7. Poznání Boha a poznání sebe Večerní studium teologie, II KSV/KSPS – Křesťanská spiritualita v post-křesťanské společnosti 18.4. 2017 Pavel Ambros SJ

Mohu, ale nemusím!

1. Poznání Boha jako nejvyššího dobra Při každé volbě, pokud to závisí na nás, musí být oko našeho úmyslu čisté, že hledím jedině na to, k čemu jsem stvořen, totiž ke chvále Boha, našeho Pána, a k spáse své duše. A tak mi musí všechno, co si zvolím, pomáhat k cíli, pro který jsem stvořen. Nesmím nasměrovávat nebo přivádět cíl k prostředku, nýbrž prostředek k cíli. DC 169

1. Poznání Boha jako nejvyššího dobra Proto je nutné, abychom se vůči všem stvořeným věcem stali indiferentními ve všem, co je dovoleno svobodě našeho rozhodnutí a není jí zakázáno. A tak, co se nás týká, nemáme chtít více zdraví než nemoc, čest nebo potupu, dlouhý život než krátký; a stejně tak ve všech ostatních věcech, že si přejeme a volíme jedině to, co nám více napomáhá k cíli, pro který jsme stvořeni. DC 23

1. Poznání Boha jako nejvyššího dobra předkřesťanská doba: Hérakleitos: shlédnout místa událostí a vidět je (theoria); věrohodnost: svědectví alespoň dvou; věda: obecný souhlas (factum); skeptici: nejsme schopni poznat pravdu, ale pouze to, zda to, co se hovoří, je pravdivé; Sokrates: hledání pravdy čistým rozumem Platón: pojm y jsou věčnými fakty; bohužel svět idejí a reálný svět jsou neslučitelné – filosofie je meditací o smrti Aristoteles: ideje jsou formou hmoty, člověk poznává vkládá do světa pravý účel věcí = moudrý člověk žije podle zdravého rozumu; ne všichni jsou schopni vytvářet racionální řád pro společné soužití;

1. Poznání Boha jako nejvyššího dobra křesťanská doba: poznáním Boha v mých dějinách života a mne samého v dějinách Božích, v samém Bohu; slyšet = poslouchat Boha; klášter: pamatuj na smrt (platonismus) modli se a pracuj (aristotelismus) Lex credendi a lex orandi: lidská zkušenost a duchovní zakoušení sv. Tomáš Akvinský (scholastika): křesťanskou zvěst konfrontuje s lidskou racionalitou a připravuje tím nástroje, jimiž by teologie mohla být partnerem nekřesťanského, pohanského myšlení (oddělení univerzity od kláštery = teologie od duchovního života)

1. Poznání Boha jako nejvyššího dobra postkřesťanská doba: teologie sdílí úděl s ostatními vědními obory (dnes nestřeží víru, ale plní kritéria akademického pracovníka) agresivita religionistiky, kryptospirituality, sociologie a psychologie náboženství důraz na vnímání, středem pozorností se stává subjekt jako individualita (spiritualita je to, co člověk prožívá) teolog se čím dál tím více podobá běžnému člověku, který je přesvědčen, že je to on, kdo na Boha myslí, a že Boha vytváří svým myšlením, který Boha chápe, poznává ho, vysvětluje, interpretuje = subjektivismus v liturgii, management v pastoraci atd.

2. Trojice a monoteismus Bůh pro křesťana je láska, která má tři tváře: má tvář Otce, Syna a Ducha Svatého. (zkušenost a zakoušení) Jak se modlím Krédo? Monos = jeden princip; soulad rozumu se skutečností; Marxismus = skutečnost je to, co chceme vytvořit; Individualismus = skutečnost je to, co mne rozvíjí; morálka = kvalita jednoho, ne schopnost vytvářet jednotu; ateista = existuje jen to, co racionálně objasním

2. Trojice a monoteismus Proč svět odmítá křesťanství? Je v něm přítomná skrytá ambice, že racionálně jsem schopen vidět dobro, absolutní hodnotu morálky, kterou chci bránit. Nemůžeme se divit, že reakce nevěřícího světa na tento pokus byla velmi agresivní. Nemůžeme se divit, že se nám nedaří vyvolat pozitivnější příklon ke křesťanství a setkáváme se tak s masivním odporem. V této tendenci přirozený zákon téměř ztotožňujeme s Božím zákonem a s Bohem samotným. Dáváme mu přednost před živým Bohem proto, že je totiž racionálně poznatelný. Může totiž obviniti toho, kdo přirozený zákon nepoznává, za méněcenného, vyloučit ho ze společenství těch, kteří jej znají a kteří se cítí být nadřazeni vůči těm, kdo jej neznají. Chceme Boha ztotožnit s racionální skutečností.

2. Trojice a monoteismus Dnešní kultura prohlásila tento přístup za ideologický a označila tento přístup za zpátečnický. A sama vyloučila takto pojatou víru ze světa racionality. A použila racionalitu k tomu, aby víru začala racionalizovat na základě jejich projevů a náboženství se stalo předmětem racionálního zkoumání religionistiky.

