Svět a Československo v druhé polovině 20. století Uvolňování diktátorského komunistického režimu v Československu v 60. letech

Anotace Materiál tvoří 28 slidů, v nichž jsou zachyceny nejdůležitější etapy politických a společenských změn v šedesátých letech minulého století v ČSSR, medailonky nejznámějších osobností té doby cílová skupina: 8. roč. Autor: Mgr. Tomáš Kozák očekávaný výstup: žák se seznámí s politickými a společenskými změnami ve 2. pol. 60. let a počátkem normalizace použitý materiál: učebnice Prodos pro 9. ročník, Wikipedia, server Youtube průběh: za pomoci prezentace provedeme výklad

Uvolňování diktátorského komunistického režimu v Československu v 60. letech díky jistému uvolnění direktivních podmínek byly umožněn snahy o demokratizaci komunistického režimu začátek 60. let = hospodářská krize v ČSSR (nedostatek uhlí a elektřiny) nedostatek potravin, především masa tyto nedostatky byly zapříčiněny především snahami vytvořit z Československa strojírenskou velmoc bez předchozí tradice

Uvolňování diktátorského komunistického režimu v Československu v 60. letech pokračují snahy o industrializace Slovenska ◦ stavba Východoslovenských železiarní Klementa Gottwalda v Košicích ◦ železná ruda se tam musela dovážet z SSSR a uhlí z Ostravska problémy ekonomiky pramení ze špatného hospodářského systému, kdy vše vlastní stát a centrálně a direktivně řídí výrobu nikoli podle skutečných potřeb, ale podle pětiletých plánů ◦ tyto plány nejsou operativní ◦ nikdy nebyly ani splněny mezinárodní orientace země pouze na SSSR a další socialistické státy

UVOLŇOVÁNÍ DIKTÁTORSKÉHO KOMUNISTICKÉHO REŽIMU V ČESKOSLOVENSKU V 60. LETECH 60. léta = období oteplení v rámci KSČ se vytváří progresivní demokratizující skupina ekonomů a politiků, kteří se snaží o reformu nereformovatelného jsou nazýváni reformními komunisty snaží se o: ◦ demokratizaci ◦ ekonomické zefektivnění ◦ uvolnění direktivního řízení

UVOLŇOVÁNÍ DIKTÁTORSKÉHO KOMUNISTICKÉHO REŽIMU V ČESKOSLOVENSKU V 60. LETECH 60. léta = období oteplení všechny tyto pokusy o reformy špatně fungujícího systému byly míněny v rámci komunistického režimu nešlo o odstranění komunismu jako takového tyto snahy bývají nazývány jako „budování socialismu s lidskou tváří“

UVOLŇOVÁNÍ DIKTÁTORSKÉHO KOMUNISTICKÉHO REŽIMU V ČESKOSLOVENSKU V 60. LETECH 60. léta = období oteplení mezi představitele tohoto hnutí patří: ekonom Ota Šik politikové: Alexandr Dubček, Josef Smrkovský, Oldřich Černík

Ota Šik Ota Šik (11. září 1919 Plzeň srpna 2004 Sankt Gallen, Švýcarsko) byl český ekonom a politik Pražského jara, člen ÚV KSČ. Ve známost vešel jako tvůrce hospodářských reforem, později často označovaných jako třetí cesta.11. září1919Plzeň22. srpna2004Sankt GallenŠvýcarskoPražského jara

