ŘEMESLO - TRADICE A BUDOUCNOST PROJEKT ŘEMESLO - TRADICE A BUDOUCNOST Číslo projektu: CZ.1.07/1.1.38/02.0010 Předmět MATERIÁLY      Obor: Instalatér Ročník: 1. Zpracoval: ing. Jaroslav Dufka

ŘEMESLO - TRADICE A BUDOUCNOST PROJEKT ŘEMESLO - TRADICE A BUDOUCNOST Číslo projektu: CZ.1.07/1.1.38/02.0010 Téma SPOJE SVAŘOVANÉ   Předmět: Materiály Obor: Instalatér Ročník: 1. Zpracoval: ing. Jaroslav Dufka

Prohlášení   Prohlašuji, že jsem tento výukový materiál vypracoval samostatně, a to na základě poznatků získaných praktickými zkušenostmi z pozice učitele ve Střední odborné škole Otrokovice, a za použití níže uvedených informačních zdrojů a literatury. Tento výukový materiál byl připravován se záměrem zkvalitnit a zefektivnit výuku minimálně v 1 vyučovací hodině. Ve Vsetíně dne 30. 5. 2013 ing. Jaroslav Dufka

Spoje svařované Témata: Princip svařování Svařování ocelí Bezpečnost práce Příprava ke svařování Způsoby svařování Stehování trubek Svařovací dráty

Princip svařování Svařování je jeden z nerozebíratelných způsobů spojování materiálů. Instalatéři svařují trubky ocelové a plastové. Svařování plastů se věnuje hodina č. 49. Princip spočívá v nahřátí materiálu trubky na teplotu tavení, vytvoření spoje a ochlazení spoje. Trubky ocelové se taví při teplotě přibližně 1539 °C. U ocelových trubek se do spoje přidává svařovací drát. Při svařování se musí postupovat přesně, protože špatný (křivý) svár nelze opravit. Spoje se ochlazují volně na vzduchu, rychlé ochlazování vodou způsobuje pnutí materiálu a jeho prasknutí.

Svařování ocelí Instalatéři svařují zásadně trubky nízkouhlíkaté. Tyto trubky obsahují maximálně 0,22% uhlíku a jsou vedeny jako trubky se zaručenou svařitelností. Nejčastěji se svařují trubky třídy 11 se zaručeným obsahem prvků: uhlík, fosfor a síra. Tyto prvky mají největší vliv na kvalitu sváru. Ocelové trubky jiných tříd lze svařovat, ale musí být dodrženy určité podmínky pro zajištění bezpečného spoje. Instalatéři svařují nejčastěji kyslíko-acetylénovým plamenem; pracuje se s otevřeným ohněm a musí být dodrženy podmínky bezpečnosti práce. Správné svařování je podmíněno také řádnou přípravou trubek, svařovacího aparátu a kontrolou svárů.

Bezpečnost práce Pro zajištění bezpečnosti práce při svařování se dodržují tyto zásady: - vzdálenost svařovacích souprav při svařování je nejméně 3 m - láhve vystaveny sálavému teplu, musí se chránit vhodnou zástěnou - nejmenší délka hadic je 5 m - minimální vzdálenost lahví od otevřeného ohně je 3 m - láhev na acetylén musí být při svařování v poloze svislé Svařovat se nesmí, pokud: - nejsou splněny podmínky požární bezpečnosti - nejsou stanovena bezpečnostní opatření s ohledem na místo svařování - svářeč nesplňuje odbornou způsobilost - se zjistí závada na svařovací soupravě

Příprava ke svařování 1. Příprava pracoviště V okolí svařovaných trubek musí být k dispozici dostatečně velký manipulační prostor, veškeré hořlavé látky nebo překážky v trase svařování se musí odstranit, v dosahu musí být hasicí přístroj nebo jiný vhodný prostředek k hašení požáru. Prostor musí být dostatečně osvětlený a větraný, podlaha ve všech místech čistá bez mastných skvrn. 2. Příprava svařovací soupravy Je třeba připravit láhve, zjistit množství plynu a kyslíku v lahvích, regulačním šroubem nastavit pracovní tlak plynu a kyslíku do hadic, zkontrolovat délku a neporušenost hadic. Láhve musí být zajištěny proti spadnutí a postaveny tak, aby na ně nesvítilo slunce nebo nepřekážely. Hořákový nástavec je třeba přichystat podle tloušťky svařované trubky. Běžně používané nástavce pro svařování trubek domovních instalací mají označení 4 až 6 nebo 2 až 4.