3. Duchovní rozum Když se však plodíváme do dějin křesťanství, vidíme, že křesťané sami vnímali svoji racionalitu jako duchovní rozum, jako inteligenci a racionalitu, která je plodem přítomnosti Ducha. Když hovoříme o tom, že v přirozeném zákoně je přítomen Duch Svatý, je to až dodatečné ospravedlnění naší důvěry v přirozený zákon. Jeho pojetí a obsah je však jiný, než naše pozdější ospravedlňující interpretace.

3. Duchovní rozum Racionální rozum Bůh a mravní jednání jsou odvozeny od racionálního objasnění toho, co jsou. uskutečňujeme to, co chápeme Duchovní rozum vztah lásky proniká do mé racionality; uskutečňujeme to, čím nás obdarovává ten, kdo nás miluje jako Otec, Syn a Duch Svatý a jsme toho svědky, hovoříme druhým

3. Duchovní rozum Racionální rozum spiritualita je nesena: neopalagiansmem, neagnosticismem, moralismem, fundamentalismem, psychologismem. Duchovní rozum spiritualita je nesena: vědomím obdarovanosti rozlišováním, mystagogií, svobodou, diskrétností.

4. Poznání v duchovním životě Počátkem poznání v duchovním životě je vždy v Bohu a našem vyjití od Boha. vyznáváme, že náš Bůh je Trojice, pak je láskou. A jestli je láskou, pak je sdílením, rozhovorem, slovem obráceným k naší svobodě; Bůh nejen sděluje, ale dává se nám, vydává se nám víra je radikální uznání druhého; má tvář, svůj vnitřní čas, jedinečnost, neopakovatelnost a nezaměnitelnost.

4. Poznání v duchovním životě Krize víry nevidíme a nevzhlížíme k druhému; jdu k němu vstříc s tím, co si o něm myslím; kde není vztah k druhému, svobodné přilnutím k druhému; „Všechny pravdy zde na zemi, nemají-li v sobě postoj extáze, tedy schopnost, uschopnění vyjít ze sebe a uznat druhého, tedy náboženský postoj, nejsou poznáním rozumu v Duchu.“ (Makarius Veliký)

4. Poznání v duchovním životě Charakter duchovního poznání Nauka nepřivádí k obrácení. Neobracím se k něčemu, ale k někomu. Křesťanská nauka je pochopitelná jen za předpokladu agapického postoje. Bez lásky k Bohu a Boží lásky k nám nemůžeme pochopit ani Boha, ani sebe. Kdo nemiluje Boha, Boha nepochopí.

4. Poznání v duchovním životě Co to však ve skutečnosti znamená, když říkám, že druhého uznávám, že uznávám jeho existenci? To znamená, že ve mně existuje obrat, obrácení, nasměrování, je zde osoba. A nauka, to je pohled na tvář. Veškeré schisma na Západě má kořen v oné forma mentis, která rozdělila a oddělila od sebe nauku a tvář. Jsme ochotni ve jménu nauky zbavit Krista jeho tváře. Schisma mezi naukou a tváří působí však nepředstavitelné škody.

4. Poznání v duchovním životě Víra je láska, která se rozhoduje pro druhého. zdraví než nemoc Bůh Já

4. Poznání v duchovním životě Protože je láska je schopna zvrátit moje směřování, které je zakořeněné v mé individualitě a přesměrovat k někomu druhému, jinému, než jsem jen já sám. Až do té doby, kdy nejsem zasažen láskou, totiž že jsem pohnut změnit směřování mého všedního života a připustit, že druhý je mnohem více na prvním místě než já sám sobě, pak ještě jsem nepoznal, co to znamená věřit.

5. Extáze a adorace Naše láska a naše vyjíti ze sebe je možná jen jako reakce na lásku, která nás předchází. Vztah k Bohu je možný jen proto, že Bůh se k nám vztahuje ještě dříve, než jsme byli stvořeni a než jsme byli vykoupeni. Jeho vztah je primární skutečností v našem vztahu k Bohu. Dotek lásky vyvolává naši odpověď, kterou nazýváme vírou.

5. Extáze a adorace Adorace je ze strany člověka nejdůležitější prvek liturgie. Adoruji, tvořím kult, projevuji úctu. Jejím obsahem je uznání, nahlížení, přijímání, přiznání se k něčemu, přilnutí. Tento náš postoj je možný proto, že dříve než my jsme začali slavit liturgii, tak ji Otec slavil v Srdci Kristově (pravý Bůh a pravý člověk), liturgie byla slavena z Boží strany. Byl to Bůh, který dříve, ještě před námi, poklekl před člověkem, sklonil se před ním, člověka se dotázal a nechal mu svobodu přilnout.

