Pojem, znaky a prameny 1. přednáška 15. 2. 2010 Právo Pojem, znaky a prameny 1. přednáška 15. 2. 2010 15. 2. 2010

Co je právo? Právo není možné přesně vyjádřit jedinou větou (ačkoliv existují určité obecně přijímané definice). Je tedy možné na právo nahlížet jako na: soubor norem (pravidel chování), které ustanoví státy za právní, rozhodovací činnost soudů nebo úřadů o právech a povinnostech, požadavky na určité možné chování, které jsou vynutitelné státní mocí, párový pojem k jednotlivým povinnostem (volební právo a povinnost platit daně) 15. 2. 2010

Znaky práva Znaky práva můžeme vyvodit z jedné z mnohých obecně přijímaných definic. Právo je podle ní specifický společenský normativní systém (systém norem, tj. pravidel chování), jehož dodržování a vynucování je zabezpečováno státem. Znaky práva tedy jsou: normativnost – jedná se o systém příkazů a zákazů, regulativnost – účelem práva je uspořádat společenské vztahy, mocenskost – výše uvedené příkazy vydává státní moc, která také vynucuje jejich splnění. Právo je vytvářeno společností a obsahuje souhrn práv a povinností určených samotné společnosti. Právo je vytvářeno v obecném zájmu a nástrojem k uspokojení potřeb společnosti. 15. 2. 2010

Roviny práva Právo může být zkoumáno v několika rovinách: normativní – je systémem norem, které regulují chování lidí, sociální – je systémem společenských vztahů, který předurčuje obsah právních pravidel a výsledek právní regulace (obsah školského zákona a výsledky jeho použití v praxi), hodnotová – je odrazem hodnot společnosti mocenská – je nástrojem výkonu státní moci a politiky státu informační – je zdrojem informací pro ty, kteří mají normy dodržovat (co mají dodržovat a jak) 15. 2. 2010

Vznik práva Právo je výsledkem potřeby sociálního života s určitými pravidly. Tuto potřebu lze realizovat v rámci rodiny, kmene, národa, později i státu. Existence práva se tedy spojuje s existencí a vývojem společnosti a státu. Vznikla potřeba vytvořit systém pravidel společenského chování, jejichž dodržování se kontroluje a porušování trestá. Právo je zároveň výsledkem dlouhodobého společenského procesu. V jeho průběhu se právo vyvinulo z nepsaných rodových a náboženských závazků a povinností. 15. 2. 2010

Význam a úloha práva ve společnosti Právo je prostředkem stabilizace společenských vztahů (synonymem pojmu řád). Z variant možného chování lidí právo vybírá tu žádoucí a tím snižuje riziko sporů mezi lidmi. Samotné právo musí být stálým systémem pravidel chování, která stát uznává a vynucuje. Společnost nemůže žít bez řádu. Ovšem i obsah práva je ovlivněn stavem společnosti. 15. 2. 2010

Jak zajistit dodržování práva? Každá právní norma stanovící povinnost určitého chování musí být spojena s účinným postihem pro případ porušení této povinnosti. Dodržování práva je však možné zajistit i výchovou, bezchybnou činností soudů a orgánů státu, ale i důsledky dodržování právních povinností. Dalšími způsoby jak zajistit dodržování práva ve společnosti je: efektivní výkon veřejné moci – představitelem je stát a jeho orgány, stabilita práva – právní normy by se neměly často měnit, právo by také mělo odrážet zájmy a potřeby společnosti. 15. 2. 2010

Vztah státu a práva Právo nemůže existovat bez státu a stát bez práva. Právo je spojeno se státem, který představuje základní společenskou instituci. Spojení státu a práva se projevuje ve dvou rovinách: formální – právními normami jsou jen ty, které stát uzná ve stanovených formách, tj. pramenech práva (zákony), materiální – stát poskytuje mechanismy ke splnění povinností a zajištění práv vyplývajících z právních norem. 15. 2. 2010

Vztah práva a morálky Morálka (z latinského moralitas, správné chování, od mos, moris, mrav) znamená celkovou představu správného jednání ve společnosti. Vztah morálky a práva – 1. přístup tvrdí, že právo a morálka musí být nezbytně ve shodě, a to proto, že morálka diktuje aktuální obsah práva. Vztah morálky a práva – 2. přístup stojí na stanovisku, že právo a morálka mají vlastní sféry působnosti, avšak morálka je vyšší a proto je východiskem práva. Vztah morálky a práva – 3. přístup vyjadřuje vztah práva a morálky jako dva protínající se kruhy. Část uvnitř protínání představuje společný základ morálky a práva, zatímco vnější části jsou výlučnou sférou práva nebo morálky. Vztah morálky a práva – 4. přístup spočívá v tvrzení, že morálka i právo mají své výlučné sféry, že každá z nich řeší otázku platnosti norem pouze ve své vlastní sféře.  15. 2. 2010