Ota Šik Ota Šik (11. září 1919 Plzeň srpna 2004 Sankt Gallen, Švýcarsko) byl český ekonom a politik Pražského jara, člen ÚV KSČ. Ve známost vešel jako tvůrce hospodářských reforem, později často označovaných jako třetí cesta.11. září1919Plzeň22. srpna2004Sankt GallenŠvýcarskoPražského jara V roce 1940 vstoupil jako nezaměstnaný do ilegální KSČ. O rok později až do konce války byl vězněn v koncentračním táboře Mauthausen, v 50-tých letech propagoval totalitní direktivní plánování podle vzoru Sovětského svazu. [1] Od roku 1961 působil jako ředitel Ekonomického ústavu ČSAV. Roku 1962 byl zvolen do ústředního výboru KSČ, od roku 1964 řídil státní a stranickou komisi pro hospodářské reformy. V dubnu 1968 byl na základě návrhu Alexandra Dubčeka jmenován zástupcem ministerského předsedy a koordinátorem hospodářských reforem (což v Moskvě vyvolalo silné reakce a vyjádření o restauraci kapitalismu v Československu). Po ztroskotání Pražského jara emigroval do Švýcarska. Od roku 1970 pracoval jako pedagog v Basileji a Manchesteru a později jako profesor ekonomie na Vysoké škole hospodářských a sociálních věd v Sankt Gallenu ve Švýcarsku.1940KSČkoncentračním táboře Mauthausen [1]1961Alexandra DubčekaPražského jaraŠvýcarska1970BasilejiManchesteruSankt GallenuŠvýcarsku Po listopadu 1989 jej přizval tehdejší místopředseda federální vlády Valtr Komárek k diskusím o ekonomických reformách. Šik byl zastáncem tzv. třetí cesty, která byla pro okamžitou liberalizaci cen, ale zároveň pro pomalejší liberalizaci zahraničního obchodu.1989Valtr Komárek

Alexander Dubček Alexander Dubček (27. listopadu 1921 Uhrovec – 7. listopadu 1992 Praha) byl československý a slovenský politik, hlavní osobnost Pražského jara listopadu1921Uhrovec7. listopadu1992PrahaPražského jara 1968