Způsoby svařování Svařování se provádí dvěma způsoby: dopředu nebo dozadu. Svařování dopředu je vhodné pro trubky do tloušťky stěny 3-4 mm. Vytvořená housenka se ochlazuje rychleji, protože zůstává za hořákem. Tím jsou mechanické vlastnosti svaru o něco horší než při svařování dozadu. Způsob svařování dozadu zajišťuje po určitou dobu působení tepla z hořáku na již vytvořený svar. K ochlazení svaru dochází pomaleji a tím se zlepší jeho mechanické vlastnosti. Pro svářeče je však vytvoření svaru poněkud náročnější a vyžaduje praxi.

Stehování trubek Svařování „za roh“ Stehování je příprava trubek před svařováním. Do mezery mezi trubkami se vloží drát ohnutý do tvaru písmene V. V mezerách se trubky nastehují a to ve třech místech, pokud možno pravidelně vzdálených od sebe. Správným sestehováním lze předcházet některým vadách svarů, např. trhlinám nebo křivě provedeným svarům – zejména u větších průměrů trubek. Svařování „za roh“ Instalatéři někdy svařují trubky v blízkosti stěn nebo jiných stavebních konstrukcí. Svářeč přitom dobře nevidí do všech míst na trubce. V takovém případě svářeč používá zrcátko a u svařování potřebuje pomocníka. Pro svařování špatně přístupných svarů, kde je málo místa, se používají také zrcátka s magnetkou, které se přichytí na kovovou konstrukci.

Svařovací drát Svařovací drát musí být z materiálu, který musí mít složení a vlastnosti shodné (nebo lepší) jako je materiál trubky, aby byla zajištěna požadovaná pevnost spoje. Délka drátů vyráběných pro svařování plamenem má jednotnou délku 1000 mm, avšak jejich průměry jsou různé. Průměrová řada je 1,6; 2,0; 2,5; 3,0; 4 a 5 mm. Nejmenší průměr 1,6 mm a největší 5 mm se na stavbách běžně nepoužívají. Volba průměru drátu závisí zejména na tloušťce stěny svařované trubky. Nejčastěji používané svařovací dráty mají průměr 2,5 a 3 mm.

Kyslíko-acetylénový plamen používají instalatéři při svařování trubek nejčastěji. Tento plamen má nejvyšší teplotu asi 2-3 mm za špičkou svítivého kužele, a to až 3200 °C.

Svařovací souprava Souprava zahrnuje tlakové láhve s kyslíkem a acetylénem, redukční ventily našroubované na lahvích, nejméně 5 metrů dlouhé hadice, svařovací hořák s ventilem, svařovací hubici (nástavec).

Kontrolní otázky: 1. Co zahrnuje svařování ocelí? 2. Při jaké teplotě se taví ocel? 3. Co zahrnuje příprava na svařování? 4. V jakých průměrech a délkách se vyrábí svařovací dráty? 5. Co je svařování za roh? 6. Jaká je maximální teplota kyslíko-acetylénový plamene?

Zdroje Literatura: Internet: CMEJRKOVÁ, S., DANEŠ, F., SVĚTLÁ, J. Jak napsat odborný text. 1. vydání. Praha: Leda, 1999. 256 s. ISBN 80-85927-69-1 Internet: http://bahr.kahstudio.cz/metody_pic/2_040701.jpg Odkazy ze dne 6. 5. 2013