Právní normy Tvoří základní kámen právního systému určitého státu, tzn. jeho práva. Jsou to obecně závazná pravidla lidského chování, jejichž dodržování stát kontroluje a vynucuje a porušování trestá. Pravidla chování jsou státem stanovena nebo uznána za právní normy. 15. 2. 2010

Rysy právních norem Právní normy mají určité specifické rysy. Jedná se o: závaznost, určitost, obecnost, vynutitelnost. 15. 2. 2010

Závaznost a určitost Právní norma je závazné pravidlo chování, které stanoví oprávnění a povinnosti určité osoby. Oprávněním rozumíme možnost a povinností nutnost určitého způsobu chování pod hrozbou trestu (sankce). Aby se norma (pravidlo chování) stala právní, musí být vyjádřena v určité vnější formě, která je státem uznána. Touto vnější formou rozumíme pramen práva (zákon, soudní rozhodnutí, mezinárodní smlouva, právní obyčej, vyhlášky a nařízení). 15. 2. 2010

Obecnost Právní norma upravuje chování určitých osob určených podle druhu (adresáti norem) a také obecně stanoví jejich oprávnění a povinnosti a případné sankce. Některé normy se týkají každého („každý je povinen, nikdo nesmí…“), nebo se týkají jen určitých osob („studenti“). Právní norma se však může týkat jen jednotlivce („prezident republiky“). 15. 2. 2010

Vynutitelnost Pokud právní norma stanoví určitou povinnost a stanoví i hrozbu sankce, je zpravidla možné, aby orgán státní moci vynutil jak tuto povinnost, tak uložil i sankci v případě nesplnění této povinnosti. Pokud stát uzná za právní určitou normu, která stanoví povinnost, musí tuto povinnost také vynucovat a v případě jejího nesplnění ukládat sankce (povinnost platit daně – finanční úřady – penále). 15. 2. 2010

Struktura právní normy Struktura právní normy má podobu podmíněné věty: jestliže je p (hypotéza), musí nastat q (dispozice), není-li q, nastupuje r (sankce). V hypotéze najdeme podmínky (adresáti, objekty, časová působnost, právní skutečnosti normy), které musí nastat, aby pravidlo (norma) působilo a mohlo se uplatnit na jednotlivé případy. V dispozici najdeme žádoucí způsoby chování ve formě příkazů, zákazů nebo dovolení, tedy povinnosti a oprávnění. Norma bez dispozice není možná. V sankci je stanovena újma za porušení právní povinnosti stanovených v dispozici právní normy. 15. 2. 2010

Příklad Např. v ustanovení § 135 občanského zákoníku je uvedeno: „Kdo najde ztracenou věc, je povinen ji vydat vlastníkovi.“ je hypotézou to, že někdo najde ztracenou věc, dispozicí příkaz vrátit nalezenou věc vlastníkovi, tj. zákaz věc si ponechat nebo s ní naložit jakýmkoli jiným způsobem a právo vlastníka nalezenou věc obdržet zpět. V případě, že toto nálezce neučiní a věc zatají, vystavuje se nebezpečí trestního stíhání pro trestný čin zatajení cizí věci (pokud je hodnota věci vyšší než 5 000,- Kč). 15. 2. 2010

Klasifikace právních norem – právní síla Všechny právní normy (obecně závazná pravidla chování) jsou vtěleny do pramenů práva (těmi jsou mezinárodní smlouvy, ústavní zákony, zákony, vyhlášky a nařízením). Tímto vtělením získávají právní normy (pravidla chování) určitou právní sílu. Co se týče právní síly, platí zásadní pravidlo, že: právní norma nižší právní síly nesmí odporovat právní normě vyšší právní síly, právní norma určité právní síly může být měněna nebo rušena jen právní normou stejné nebo vyšší právní síly. 15. 2. 2010