Alexander Dubček Rodina a vzdělání Narodil se roku 1921 v Uhrovci v místní škole – ve stejném domě jako Ľudovít Štúr. Jeho otec Štefan Dubček byl vyučený truhlář, který několik let pracoval v USA, kde se stal přesvědčeným pacifistou a komunistou. V roce 1925 odjel malý Alexander Dubček se svými silně levicově zaměřenými rodiči, zakládajícími členy družstva Interhelpo, do města Frunze (dnešní Biškek) v sovětské Kyrgyzii. Později se Dubčekovi přestěhovali do města Gorkij a v roce 1938 se vrátili na Slovensko, protože podle nových směrnic by museli přijmout jediné ruské občanství. [1] Alexander Dubček se vyučil strojním zámečníkem, pracoval v Dubnici nad Váhom a v roce 1939 vstoupil do tehdy ilegální Komunistické strany Slovenska.1921Ľudovít ŠtúrUSA1925Interhelpo FrunzeKyrgyziiGorkij1938Slovensko [1]Dubnici nad Váhom1939Komunistické strany Slovenska V roce 1944 se zúčastnil Slovenského národního povstání, v němž byl zraněn a jeho bratr Július padl. Po válce působil v různých politických funkcích v Trenčíně a Banské Bystrici. Protože z dětství velmi dobře ovládal ruský jazyk, byl vyslán do Moskvy, kde v letech studoval politické vědy, současně s Michailem Gorbačovem.1944Slovenského národního povstáníTrenčíněBanské BystriciMoskvy Michailem Gorbačovem Počátek politické kariéry Od roku 1958 byl stranickým tajemníkem v Bratislavě a členem Ústředního výboru KSS. V této funkci se poprvé střetl s tehdejším prezidentem Antonínem Novotným kvůli připravované změně Ústavy, s níž Dubček nesouhlasil. Roku 1959 se stal tajemníkem ÚV KSČ pro průmysl. Protože v Moskvě zažil rehabilitace Stalinových obětí, prosazoval rehabilitaci slovenských komunistů pronásledovaných v letech 1951–53 a po konfliktu s Novotným byl opět přesunut na Slovensko. Brzy se však do ÚV vrátil a dosáhl ustanovení takzvané Kolderovy komise.1958BratislavěAntonínem NovotnýmÚstavy1959 Od roku 1962 zastával funkci vedoucího tajemníka Krajského výboru KSS v Bratislavě, od roku 1963 prvního tajemníka ÚV KSS a na základě výsledků Kolderovy komise prosazoval rehabilitaci Gustáva Husáka a Vladimíra Clementise. [2] Na konci roku 1967 se dostali někteří členové ÚV KSČ do ostré kontroverze s tehdejším prezidentem a 1. tajemníkem ÚV KSČ Antonínem Novotným, který si v prosinci pozval na pomoc sovětského vůdce Leonida Brežněva; ten pozvání sice okamžitě přijal, Novotného ale nepodpořil (pravděpodobně také proto, že v době, kdy soupeřil o vedoucí pozici Brežněv s Kosyginem, Novotný podporoval Kosygina). Lidé, kteří se s Dubčekem setkali, hovořili o něm jako o nekonfliktním, přátelském a vlídném člověku, který byl vhodným kompromisem mezi táborem reformistů a konzervativním křídlem KSČ.1962KSS1963KolderovykomiseGustáva HusákaVladimíra Clementise [2]1967Leonida BrežněvaKosyginemkompromisemKSČ Prvním tajemníkem komunistické strany Mezi 3. a 5. lednem 1968 se plénum ÚV KSČ rozhodlo oddělit funkce prvního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta republiky a zbavilo Antonína Novotného funkce prvního tajemníka ÚV KSČ. Na jeho nástupci se však předsednictvo nemohlo dohodnout a jako kompromisní řešení byl Antonínem Novotným navržen tehdejší první tajemník ÚV KSS Alexander Dubček. Dubček chtěl pokračovat v jisté liberalizaci režimu, jeho mandát byl však slabý (byl zvolen většinou jediného hlasu), proto se proti „konzervativním“ odpůrcům opíral o veřejné mínění. Vnesl tak do československé politiky zcela odlišnou politickou kulturu. Tím umožnil významný společenský a politický proces, který dostal název Pražské jaro Jedna z reforem Dubčekova vedení přinesla úplnou svobodu tisku (V Zákoně 84/1968 Sb ze dne 26. června 1968 se praví, že „cenzura je nepřípustná“). V takto uvolněné atmosféře se však začnou požadavky lidu více stupňovat. Dubček tak musí čelit kritice uvnitř KSČ a hlavně ze strany sovětského vedení.3.5. lednemPražské jaro 1968 Dne 4. května 1968 vedení KSSS pozvalo do Moskvy vedoucí představitele KSČ a vlády ČSSR v čele s prvním tajemníkem ÚV KSČ Alexandrem Dubčekem. Sovětští čelní představitelé sledovali takzvaný „obrodný proces“ v ČSSR i Dubčekovu rostoucí popularitu z mnoha důvodů s velkou nevolí. Na zasedání ÚV KSČ od 29. května do 1. června Alexander Dubček konstatoval, že se podařilo získat důvěru občanů v politiku KSČ. Sovětské vedení využilo naplánovaného společného cvičení vojsk Varšavské smlouvy nazvaného Šumava v Československu, které prodlužovalo za účelem tajného zmapování a proměření terénu. Plán na vojenskou invazi do ČSSR existoval na ústředí Nejvyššího sovětu SSSR již v červnu Podle některých pramenů byl tento plán ještě starší a vznikl za účelem nenápadného přesunu sovětského jaderného arzenálu až na samý okraj hranice komunistického bloku.4. květnaKSSSMoskvy29. května1. červnaVaršavské smlouvy Přes zdánlivé uklidnění po setkání v Čierné nad Tisou v červenci 1968 vtrhla v noci z 20. na 21. srpna vojska pěti států Varšavské smlouvy bez vypovězení války do ČSSR, obsadila území a zmocnila se postupně kontroly nad celým státem. Sovětští vojáci zatkli a odvlekli Alexandra Dubčeka, Josefa Smrkovského, Oldřicha Černíka, Františka Kriegela a další vedoucí představitele KSČ do Moskvy. Prezident ČSSR Ludvík Svoboda (spolu s delegací, kterou tvořili Gustáv Husák, Martin Dzúr, Bohuslav Kučera, Vasil Biľak, Alois Indra a Jan Piller) odletěl do Moskvy, kde žádal, aby se jednání zúčastnil Dubček a ostatní uvěznění komunističtí předáci. Sověti propustili jen Dubčeka, Smrkovského, Špačka a Šimona, které z vězení „v lesích“ dopravili do Moskvy 24. srpna. Poté propustili i další delegáty, ale tajemník ÚV KSSS Boris Ponomarjov jim prý řekl, že se budou moci vrátit domů jen po podpisu Sověty připraveného protokolu, ať už to bude trvat den, týden, dva týdny nebo i měsíc [zdroj?]. 27. srpna se Svoboda, Dubček, Černík, Smrkovský a Špaček směli vrátit do Prahy, až když po vyčerpávajícím nátlaku a vyhrožování (Dubček několikrát omdlel) podepsali všech patnáct sověty diktovaných podmínek Moskevského protokolu, což znamenalo ideové popření celého Pražského jara, přijetí „bratrské pomoci SSSR“ a otevření cesty k budoucí normalizaci. Protokol nepodepsal pouze František Kriegel, byl však také propuštěn, poté zbaven všech funkcí a odeslán do důchodu.Čierné nad Tisou srpnaČSSRJosefa SmrkovskéhoOldřicha ČerníkaFrantiška KriegelaLudvík SvobodaGustáv HusákMartin DzúrBohuslav KučeraVasil BiľakAlois IndraJan Piller24. srpnaBoris Ponomarjovzdroj?27. srpnaMoskevského protokoluFrantišek Kriegel

