Fundamentální teologie - dějiny Denisa Červenková Fundamentální teologie - dějiny 1. 2. 2014

Obsah: 1. APOLOGIE OD STAROVĚKU PO NOVOVĚK a) Výraz apologie v Novém zákoně b) Apologie v patristice 2. TF JAKO SOUČÁST APOLOGETICKÉ DIMENZE TEOLOGIE 2.1. apologetika v manuálech 2.2 směřování k překonání manualistického přístupu A. Kritika klasické apologetiky a) Metoda imanence (M. Blondel, P. Rousselot) b) diskuze o subjektivní apologetice (Francie) c) obnovení fundamentální teologie v Německu 3. Modely a směřování TF v současnosti 3.1 Podněty Druhého vatikánského koncilu 3.2 Pokoncilní směřování TF Základní rysy a naléhavé úkoly současné TF Tři hlavní linie současné fundamentální teologie

Dei Verbum čl. 2-6, in Dokumenty Druhého vatikánského koncilu. LITERATURA Dei Verbum čl. 2-6, in Dokumenty Druhého vatikánského koncilu. H. Waldenfels: Kontextová fundamentální teologie. 103-110. Gibellini Rosino: Teologické směry 20. století. Karmelitánské nakladatelství 2011, 157-264. Boublík V.: Teologie dějin spásy, 43-60 (studie věnovaná M. Blondelovi), o K. Rahnerovi tamtéž, 85-116.

OTÁZKY K LÁTCE: Charakterizujte klasický apologetický traktát: na jaké potřeby odpovídají jeho jednotlivé části (demonstratio religiosa, christiana, catholica)? Jaký obranný postup volí? V čem spočívá jeho přínos a kde jsou jeho limity? Druhý vatikánský koncil nepojednává přímo o fundamentální teologii, ale nabízí obnovený pohled na některá témata – v čem konkrétně přispěl tento koncil k novému pojetí fundamentální teologie? Na základě četby a studia představte obsah a komentujte 2. článek věroučné konstituce o Božím zjevení (Dei Verbum).

APOLOGIE OD STAROVĚKU PO NOVOVĚK APOLOGIE: literární žánr, jímž křesťanští spisovatelé prvních staletí představují svou víru a zároveň ji hájí uprostřed světa středomořské antické kultury. KLASICKÁ APOLOGETIKA: novověký teologický útvar, který přetrval až do IIVC. 3. FUNDAMENTÁLNÍ TEOLOGIE: období po IIVC do současnosti, došlo ke změně názvu i náplně, dřívější apologetika je jednou z dimenzí TF.

Apologie a Nový zákon obranná řeč na obhajobu sebe či někoho jiného V NZ je výraz užit často, nejznámější místo: 1Pt 3,15 sleduje převážně kérygmatický záměr a pastorální účel: zvěstovat víru a povzbudit k ní, k vyznání a upevnění víry v komunitách, jimž jsou jednotlivé novozákonní spisy adresovány důraz na základy víry, adresován především „dovnitř“ křesťanských komunit

Apologie v patristice Existence specifického „žánru“ apologie (2.-3. století) Obecná struktura apologie: Protest proti uváděným důvodům pronásledování křesťanů Kritika polyteismu a tradičních náboženství Představení křesťanského poselství Krédo (monoteismus, Boží soud, Ježíš jako Logos) Životní styl Kult jako vyjádření víry Orientují se i vně komunity věřících: oslovit židy i pohany obhajoba vždy spojena s důležitými křesťanskými obsahy a s typickým způsobem argumentace

Apologie směrem k židům: Co křesťanům vytýkáno: 1. opustili monoteismus, víru v jediného Boha otců 2. deformují mesiášská očekávání i smysl Písma 3. nedodržují zákon Jaká je odpověď křesťanů: Bůh Otec je Bohem Ježíše Krista v Písmech se zpravuje o trpícím Mesiáši, Ježíš Kristus je klíčem ke čtení celého Písma zákon byl jen pedagogem, vedoucím ke Kristu = křesťanství přestaveno jako naplnění starozákonních zaslíbení srov. sv. Justin: Dialog s Tryfonem

