkého a ne moc... ne moc... myslíte, že byste dal něco v tom smyslu dohromady?“

Když Welch řekl "...pan Dixon" a posadil se, Dixon vstal. Kolena se mu roztřásla, jako by úmyslně karikoval trému. Ozval se bouřlivý potlesk, zejména, jak se zdálo, z galerie. Dixon rozeznával i dupání těžkých bot. S velikými obtížemi stanul před řečnickým pultem, přelétl očima první větu svých poznámek a zvedl hlavu. Potlesk natolik ustal, že bylo slyšet drobné výbuchy smíchu; pak se ozval znovu, daleko silněji, zejména dupání zesílilo. Část obecenstva na galerii měla první příležitost spatřit Dixonovu modřinu na oku.

Když odříkal asi deset vět, uvědomil si, že je něco dosud velice v nepořádku. Mumlání na galerii poněkud vzrostlo. Pak si uvědomil, co je v nepořádku: mluvil ještě stále Welchovým hlasem. Ve snaze, aby jeho přednáška zněla přirozeně, vsunul tu "ovšem", tam "jak víte" a ještě jinam "jak bychom řekli"; nic nemohlo připomínat Welchův projev lépe. Mimo to, opět v podvědomé snaze, aby celá věc vyzněla správně, to je, aby byla přijatelná pro Welche, použil celé řady Welchových oblíbených frází jako "zcelistvění společenského povědomí" nebo "ztotožnění práce s tvořivým principem", a nyní, jakmile to vše proniklo do jeho těžce zkoušeného vědomí, začal o některé fráze klopýtat, váhat, opakoval slova, a dokonce na jednom místě ztratil souvislost a nějakých deset vteřin mlčel.

Vzrůstající šum na galerii dával tušit, že se jeho výkony setkávají s porozuměním. Zaléván potem a uzardělý pokračoval, bezmocně naslouchaje Welchovu přízvuku ve vlastním hlase. Nová vlna opilosti mu oznámila, že se do jeho mozku dostavil předvoj Gore-Urquhartovy whisky - nebo to byla poslední sklenice sherry? Bylo mu strašně horko. Zmlkl, srovnal ústa tak, aby vydala zvuk co nejméně podobný Welchovu a začal znovu. Chvíli se mu to zdánlivě dařilo.

Za velmi krátkou dobu se mu podařilo mluvit jako neobyčejně fanatický nacista, předčítající nad hořící hranicí knih výňatky z letáku, napsaného židobolševickým pacifistickým spisovatelem. Sálem se počalo ozývat zpola spokojené, zpola rozhořčené reptání, ale Dixon se rozhodl nevěnovat mu pozornost. Takřka podvědomě nasadil jakýsi cizokrajný přízvuk a četl rychleji a rychleji, s hlavou ve víru. Jako ve snu slyšel, jak sebou Welch vrtí, pak šeptá a nakonec cosi říká zcela hlasitě. Začal prokládat svůj proslov ironickými úsměšky. Četl, vyplivuje slabiky jako urážky, nechávaje chyby ve výslovnosti a vynechávky bez opravy, obraceje stránky rukopisu s hbitostí čtenáře partitury při rychlé větě, hlasitěji a stále hlasitěji. Nakonec se octl tváří v tvář poslednímu odstavci, zmlkl a pohlédl na obecenstvo. Místní honorace, sedící pod ním v prvních řadách, na něj zírala ztuhlá údivem a rozhořčením. Starší členové profesorského sboru hleděli se stejnými výrazy. Mladší se na něj neodvažovali pohlédnout vůbec. Jediná osoba, která v celém sále vydávala nějaké zvuky, byl Gore-Urquhart. Hlasitě, zvonivě se smál. Z galerie bylo slyšet výkřiky, pískání a potlesk. Dixon zvedl ruku, aby si zjednal ticho, ale hluk pokračoval.

Seznam použitých pramenů: Kingsley Amis Šťastný Jim Centrum pro virtuální a moderní metody a formy vzdělávání na Obchodní akademii T.G. Masaryka, Kostelec nad Orlicí