Alexander Dubček Ztráta politické moci Po srpnu 1968, Dubček ustupoval sovětskému tlaku a postupně odvolával z funkcí reformní komunisty. Jediným pozůstatkem "Pražského jara" byla federalizace Československa. Podle Zákona o československé federaci, který byl připravován už delší dobu před vpádem intervenčních vojsk, vznikla 1. ledna 1969 Slovenská socialistická republika a 2. ledna předsednictvo Slovenské národní rady jmenovalo první vládu Slovenské socialistické republiky v čele se Štefanem Sádovským. Dne 17. dubna se v Praze sešlo plénum ÚV KSČ a zvolilo nové předsednictvo ÚV KSČ. Alexandra Dubčeka ve funkci prvního tajemníka ÚV KSČ vystřídal Gustáv Husák. Od dubna do října 1969 působil Dubček jako předseda Federálního shromáždění a v této funkci podepsal takzvaný „pendrekový zákon“, který umožnil brutální perzekuci demonstrantů po 21. srpnu Tím jeho popularita v Českých zemích silně klesla. Pak krátce působil jako velvyslanec v Turecku a v roce 1970 byl vyloučen z KSS i KSČ. [3] V letech 1970–1985 pracoval Dubček pro podnik Západoslovenské státní lesy v bratislavských Krasňanech jako mechanizátor. Roku 1974 napsal stranickým orgánům stručný protestní dopis, který však zůstal bez odezvy. Před rokem 1989 se odmítal zúčastnit disidentských aktivit.1. ledna1969Slovenská socialistická republika2. lednaŠtefanem Sádovským17. dubnaGustáv Husák1969pendrekový zákonTurecku [3] Západoslovenské státní lesyKrasňanech Návrat po roce listopadu 1988 obdržel Alexander Dubček čestný doktorát univerzity v italské Bologni za zásluhy o prosazování lidských práv a komunistické úřady mu na poslední chvíli povolily odjet. Při slavnosti vystupoval Dubček zdrženlivě, ale ve velkém novinovém interview hájil projekt Pražského jara a srovnával jej se sovětskou „perestrojkou“ Michaila Gorbačova. Z tohoto vystoupení bylo zřejmé, že počítá s návratem do politiky. [4] 13. listopadu1988univerzityBologniMichaila Gorbačova [4] V květnu 1989 poskytl maďarské televizi rozhovor, v němž mluvil hlavně o roku [5] [5] Když během Sametové revoluce 22. listopadu 1989 poprvé veřejně vystoupil v Bratislavě a o dva dny později na balkóně na Václavském náměstí v Praze vedle Václava Havla, byl nadšeně uvítán jako signál vítězství i česko-slovenské vzájemnosti. Byl vážným kandidátem na funkci prezidenta republiky, ale nakonec došlo k dohodě a 28. prosince 1989 byl zvolen předsedou Federálního shromáždění. V této funkci, kterou vykonával až do roku 1992, se Dubček především staral o vyřešení česko-slovenských problémů a působil také v zahraniční politice.Sametové revoluce22. listopaduVáclavském náměstíVáclava Havla28. prosince V česko-slovenské otázce byl Dubček důsledným zastáncem federativního řešení a snažil se jej – ovšem bez úspěchu – prosadit v nové ústavě. V zahraniční politice využíval své velké popularity v západní Evropě, zejména v Itálii, a pečlivě sledoval také vývoj v Rusku. Zjara roku 1991 pozval do Prahy tehdy ještě málo známého Borise Jelcina a okamžitě odmítl pokus o puč proti Gorbačovovi v témže roce. Pro své levicové politické zaměření však byl v parlamentu také kritizován, zejména v souvislosti s hospodářskou reformou a lustracemi.ItáliiRuskuBorise Jelcina V roce 1992 se stal předsedou Sociálnědemokratické strany Slovenska a za ni byl zvolen do FS, rychlý vývoj k rozdělení státu však odmítal, hlavně proto, že se obával vnitropolitického vývoje samostatného Slovenska pod vedením Vladimíra Mečiara.1992Sociálnědemokratické strany SlovenskaVladimíra Mečiara Autonehoda Při cestě na zasedání FS dne 1. září 1992 kolem 9. hodiny utrpěl Dubček vážnou dopravní nehodu na 88,9. km dálnice D1 u Humpolce, když jeho služební automobil BMW 535i ve vysoké rychlosti (114–131 km/h) za hustého deště vlivem aquaplaningu dostal smyk a vyletěl z dálnice. Dubček, který seděl nepřipoután na zadním sedadle, vypadl z vozu. Po nehodě byl v bezvědomí hospitalizován v pražské nemocnici Na Homolce, kde na následky zranění 7. listopadu zemřel. Pochován je na bratislavském hřbitově Slávičie údolie.1. září1992dálnice D1Humpolceaquaplaningunemocnici Na Homolce7. listopaduSlávičie údolie

