METODY LOGOTERAPIE Logoterapie a existenciální analýza Karel Balcar Pražská vysoká škola psychosociálních studií

Psychoterapeutické uplatnění duchovních zdrojů Duchovní zdroje a možnosti zasahují i do duševní a tělesné příčinnosti a mohou se tak uplatnit i jako psychoterapeutický činitel. Lze toho dosáhnout využitím sebeodstupu a sebepřesahu, uplatněním svobody a přijetím odpovědnosti při zaujetí odlišného postoje k poruchovému dění, než jaký vyplývá z „tlaků a tahů“ fyziologických a psychologických činitelů. Psychoterapeutické využití duchovních zdrojů není věcí jen zesíleného chtění, nýbrž zaujetí jiného úhlu pohledu a činného přístupu z existenciálního odstupu vůči prožitkovému a hmotnému dění v člověku.

Uplatnění logoterapie jako léčebné nebo poradenské metody I Logoterapie jako pomoc při hledání a naplňování smyslu situací, událostí, činů: „K ČEMU, PRO CO …?“ – konat, snášet, žít… Metody hledání, ověřování, uskutečňování smysluplných možností, které přináší praktický život. II Logoterapie jako psychoterapie – pomoc při léčení: „JAK PŘEKONAT, NAPRAVIT, ZVLÁDNOUT …?“ – duševní nebo psychosomatickou obtíž, selhávání, nemoc… Metody psychoterapeutického uplatňování duchovních schopností a motivací.

„Klinické“ logodiagnostické metody Rozhovor a pozorování: Současné prožitky, očekávání, úmysly v životě Zkušenosti s dosavadními životními situacemi, vztahy a událostmi v nich Zkušenosti s vlastním prožíváním a počínáním v nich Pozorované slovní a mimoslovní projevy v rozhovoru o osobních tématech Rozpoznávaná snaha, počínání a výsledky docilované v terapeutických úkolech a experimentech

„Testové“ logodiagnostické metody Logometrické dotazníky U nás již vydané: Logo-test Mach, Chrudim 1992; již nedostupný ESK – Existenciální škála Testcentrum, Praha 2001; v prodeji Nevydané, avšak příležitostně užívané: PIL – Test smyslu v životě TEM – Test základních existenciálních motivací

Logoterapeutické metody I Metody nalézání a uskutečňování smyslu v životě: Poukazování na vlastní hodnotu věcí a činů Povzbuzování k hledání a uskutečňování smyslu příznivých okolností a ke smysluplnému vzdorování působení nepříznivých (proti „hypotéze o závislosti“) Posilování prožitků zakoušené hodnoty života konfrontací s opaky Řešení konfliktů hodnot a cílů vážením důsledků pro sebe i druhé Volba z dříve osvědčených, nebo nedostupných možností Metoda nacházení smyslu postupnými kroky (A. Längle – EA) Atd. – improvizované postupy inspirované příležitostmi, které člověku přinášejí konkrétní situace, události, vztahy v jeho životě, v nichž může volit své počínání a vnímat míru jeho smysluplnosti Podmínka zdaru: „Koperníkovský obrat logoterapie“

„Koperníkovský obrat logoterapie“ Soběstředný „předkoperníkovský“ postoj k životu: Člověk vznáší své nároky na to, co mu podle něj „život“ zůstává dlužen, oč je „jím“ nespravedlivě zkrácen… V. Frankl: „Člověk není tím, kdo klade životu otázky, nýbrž je mnohem více tím, kdo je životem tázán, kdo má životu odpovědět, kdo se má životu zodpovídat … Ale [jeho] odpovědi … mohou být pouze konkrétní odpovědi na konkrétní otázky života. “ „ K o p e r n í k o v s k ý o b r a t “ Přestat se ptát po tom a dožadovat toho, co mi život „zůstává dlužen“, a začít svými činy odpovídat na otázky, které mi život svými nároky na mne a příležitostmi pro mne klade – co já zůstávám dlužen životu…