Jak určit právní sílu právní normy? Jednoduše. Podle toho, do jakého pramene práva jsou právní normy vtěleny. Nejvyšší právní sílu mají ústavní právní normy, které jsou obsaženy v ústavních zákonech a jim na roveň postavených pramenech práva (jedná se o Ústavu a např. Listinu základních práv a svobod). Na dalším stupni právní síly jsou právní normy obsažené v běžných zákonech (školský zákon). Z toho plyne, že tyto právní normy musejí být v souladu s ústavními právními normami. 15. 2. 2010

Klasifikace právních norem – právní síla Na posledním stupni právní síly jsou právní normy obsažené v podzákonných právních předpisech (tj. v nařízeních vlády, vyhláškách ministerstev, nařízeních a obecně závazných vyhláškách obcí a krajů). Tyto právní normy musejí být v souladu jak s ústavními, tak i zákonnými právními normami. 15. 2. 2010

Další dělení právních norem opravňující – stanoví pouze oprávnění svých adresátů („je oprávněn…má právo“), zavazující – stanoví pouze povinnosti svých adresátů buď ve formě příkazu, nebo zákazu („je povinen…“) dispozitivní – nestanoví pravidlo chování, nebo ponechají na adresátech, aby si je stanovili sami. Pokud adresáti toto pravidlo chování sami nestanoví, musejí se řídit pravidlem chování v právní normě („pokud se účastníci nedohodnou jinak, strany se mohou dohodnout…“), kogentní – stanoví přísně pravidlo chování, od kterého se adresáti normy nesmějí za žádných okolností odchýlit a stanovit pravidlo jiné („je povinen…“) 15. 2. 2010

Působnost právních norem Právní normy mají: věcnou, prostorovou, osobní, časovou působnost. 15. 2. 2010

Věcná působnost Věcná působnost právní normy souvisí s povahou případů, které upravuje. Podle věcné působnosti se normy dělí na: Obecné – vztahují se na větší počet stejných případů (občanský zákoník upravuje soukromoprávní vztahy), Speciální – upravují odlišně stejnou problematiku, kterou se zabývají normy obecné (obchodní zákoník upravuje soukromoprávní vztahy podnikatelů). Platí, že: speciální právní norma má přednost před obecnou. 15. 2. 2010

Prostorová působnost Řeší otázku, na jakém území právní norma platí, ale i nad, pod i mimo toto území. Rozlišujeme normy, které platí na celém území ČR (zákony) a ty, které platí jen na jeho části (obecně závazné vyhlášky obcí). Je používán princip teritoriality, podle kterého působí právní normy na všechny osoby, které se nacházejí na území ČR. Je však modifikován principem personality u: fyzických osob – státním občanstvím, tzn. že občané ČR se musejí naším právem řídit i za hranicemi, právnických osob – dvě české právnické osoby (společnosti) se mohou dohodnout, že jejich vztahy budou upraveny např. právem německým. 15. 2. 2010

Osobní působnost Osobní působnost určuje, na které osoby se předpis vztahuje. Právní normy s všeobecnou osobní působností se týkají každého (tj. českých občanů na území ČR i mimo něj a cizích státních příslušníků a osob bez státní příslušnosti na území ČR) Právní normy s omezenou osobní působností se vztahují jen na některé kategorie osob, které jsou v přímo v právní normě vymezeny (dosažení určitého věku, státní občanství, dosažený stupeň kvalifikace nebo vzdělání). 15. 2. 2010

Osobní působnost S osobní působností souvisí otázka imunity a exempce. Imunita a exempce souvisí s postavením (funkcí osoby). Imunita znamená, že se na určité osoby právní norma nevztahuje. Rozlišujeme imunitu: Absolutní – týká se prezidenta ČR, diplomatů a členů zákonodárného sboru (poslanci a senátoři)* Relativní – týká se členů zákonodárného sboru, soudců Ústavního soudu a soudců.* Exempce znamená vynětí určité osoby z působnosti státního orgánu (trestné činy vojáků vyšetřuje vojenská policie, zatímco „civilisty“ vyšetřuje Policie ČR). 15. 2. 2010

Časová působnost Souvisí s otázkou existence, platnosti a účinnosti právní normy. Právní norma začíná existovat v okamžiku, kdy ji schválí příslušný orgán, který k tomu má pravomoc. Platnou se norma stává v okamžiku, kdy je tímto orgánem vydána a zveřejněna předepsaným způsobem (zákon je platný v okamžiku zveřejnění ve Sbírce zákonů). Účinnou se norma stává až okamžikem, od kterého se touto normou musejí její adresáti řídit (účinnost je stanovena přímo v zákoně – „tento zákon nabývá účinnosti 1. ledna 2011“). Rozeznáváme právní normy s časově omezenou a neomezenou účinností. 15. 2. 2010

