Někdy stačí jen se potloukat po Římě, dívat se kolem sebe a dějiny, či legendy západní civilizace se vám přímo budou plést pod nohama nebo tahat za oči. Někdy stačí jen se potloukat po Římě, dívat se kolem sebe a dějiny, či legendy západní civilizace se vám přímo budou plést pod nohama nebo tahat za oči. A protože jsme v Římě, stačí občas jen malá procházka nebo popojet pár zastávek autobusu, abychom se dostali A protože jsme v Římě, stačí občas jen malá procházka nebo popojet pár zastávek autobusu, abychom se dostali na místo, kde se to semlelo. na místo, kde se to semlelo. Prý. Prý.

Takhle třeba vystoupíte z autobusu kousek Takhle třeba vystoupíte z autobusu kousek od Lateránu a sjedete pohledem po obelisku. od Lateránu a sjedete pohledem po obelisku. I my barbaři ze severu si přeslabikujeme, že na podstavci se píše něco o tom, že Konstantin ve znamení kříže zvítězil a sv. Silvestr, že jeho křtem slávu kříže rozšířil. Jisté je, že palác a basilika v Lateráně do konstantinovských časů svou historií spadají, basilika je dodnes katedrálou města Říma. Tradice říká, že papež Silvestr Konstantina pokřtil v baptisteriu, které je pár desítek metrů od obelisku. Prý. Ono to celé mělo být takhle. Konstantina čekala bitva se spoluvladařem Maxentiem. V předvečer boje měl císař vidění… I my barbaři ze severu si přeslabikujeme, že na podstavci se píše něco o tom, že Konstantin ve znamení kříže zvítězil a sv. Silvestr, že jeho křtem slávu kříže rozšířil. Jisté je, že palác a basilika v Lateráně do konstantinovských časů svou historií spadají, basilika je dodnes katedrálou města Říma. Tradice říká, že papež Silvestr Konstantina pokřtil v baptisteriu, které je pár desítek metrů od obelisku. Prý. Ono to celé mělo být takhle. Konstantina čekala bitva se spoluvladařem Maxentiem. V předvečer boje měl císař vidění…

Na nebi zaplál kříž a císař slyšel „In hoc signo vinces“ Na nebi zaplál kříž a císař slyšel „In hoc signo vinces“ - v tomto znamení zvítězíš. V nejlepší pohanské tradici Konstantin vidění poslechl - v tomto znamení zvítězíš. V nejlepší pohanské tradici Konstantin vidění poslechl a praporce a štíty vojska opatřil viděným symbolem. a praporce a štíty vojska opatřil viděným symbolem.

Bitva dopadla jak měla, Konstantin zvítězil, Maxentius skončil utopený v řece. A jak bylo u Lateránu tesáno do kamene, tak ve Vatikánu Rafael (či spíš jeho dílna po jeho smrti podle jeho návrhů) na zdi komnat Julia II. vymaloval, že císař nejen dal křesťanům svobodu, ale sám křest z rukou papeže Silvestra přijal. Bitva dopadla jak měla, Konstantin zvítězil, Maxentius skončil utopený v řece. A jak bylo u Lateránu tesáno do kamene, tak ve Vatikánu Rafael (či spíš jeho dílna po jeho smrti podle jeho návrhů) na zdi komnat Julia II. vymaloval, že císař nejen dal křesťanům svobodu, ale sám křest z rukou papeže Silvestra přijal.

Prý. V kameni, fresce a legendě je to příběh velmi trvanlivý. A úplná smyšlenka to taky nebude. Ke Konstantinovi a kříži se ještě vrátím. Teď se ale pojďme podívat, kde se to semlelo.

I když je příběh někdy nejistý, místo je při troše štěstí v civilizaci pečlivých záznamů poměrně jisté. Vůbec, když se ti dva kohouti porvali na významné dopravní tepně, jíž je Via Flaminia ještě vlastně i dnes. Milvijský most sice nedožil dneška celý v antické podobě, ale tuším přinejmenším opory pilířů snad i toho Konstantina, nebo spíš utopeného Maxentia pamatují.

Když tak půjdete z římské strany k mostu jako by vstříc vítěznému vojsku všimnete si dvou věcí. Nejdřív toho, že o Čecha člověk zakopne všude. Svatý Ján z kamene vytesán, tu drží patrolu už pár set let, od poslední významné rekonstrukce mostu. Když tak půjdete z římské strany k mostu jako by vstříc vítěznému vojsku všimnete si dvou věcí. Nejdřív toho, že o Čecha člověk zakopne všude. Svatý Ján z kamene vytesán, tu drží patrolu už pár set let, od poslední významné rekonstrukce mostu.

Jak tak jdete dál, všimnete si jakýchsi divných ozdob. Nejdřív přemýšlíte, k čemu z dějin mostu se asi vztahují.

…pak se podíváte blíž a začnete tušit. …pak se podíváte blíž a začnete tušit.