Oldřich Černík Ing.Ing. Oldřich Černík (27. října 1921, Ostrava, Československo října 1994, Praha, Česká republika) byl komunistický funkcionář, československý premiér v letech 1968–1970. Je považován za jednoho z čelných představitelů československého obrodného procesu ukončeného sovětskou okupací v srpnu října1921OstravaČeskoslovensko19. října1994PrahaČeská republikačeskoslovenskýpremiér sovětskou okupací1968

Oldřich Černík Původ a kariéra Pocházel z hornického prostředí, v mládí pracoval jako soustružník. Po středoškolských studiích vystudoval Vysokou školu báňskou v Ostravě. V roce 1945 vstoupil do KSČ, od roku 1949 se z něj stal profesionální politik.soustružník1945KSČ1949 V padesátých letech byl předsedou Krajského národního výboru v Ostravě a tajemníkem Krajského výboru KSČ tamtéž. V roce 1958 se stal členem Ústředního výboru KSČ. Od roku 1960 působil ve vládě a to postupně na místech ministra paliv a energetiky, místopředsedy vlády a předsedy Státní plánovací komise. 1958KSČ1960Státní plánovací komise Působení během roku 1968 V dubnu 1968 se stal předsedou vlády a jednou z nejpopulárnějších postav tzv. „pražského jara“. O upřímnosti jeho reformních snah se vedou diskuze, převládá však názor, že nikdy nebyl reformátorem „tělem i duší“ (jako nebyl ani například Alexandr Dubček), ale vždy spíše nenápadně intrikoval tak, aby zůstal akceptovatelným jak pro československé proreformní vedení, tak pro sovětské vedení v Moskvě [zdroj?].1968pražského jaraAlexandr DubčekMoskvězdroj? Hned v prvních dnech po srpnové okupaci byl spolu s Dubčekem odvlečen do Moskvy. Zde byl členem československé delegace, která podepsala tzv. Moskevské protokoly znamenající de facto konec reforem a kapitulaci československých komunistických špiček.srpnové okupaciMoskevské protokolyde facto Období normalizace Po návratu se stal členem nového prosovětského vedení KSČ v čele s Gustávem Husákem, což bylo bývalými reformátory (a koneckonců i jím samým) považováno za zradu a ztrátu cti.KSČGustávem Husákem Husákovo vedení jej využilo k řadě nevděčných opatření, kterou pro ně (zřejmě jako určitou formu „pokání“) ochotně vykonal (podobně jako Alexandr Dubček) - k nejznámějším patří krvavé potlačení demonstrací zejména na Václavském náměstí, Tylově náměstí a Národní třídě v Praze u příležitosti výročí okupace v srpnu Nakonec se jej vedení KSČ (podobně jako Alexandra Dubčeka) zbavilo - v roce 1970 byl postupně zbaven všech funkcí a nakonec vyloučen z KSČ. Na rozdíl od většiny ostatních „osmašedesátníků“, kteří skončili jako topiči, umývači oken, pracovníci geofyzikálního výzkumu, vrátní nebo lesní dělníci, s ním bylo zacházeno o poznání slušněji - celá sedmdesátá a osmdesátá léta pracoval ve funkci ekonomického náměstka ředitele Studijního a typizačního ústavu v Praze.1970 Pokus o návrat do politiky Po listopadovém převratu v roce 1989 se pokusil vrátit do politiky - v roce 1990 a 1991 vykonával funkci předsedy Svazu měst a obcí. Když se jeho setrvání na tomto postu ukázalo v roce 1991 být neudržitelné, stáhl se zpět do soukromí V roce 1994 přežil těžkou autonehodu, krátce poté zemřel na zástavu srdce. [1].1994autonehodusrdce [1]

