Benátky jako klíčová hudební lokalita Zde má hudba svůj pravý domov Francesco Sansovino: Venetia, citta nobilissima et singolare (Benátky 1581) Zdejší polychorální tradice se pojí s výrazným podílem instrumentální hudby (významné postavení varhaníků basiliky San Marco). Andrea Gabrieli (+1586): Sacrae cantiones 1565 (viva Voce, cum omnis generis Instrumentis) Týž: Kajícné žalmy (per vocum et instrumentorum melodiam, tam conjuncte quam divisim) Giovanni Gabrieli (+1612): Concerti per voci, et stromenti Musicali a et 16. (1587!!!) San Marco:dvoje varhany, cinky, pozouny, 1-2 violini da braccio Odtud koncertantní styl, stile concertato. Praetoriova etymologie z concertare ve smyslu soutěžit, soupeřit je však nesprávná (dle G. Abrahama).

Gabrieliho snaha směřovala k rozrůznění jednotlivých sborů: rozlišení dle poloh (vysoká, střední a nízká skupina), kontrast sóla a tutti, facit: kontrast inovativních skladeb Benátčanů oproti původnímu homogennímu ideálu renesanční hudby. Basilika San Marco byla dóžecím chrámem, zdejší festivity byly tedy úzce spjaty s politikou městského státu Další Benátčané / Willaertovi žáci: Costanzo Porta, Claudio Merulo (varhaník), Giovanni Croce, Giovanni Gabrieli.

Počátky partitury a bassa continua Dvě knihy mší G. Croceho vyšly 1594, 1596 se samostatným hlasem pro varhaníka (sparditura / partidura). Původně pomůcka pro varhaníka se rozvinula do základní praxe nového stylu. Agostino Agazzari: Del suomente sopra il basso con tutti stromenti et uso loro nel concerto (1607). Lodovico da Viadana: Salmi a 4 cori per cantare et concertare, Benátky 1612: 1)koncertní sbor (solo) + varhany 2)hlavní sbor (cappella): hlasy, nástroje, cembalo 3)vysoký sbor: vyšší hlasy po tenor, housle, cinky, varhany 4)hluboký sbor: nižší hlasy, pozouny, dulcian, varhany

Giovanni Gabrieli ( ): synovec Andrey Gabrieliho, působil u Lassa v Mnichově Učitel M. Praetoria a H. Schütze Sacrae symphoniae I, II (Benátky 1597, 1615) Canzon VIII a 8 Coro I: 2 violini, viola, dulcian, organo Coro II: 4 tromboni Hic est filius Dei a 18 Coro I: falsetto, 4 tromboni, dulcian, organo Coro II: -//- Coro III: basso, cornetto tenore, 3 tromboni, dulcian, organo

Benátky jako hudební centrum Z pohledu zpětně konstruovaných dějin hudby je symbolickým završením této benátské progresivity v hudbě nástup Claudia Monteverdiho na pozici kapelníka S. Marco po smrti G. Gabrieliho (1612)

BAROKORENESANCE Emotivní ztvárnění slov, Zdrženlivé ztvárnění slov absolutismus textu Polarita krajních hlasůVšechny hlasy jsou rovnocenné Melodika velkého rozsahuMelodika malého rozsahu Tonální kontrapunktModální kontrapunkt Akordy: samost. jednotkyAkordy jsou vedlejším produktem vedení hlasů Extrémy v rytmu, Rovnoměrně plynoucí rytmus volná deklamace reguluje tactus Specifika vokálního aSpecifika médií se nerozlišuje, instrumentálního média zpěv a nástroj jsou zaměnitelné Manfred Bukofzer, Hudba v období baroka, Bratislava 1986, s.34

Barokní hudba v Itálii Jestliže renesanční hudba byla internacionální, pak baroko vytváří národní školy. Přesto však v Evropě dominovali především italští hudebníci. Zatímco za kolébku renesanční vokální polyfonie je považováno Nizozemí, většina nových tendencí hudebního baroka se zrodila v Itálii. Právě zde vznikly na sklonku 16. století nejstarší opery, založené na principu monodie, doprovázeného sólového zpěvu.