I ve Věčném městě se ještě pořád dají vymyslet nové obyčeje, Tenhle je sotva pár let starý, inspirovaný knížkou a filmem. A ano je to tak, jak to vypadá. Zamilované páry přijdou na most, zamknou tam svou lásku visacím zámkem a klíčky hodí do Tibery. Ostatně přiznám, že je mi sympatické, že je to knížka nová, leč ne zcela moderní. Kdyby to byl moderní obyčej, zaláskovaní by si klíče strčili do kapes a ti vůbec nejmodernější by ta jména na zámky psali omyvatelnou barvou. Recyklování je přece moderní a zodpovědné. Tentokrát ještě ovšem na Milvijském mostě vítězí tradice. I ve Věčném městě se ještě pořád dají vymyslet nové obyčeje, Tenhle je sotva pár let starý, inspirovaný knížkou a filmem. A ano je to tak, jak to vypadá. Zamilované páry přijdou na most, zamknou tam svou lásku visacím zámkem a klíčky hodí do Tibery. Ostatně přiznám, že je mi sympatické, že je to knížka nová, leč ne zcela moderní. Kdyby to byl moderní obyčej, zaláskovaní by si klíče strčili do kapes a ti vůbec nejmodernější by ta jména na zámky psali omyvatelnou barvou. Recyklování je přece moderní a zodpovědné. Tentokrát ještě ovšem na Milvijském mostě vítězí tradice.

Ale zpátky je Konstantinovi. Jakpak to asi císař myslel, když tehdy přivolil ke svobodě křesťanského kultu a posléze se jal pilně stavět basilky na hrobech mučedníků? Ale zpátky je Konstantinovi. Jakpak to asi císař myslel, když tehdy přivolil ke svobodě křesťanského kultu a posléze se jal pilně stavět basilky na hrobech mučedníků?

Do císařské hlavy jeden nevidí. Ta příhoda z mostu vsáklá do kamene i do omítek se dá vyložit všelijak. Jako pustá prelátská propaganda pozdějšího data, jako císařská propaganda téměř dobová nebo jako poněkud opentlený příběh poměrně racionálního císařského posouzení situace a rozhodování. Jeden sociolog odhadmo spočítal, že v Konstantinově době mohli křesťané tvořit asi tak polovinu obyvatel impéria – a přibývalo jich. Pokud si císař řekl nějakou římskou variantu pozdějšího If you cannot beat them, join them nebylo by divu. A už vůbec by nebylo divu, že z toho, co nám povídají historici máme dojem, že zdaleka nejlegendárnější z celého příběhu je právě věc Konstantinova křtu. Někdo by mohl být v pokušení ukazovat na císaře jako na prvního křižáka a dlouze vysvětlovat, kterak s konstantinovským obratem začalo ohledně křesťanství jít všechno od pěti k nule (to proto, že od desíti k pěti to podle držitele téhož vztyčeného prstu nejspíš vedl sv. Pavel). Inu tak, je všeobecně známo, že zejména v této oblasti je zvykovým právem dávno dáno, že čím horlivější a zapálenější badatel je, tím větší svobodu si ve svém výkladu smí dopřát, včetně svobody a od složitostí historických skutečností. Omezme se proto jen na drobnou poznámku spíše gramatické povahy. Pokud můžeme mnohem snáz a výstižněji mluvit o konstantinovském obratu než o Konstantinově obrácení, pak tu máme jistou významovou odlišnost, která působí, že to s tím prvním křižákem nebude zas tak horké. Do císařské hlavy jeden nevidí. Ta příhoda z mostu vsáklá do kamene i do omítek se dá vyložit všelijak. Jako pustá prelátská propaganda pozdějšího data, jako císařská propaganda téměř dobová nebo jako poněkud opentlený příběh poměrně racionálního císařského posouzení situace a rozhodování. Jeden sociolog odhadmo spočítal, že v Konstantinově době mohli křesťané tvořit asi tak polovinu obyvatel impéria – a přibývalo jich. Pokud si císař řekl nějakou římskou variantu pozdějšího If you cannot beat them, join them nebylo by divu. A už vůbec by nebylo divu, že z toho, co nám povídají historici máme dojem, že zdaleka nejlegendárnější z celého příběhu je právě věc Konstantinova křtu. Někdo by mohl být v pokušení ukazovat na císaře jako na prvního křižáka a dlouze vysvětlovat, kterak s konstantinovským obratem začalo ohledně křesťanství jít všechno od pěti k nule (to proto, že od desíti k pěti to podle držitele téhož vztyčeného prstu nejspíš vedl sv. Pavel). Inu tak, je všeobecně známo, že zejména v této oblasti je zvykovým právem dávno dáno, že čím horlivější a zapálenější badatel je, tím větší svobodu si ve svém výkladu smí dopřát, včetně svobody a od složitostí historických skutečností. Omezme se proto jen na drobnou poznámku spíše gramatické povahy. Pokud můžeme mnohem snáz a výstižněji mluvit o konstantinovském obratu než o Konstantinově obrácení, pak tu máme jistou významovou odlišnost, která působí, že to s tím prvním křižákem nebude zas tak horké.