Josef Smrkovský Josef Smrkovský (26. února 1911, Velenka – 15. ledna 1974, Praha) byl československý politik a funkcionář KSČ během Pražského jara 1968, kdy zastával funkci předsedy Národního shromáždění ČSSR.26. února1911Velenka15. ledna1974PrahačeskoslovenskýKSČPražského jara 1968Národního shromáždění ČSSR

Josef Smrkovský Josef Smrkovský (26. února 1911, Velenka – 15. ledna 1974, Praha) byl československý politik a funkcionář KSČ během Pražského jara 1968, kdy zastával funkci předsedy Národního shromáždění ČSSR.26. února1911Velenka15. ledna1974PrahačeskoslovenskýKSČPražského jara 1968Národního shromáždění ČSSR Josef Smrkovský se narodil do rodiny zemědělců bydlící ve vesnici Velenka blízko Nymburka. Vyučil se a začal pracovat jako pekař. V letech zastával funkci tajemníka v odborářské Rudé obchodní unii. Zapojil do aktivit Komunistického svazu mládeže. Do KSČ vstoupil v roce 1933 poté, co vystudoval politickou školu v SSSR. Několik málo let po vstupu do KSČ se stal předsedou brněnské KSČ (1937–1938).zemědělcůVelenkaNymburkapekař Rudé obchodní uniiKomunistického svazu mládeže KSČ1933SSSR Během druhé světové války pracoval pro ilegální komunistický odboj až do konce německé okupace, v letech 1944–1945 byl členem IV. ilegálního ústředního vedení KSČ.druhé světové válkyilegální komunistický odbojněmecké okupace [editovat] Kariéraeditovat 29. dubna – 11. května 1945 – místopředseda České národní rady a vůdčí politický činitel Květnového povstání Za svůj postup v průběhu povstání kritizován sovětskou stranou i vedením KSČ. Po osvobození krátce předseda Zemského národního výboru v Čechách (sesazen na sovětský zásah).České národní radyKvětnového povstáníZemského národního výboru 1945–1948 – předseda Národního pozemkového fondu,Národního pozemkového fondu 1949–1951 – náměstek ministra zemědělství a generální ředitel Státních statků, 1945–1951 – člen ÚV a předsednictva ÚV KSČ, 1946–1951 – poslanec NS, 1951–1955 – vězněn, 1956–1963 – předseda JZD, 1963 – právně, občansky i stranicky rehabilitován, 1965–1967 – náměstek ministra lidové kontroly, ministr-předseda Ústřední správy vodního hospodářství, 1966–1969 – člen ÚV, od března 1968 do dubna 1969 člen předsednictva ÚV KSČ, 1964–1969 – poslanec, od dubna 1968 do ledna 1969 předseda NS ČSSR, od ledna do prosince 1969 poslanec a od ledna do října 1969 předseda SL FS,NS ČSSRSL FS 21. srpna 1968 – postavil se proti sovětské vojenské intervenci v Československu, spolu s dalšími vedoucími reformními politiky odvlečen do SSSR, 23.–26. srpna 1968 – účastnil se moskevských jednání s vedením KSSS a spolupodepsal tzv. moskevské protokoly,KSSS 27. srpna 1968 – vrátil se do vlasti a v následujících měsících se snažil čelit nástupu prosovětských „normalizačních“ sil,normalizačních 1969 – postupně zbaven všech funkcí, 1970 – vyloučen z KSČ.