Logoterapie užitá jako psychoterapie „Logoterapie a existenciální analýza“ V. E. Frankla uplatňuje existenciální motivaci člověka – „VŮLI KE SMYSLU“, projevující se v nepříznivých osudových podmínkách „VZDORNOU MOCÍ DUCHA“, vynakládanou vůči jejich vlivům; využívá k tomu existenciálních schopností člověka, jimiž jsou: „SEBEODSTUP“ jako schopnost zaujmout subjektivními vlivy co nejméně zkreslený pohled a přístup vůči sobě a světu; „SEBEPŘESAH“ jako schopnost odpoutat se od soběstředných zájmů a věnovat své snažení něčemu (někomu) jinému kvůli němu samému; „SVOBODA“ jako schopnosti zvolit a uskutečňovat z možností, dostupných člověku v jeho životní situaci, podle své volby; „ODPOVĚDNOST“ jako schopnost rozhodovat se a jednat závazně, v souladu se svými životními hodnotami a s ochotou nést následky svých činů; a kromě vyrovnávání s existenciálními problémy člověka lze těchto duchovních „výkonů“ člověka také užít jako zdrojů pro metody uplatňované v psychoterapii poruch psychických, psychofyziologických nebo behaviorálních funkcí.

Logoterapeutické metody II Metody uplatňování duchovních zdrojů v psychoterapii: („Strukturované metody logoterapie“) Postojová změna: „Přepracovat škodlivý postoj ke skutečnosti na prospěšný“ (Logoterapeutický rozhovor a experiment s praktickou akcí) Paradoxní intence: „Chtít a konat to, co se zažít nebo vykonat (chorobně) bojím“ (Vypracovat „paradoxní přání“ a postoj, vyjít mu vstříc praktickým jednáním) Dereflexe: „Odvrátit se od (škodlivého) zaměření na sebe k usilování o sebepřesažný cíl“ (Zrušit hyperreflexi a hyperintenci zacílením volní pozornosti a snahy jiným, hodnotově přitažlivým směrem) Podmínka zdaru: Uplatnění duchovních schopností a motivací

P o s t o j o v á z m ě n a „Nezdravé“ postoje – „NE“ vůči svému životu či některé jeho součásti, vedoucí k nepřijetí reality a pasivní rezignaci, jsou rozpoznány, ukázány, rozebrány a měněny na „Zdravé“ postoje – „ANO“ vůči svému životu či některé jeho součásti, vedoucí k přijetí reality a aktivnímu angažování. Logoterapeutické prostředky: Za příznivých okolností: buzení „vůle ke smyslu“ Za nepříznivých okolností: buzení „vzdorné moci lidského ducha“

Postupy užívané ke změně postoje I PŘESVĚDČOVÁNÍ Po vyjasnění nezdravého postoje se lze pokusit o jeho změnu pomocí racionálních argumentů, založených buď na pacientově vlastní zkušenosti, nebo na dalších přímo dostupných poznatcích a na logickém vyvozování jejich důsledků. AUTORITATIVNÍ TVRZENÍ Nejsou-li průkazné argumenty přímo dostupné, lze pacienta ujistit, že podle odborných znalostí a podle zkušenosti terapeuta je vhodné vyzkoušet jiný přístup (často v některých ohledech opačný vůči dosud zastávanému) k danému problému, a poskytnout mu k tomu povzbuzení a vedení založené na terapeutově autoritě.

Postupy užívané ke změně postoje II NAIVNÍ DOTAZOVÁNÍ Jestliže pacient od počátku defenzívně nebo agresívně zaujímá opoziční postoj vůči očekávanému přesvědčování či nucení ke změně svých názorů a svého chování ze strany terapeuta, terapeut navenek souhlasí s jeho takto projevovanými postoji a činy jako s přijatelnou možností. Pak je terapeut „zrcadlí“ zpět pacientovi, často v ještě přehnané podobě, formou „naivního vyptávání“ na jejich „nesporně dobré“ důvody a na obdobně „jistě prospěšné“ výsledky, které jemu nebo druhým lidem tyto názory a jednání podle nich „určitě“ přinášejí. Tak terapeut vede pacienta (s využitím jeho počáteční, dosud působící tendence odporovat terapeutovi) k tomu, že nakonec začne odporovat i původně svým, nyní terapeutem vyslovovaným názorům. Přitom sám objevuje jejich nevhodnost a nerozumnost a nachází vlastní argumenty pro změnu dosud zastávaného postoje a z něj vyplývajícího chování. Nato terapeut pomáhá pacientovi zkusmo zaujmout a prakticky si vyzkoušet zdravější postoj a chování.