komunikace s helénskou kulturou: otevřenost vůči filozofickým proudům doby (stoikové, platonismus) téma Logu u Justina, důraz na zákon, odvolávání se na starobylost tradice u Tertuliána) Ježíš = Boží Logos (myšlenka, Slovo), které Bůh vyslovil při stvoření světa a které se stalo tělem na konci časů. Vtělený Ježíš Kristus = týž, který byl u Otce, když tvořil svět zároveň přítomen v každém lidském hledání pravdy v pozadí struktura platónského výkladu světa: Logu v něm)

problém: např. platónské myšlenkové schéma,… přednost apologií: pozitivní představení konverze ke křesťanství = přechod od částečného poznání k plnosti + křesťanství je opravdu schopno oslovit různé lidi a kultury svou nabídkou spásy (není jen dalším národním či kmenovým náboženstvím) problém: např. platónské myšlenkové schéma,…

Středověk z pohledu TF Spíše nezájem o apologetiku protože celkem jednotné křesťanstvo (vnitřní problémy řešeny jinak) určitá kontinuita „apologetické dimenze“ v křesťanské teologii, ale až v 12.-13. stol. pokusy o systematickou syntézu apologetických otázek formulace tzv. předpokladů víry (preambula fidei), promýšlení důkazů Boží existence Tomáš Akvinský

KLASICKÁ APOLOGETIKA jednota hledána v racionalitě (myslím, tedy jsem) VZNIK nic se nezdá jisté a jasné: náboženství už není garantem jednoty jednota hledána v racionalitě (myslím, tedy jsem) změna v adresátovi (renesanční člověk, protestant, osvícenec) roste význam apologetiky-obhajoby

RENESANCE → jaké je naše místo ve světě, vesmíru RENESANCE → jaké je naše místo ve světě, vesmíru? Jsou ostatní náboženství horší, stejná nebo lepší než křesťanství? REFORMACE → která církev je pravá? OSVÍCENSTVÍ → důvěřovat rozumu nebo víře? Nepřinesla by klid zbraní a rozvoj člověka spíše sekulární společnost, která neválčí o svého Boha?

Apologetika jako vědní disciplína zejm. 17. století, ale už dříve pokusy Charron: ti, kdo sebejistě vystupují proti Bohu, nemají základní znalosti o křesťanském Bohu a náboženství Pascal: nejen ratio, přilněme k „rozumu srdce“, víra je sázka… vznik apologetických traktátů (nový „žánr“) nereflektovaný racionalismus v teologii i u jejích protivníků viz deismus: rozum je kompetentní k ověřováním všech náboženských pravd, teologie se mění v diskusi s těmito směry Jan Nepomuk Ehrlich

FAKT zjevení → apologetika Rysy Karteziánský způsob reflexe: rozum jako jistota oddělení dogmatiky a apologetiky: FAKT zjevení → apologetika OBSAH zjevení → dogmatika obsah = co je zjeveno → rozumově nelze fakt = že něco zjeveno → rozumově lze

Struktura apologetického traktátu ukázat racionalitu víry ve třech krocích – (DEMONSTRATIO): demonstratio religiosa pojednání o přirozenosti a potřebnosti náboženství/zjevení demonstratio christiana dokázat, že křesťanství je věrohodné a že Ježíš vrcholem Božího zjevení (poukazem jeho osobnost, zázraky…) demonstratio catholica pravou církví je církev katolická, její vznik a povaha

výhody apologetiky důraz na absolutní transcendenci zjevení přísná metodika, přehledné členění a koherentní seřazení argumentů. řeší otázky, které jsou důležité pro daný nábožensko-kulturní kontext apologetika jako střední cesta v promýšlení vztahu víry a rozumu: rozum souvisí s vírou, pokud jde o fakt zjevení, nemůže však vše, porozumět obsahu dokáže jen víra

Limity: vnějškovost některých kritérií odmítnutí „znamení času“ výtka (nepřiznaného) racionalismu křesťanství je přeci více než nauka, je spásnou událostí života, smrti a vzkříšení JK vymezení zjevení jako locutio Dei (Boží mluvení) a rozlišení faktu a obsahu zjevení je sice pojmově jasné, ale neodpovídá věroučné zkušenosti Viz též K. Skalický in TT Rozum vyhání temnoty nevědomosti a tmářství