Zdeněk Mlynář Zdeněk Mlynář, rodným jménem, které užíval do roku 1945 Zdeněk Müller, (22. června 1930, Vysoké Mýto – 15. dubna 1997, Vídeň) byl český právník, politik, signatář Charty 77, pedagog, vědec a politolog.22. června1930Vysoké Mýto15. dubna1997VídeňprávníkpolitikCharty 77politolog

Zdeněk Mlynář Zdeněk Mlynář, rodným jménem, které užíval do roku 1945 Zdeněk Müller, (22. června 1930, Vysoké Mýto – 15. dubna 1997, Vídeň) byl český právník, politik, signatář Charty 77, pedagog, vědec a politolog.22. června1930Vysoké Mýto15. dubna1997Vídeňprávníkpolitik Charty 77politolog Životopis Od roku 1946 byl členem Komunistické strany Československa, v období absolvoval moskevskou Právnickou fakultu Lomonosovovy univerzity. Následně nastoupil do Ústavu státu a práva Československé akademie věd, kde setrval až do roku Během Pražského jara byl zvolen tajemníkem Ústředního výboru KSČ. Po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa byl spolu s dalšími vedoucími členy strany odvlečen do Moskvy, kde připojil svůj podpis pod tzv. Moskevské protokoly. Poté byl ještě dosazen do funkce člena předsednictva ÚV KSČ, následně v listopadu téhož roku však na všechny své posty rezignoval a roku 1970 došlo k jeho vyloučení z komunistické strany. Novým zaměstnavatelem se stalo Národní muzeum.Komunistické strany ČeskoslovenskamoskevskouLomonosovovy univerzityČeskoslovenské akademie vědPražského jarainvazi vojsk Varšavské smlouvy do ČeskoslovenskaMoskevské protokolyrezignovalNárodní muzeum Podepsal Chartu 77 a podílel se na protirežimních aktivitách. To byl důvod represivního tlaku státní moci na jeho osobu, v důsledku něhož emigroval do Rakouska. V něm přednášel na univerzitě v Innsbrucku, od roku 1989 jako profesor politologie.Chartu 77emigrovalRakouskauniverzitě v Innsbruckuprofesorpolitologie Po sametové revoluci se vrátil do Československa. Stal se čestným předsedou a volebním lídrem Levého bloku pro parlamentní volby v roce Poté, co strana propadla, odstoupil ze své funkce a pro zhoršený zdravotní stav definitivně opustil politiku.sametové revoluciLevého blokuparlamentní volby v roce 1996 Zemřel v dubnu 1997 ve Vídni. Pražského pohřbu se mimo jiné zúčastnil bývalý generální tajemník ÚV KSSS a prezident Sovětského svazu Michail Sergejevič Gorbačov.VídniKSSSSovětského svazuMichail Sergejevič Gorbačov Manželkou byla ekonomka a diplomatka Rita Klímová, synem pak novinář a politik Vladimír Mlynář a dcerou profesorka historie umění Milena Bartlová.Rita KlímováVladimír MlynářMilena Bartlová

UVOLŇOVÁNÍ DIKTÁTORSKÉHO KOMUNISTICKÉHO REŽIMU V ČESKOSLOVENSKU V 60. LETECH 60. léta = období oteplení obyvatelstvo má možnost poznat výhody života v jiných zemích mimo sovětský blok díky možnosti svobodně cestovat v KSČ se vykrystalizovaly dvě skupiny politiků: ◦ zastánci změn a reforem ◦ odpůrci změn a reforem

UVOLŇOVÁNÍ DIKTÁTORSKÉHO KOMUNISTICKÉHO REŽIMU V ČESKOSLOVENSKU V 60. LETECH Ekonomická reforma Ota Šik nutnost skloubit centrální plánování s tržním hospodářstvím vláda zpočátku jeho snahy brzdí, ale Šik na sjezdu KSČ prohlašuje, že ekonomickou reformu je možno provést až při celkové demokratizaci systému a společnosti reforma měla částečný úspěch v rámci systému ◦ roste zemědělská výroba ◦ omezuje se plýtvání materiálem