Systém práva Právo tedy tvoří systém norem, který můžeme dělit několika způsoby. Především se rozlišuje: právo objektivní – tj. souhrn právních norem jako obecně závazných pravidel chování (dopadající na všechny, kteří se nacházejí na území ČR) stanovených nebo uznaných státem. Právní normy jsou určité a jsou obsaženy v oficiálních pramenech práva (např. v občanském zákoníku). právo subjektivní – je oprávnění a představuje možnost osoby chovat se určitým způsobem, což je zaručeno objektivním právem. Subjektivnímu právu jedné osoby odpovídá subjektivní povinnost (nutnost) druhé osoby chovat se určitým způsobem pod hrozbou trestu. 15. 2. 2010

Systém práva Rozlišujeme také: právo pozitivní – právo dané státem, tj. právo platné. Pozitivní právo je soustavou právních norem, jakož i soustavou subjektivních práv a povinností od těchto norem odvozených. Je tedy souhrnem práva objektivního a subjektivního (viz výše). právo přirozené – je to souhrn právních principů a nezadatelných subjektivních (lidských) práv. Přirozené právo vzniká a existuje nezávisle na státu, který jej pouze uznává. 15. 2. 2010

Systém pozitivního práva Právo, tj. soubor právních norem, se dělí do jednotlivých částí (právní odvětví) podle určitých hledisek (předmět, metody a účel právní úpravy). Předmětem právní úpravy jednotlivých norem jsou společenské vztahy. Odchylky těchto vztahů jsou základem právních odvětví: občanské, obchodní, správní, trestní, obchodní, pracovní, rodinné, finanční právo a mezinárodní právo soukromé a veřejné. Podle metody dělíme právní normy mezi právo soukromé a právo veřejné. Pro soukromé právo je typická rovnost subjektů (strany kupní smlouvy), smluvní autonomie a použití dispozitivních norem. Pro veřejné právo jsou typické kogentní normy a nadřazenost orgánů veřejné moci, které rozhodují o právech a povinnostech subjektů 15. 2. 2010

Systém pozitivního práva Právní normy dělíme i podle účelu právní úpravy mezi právo hmotné a procesní. Právo hmotné nám říká, jaká práva máme a právo procesní upravuje postup soudního řízení, v jehož rámci se těchto práv dovoláváme. 15. 2. 2010

Prameny práva Pramen práva jako pojem má více významů. Rozlišujeme pramen práva ve: formálním smyslu – jedná se o formy (právní předpisy, obyčeje a soudní rozhodnutí), ve kterých jsou normy (pravidla chování) obsaženy a které těmto normám (pravidlům) chování dodávají charakter práva. materiálním smyslu – jedná se o stav státu a jeho ekonomiky, tradice, technologickou, ekonomickou a kulturní úroveň společnosti, tj. faktory, které určují obsah práva. gnozeologickém smyslu – jedná se o prameny poznání práva, tj. souhrn informací o právu a jeho působení ve společnosti. 15. 2. 2010

Prameny práva ve formálním smyslu Z formálního hlediska rozlišujeme následující prameny, které v souhrnu vytváří právní řád. právní předpisy (obecně závazné normativní právní akty) – jsou výsledkem legislativního procesu anebo se jedná se o rozhodnutí orgánu veřejné moci, které obsahuje právní normy (pravidla chování). Právní předpisy ve formě zákonů někdy mají formu kodexů, tj. zákoníků které uceleně upravují právní odvětví (trestní zákon), soudní precedent – je soudní rozhodnutí, kterým se řeší, dosud právem neupravený, případ a které je závazné do budoucna pro všechny podobné případy, normativní právní smlouvy – tj. mezinárodní smlouvy (Charta OSN), které obsahují normy jako obecně závazná pravidla chování, 15. 2. 2010

Prameny práva ve formálním smyslu právní obyčeje – vznikají spontánně na základě dlouhodobé tradice a obecného přijímání státem a veřejností, netvoří se tedy záměrně. Jelikož se jedná o zvyk státem uznaný, je jeho porušení státními orgány trestáno. jiné prameny práva – mají jen podpůrný charakter (odborná literatura, rozum, spravedlnost, právní principy). 15. 2. 2010