Izotopy uhlíku a radiokarbonová metoda datování Filip Běhal, 4.C 2006/2007
V přírodě se uhlík vyskytuje běžně ve formě dvou stabilních izotopů: 12C, který tvoří 98,9% a 13C s průměrným výskytem 1,1%. Reakcí atomů dusíku 14N, přítomných v atmosféře s kosmickým zářením vzniká nestabilní izotop 14C, který se rozpadá (beta rozpad) s poločasem 5715 let. Poměr všech tří izotopů uhlíku v atmosférickém oxidu uhličitém se tak dlouhodobě udržuje na konstantní hodnotě.
Živé organismy neustále korespondují s atmosférickým CO2, ať již formou fotosyntézy (rostliny) nebo příjmem jejich produktů-býložravci a následně predátoři. Lze potvrdit, že poměr 14C/12C zůstává za života daného organizmu konstantní. Po odumření jakékoliv biologické tkáně se výměna uhlíku mezi organizmem s prostředím zastaví. Zároveň nedochází ani ke vzniku 14C reakcí s kosmickými paprsky, protože ty jsou pohlceny atmosférou. Obsah 14C klesá podle zákonitostí rozpadu nestabilních atomových jader.
Radikoarbonová metoda datování využívá zmíněného jevu tím způsobem, že v archeologickém či jiném nálezu pozůstatku živé hmoty (zbytky tkání, kosti, popel) je analyzován poměr 14C/12C. Zjištěný poměr pak docela přesně ukazuje na dobu zániku živé hmoty. Vzhledem k uvedenému poločasu rozpady uhlíku 14C je metoda optimálně použitelná pro objekty o stáří 2-100 tisíc let. Při hodnocení naměřených výsledků je třeba vzít v úvahu i možnost působení radioaktivních zářičů na zkoumaný materiál v průběhu jeho depozice na místě nálezu, protože tak může dojít k významnému zkreslení dat.