UVOLŇOVÁNÍ DIKTÁTORSKÉHO KOMUNISTICKÉHO REŽIMU V ČESKOSLOVENSKU V 60. LETECH Reforma společnosti ekonomické reforma vyvolala debatu, kam se bude ubírat další vývoj země debatuje se na dosud zakázaná témata – především politická popularita reformních politiků je vysoká díky uvolnění poměrů se úspěšně prosazují i spisovatelé, divadelní, filmoví i televizní umělci inteligence se angažuje při hledání způsobu vylepšení komunistického režimu o pádu komunismu se neuvažuje

UVOLŇOVÁNÍ DIKTÁTORSKÉHO KOMUNISTICKÉHO REŽIMU V ČESKOSLOVENSKU V 60. LETECH Situace na Slovensku v šedesátých letech roste nespokojenost Slováků ústava z roku 1960 upevnila státní centralismus Slovensko chce v rámci ČSSR větší samostatnost, což odmítá především prezident Antonín Novotný

Antonín Novotný Antonín Novotný (10. prosince 1904 Praha–Letňany – 28. ledna 1975 Praha) byl třetím československým komunistickým prezidentem a zároveň šestým prezidentem od vzniku Československa. Úřadoval v letech 1957 až prosince1904Praha–Letňany28. ledna1975Prahačeskoslovenským

UVOLŇOVÁNÍ DIKTÁTORSKÉHO KOMUNISTICKÉHO REŽIMU V ČESKOSLOVENSKU V 60. LETECH Reforma společnosti v polovině 60. let roste nespokojenost především mladých lidí s tvrdou ideologií a malou ochotou vlády k reformám nejvýraznější protest zazněl na 4. sjezdu spisovatelů v Praze v létě 1967 aktivními vystupujícími proti režimu byli vysokoškoláci ve vládě i společnosti stály proti sobě dva tábory: reformní x zastánci starých pořádků

UVOLŇOVÁNÍ DIKTÁTORSKÉHO KOMUNISTICKÉHO REŽIMU V ČESKOSLOVENSKU V 60. LETECH Pražské jaro v lednu 1968 se do čela KSČ dostává A. Dubček v březnu abdikuje A. Novotný prezidentem se stává gen. Ludvík Svoboda do vedení státu se dostávají reformisté dochází v jisté míře k demokratizaci společnosti s velkou podporou obyvatelstva

UVOLŇOVÁNÍ DIKTÁTORSKÉHO KOMUNISTICKÉHO REŽIMU V ČESKOSLOVENSKU V 60. LETECH Pražské jaro – porážka reforem v létě 1968 došlo ke střetu obou táborů v KSČ na podporu odpůrců reforem vpadla do ČSSR vojska SSSR a dalších států Varšavské smlouvy s výjimkou Rumunska SSSR se obával odklonu ČSSR od sovětského bloku a rozhodl se pro vojenský zásah, který prakticky zničil všechny reformy

UVOLŇOVÁNÍ DIKTÁTORSKÉHO KOMUNISTICKÉHO REŽIMU V ČESKOSLOVENSKU V 60. LETECH Pražské jaro – porážka reforem Oficiální záznam Pelíšky

UVOLŇOVÁNÍ DIKTÁTORSKÉHO KOMUNISTICKÉHO REŽIMU V ČESKOSLOVENSKU V 60. LETECH Normalizace od dubna 1969 v čele KSČ Gustáv Husák (od roku 1975 i prezidentem – do roku 1989) reformy zrušeny, reformisté odstaveni od moci vznik federace od západní státy s „obrodným procesem“ sympatizovaly, ale na jeho podporu nezasáhly život obyčejných lidí se (pokud nevystupovali proti režimu) byl klidný byly zajištěna práce pro všechny (povinně) bezplatná zdravotní péče minimální platové rozdíly mezi lidmi nesrovnatelně lépe si žily špičky režimu režim se snažil naklonit si obyčejné lidi např. bezplatným očkováním i jinou zdravotní péčí = likvidace dětské obrny jako 1. na světě nicméně svoboda cestování a vyjadřování byla potlačena až do listopadu 1989