Kritika klasické apologetiky (blíže) APRIORISMUS pojmu zjevení INTELEKTUALISMUS v dělení na fakt a obsah zjevení: pokud se určitý fakt ukáže zjevný, neznamená to, že mu uvěřím… VNĚJŠKOVOST: pravdivost zjevení není hledána v teologickém základu, ale naopak mimo něj NEZÁJEM O SUBJEKT a jednotlivé dimenze lidského života: proto ale hlásání neúčinné, protože nemá zájem o adresáta, o jeho sebeporozumění v tomto světě REDUKCE CHRISTOLOGIE na Ježíšovu mesiášskou funkci, důraz na zázraky: z Ježíšových znamení jsou vyráběny vědecké argumenty POLEMIČNOST, tíhnoucí k jednostrannosti a budující nedorozumění, přeceňování vedlejších témat jen kvůli jejich významu pro polemiku

Další vývoj až do IIVC podobné schéma pokusy o změnu: viz tübingenská škola, návrat k církevním otcům, metoda imanence nebo vliv personalismu první reakce na pokusy o překonání manuálu ze strany učitelského úřadu: Lamentabili, Pascendi, Aeterni Patris …

První pokusy o překonání tradiční apologetiky Maurice BLONDEL: „apologetika imanence“: lidská touha po nekonečném, má charakter něčeho potřebného i nedosažitelného vzájemná korespondence mezi lidským hledáním a nabídkou křesťanství. člověk musí učinit volbu pro, či proti transcendenci: otevřít se daru či zvolit postoj jeho/své vlastní negace. transcendence uvnitř lidské existence najít, kudy do nás vchází milost, co umožňuje její přijetí

Pierre Rousselot úkon víry je syntetický: nikoliv dvě etapy 1. čistě racionální dokazování zjevení (přirozená víra), 2. spolupůsobení vůle a milosti (nadpřirozená víra). věrohodnost (kredibilita) nepředchází víru, je její součástí nejde tedy o výsledek demonstrace věrohodnosti Zjevení. znamení věrohodnosti jsou uvnitř zkušenosti víry: pokusit se vytěžit z konkrétní zkušenosti víry způsob, jak ji sdělovat druhým

lze mluvit o korespondenci lidského snažení S Božím dílem ochota věřit povinnost věřit  lze mluvit o korespondenci lidského snažení S Božím dílem křesťanství nehlásá zvěst, která k člověku přichází „zvnějšku“, ale to, po čem člověk v imanenci svého srdce nevědomě nebo vědomě vždy toužil. Zjevení je tedy odpovědí na lidskou otázku po smyslu

Německo: Karl RAHNER „antropologicko-transcendentální model“ navazuje na imanentní metodu (ale i další vlivy) „transcendentální“ = otevřenost vůči tomu, co nás přesahuje Člověk není jen držitel „lidské přirozenosti“, ale obdařen milostí a k životu v dovršení a ve společenství s Bohem člověka Toto nasměřování do nás vloženo jako „nejhlubší střed naší existence“ Během života si toto Boží sebesdělení stále hlouběji uvědomujeme a prožíváme náš život jako odpověď na toto oslovení Člověk je podle Rahnera především „posluchač (Božího) Slova“: naslouchání je základním postojem člověka vůči zjevení Úkol TF: poskytnout víře racionální základy (i se zachováním jisté neurčitosti, která tu nutná…)

Bernhard Welte existence člověka je bytím ve světě konečnost je fakticky daná, nekonečnost je ideální touhou člověka lidská existence představuje místo jejich setkání/napětí

3. Modely a směřování TF v současnosti 3.1 Podněty Druhého vatikánského koncilu 3.2 Pokoncilní směřování TF Období přechodu k obnovenému širšímu pojetí TF Tři hlavní „školy“ fundamentální teologie Koncepce tohoto kurzu