5. Extáze a adorace A ještě dříve než sestoupil Syn, sestoupil do lidského života Duch Svatý. S. Atanáš Není to Syn, který sestupuje na člověka jako první, ale je to Duch, který vtiskuje do našich srdcí stopu Syna stvořeni k obrazu a podobenství Božímu

5. Extáze a adorace Duch je vlit do našeho srdce jako moc Božího Ducha být osobou, která vždy k člověku hovoří jménem jiného, a tento Duch vtiskuje do nás obraz Boží, který v sobě prožíváme jako Boží lásku. Duch sestupuje do našeho srdce jako vlití, které v nás zanechává stopu, obraz Boží, který je přítomen v osobě Krista. A protože Syn je obrazem Otce, Otec je skutečný pramen tohoto obrazu, proto tak intenzivně přitahuje pozornost Otce. Dochází k tomu, že se stáváme příbytkem Trojice.

5. Extáze a adorace Náš vztah k Bohu je možný jen proto, že Bůh se vztahuje k nám. V tomto vztahu k Bohu k nám můžeme až poté objevit náš vztah k Bohu. Prostředím našeho vztahu k Bohu je Syn, který je výrazem toho, že nás Bůh miloval ještě dříve, když jsme byli ještě hříšníky.

5. Extáze a adorace Není žádný jiný prostředník mezi Bohem a člověk než Ježíš Kristus. Tento způsob vztahu, totiž náš vztah k Bohu jako odpověď na dřívější projevenou lásku, je možný jen v Ježíši Kristu. Neexistuje totiž v žádném náboženství něco podobného, aby Bůh lidskou skutečnost prožíval Božím způsobem a Boží skutečnost lidským způsobem. Tento náš niterný prostor, v němž se můžeme odpoutat od sebe a vrhnout se do náruče Boží, se uskutečnil v něm samém a předává nám jej jako dar našeho vykoupení.

5. Extáze a adorace Duchovní život bez Ducha Svatého neexistuje. Naším nejvlastnějším postojem vůči Duchu je adorace Ducha, protože je to to on, kdo zprostředkovává lásku Otce (Řím 5,5). V něm poznáváme vše v proudu života jako života v Bohu.

6. Neexistuje Krédo bez církve Je to církev, která mi předává vyznání víry. Je zde nejdříve víra církve, z ní vyrůstá osobní víra každého z nás. Církev z tohoto hlediska můžeme vnímat jako umění společenství. Jaký mám vztah k druhým, takovým způsobem se formuje moje víra. Je to vše zakládající vztah, který formuje moji víru.

6. Neexistuje Krédo bez církve Stále si musíme být vědomi toho, že nejzákladnější věcí je správné umístění duchovních skutečností do správně pochopeného prostředí, v kterém má svůj pravý význam a smysl. Otázka poznání Boha se nachází v prostředí, v němž Bůh má jako první iniciativu a sdílí se s námi lidmi. Bůh v Trojici obsahuje v sobě tajemství sdílení, spojení, propojení, komunikace takové hloubky, že tvoří jednotu.

7. Rozlišování v Duchu Co jsou tato rozhodnutí před Bohem, mohu poznat jen s pomocí Ducha Svatého. Boží vůle, kterou mám poznat pro svoji osobní cestu spásy, není abstraktní skutečností, ale je podle slov kapadockých otců to, co Bůh je. Je slovem v nás. Bůh nechce nic jiného než to, co sám je. Protože Bůh je všechno, nemůže chtít jiné věci.

7. Rozlišování v Duchu Poznávat Boha, co ke mně hovoří, znamená pozorovat a nahlížet, jakým způsobem ke mně hovoří a tím mě zachraňuje. „Nebude již učit druh druha, bratr bratra: „Poznej Hospodina!“ Neboť mě poznají všichni od nejmenšího do největšího – praví Hospodin. Jejich nepravosti jim odpustím a na jejich hřích už nevzpomenu.“ (Jer 31,34).

7. Rozlišování v Duchu V Novém zákoně mají nejhlubší poznání Boha hříšníci, kterým je odpuštěno. Toto poznání vyrůstá ze zkušenosti. Není to přemýšlení o Bohu, které člověka přivede ke zkušenosti, ale je to zkušenost, která je následně reflektována.

7. Rozlišování v Duchu Poznání Boží vůle je vždy v souvislosti s tím, jak ke mně Bůh promlouvá a jak mě tím zachraňuje. Jestliže má zkušenost toho, jak jsem zachráněn, pak mohu milovat a věřit Bohu. Důraz spočívá na slovu milovat Boha. Jedna věc je, co mi Bůh říká, druhá věc je milovat to, co mi Bůh říká. Jedna věc je to, co mi církev říká, druhá věc je zamilovat si to, co mi říká.

7. Rozlišování v Duchu Poznání Boha a mne samého je možné jen tehdy, když ve slově nacházím tvář toho, kdo ke mně hovoří.

7. Rozlišování v Duchu V tomto prostředí se odehrává rozlišování. Duchovní rozlišování tvoří součást poznání Boha v mé osobě a mém životě a mně a mé osoby v životě Božím. Zcela rozhodující je zkušenost záchrany a spásy. Lidé, kteří se necítí být zachráněni, nejsou schopní začít vážné duchovní rozlišování. Kdo je zachráněn, ten ví, jak ho Bůh zachránil. Z této zkušenosti pak rostou zástupy, které milují Boha.