Hledání ztracené síly Vincenzo Galilei: Diallogo della musica antica et della moderna (Florencie 1581) princip monodie jako záruka srozumitelnosti a tedy i účinnosti skladby, snaha v tomto smyslu reformovat nejaktuálnější vokální formu, tj. madrigal (na způsob fr. air, či angl. ayre). Ztracené monodické písně s doprovodem viol (Zpěv Ugolina, Pláč Jeremiášův). Bardiho „salon“ (Florentská camerata) cca , Bardi 1592 odchází do exilu do Říma. Caccini: monodické madrigaly po vzoru Galileiho (1589) Corsiho „salon“ (modernisté), 90. léta 16. stol. – aktuálním „žánrem“ je divadlo, nikoli „starý“ madrigal. Jacopo Peri (zpěvák, žák Cacciniho): Euridice (1600). Emilio dei Cavalieri (šlechtic, intendant) – snaha napodobit francouzské dvorní balety (pastorální tematika): Rappresentatione di Anima et di corpo (1600). Caccini: vydává své vesměs staré skladby pod názvem Nuove musiche (1602).

Počátky opery Z monodie vyrůstá nový hudební žánr / forma: opera. Původně šlo o vysoce sofistikovaný způsob umělecké zábavy na předních aristokratických dvorech. Bezprostředním předchůdcem byla tzv. intermezza, hudební kusy se samostatným dějem, uváděná mezi akty činohry. Florentská camerata: akademický debatní kroužek, kde se scházela aristokracie, učenci, básníci a hudebníci. Snažili se napodobovat především zázračné účinky antické hudby. Její člen Vincenzo Galilei (otec Galilea Galieliho) objevil tzv. Mesomedovy hymny a věnoval se proto rekonstrukci řecké monodie.

Raná monodie Giulio Caccini (†1618): Nuove musiche (Firenze 1602) sbírka raných monodických kompozic. Amarilli, mia bella, Non credi, o del mio cor dolce desio, D´esser tu l´amor mio? Cedilo pur, e se timor t´assale, Prendi questo mio strale, Aprimi il petto, e vedrai scritto il core: Amarilli, E´ il mio amore Amarilli, má lásko, věř či ne, jsi touha mého srdce, že ty jsi má láska? Věř či ne, a pokud tě popadne strach, vezmi od mne tento šíp, otevři mou hruď a na mém srdci uvidíš napsáno Amarilli, má lásko. cd La bella noeva, Marco Beasley

Počátky opery Dafne (1598): nejstarší dochovaná opera, hudba Jacopo Peri a hr. Corsi. Náměty nejstarších oper vycházely z pastorální tematiky a řecké mytologie. Na jejich tvorbě se často podílelo více autorů, původně šlo o ojedinělé produkce k nejvýznamnějším událostem na aristokratických dvorech. Mezi nejstarší dochované opery patří také L´Euridice zpěváka Jacopa Periho (spolupráce G. Caccini) z roku 1600 ke svatbě Marie Medicejské a Jindřicha IV. Instrumentální doprovod zpěvu je notován jedním hlasem (počítá se s různými kombinacemi), kontrast mezi sólovými zpěvy tvořily sbory nymf a pastýřů.

Claudio Monteverdi (1567 Cremona Benátky) Od roku 1590 na dvoře Gonzagů v Mantově (1601 kapelníkem), od roku 1613 kapelníkem v chrámu San Marco v Benátkách. Jeho skromné teoretické dílo vymezuje závěr renesanční epochy (pojetí prima x seconda pratica). Pro 1. je podle něj charakteristický kontrapunktický vícehlas, v němž je text (oratio) podřízen hudební složce (armonia). Toto chápání obrací seconda pratica. Jde o Předmluvu z páté knihy madrigalů (1605), rozpracovanou o dva roky později.

Claudio Monteverdi Seconda pratica znamená nejdříve volbu vhodného textu, vyjadřující afekty, duševní hnutí – zpěv je pak melodickou nápodobou přednesu tohoto textu, nápodobou řeči. Tato afekty naplněná melodie pak ovlivňuje celé hudební dění, ovládá jej a proměňuje i tradiční kontrapunkt podle svých potřeb. Monteverdi stojí svým dílem na rozhraní renesanční a barokní epochy: z jeho 8 knih madrigalů jsou první 4 komponovány tradičně (5hlasá kp. sazba a cappella), od 5. knihy v tzv. druhé praxi (koncertantní hlasy s doprovodem generálbasu).