Podněty Druhého vatikánského koncilu

Bůh se ve své dobrotě a moudrosti rozhodl zjevit sebe samého a oznámit tajemství své vůle: že lidé prostřednictvím Krista, vtěleného Slova, mají v Duchu svatém přístup k Otci a stávají se účastnými božské přirozenosti. Tímto zjevením oslovuje neviditelný Bůh ze své veliké lásky lidi jako přátele a stýká se s nimi, aby je pozval a přijal do svého společenství.“ Dei Verbum 2

namísto dvou pramenů Zjevení (Písma a Tradice): jediný zdroj/pramen, jímž je Bůh víra: trojí dimenze aktu víry vztah rozumu a víry jako poslušnost intelektu a vůle, která vyplývá z víry Úkol tradice: církev „ve své nauce, životě a bohoslužbě zvěčňuje a všem generacím předává všechno, co sama je a v co věří“ Úkol učitelského úřadu: autenticky vykládat Boží slovo, „není nad Božím slovem, ale slouží mu“

Duch svatý umožňuje hlubší porozumění víře na prvním místě je poznání Boha ve Zjevení a teprve poté - jako o dílčí součást tohoto širšího poznání - „přirozené“ poznání Boha

3.2 Pokoncilní směřování TF Období přechodu k obnovenému širšímu pojetí TF (do 1979) přidržení se tradičního schématu téma otevřenosti člověka vůči transcendentní dimenzi včlenění dějin spásy promýšlení pojmů víry a zjevení strukturace apologetiky v novém kontextu zaměření na analytické, lingvistické, logické a vědeckoteoretické otázky

3.3.2. Tři současné „školy“ TF NĚMECKÁ ŠKOLA: TF jako věda o základech teologie Traktáty často zachovávají trojiční pojednání otázky náboženství, křesťanského zjevení a církve, nakonec připojeno pojednání o gnozeologických otázkách. Handbuch der Fundamentaltheologie od W. Kerna, H. Pottmeyera a M. Secklera z let 1985-88, také H. Fries, H. Waldenfels, K. H. Neufeld

2. ŘÍMSKÁ ŠKOLA PAPEŽSKÉ UNIVERSITY GREGORIANUM soustředí se na otázky věrohodnosti zjevení. dělí látku na dvě části: 1. zjevení a jeho předávání v církvi, 2. apologetická část o epistemologických otázkách v současném kontextu. R. Latourelle, J. Wicks, G. O´Collins, C. Dotolo, C. Aparicio Valls. R. Fisichella, S. Pié Ninot. Reprezentativním dílem této školy je Dizionario di teologia fondamentale (Slovník fundamentální teologie), který vyšel poprvé r. 1990 v Assissi.

ŘÍMSKÁ ŠKOLA PŘI PAPEŽSKÉ UNIVERZITĚ V LATERÁNU navazuje na práci teologů českého původu, V. Boublíka a K. Skalického tzv. „dialogická perspektiva fundamentální teologie K této škole lze přiřadit autory jako G. Lorizio, P. Coda, L. Žák, P. Sguazzardo, A. Sabetta ad., Ukázkovým dílem této školy je čtyřdílná Teologia fondamentale (2004-2005). postupuje od epistemologických otázek a dějin bádání o víře k otázkám po základech teologického poznání (zjevení, tradice, víra), k tématu věrohodnosti a teologických pramenů v minulosti a dnes

Souhrn novodobého vývoje TF si vždy (vedle hájení křesťanského poselství) uchovala charakter úvodní teologické vědy: uvádí do teologie, jejích oborů a metod (poskytuje v nich základní orientaci) a hledá klíčová slova, kterými lze zpřístupnit podstatu křesťanství, to co je právě křesťanství vlastní dnes se většinou TF soustředí na zjevení ve smyslu sebesdělení Boha v Ježíši Kristu, právě ono je ústředním momentem křesťanské víry a teologie

Pojetí TF v našem kurzu Částečně v linii lateránské školy (+další:): od metodologie a historického úvodu do oboru, k hlavním tématům: zjevení, víře a jejímu předávání (tradici). TF jako teologie základů: pokud porozumíme vlastním základům, snadněji najdeme cesty, jak vlastní víru sdělit/obhájit před druhým Další postup: od základní struktury TF k tématu zjevení, (jeho povaze, zjevení v Písmu, v tradici, kultuře), víře (jako odpovědi na zjevení) a tradici (předávání zjevení v dějinách)