Napovídá to ostatně i další detail, že i když najdeme Konstatina mnohokrát vytesaného, vymalovaného a do kamene vyrytého, nakonec to císař na nekřesťanském Západě, rozhodně daleko nedotáhl. Napovídá to ostatně i další detail, že i když najdeme Konstatina mnohokrát vytesaného, vymalovaného a do kamene vyrytého, nakonec to císař na nekřesťanském Západě, rozhodně daleko nedotáhl. Na rozdíl od své matky Heleny. A byl v tom zase kříž. Na rozdíl od své matky Heleny. A byl v tom zase kříž.

Zatímco syn viděl zářící kříž leda tak nad oblaky, Helena se rozhodla hledat a najít ten skutečný, na kterém Ježíš zemřel. Říkejte si, že to celé muselo být od počátku do konce jedno velké balamucení, ale snad byste mohli připustit, že alespoň ten Helenin příběh je jaksi skutečnější, možná právě proto, že je takříkajíc doslova zemitější. Císařovna matka se totiž nějakých deset let poté, co synáčka potkalo to vidění na mostě vypravila do Palestiny, jíž se brzy mělo začít říkat Svatá země, a s ženskou, jakož i imperiální rozhodností, se pustila do hledání a kopání. Prý nakonec našla všechny tři kříže, ten Pravý, Kristův, se měl projevit uzdravující mocí. Císařovna měla v Římě svůj palác nedaleko Lateránu a vyzdvižené relikvie tam umístila. Zemitost, říkejte si tomu přízemnost, příběhu doplňuje poznámka, že ji nechala vysypat prstí z Golgoty. Začalo se tomu tam proto říkat „v Jerusalémě“. Část paláce se postupně změnila v několikrát přestavovaný kostel S Croce in Gerusalememe. Relikve Kristova umučení uchovává dodnes. Historická poznámka pod čarou praví, že jen ty relikviáře jsou z větší části sotva dvě stě let staré. Ty předchozí ukradli tuším Francouzi, nebo kdo byl zrovna na řadě v plenění římských pokladů. A ať už si o příbězích tesaných do kamene a malovaných po zdech myslíme, co chceme, je snad zajímavé se podívat na místa, kde se cosi nesporně přihodilo a prohlédnout si i něco z toho, co očividně následovalo. A je pak na každém návštěvníkovi věčného města, byť by to byl barbar ze severu, aby se díval a poslouchal o čem ta místa mluví a jaké příběhy se nad nimi vznáší. Troufám si podotknout, že nezaškodí přitom stát nohama na zemi. Ať si o ní myslíme a jmenujeme ji jakkoliv. Zatímco syn viděl zářící kříž leda tak nad oblaky, Helena se rozhodla hledat a najít ten skutečný, na kterém Ježíš zemřel. Říkejte si, že to celé muselo být od počátku do konce jedno velké balamucení, ale snad byste mohli připustit, že alespoň ten Helenin příběh je jaksi skutečnější, možná právě proto, že je takříkajíc doslova zemitější. Císařovna matka se totiž nějakých deset let poté, co synáčka potkalo to vidění na mostě vypravila do Palestiny, jíž se brzy mělo začít říkat Svatá země, a s ženskou, jakož i imperiální rozhodností, se pustila do hledání a kopání. Prý nakonec našla všechny tři kříže, ten Pravý, Kristův, se měl projevit uzdravující mocí. Císařovna měla v Římě svůj palác nedaleko Lateránu a vyzdvižené relikvie tam umístila. Zemitost, říkejte si tomu přízemnost, příběhu doplňuje poznámka, že ji nechala vysypat prstí z Golgoty. Začalo se tomu tam proto říkat „v Jerusalémě“. Část paláce se postupně změnila v několikrát přestavovaný kostel S Croce in Gerusalememe. Relikve Kristova umučení uchovává dodnes. Historická poznámka pod čarou praví, že jen ty relikviáře jsou z větší části sotva dvě stě let staré. Ty předchozí ukradli tuším Francouzi, nebo kdo byl zrovna na řadě v plenění římských pokladů. A ať už si o příbězích tesaných do kamene a malovaných po zdech myslíme, co chceme, je snad zajímavé se podívat na místa, kde se cosi nesporně přihodilo a prohlédnout si i něco z toho, co očividně následovalo. A je pak na každém návštěvníkovi věčného města, byť by to byl barbar ze severu, aby se díval a poslouchal o čem ta místa mluví a jaké příběhy se nad nimi vznáší. Troufám si podotknout, že nezaškodí přitom stát nohama na zemi. Ať si o ní myslíme a jmenujeme ji jakkoliv.