Ochrana osobnosti Jméno a bydliště člověka © Vladimír Plecitý, 2012

Jméno člověka a jeho ochrana Jméno a bydliště člověka je součástí ochrany osobnosti, pouze je ze systematických důvodů zařazeno jinde. Jméno člověka = jeho osobní jméno a příjmení, popř. jeho další jména a rodné příjmení, která mu podle zákona náležejí. Každý člověk má právo užívat své jméno v právním styku, má právo na ochranu svého jména a na úctu k němu (srov. § 77 odst. 1).

Jestliže někdo v právním styku užívá jiné jméno (např. smyšlené jméno nebo jméno někoho jiného) než své vlastní, nese následky omylů a újem z toho vzniklých. Zákon rozlišuje dvě situace: 1)Případ, kdy někdo zpochybňuje právo na jeho jméno, 2)Případ, kdy někdo utrpí újmu následkem neoprávněného použití jeho jména. Jako obranu zákon poskytuje žalobu zdržovací nebo odstraňovací (srov. § 78 odst. 1). V otázce náhrady majetkové nebo nemajetkové újmy se vychází z úpravy závazků z deliktů, která je sjednocena a platí i pro tyto případy.

Zákon, oproti dosavadní úpravě, ochranu jména rozšiřuje v oblasti subjektů práva na ochranu. Žalobní právo mají také nejbližší příbuzní. Těm však může dotčená osoba v uplatnění ochrany zabránit, jestliže dá výslovně najevo, že si to nepřeje (srov. § 78 odst. 2). Další rozšíření ochrany míří na poškozování dobrého jména rodiny. Jedná se tak o neoprávněný zásah do příjmení. V důležitém zájmu na ochraně rodiny, se může domáhat ochrany samostatně manžel nebo jiná osoba dotčenému blízká, i když do jejich práva ke jménu nebylo zasaženo (srov. § 78 odst. 3)

Zákon poskytuje samostatným ustanovením ochranu pseudonymu stejně jako jménu, ale za podmínky, že vejde ve známost (srov. § 79 odst. 2). Pro právní následek bude rozhodující posouzení konkrétní situace a nikoli obecné kritérium v zákoně. Význam ochrany pseudonymu a posílení právní jistoty třetích osob dokládá ustanovení o platnosti právních jednání učiněných pod pseudonymem. Podmínkou je, že druhá strana nemá pochybnost o osobě jednajícího, je-li zřejmé, kdo jednal (srov. § 79 odst. 1).

Bydliště Zákon vymezuje pojem bydliště. Jedná se o soukromoprávní vymezení, platící pro potřeby soukromoprávních jednání, zejména přijímání plnění. Nikoli v oblasti veřejného práva. Člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale. Zákon nevylučuje možnost člověka mít své bydliště na více místech (srov. § 80 odst. 1)

Zákon stanoví fikci bydliště pro člověka, který bydliště nemá: Nemá-li člověk bydliště, považuje se za ně místo, kde žije. Nelze-li takové místo zjistit, anebo lze-li je zjistit jen s neúměrnými obtížemi, považuje se za bydliště člověka místo, kde má majetek, popřípadě místo, kde měl bydliště naposledy. Tato konstrukce má praktický význam zejména pro doručování, plnění a další případy v soukromoprávních vztazích (srov. § 80 odst. 2)