Postupy užívané ke změně postoje III SOKRATOVSKÝ DIALOG Sokratův způsob, jak vést lidi k poznání pravdy, nespočíval v poučování, nýbrž v pomáhání jim, aby si uvědomili to, co vskrytu už stejně vědí, i když si toho nejsou vědomi. V sokratovském dialogu terapeut klade otázky tak, aby si pacient jasněji uvědomoval svá potlačená či vytěsněná přání a obavy, předvědomé či nevědomé touhy a naděje, které poukazují buď k jeho ještě plně neuvědoměným možnostem smysluplného počínání, nebo k překážkám, které mu brání, aby objevoval a konal to, co pro něj může být skutečně smysluplné a hodnotné. Terapeut volí své otázky tak, jak postupně více rozumí pacientově situaci a postoji a jaká „vodítka ke smyslu“ mu pacient při sdílení svých přání a zkušeností s ním poskytuje. Mohou tak spolu zkoumat minulost a současnost, nacházet a znovu prověřovat situace vrcholného uspokojení i situace, které jakoby postrádaly jakýkoli smysl, a také představy o budoucnosti. Tím postupují k postupnému zvědomění intuitivního pocitu smysluplnosti, který v nich je skryt.

P o d o b a p o s t o j o v é z m ě n y NEZDRAVÝ POSTOJ ÚZKOST, DEPRESE… UTRPENÍ, SELHÁVÁNÍ, PORUCHA REZIGNUJÍCÍ ČLOVĚK „NEPŘIJATELNÁ“ UDÁLOST NEBO OKOLNOST SMYSLU- PRÁZDNO NEPŘIJETÍ, REZIGNACE ZDRAVÝ POSTOJ PŘIJETÍ A PŘEKONÁNÍ NEBLAHÉ SKUTEČNOSTI VZDORUJÍCÍ ČLOVĚK ! SMYSL OKOLNOSTI NEBO ČINU PŘIJETÍ, VZDOR NEBLAHÁ, AVŠAK PŘIJATÁ UDÁLOST NEBO OKOLNOST VŮLE KE SMYSLU + USKUTEČ- ŇOVANÁ HODNOTA

P a r a d o x n í i n t e n c e – logterapeutická metoda léčby úzkostných poruch „PŘEVRÁCENÉ PŘÁNÍ“ = Přát si, aby se (mi!) stalo to, čeho se v obávané situaci (iracionálně) nejvíc bojím; a s tím přáním se prakticky vystavit obávané situaci nebo se pustit do obávané činnosti; za podmínek vhodné indikace metody, osobního postoje a terapeuticky působivé formulace paradoxního přání. V. Frankl neodmítal ani značně neformální uplatnění této metody. E. Lukasová podrobněji rozpracovala indikační, teoretickou a metodickou stránku jejího uplatnění včetně možných rizik a předcházení jim.

Bludný okruh úzkostné poruchy

P a r a d o x n í i n t e n c e Využití duchovní schopnosti „sebeodstupu“ a „vzdorné moci ducha“ proti „hypotéze závislosti“: 1. Vysvětlit paradoxní účinky vyhýbání strachu a vzdorování strachu 2. Vytvořit odstup vůči sobě a svému strachu „externalizací“ příznaku 3. Zformulovat „opačné přání“ s užitím humorného přehánění 4. Vystavit se obávaným situacím s paradoxním přáním a počínáním Hlavní indikace paradoxní intence: Iracionální strachy a úzkostné poruchy vůbec, zvláště vtíravé a nutkavé myšlenky a činy a úzkostí buzené psychofyziologické poruchy.