Claudio Monteverdi V duchovní tvorbě pěstoval starý i nový styl současně. V jeho slavných Mariánských nešporách (1610) se tak střídají tradiční deklamovaná zhudebnění žalmů s novými sólovými koncerty a instrumentálními kusy. Významnou sbírkou jeho duchovních skladeb jsou Selva morale e spirituale.

Claudio Monteverdi Za působení na mantovském dvoře Gonzagů složil mj. operu Orfeo (provedena k narozeninám vévody roku 1607): bohatší instrumentální aparát i vyjadřovací prostředky: recitativy, arie, madrigaly, sbory, instrumentální vstupy (mezihry – tzv. ritornely). Jednotlivé nástroje charakterizují určité situace. Slávu Orfea zastínila L´Arianna (Mantova 1608), z níž se však dochovalo pouze Lamento. V Benátkách zkomponoval ve svém pozdním období další tři opery (Návrat Odyssea do vlasti 1640, Korunovace Poppei 1642).

Opera v Itálii Idea florentské (uzavřené) opery se rozvíjela dále především v Římě ( ) v okruhu papežského dvora: jiná tematika (melodramma sacro), význam kastrátů, nákladnost, rozvoj vizuální složky. Ještě za Monteverdiho života vzniklo v Benátkách první veřejné operní divadlo (1637) – Teatro San Cassiano. Teprve tehdy se opera stala veřejnou institucí, do té doby sloužila pouze jako součást zábavy a slavností aristokracie. Na místo dřívějšího jednotvárného deklamačního stylu přednesu nastoupily kontrastní formy pěveckých výstupů: recitativy, založené na nápodobě mluveného projevu, a uzavřená čísla – árie.

Opera v Itálii Recitativ je založen na volné deklamaci textu, interpret tedy není svázán pravidelnou metrickou strukturou (taktem). Doprovod obstarávají nástroje ze skupiny bassa continua, je zde tedy patrný význam hlavní melodické linie s doprovodným basem. Benátská opera v 17. století: dominantní typ. Do konce století vzniklo pak dalších 16 operních divadel. Vztah hudba-slovo se postupně uvolňoval, protože na hudební složku měly vliv další faktory: kult pěveckých hvězd (opera jako veřejná instituce), příklon k vnější dějovosti, scénickým efektům, rychlá střídání jednotlivých výstupů. „Slova byla obětována hudbě a stala se pouhou záminkou k melodiím, které se mohly navzájem vyměňovat“.

Opera v Itálii V 18. století tón udává tzv. neapolská operní škola s těsnými kontakty na Řím. Okruh skladatelů n. opery se však neomezuje jen na Italy: Scarlatti, Händel, Pergolesi, Gluck, Hasse. Opera seria (vážná): árie často přerušují děj a vyjadřují určité afekty. Děj se posouvá prostřednictvím jednoduchého recitativu. Opera buffa: z různých komických scén (v Benátkách cca od 1630) se postupně rodí komická intermezza s postavami z commedie dell arte a s náměty ze všedního života. Důraz na jednoduchost a přirozenost hudby. Viz úspěšné intermezzo G. B. Pergolesiho La serva padrona (1733).

Opera v Římě Jako první byla před papežským dvorem inscenována La morte d´Orfeo Stefana Landiho na jeho vlastní libreto, Charon má zde snad vůbec první buffo arii (1619). K rozvoji však dochází zejména ve třicátých letech - Teatro delle Quattro Fontane: inaugorované Landiho duchovní operou Il Sant´Alessio (1632) na libreto pozdějšího papeže Klementa IX. Barberiniovské divadlo fungovalo do poloviny 17. století (Michelangelo a Luigi Rossi, Mazzochiové, Marazzoli, Abbatini). Podíl architekta Lorenza Berniniho na scénickém řešení oper.