P o d o b a p a r a d o x n í i n t e n c e Fobie: Chorobné vyhýbání či unikání obávané situaci nebo činnosti OBÁVANÁ SITUACE NEBO ČINNOST NARŮSTÁNÍ STRACHU VYHÝBÁNÍ OBÁVANÉ SKUTEČNOSTI UTRPENÍ, SELHÁVÁNÍ, PORUCHA BOJÍCÍ SE ČLOVĚK P. I.: „Vyjití vstříc“ obávané skutečnosti a obavě z ní přáním a činem … VZDORUJÍCÍ ČLOVĚK ZVLÁDANÁ SITUACE NEBO ČINNOST ÚLEVA, ZDAR, ZDRAVÍ PŘÁNÍ A VYHLEDÁVÁNÍ OBÁVANÉ SKUTEČNOSTI MIZENÍ STRACHU, LÉČENÍ FOBIE

D e r e f l e x e Hlavní indikace dereflexe: Využití duchovní schopnosti „sebepřesahu“ proti „soběstřednosti“ – proti škodlivému soustředění na volním úsilím nedosažitelný cíl: Objevit hyperreflexi a / nebo hyperintenci bránící žádanému účinku „Odložit“ léčbu předkládaného příznaku – odklonit od něj pozornost Zaměřit pozornost a snahu na jiný, zvládnutelný a smysluplný úkol Umožnit tím spontánní obnovení porušené funkce či vzniku žádoucího stavu Hlavní indikace dereflexe: Patogenní neúspěšná „deflexe“ pozornosti a snažení, vyvolávající patologickou smyčku hyperreflexe nebo hyperintence, která dál působí psychické, sociální a psychofyziologické poruchy a závislosti.

USILOVÁNÍ PŘÍMO O SLAST ČI ZDAR P o d o b a d e r e f l e x e USPOKOJENÍ, RADOST, ZDAR, DOBRÝ PRŮBĚH SPONTÁNNÍ VYPLÝVÁNÍ ! SEBEPŘESAŽNÉ SNAŽENÍ O HODNOTNÝ CÍL CÍL, HODNOTA ZMAŘENÍ CÍLE, PORUCHA FUNKCE NEBO VÝKONU TERAPEUTICKÁ DEREFLEXE HYPERREFLEXE, HYPERINTENCE, HYPERDISKUSE… PATOGENNÍ DEFLEXE: USILOVÁNÍ PŘÍMO O SLAST ČI ZDAR ČLOVĚK

Dereflexe pomocí soupisu alternativ (podle E. Lukasové) Zdůvodnit pacientovi potřebu a účel hledání praktických činností pro každý den kvůli tomu, aby si je postupně vyzkoušel a pak je ohodnotil podle toho, zda mu jak která „dělá dobře“ vzhledem k dosahování terapeutického cíle Na základě jeho dosavadních zkušeností, přání, nápadů a příležitostí v jeho životní situaci s ním sestavit soupis prakticky proveditelných a svým obsahem pro něj potenciálně zajímavých a prospěšných činností pro každý den na alespoň dva týdny jejich – údajně diagnostického – zkoušení a hodnocení, jak mu kdy která ke zlepšení jeho stavu přispívala či naopak Při soustavném sledování terapeutem pacienta nechat každodenně zkoušet a hodnotit zažité příznivé nebo nepříznivé účinky právě naplánované činnosti na předepsané skórovací stupnici, např. -2, -1, 0, +1, +2 Po absolvování tohoto úkolu – ve skutečnosti terapeuticky zacílené aktivity – posoudit, zda a nakolik bylo dosaženo pokroku v léčbě a podle toho zvolit, jak dále pokračovat dereflexí nebo jiným způsobem terapie

Dereflexe pomocí soupisu alternativ Typický průběh hodnocení činností pacientem DEN ČINNOST HODNOCENÍ - 2 - 1 0 + 1 + 2 1. 2. 3. 4. 5. ... 11. 12. 13. 14. 15. Aaaa aaaaaaaaaa aaaaaaaaaaaaa Bbbbbbbbbbbbbbbbbbbb bbbbbbbbb Cccccccccccccccccc ccccccc Dddddddddd dddddddddddd ddddd Eeeeeeeeeeeee eeeee eeeeeeeeeee eee . . . . . . . Vvvv vvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvv vvvv Wwwwwwwwwwwww wwwwwwwww Xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxxxxxx Yyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyyy yyyyyyy Zzzzzz zzzzzzzz zzzzzzzzzzzzzzzzz           . . . . . . .               

Logoterapeutická strategie léčby

Tragická triáda logoterapie (NEODSTRANITELNÉ) UTRPENÍ (OPRAVDOVÁ) VINA (NEVYHNUTELNÁ) SMRT SKUTEČNOSTI, KTERÉ „METODAMI“ NELZE ZRUŠIT